ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.1229.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 1229/2013-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. prosince 2013 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného V. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 3 To 718/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 5/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23. 6. 2011, č. j. 1 T 5/2011-591 , byl obviněný V. Š. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby, jíž mu bylo kladeno za vinu spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), kterého se měl dopustit tím, že
jako jednatel společnosti TOP-Build, s. r. o. Ostrava, Slezská Ostrava, Hradní 27/37, IČ 27680274, použil v přesně nezjištěné době z finančních prostředků poskytnutých postupně 30. 5., 20. 10. a 10. 12. 2008 v celkové výši 4.500.00,- Kč bankou Waldviertler Sparkasse von 1842 AG se sídlem Jindřichův Hradec, Klášterská 126/II, IČ 49060724, na základě úvěrové smlouvy č. .........., uzavřené dne 30. 5. 2008 v J. H., které byly určeny na zakoupení pozemku parc. č. ...... v k. ú. V. a na výstavbu čtyř rodinných domů na této parcele bez souhlasu a vědomí věřitele část ve výši 2.652.000,- Kč na jiný konkrétněji nezjištěný účel, než na jaký byly určeny,
neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.
O odvolání státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30. 1. 2012, č. j. 3 To 718/2011-611 , jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, podal nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) dovolání , přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soud prvního stupně a v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Po stručném shrnutí skutkových a právních závěrů soudů obou stupňů nejvyšší státní zástupce uvedl, že právní názor soudu prvního stupně a na jeho základě i soudu odvolacího, že se obviněný trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, 4 písm. b) tr. zák. nedopustil, protože v projednávaných souvislostech lze dospět k závěru o absenci subjektivní stránky trestného činu, akceptovat nelze.
Poukázal na to, že rámec pro trestné jednání obviněného tvořila smlouva o úvěru mezi Waldviertler Sparkasse von 1842 AG a společností TOP-Build, s. r. o. ze dne 30. 5. 2008. Na jejím základě byl bankou poskytnut společnosti TOP-Build, s. r. o. úvěr ve výši 9.000.000,- Kč za účelem koupě pozemku parc. č. ....... v k. ú. V. na výstavbu čtyř rodinných domů. Žádost o poskytnutí úvěrového financování podala společnost TOP-Build, s. r. o., jejímž jednatelem byl obviněný, který zmocnil k jednání s bankou a vyřizováním úvěru Ing. J. F., jenž měl se svojí stavební firmou FK stavby, s. r. o., Brno samotnou výstavbu realizovat. Část úvěru ve výši 1.200.000,- Kč měla být čerpána bezhotovostním převodem na účet prodejce pozemku, zbylá část úvěru ve výši 7.800.000,- Kč měla být čerpána bezhotovostními převody na základě faktur přímo na účty dodavatelů nebo převodem na běžný účet klienta vedený u stejné banky. V tomto případě byla klientovi stanovena povinnost, aby následně doložil, že takto čerpané prostředky použil v souladu s účelem stanoveným ve smlouvě. Před výplatou úvěru ve výši 3.000.000,- Kč měl klient předložit mimo jiné projektovou dokumentaci k výstavbě čtyř rodinných domů potvrzenou stavebním úřadem a rozpočet stavby.
Banka měla ještě před uvolněním finančních prostředků na stavební práce k dispozici smlouvu o dílo č. ....... uzavřenou mezi objednatelem TOP-Build, s. r. o. a zhotovitelem FK stavby, s. r. o., Brno. Zhotovitel se zavázal, že stavbu zahájí v říjnu 2008 a dokončí ji v dubnu 2010, když cena díla byla dohodnuta na 9.202.132,- Kč včetně DPH. Fakturace měla probíhat na základě objednatelem odsouhlasených soupisů provedených prací. V první etapě měla být při podpisu smlouvy vyplacena záloha ve výši 1.000.000,- Kč, ve druhé etapě mělo být dle soupisu provedených prací vyplaceno 3.500.000,- Kč a po předání díla 1.437.613,- Kč. Z úvěru byla dne 12. 6. 2008 čerpána částka 1.200.000,- Kč, která byla poukázána na účet prodejce kupovaného pozemku, a částka 300.000,- Kč na účet TOP-Build, s. r. o. Na podkladě faktury vystavené společností FK Stavby, s. r. o., Brno byla dále z úvěru dne 24. 10. 2008 čerpána částka 1.000.000,- Kč a dne 11. 12. 2008 částka 2.000.000,- Kč. Tyto prostředky byly z úvěrového účtu přeposlány na účet FK Stavby, s. r. o., Brno.
Nejvyšší státní zástupce zmiňuje, že obviněný z uvolněných úvěrových prostředků disponoval částkou v celkové výši 2.890.000,- Kč. Částku 380.000,- Kč předal Ing. M. a částka 45.000,- Kč byla vynaložena jako záloha na přeložku elektrického vedení nad parcelou. Částka 2.465.000,- Kč tedy nebyla dle dovolatele vynaložena na úvěrovou smlouvou předpokládaný účel.
Výstavba rodinných domů v předmětné lokalitě nebyla podle jeho názoru přípustná. Byla podmíněna vybudováním nové komunikace, prodloužením hlavních řádů inženýrských sítí a přeložkou elektrického vedení, které se nacházelo nad pozemkem. Pozemek svou velikostí odpovídal umístění jednoho rodinného domu a na uvedenou stavbu nikdy nebylo vydáno stavební povolení. V září 2009 byla zhotovena pouze základová deska, přičemž došlo ke změně projektové dokumentace z původních čtyř rodinných domů na jeden rodinný dům se třemi bytovými jednotkami. Bez jakékoliv kontroly rozsahu provedených prací dal obviněný dne 8. 12. 2008 příkaz bance k úhradě částky 2.180.000,- Kč. Následkem toho bylo zjištěno v září roku 2009 při kontrole pracovnice banky svědkyně Mgr. J. O., že byla postavena pouze základová deska. Z její výpovědi přitom vyplynulo, že ke kontrole došlo poté, co obviněný požadoval od banky uvolnit další část úvěru.
Následně poté, co stavební úřad zjistil, že na uvedeném pozemku se nachází nepovolená stavba ve fázi základové desky, začal vést s vlastníkem pozemku řízení o odstranění stavby, když dne 9. 11. 2010 bylo vydáno rozhodnutí o nařízení odstranění stavby.
Obviněný tak podle názoru nejvyššího státního zástupce nemohl jednat v dobré víře, že stavba bude realizována. Základním předpokladem je totiž přípustnost stavby, zejména existence řádného stavebního povolení. Z toho pak logicky vyplývá závěr, že stavba byla realizována bez stavebního povolení, jako tzv. černá stavba. Obviněný se pak obhajoval tím, že předpokládal opatření stavebního povolení jinými zúčastněnými osobami. Podle nejvyššího státního zástupce o čerpání úvěru bez ohledu na existenci stavebního povolení svědčí i požadavek obviněného na uvolnění další části úvěru i poté, co z důvodu jeho neexistence stavební úřad vedl řízení o odstranění stavby.
Ve zjevném rozporu s provedenými důkazy je pak podle jeho přesvědčení i závěr soudů, že není dostatečně důkazně podloženo vrácení peněz v hotovosti svědkem Ing. J. F.
Nejvyšší státní zástupce dovozuje, že ačkoli se na projektu podílelo v různém postavení několik osob, přičemž nelze vyloučit, že to nebyl pouze sám obviněný, ale i některé osoby další, které se podílely na podvodném jednání vůči bance, nelze nijak zpochybnit trestní odpovědnost obviněného jako osoby, která úvěrovou smlouvu uzavřela a především sama odpovídala za využití finančních prostředků k sjednanému účelu. Totiž i tehdy, pokud obviněný byl v dané věci pouze nastrčenou osobou, tedy „bílým koněm“, jak nepřímo naznačují soudy obou stupňů, nemohlo by ho to zbavit trestní odpovědnosti. Zmínil, že sám obviněný připustil, že pochopil, že Z. K. a Ing. J. F. potřebují k realizaci svého záměru formálně stavební firmu, prostřednictvím které budou pouze čerpat úvěr na zakoupení pozemku a výstavbu rodinných domů, kdy veškeré záležitosti spojené a vyřizováním úvěru a zajištěním výstavby nebude zabezpečovat on sám, ale přitom bude mít zisk. S minimem informací uzavřel úvěrovou smlouvu a dle dispozice svědků nakládal i s úvěrovými prostředky. Jelikož obviněný podepsal úvěrovou smlouvu, ve které se jako statutární orgán zaručil za účelové využití úvěrových prostředků, byl srozuměn s veškerými úvěrovými podmínkami. Dostal se tak do role investora stavby, za jejíž realizaci se zaručil. Na průběh stavby a její zabezpečení přitom neměl žádný vliv, stejně tak neměl vytvořeny žádné podmínky k tomu, aby stavbu případně mohl realizovat sám. Jeho společnost prokazatelně nebyla v takové ekonomické situaci, aby úvěr mohla splácet, když úroky z úvěrů byly hrazeny z úvěrových prostředků samotných.
Dovolatel je přesvědčen, že okolnosti, za nichž přijal nabídku stát se investorem stavby, měly obviněného varovat, že jeho role může být zneužita, když pouze poskytl svoji společnost k zajištění čerpání úvěru, přičemž vše ostatní, tedy připravenost stavby jakož i stavbu samotnou, měly zajistit osoby jiné. Rovněž tak okolnosti čerpání úvěru jej měly dostatečně odradit od uskutečněného záměru, neboť se nabízela možnost, že bude cíleně využito obchodní společnosti k tomu, aby na ní zůstala váznout odpovědnost za plnění úvěrové smlouvy.
Rozvedl, že skutečnost, kdy obviněnému byla nabídnuta finanční odměna za to, že bude pouze formálně vykonávat funkci investora a na jeho společnost bude čerpán úvěr, měla obviněného dostatečně varovat. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09 dovozuje, že z osobních vlastností pachatele lze vyvozovat jeho zavinění. V tomto ohledu pak rovněž zmiňuje dřívější odsouzení obviněného, který byl rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 2 T 37/2009 uznán vinným návodem k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §250b odst. 1, 4 tr. zák., který nabyl právní moci dne 23. 2. 2010. Zároveň zmínil i motiv poskytnutí součinnosti, a to majetkový prospěch obviněného.
S odkazem na ustanovení §4 tr. zák. zastává stanovisko, že zjištěné okolnosti svědčí tomu, že volní složka úmyslu nepřímého, tedy srozumění na straně obviněného s možností porušení či ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, byla dána. Ustálená soudní praxe řadí mezi případy naplnění subjektivní stránky ve formě nepřímého úmyslu i ty případy, kdy se pachatel svým jednáním snaží primárně dosáhnout jiného, pro trestní právo bezvýznamného výsledku, a případný následek předvídaný trestním zákonem mu byl třeba i nepříjemný. Podmínkou tedy je, aby pachateli byla známa rizika jeho jednání, na jejichž eliminaci nemohl s určitostí spoléhat, právě tak jako obviněný nemohl důvodně spoléhat na to, že jeho formální role investora v celém projektu nebude zneužito, když okolnosti spíše nasvědčovaly tomu, že se tak stane.
Nejvyšší státní zástupce na základě uvedených skutečností uzavřel, že skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je třeba právně kvalifikovat jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, 4 písm. b) tr. zák., neboť jednání obviněného naplňovalo veškeré zákonné znaky tohoto trestného činu.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínek §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se obviněný vyjádřil prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jaroslava Nováka. Po stručném shrnutí dovolatelem uplatněných námitek uvedl, že s jeho právními závěry nelze souhlasit. Podle jeho názoru soud prvního stupně postupoval zcela v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení zcela nepochybně založeném na pečlivém uvážení všech okolností, jak tyto měl možnost průběžně při hlavním líčení vnímat.
Oba soudy se totiž vcelku podrobně a logicky vypořádaly s odůvodněním svého právního názoru. Dovolatel vychází z předpokladu, že obviněný musel být od samého počátku srozuměn s tím, že finanční prostředky budou použity na jiný účel a že stavba sama je nerealizovatelná. Této úvaze však odporují skutková zjištění soudu prvního stupně. Doplňuje, že obviněný byl od samého počátku spolupráce s F. a ostatními aktéry skutečně přesvědčen o tom, že stavbu dovedou společně ke zdárnému výsledku. O tom svědčí krom jiného i jeho jednání a uzavření dohody ohledně přeložky elektrického vedení nad parcelou, a to již v době, kdy z důvodu pomalého postupu prací ukončil spolupráci s firmou FK Stavby, s. r. o., Brno i s F. st. Jeho úmysl, byť nepřímý, pak nelze dovozovat pouze z toho, že snad mohl vědět a předpokládat následky, když ještě i po výpovědi smlouvy o dílo se snažil pokračovat v realizaci stavby, zaplatil zálohu na přeložku elektrického vedení a stále činil všechna možná opatření k dokončení stavby.
Obviněný zmínil, že s odstupem doby, kdy jsou známy všechny okolnosti kolem úvěru a záměru účastníků, je snad možné k závěru o tom, že mohl vývoj předpokládat, dospět. Nicméně v době, kdy se jednalo o úvěru a stavebním záměru a kdy nebyly k dispozici informace, které jsou známy dnes, mu nelze přičítat k tíži to, že snad měl předpokládat následný vývoj. K celému záměru přistoupil jako k transakci, ze které bude po jejím dokončení profitovat.
S odkazem na nález Ústavního soudu, který ve svém dovolání zmínil nejvyšší státní zástupce, zdůrazňuje, že při absenci jednoznačných důkazů jak soud prvního, tak soud druhého stupně zcela v souladu s tímto nálezem dovodily, že vzniklá škoda nebyla následkem úmyslného jednání obviněného. Bez důvodných pochybností pak podle jeho přesvědčení nebylo prokázáno, že by s finančními prostředky disponoval a že mu byly skutečně společností FK Stavby, s.r.o., Brno vráceny. Bez důvodných pochybností nebyla vyvrácena ani jeho obhajoba, že finanční prostředky vynaložil se záměrem uskutečnit, resp. dokončit stavbu. Podle jeho názoru nelze mít za prokázané, že to byl právě on, kdo použil finanční prostředky k jiným účelům. Za této situace tak nebylo podle jeho názoru možné dospět k jinému závěru, než ho v souladu se zásadou in dubio pro reo obžaloby zprostit.
Na základě shora uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce jako nedůvodné podle §265j tr. ř. zamítl. Zároveň souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud za podmínek §265r odst. 2 tr. ř. věc projednal a rozhodl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podala osoba oprávněná [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek proto nemají námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud - ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání nejvyššího státního zástupce.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tento je dovolatelem uplatněn v druhé alternativě, když jeho existence je jím spojována s tvrzením, že v důsledku vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nemělo dojít k zamítnutí odvolání státní zástupkyně. Dovolatelem je tak vytýkán vadný postup soudu druhého stupně spočívající v aplikaci ustanovení §256 tr. ř., které podle jeho názoru nemělo být použito, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Tomuto náhledu dovolatele však nelze přisvědčit z důvodů níže rozvedených.
Uplatnil-li nejvyšší státní zástupce následně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., prostřednictvím námitky o nesprávnosti závěrů soudů, že v důsledku absence subjektivní stránky není naplněna skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, 4 písm. b) tr. zák., pak k uvedené námitce je třeba uvést následující:
Z rozsudku soudu prvního stupně (a to již z jeho výroku) plyne, že zproštění obviněného obžaloby není odůvodněno pouze absencí obligatorního znaku subjektivní stránky, tj. nezbytné úmyslné formy zavinění obviněného, nýbrž i okolností ryze skutkovou. Ačkoli dovolatel brojí vůči údajně nesprávnému závěru soudů nižších stupňů týkajícího se subjektivní stránky žalovaného trestného činu, zprošťující rozsudek je založen, a projevuje se to i aplikací ustanovení §226 písm. c) tr. ř. ze strany nalézacího soudu, především na zcela jiném základu. Soud prvního stupně (viz str. 12 rozsudku), s oporou o zásadu in dubio pro reo a své hodnocení důkazů, totiž dospěl k závěru, že nebyla vyvrácena alternativa, že obviněný Ing. M. (stále při absenci trestnosti jeho jednání podmíněné potřebnou formou zavinění) „skutečně předal i ty zbývající finanční prostředky z úvěru, s nimiž disponoval“, což v celkovém vyznění zprošťujícího rozsudku znamená, že podle zjištění soudu nebylo prokázáno, že skutek kladený mu za vinou, spáchal obviněný (viz též tzv. právní věta rozsudku).
Ve vztahu k tomuto skutkovému závěru, a zde nutno zdůraznit, že obžaloba obviněnému kladla za vinu nikoli to, že by při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, nýbrž to, že bez souhlasu věřitele nebo jiné oprávněné osoby použil úvěr na jiný než určený účel, již není dost dobře možné, aby dovolatel, opírající se o dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, úspěšně argumentoval pouze nesprávností stran otázky zavinění (což by mohlo, v případě důvodnosti takového tvrzení, jím deklarovaný důvod dovolání naplnit). Soudy nižších stupňů učiněný skutkový závěr, vyjádřený i v odůvodněních jejich rozhodnutí (např. soud „nedospěl k závěru, že .. obž. Š. část účelově určeného úvěru použil k jinému účelu – str. 2 rozsudku), je rozhodný pro posouzení, zda uplatněná dovolací argumentace (v tomto případě tvrzená existence úmyslné formy zavinění) vůbec může být způsobilá ke zvrácení napadeného rozhodnutí na podkladě uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podstata dovolacích námitek nejvyššího státního zástupce tuto (zejména ve vztahu k tomuto negativnímu skutkovému závěru soudu, ale i skutkovým závěrům dalším) hranici vymezenou uplatněným dovolacím důvodem (právní vada zjištěného skutku) evidentně překračuje. O tom ostatně svědčí i to, že ve svém dovolání (v případě peněžních prostředků předaných ing. J. F.) argumentuje i zjevným rozporem mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry soudů (str. 5 dovolání). K uvedené námitce je však třeba uvést, že ohledně skutkových závěrů soudů, zejména v otázce finančních prostředků, jejichž předání Ing. M. obviněným je soudy konstruováno, vzhledem k uplatnění zásady in dubio pro reo, nevzniká očividný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, který by mohl odůvodnit závěr o existenci tzv. extrémního rozporu ve smyslu jeho výkladu Ústavním soudem, jenž by měl odůvodnit zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění. Obdobný závěr je třeba učinit i stran namítaného skutkového závěru učiněného vůči Ing. F., neboť soudem dovozený závěr nelze označit za projev libovůle, který by svůj základ měl ve zcela povrchním či nedbalém zhodnocení provedených důkazů. Lze proto uzavřít, že existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry v označené věci dovolací soud neshledává a lze dodat, že existenci takového rozporu ostatně explicitně netvrdí ani sám dovolatel.
Výše uvedenou argumentací se nejvyšší státní zástupce snaží odůvodnit existenci eventuálního úmyslu obviněného a usuzuje, že subjektivní stránka žalovaného trestného činu byla naplněna již v počátku hodnoceného jednání obviněného. Přitom je zřejmé, že tento právní závěr dovozuje na základě odlišných skutkových tvrzení, než k jakým dospěl soud prvního stupně a následně rovněž soud odvolací, reagující na odvolací námitky státní zástupkyně. Podstatou tvrzení dovolatele je totiž skutečnost, že již samotný způsob zapojení obviněného do realizace projektu u něj měl vést k tomu, že slovy zákona věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení (zájmu chráněného trestním zákonem) způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Argumentace dovolatele však podle názoru soudu dovolacího není způsobilá k tomu, aby právní závěry soudů nižších stupňů (a jim předcházející závěry skutkové učiněné i za užití zásady in dubio pro reo) zvrátila. Neskýtá totiž dostatečný podklad pro to, aby na jejím základě - aniž by bylo odhlédnuto od toho, co při hodnocení věci skutkově zjistil a ve prospěch obviněného zohlednil soud - bylo možno, bez důvodných pochybností, dovodit skutkový stav, který by tuto formu zavinění obviněného prokazoval. Dovolatelem uplatněné námitky v kontextu uvedeného dostatečně nezohledňují tu skutečnost, že hranice mezi eventuálním úmyslem [§4 písm. b) tr. zák.] a vědomou nedbalostí [§5 písm. a) tr. zák.] je poměrně úzká, resp. neuvádí dostatek faktů, které by vyloučily tu alternativu, že obviněný, z důvodů předestřených dovolatelem, jednal toliko ve formě nedbalostního zavinění upraveného druhým citovaným ustanovením, tj. tak, že sice věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Jinak řečeno, snaží-li se nejvyšší státní zástupce doložit, že obviněný již na samém počátku, tj. v době uzavírání úvěrové smlouvy jednal s vědomím a srozuměním zakládajícími jeho zavinění v podobě eventuálního úmyslu, pak zejména znak složky volní (tj. srozumění) nelze na podkladě skutkových závěrů soudů nižších stupňů, přes uplatněné dovolací námitky, dovodit. Nebyly totiž vzneseny takové argumenty, které by vyvrátily možnost, že při tvrzené vědomosti obviněného o možném ohrožení či porušení zájmu chráněného trestním zákonem (zájmu na ochraně majetku poškozeného subjektu, tj. banky Waldviertler Sparkasse von 1842 AG se sídlem Jindřichův Hradec, Klášterská 126/II, IČ 49060724) tento jednal tak, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.
Názor dovolatele, který má existenci zákonem vyžadovaného zavinění (úmyslu) u obviněného za prokázanou ještě v době předcházející vlastnímu trestně právnímu jednání, které mu obžaloba klade za vinu (použití prostředků poskytnutých na podkladě úvěrové smlouvy v přesně nezjištěné době na jiný konkrétněji nezjištěný účel), dovolací soud nesdílí.
Uvedená konstatování vedou Nejvyšší soud k poznatku, že dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce se z výše vyložených důvodů s jím uplatněným dovolacím důvodem míjí, když jeho nosná část je ve zcela rozhodující míře založena na odlišných skutkových závěrech. Nemůže proto naplnit dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v důsledku toho ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto rozhodnutí, odkazuje Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř. dle něhož „ V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí odkazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. prosince 2013
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil