ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.1311.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 1311/2013-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. listopadu 2013 o dovolání obviněného M. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2013, č. j. 13 To 183/2013-404, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 191/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 12. 2012, č. j. 4 T 191/2011-352, byl obviněný M. H. uznán vinným v bodě I. výroku o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě II. výroku o vině byl uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za přečiny pod bodem I. mu byl uložen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, když pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 3 T 88/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Za přečin pod bodem II. mu byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmnácti měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 7. 2013, č. j. 13 To 183/2013-404, podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výrocích o trestech a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené Š. Ch. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému M. H. uložil podle §205 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmnácti měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu obviněného zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Š. Ch., bytem V. …, škodu ve výši 925,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dovolání obviněný podal jednak s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k), jednak na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. namítl, že odvolací soud částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené Š. Ch., avšak opomněl rozhodnout o odvolání obviněného v rozsahu, v němž napadal výrok o vině podle bodu I. 3) – 6), 8), 9), 10), podle bodu II. a výrok o povinnosti k náhradě škody ve vztahu k poškozené společnosti Průmysl kamene, a. s. Jelikož odvolací soud ve zbylém rozsahu odvolání obviněného jako nedůvodné nezamítl podle §256 tr. ř., má obviněný za to, že v rozhodnutí výrok chybí nebo je neúplný. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy, že napadený rozsudek Krajského soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, obviněný uplatnil s tím, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy existuje extrémní rozpor. Pod bodem I. 3) výroku o vině podle názoru obviněného nelze na základě provedených důkazů učinit závěr o vině. Svědkyně V. D. vypovídala pouze k odcizenému notebooku, ale k osobě pachatele se nijak nevyjádřila. Svědek M. S. provedl ohledání místa činu, sepsal protokol a zajistil vyhotovení fotodokumentace, avšak závěr o totožnosti pachatele nelze z jeho výpovědi učinit. U skutku pod bodem I. 4) přivolaní policisté Chaloupka a Šebesta prováděli šetření vloupání do kadeřnictví na základě popisu poskytnutým očitým svědkem. Obviněný je však toho názoru, že z výpovědí policistů Chaloupky a Šebesty ani ve spojení s výpovědí tohoto očitého svědka „J.“ Š. nelze dovodit, že by obviněný byl přítomen u provozovny kadeřnictví. Policisté zadrželi obviněného nikoli na místě, kde mělo k pokusu o vniknutí do provozovny dojít. Obviněný má za to, že svědek nedokázal pachatele pokusu o vniknutí blíže popsat. U skutku pod bodem I. 5) byla jedinou skutečností přítomnost obviněného u objektu na adrese Č. A., kde byl zadržen, ale jeho přítomnost na předchozích místech, tj. u kadeřnictví ELLE, stejně jako u květinářství Bent CZ se nepodařilo ověřit žádným jiným způsobem. Dle názoru obviněného jeho vina pod bodem I. 6) byla prokázána pouze s ohledem na způsob útoku, kdy se pachatel pokusil vykopnout výlohu podobně jako v případě Bylinkářské apatyky s tím, že k poškození výlohy došlo v místě a ve večerních hodinách dne, kdy se obviněný v okolí prokazatelně pohyboval. U skutků pod body I. 8) a I. 9) jsou obviněnému přičítány pokusy o vniknutí do dvou motorových vozidel Toyota Yaris a Ford Tranzit, k nímž však existují pouze protokoly o prověrce na místě a jiné důkazy, které by jasně ukazovaly na osobu obviněného jako pachatele, nebyly pořízeny. Ve vztahu k jednání spočívajícímu ve vhození cihly do skleněné výlohy prodejny potravin na adrese Č. … (skutek pod bodem II.) obviněný toto doznává, popírá však, že měl úmysl z prodejny cokoliv odcizit. V tomto bodě tedy namítá nedostatek subjektivní stránky. Obviněný dovolání uzavírá tím, že k závěru o jeho vině soudy dospěly na základě výpovědí svědků, kteří se k osobě pachatele nebyli schopni vyjádřit buď proto, že jej sami nepozorovali nebo jej pozorovali, ale za takových podmínek, které jim neumožnily pachatele blíže ztotožnit. Pokud se svědci vyjadřovali k rozsahu odcizených věcí, pak výpovědí těchto svědků nelze činit závěr o totožnosti pachatele. Za nepřijatelné obviněný rovněž považuje závěry soudů o tom, po jaké „trase“ se obviněný musel v rozhodné době ze dne 14. 8. na 15. 8. 2011 pohybovat, aby z toho mohly učinit závěr o jeho přítomnosti na různých místech v P., kde došlo k útokům na majetkové hodnoty s ohledem na způsob provedení útoku, který je podle názorů soudů pro obviněného zcela jedinečným. S ohledem na výše uvedené obviněný M. H. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2013, č. j. 13 To 183/2013-404, zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu sdělil, že svého oprávnění vyjádřit se k dovolání obviněného nevyužívá a vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud dospěl k názoru, že obviněný svými námitkami důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. V dané věci je zřejmé, že se snaží zpochybnit provedená skutková zjištění a vyvrátit důkazní sílu jednotlivých důkazů. Nicméně lze konstatovat, že v dané věci soud prvního stupně upřel svou pozornost právě na tu skutečnost, že obviněný oproti přípravnému řízení u hlavního líčení změnil svou výpověď, a proto se důsledně zabýval všemi provedenými důkazy a z podnětu odvolacího soudu provedl ještě dokazování další. Na jeho pokyn doplnil dokazování o výpovědi svědků I. P., J. Š., A. B., V. D., a provedl dokazování listinnými důkazy, zejména protokolem o prověrce na místě činu. V přípravném řízení se obviněný ke spáchaným skutkům doznal, u hlavního líčení však svou výpověď změnil. Doplnění dokazování však umožnilo soudu prvního stupně vyhodnotit změnu výpovědi oproti přípravnému řízení a dospět k závěru, že změna ve výpovědi obviněného je ryze účelová. U skutku pod bodem I./3 lze kromě doznání obviněného v přípravném řízení zmínit výpověď svědkyně D., která potvrdila výpověď obviněného v tom směru, že odcizený notebook měl na obalu červený ornament. Nepochybně jde o takový markant, o kterém by obviněný nevěděl, pokud by jej neviděl. U skutku pod bodem I./4 byl obviněný zadržen ve chvíli, kdy z přízemní části budovy společnosti Průmysl kamene, a. s. vynášel počítač s monitorem. Tehdy policisté šetřili vloupání do kadeřnictví V B. a hledali osobu popsanou očitým svědkem J. Š. Obviněný tomuto popisu odpovídal. Proto soud dospěl k závěru, že obviněný se pokusil o vloupání do provozovny kadeřnictví. U skutku pod bodem I./5 kromě prvotního doznání obviněného v přípravném řízení soud prvního stupně vycházel z toho, že obviněný se toho dne v blízkosti tohoto místa pohyboval a také z toho, že způsob provedeného útoku byl typický právě pro obviněného. Je nepravděpodobné, aby v tentýž den stejným způsobem, v blízké časové souvislosti a se stejným záměrem byly provedeny útoky různými pachateli. Obviněný k vniknutí do různých objektů používal vždy stejný způsob, který spočíval v tom, že kopem, dlažební kostkou, kamenem rozbil skleněné výplně objektů s úmyslem odcizit v nich věci různé hodnoty. Obdobně soud prvního stupně vyhodnotil jednání obviněného pod bodem I./6, kdy provedené dokazování bylo také podpořeno protokolem o prověrce na místě činu. Ke skutkům pod body I.8/ a I.9/ týkající se vniknutí do vozidel tov. zn. Toyota Yaris a Ford Tranzit obviněný v přípravném řízení uvedl takové detaily, které nemohl znát, pokud by na místě činu nebyl. Ze všech shora uvedených důvodů proto soud prvního stupně ke změně výpovědi obviněného důvodně nepřihlížel. Takto provedenému dokazování nelze tedy nic vytknout.
Lze tedy konstatovat, že všechny skutky byly provedeným dokazováním spolehlivě prokázány a byly i správně kvalifikovány, a to i v případě skutku pod bodem II., kde není důvod zpochybňovat subjektivní stránku trestného činu, neboť jednání obviněného zcela jednoznačně směřovalo k záměru odcizit z prodejny potravin na adrese Č. … cigarety. K tomu však nedošlo, protože byl vyrušen svědkyní, která jej pozorovala. Kromě toho svůj úmysl ukrást cigarety vedle pokladny obviněný v přípravném řízení doznal. Nejvyšší soud má za to, že hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů k hodnocení důkazů odpovídají plně §125 odst. 1 tr. ř. (v podrobnostech je možno odkázat na str. 9 – 16 rozsudku soudu prvního stupně, jakož i na str. 10 rozsudku odvolacího soudu). Protože námitky obviněného jsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., právně irelevantní, Nejvyšší soud dovolání obviněného v této části odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
V dovolání se obviněný zmiňuje také o tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy. K tomu je však třeba poznamenat, že žádné ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „extrémní nesoulad…“, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyššímu soudu jsou známa rozhodnutí Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu, kde se tyto problematikou tzv. „extrémního nesouladu“ zabývají, avšak v těchto rozhodnutích uvedené úvahy nelze aplikovat na trestní věc obviněného, neboť veškerá argumentace obviněného spočívá pouze v tom, že nesouhlasí s hodnocením důkazů, považuje zjištěný skutkový stav za nesprávný a v důsledku toho nesouhlasí s právní kvalifikací skutku.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. S ohledem na vady vytýkané skutkovému zjištění je nutno zdůraznit, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Na závěr Nejvyšší soud považuje rovněž za nezbytné uvést, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby a byly již uplatněny v předcházejícím řízení. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru.
Vedle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze uplatnit, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Podstata tohoto dovolacího důvodu ve své první alternativě spočívá v tom, že buď určitý výrok nebyl učiněn, ačkoliv ve výrokové části rozhodnutí měl být uveden (jde např. o případy, kdy v rozhodnutí chybí výrok o trestu, případně o ochranném opatření nebo výrok o náhradě škody), anebo učiněn byl, ale je neúplný. Druhá alternativa může dopadat na případy, kdy výrok rozhodnutí obsahuje, ale nějakou část postrádá, což výrok prakticky činí nevykonatelným (není uveden typ věznice, ve které má být vykonán trest odnětí svobody, u peněžitého trestu není stanoven náhradní způsob vykonání apod.). Nejvyšší soud shledal, že ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu nejsou jeho námitky opodstatněné. Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§254 tr. ř.) a které jsou obsahem ustanovení §258 odst. 1, 2 tr. ř. a §256 tr. ř. vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadný jen výrok o náhradě škody, rozhodne tak, že zruší jen tento výrok, aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o trestu, zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle §256 tr. ř. odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2003, svazek 23, pod T 531). V dané věci to znamená, že za situace, kdy odvolací soud částečně zrušil napadený rozsudek ve výrocích o trestech a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené Š. Ch., mohl ostatní výroky ponechat beze změn, aniž by je musel doplnit o další výrok, tj. o výrok podle §256 tr. ř. V této části proto Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože u dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann