ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.520.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 520/2013-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. června 2013 o dovolání podaném obviněnou E. (dříve L.) O., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 6 To 275/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 222/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. O. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 2 T 222/2011 , byla obviněná E. (dříve L.) O. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou (ad 1) přečinem podvodu podle §209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) a (ad 2 až 5) přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Této trestné činnosti se dle skutkových zjištění okresního soudu dopustila tím, že
1) poté, co se v přesně nezjištěný den v jarních měsících roku 2010 prostřednictvím inzerátu pod smyšleným jménem J. seznámila s poškozeným P. P., od tohoto v přesně nezjištěný den v první polovině roku 2010 pod fiktivní záminkou své tíživé finanční situace, ve které se nachází z důvodu vzniklé škody na přístroji, který jako údajná zdravotní sestra, pracující ve zdravotnickém zařízení v K., poškodila a nyní je povinna tento zaměstnavateli uhradit, aby nepřišla o zaměstnání, vylákala a v B. v blízkosti prodejny BILLA převzala částku 8.000,- Kč, přičemž bylo dohodnuto, že jde pouze o půjčku, kterou poškozenému vrátí, ač již v té době věděla, že jako uchazečka o zaměstnání bez příspěvku v nezaměstnanosti a jako příjemce sociálních dávek bez dalších příjmů není schopna svůj závazek dodržet a uvedenou částku do současné doby neuhradila a kontaktu s poškozeným se dlouhodobě vyhýbá,
2) poté, co se v přesně nezjištěný den v měsíci říjnu 2010 prostřednictvím inzerátu pod smyšleným jménem J. P. seznámila se S. S., od tohoto pod fiktivní záminkou své tíživé finanční situace, ve které se nachází z důvodu vzniklé škody na přístroji, který jako údajná zdravotní sestra poškodila a nyní je povinna tento zaměstnavateli uhradit, aby nepřišla o zaměstnání, vylákala a dne 31. 10. 2010 na dosud nezjištěném místě v katastru města B. převzala částku 6.000,- Kč, když bylo dohodnuto, že jde o půjčku a peníze obžalovaná přislíbila vrátit v polovině měsíce listopadu 2010, ač již v té době věděla, že jako uchazečka o zaměstnání bez příspěvku v nezaměstnanosti a jako příjemce sociálních dávek bez dalších příjmů není schopna svůj závazek dodržet a uvedenou částku do současné doby neuhradila a kontaktu s poškozeným se dlouhodobě vyhýbá,
3) poté, co se v přesně nezjištěný den v průběhu měsíce listopadu 2010 prostřednictvím inzerátu pod smyšleným jménem J. seznámila s poškozeným M. M., od tohoto pod fiktivní záminkou své tíživé finanční situace, ve které se nachází z důvodu vzniklé škody na přístroji, který jako údajná zdravotní sestra interního oddělení Podhorské nemocnice v B. poškodila a nyní je povinna tento zaměstnavateli uhradit, aby nepřišla o zaměstnání, vylákala a dne 25. 11. 2010 v B. u nemocnice na ulici N. převzala částku 20.000,- Kč, přičemž bylo dohodnuto, že jde pouze o půjčku, kterou poškozenému vrátí, následně však na žádosti o vrácení nereagovala, kontakt s poškozeným odmítala i přesto, že do B. přijel osobně, přičemž již v době, kdy peníze přebírala, věděla, že jako uchazečka o zaměstnání bez příspěvku v nezaměstnanosti a jako příjemce sociálních dávek bez dalších příjmů a s dalšími finančními závazky k jiným osobám není schopna svůj závazek dodržet a uvedenou částku do současné doby neuhradila a kontaktu s poškozeným se dlouhodobě vyhýbá,
4) poté, co se v přesně nezjištěný den koncem měsíce listopadu 2010 prostřednictvím inzerátu pod smyšleným jménem J. B. seznámila s poškozeným L. H., od tohoto pod fiktivní záminkou své tíživé finanční situace, ve které se nachází z důvodu vzniklé škody na přístroji, který jako údajná zdravotní sestra interního oddělení Podhorské nemocnice v B. poškodila a nyní je povinna tento zaměstnavateli uhradit, aby nepřišla o zaměstnání a pod dalšími fiktivními záminkami o nutnosti zakoupení různé elektroniky do vlastní domácnosti, postupně vylákala a v době od 2. 12. do 21. 12. 2010 v B. na ulici N. a dalších dosud neupřesněných místech v B. převzala finanční hotovost v celkové výši nejméně 58.465,- Kč s tím, že peníze vrátí formou splátek již od měsíce ledna 2011, ač již v té době věděla, že jako uchazečka o zaměstnání bez příspěvku v nezaměstnanosti a jako příjemce sociálních dávek bez dalších příjmů a s dalšími finančními závazky k jiným osobám není schopna svůj závazek dodržet a uvedenou částku do současné doby neuhradila a kontaktu s poškozeným se dlouhodobě vyhýbá,
5) poté, co se v přesně nezjištěný den v průběhu měsíce listopadu 2010 prostřednictvím inzerátu pod smyšleným jménem J. seznámila s poškozeným W. F., od tohoto se po měsíci vzájemné komunikace mobilním telefonem pokusila pod fiktivní záminkou své tíživé finanční situace, ve které se nachází z důvodu vzniklé škody na přístroji, který jako údajná zdravotní sestra interního oddělení Podhorské nemocnice v B. poškodila a nyní je povinna tento zaměstnavateli uhradit, aby nepřišla o zaměstnání, vylákat finanční hotovost ve výši 25.000,- Kč s tím, že půjde o půjčku a k předání hotovosti dojde osobně v B. o druhém víkendu v měsíci prosinci roku 2010, k čemuž však nedošlo, když poškozený měl dne 3. 12. 2010 dopravní nehodu, byl hospitalizován v nemocnici v Č. B., na smluvený termín do B. nedojel, finanční obnos chtěl tedy zaslat elektronicky na její bankovní účet, což však obžalovaná 2x bezdůvodně odmítla a jelikož k transakci nedošlo, nebyl ani dohodnut způsob pozdějšího navrácení částky a takto si obžalovaná počínala i přesto, že věděla, že jako uchazečka o zaměstnání bez příspěvku v nezaměstnanosti a jako příjemce sociálních dávek bez dalších příjmů a s dalšími finančními závazky k jiným osobám nebude schopna svůj závazek dodržet a s poškozeným již přestala poté komunikovat,
Za to jí byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody.
Odvolání obviněné proti rozsudku soudu prvého stupně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 6 To 275/2012, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu, stejně tak proti rozsudku soudu prvého stupně, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Kúra dovolání , jež opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) a l ) tr. ř., a spojila s návrhem podle §265o odst. 1 tr. ř.
Dovolatelka se domnívá, že napadená rozhodnutí jsou stižena zásadní vadou, neboť kolidují s ustanovením §12 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. Je přesvědčena, že jednání, za které byla odsouzena, nenaplňuje zákonné znaky přečinu a podle právního řádu České republiky není trestným činem. Podle obviněné měla být na posuzovanou věc aplikována mimotrestní právní norma dle hmotného občanského práva (smlouva o půjčce). V jejím případě tak podle dovolatelky došlo k nepřípustné a nezákonné kriminalizaci soukromoprávního jednání v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe.
Jelikož poškozený L. H. již na obviněnou podal návrh na nařízení exekuce, učinila obviněná návrh, aby dovolacím soudem byl podle §265o odst. 1 tr. ř. odložen či přerušen případný výkon rozhodnutí učiněného v adhezním řízení.
Obviněná dále upozornila na odlišné výpovědi svědka H., kdy postupně v průběhu řízení stupňoval (navyšoval) své požadavky na náhradu údajné škody. V přípravném řízení uvedl, že některé věci považoval za dar pro nezletilého syna obviněné. Dovolatelka má za to, že tento poškozený se mohl v některé fázi trestního stíhání dopustit přečinu křivé výpovědi podle §346 odst. 2 písm. a) nebo b) tr. zákoníku, když jako svědek uváděl nepravdu.
Obviněná namítla, že nikdo z údajně poškozených soudu nepředložil žádný věrohodný listinný důkaz. Dále poukázala na to, že svědek M. při konfrontaci provedené při hlavním líčení přiznal, že na straně obviněné je jistá pravda, a svědek P. dokonce uvedl, že by peníze obviněné dal, i kdyby věděl, že je bez vlastního příjmu. Dovolatelka znovu zdůraznila, že poškozené o žádnou půjčku nežádala. Mezi ní a poškozeným F. nebyly prokázány telefonní hovory ani sms zprávy před tvrzenou dopravní nehodou nebo po ní. Pozastavuje se nad tím, kde odvolací soud přišel na to, že její příjem měl činit 3.000 až 5.000,- Kč měsíčně, když její skutečný příjem byl 10.000,- Kč měsíčně.
V nedostatečném dokazování a v nedbalém hodnocení důkazů shledává obviněná i jiné nesprávné právní posouzení skutku.
Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň navrhla, aby Nejvyšší soud odložil nebo přerušil výkon napadených rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněné vyjádřila následovně. K námitce, že napadená rozhodnutí jsou stižena zásadní vadou, kolidující s ustanovením §12 odst. 1, 2 tr. zákoníku, uvedla, že skutková podstata jednání obviněné plně odpovídá přisouzeným větám právním o tom, že ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatila tím, že uvedla někoho v omyl a způsobila tak na cizím majetku v prvém případě škodu nikoli nepatrnou a ve čtyřech zbývajících případech větší škodu, přičemž k dokonání jejího podvodného jednání dílem nedošlo. Má za to, že za stavu, že popsaným jednáním došlo k podvodnému vylákání peněžních částek na poškozených, nemohly být splněny podmínky k tomu, aby předmětná věc byla řešena toliko za pomoci prostředků práva civilního. Zdůraznila, že podle výpovědi poškozených se rozhodujícím momentem návratnosti finančních prostředků poškozených stal nepravdivý údaj o jejím zaměstnání a tím i o jisté záruce její připravenosti dostát přijatým závazkům.
Zbývající část dovolací argumentace není způsobilá ke svému projednání v rámci předmětného řízení o dovolání. Nevychází z výše popsaného skutkového stavu věci, nýbrž spočívá toliko ve zpochybnění aktuálního stavu solventnosti obviněné a především pak ve vlastním způsobu vyhodnocení důvěryhodnosti a tím i důkazní hodnoty výpovědí poškozených.
Státní zástupkyně připomenula, že případný zásah do skutkových zjištění je obecně možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé a současně, je-li toto pochybení předmětem dovolání, což se však v posuzované věci podle státní zástupkyně nestalo.
Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně dala výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. e), g) a l ) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud uvedl, že tento důvod dovolání se vztahuje na případy, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné . Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nezakládají (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na to je nutno zdůraznit, že žádná z námitek v dovolání uplatněných netvrdí porušení ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. Obviněná pod tento dovolací důvod (zřejmě) subsumovala námitku, že soudy měly využít ustanovení §12 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, kterou se domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Formálně však tato námitka naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněnou rovněž citovaný, proto k tomu viz dále.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Nejvyšší soud musí konstatovat, že dovolatelka uplatnila argumenty, které ve své většině deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují. Tak je tomu v případě těch námitek, jimiž soudům nižších stupňů vytýká nedostatečné dokazování, brojí proti hodnocení provedených důkazů a nabízí vlastní interpretaci provedených důkazů. Dovolací soud připomíná, že dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Námitky, které uplatněný dovolací důvod nenaplňují, nemohou založit přezkumnou činnost dovolacího soudu. Není proto nezbytné, aby Nejvyšší soud v konkrétnosti reagoval na ty námitky obviněné, jimiž se de facto domáhá učinění jiných skutkových závěrů dovolacím soudem. Nad rámec uvedeného lze však poukázat na to, že k obsahově shodným výhradám obviněné se v napadených rozhodnutích vyjádřily již soudy nižších stupňů. Nalézací soud dostatečně srozumitelně vysvětlil, proč uvěřil výpovědím poškozených a proč neuvěřil obhajobě poškozené (str. 8 - 9 rozsudku okresního soudu). Stejné vyjádření lze nalézt i v rozhodnutí soudu odvolacího (viz str. 3 - 4 jeho usnesení). Argumentace obou předchozích soudů je přesvědčivá a logická.
Za námitku naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat výhradu, byť obviněnou uplatněnou pod jiným dovolacím důvodem, že se soudy nezaobíraly otázkou aplikace §12 odst. 1 a 2 tr. zákoníku upravujícího zásadu zákonnosti (odst. 1) a zásadu subsidiarity trestní represe (odst. 2) .
Nejvyšší soud namítané porušení zásady zákonnosti v posuzované věci neshledává. Jednání obviněné popsané ve skutkové větě výroku rozsudku odpovídá všem pojmovým znakům trestných činů, jimiž byla uznána vinnou. Její trestní odpovědnost byla vyvozena na podkladě zákona vymezujícího trestné činy a odpovědnost za ně (aplikací konkrétních ustanovení tr. zákoníku), tedy na podkladě takového pramene, na který odkazuje čl. 39 Listiny základních práv a svobod, dle něhož „Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech a majetku, lze za jeho spáchání uložit“ . V posuzované věci proto nedošlo k porušení zásady „nullum crimen, nulla poena sine lege“ a tím ani k porušení zásady zákonnosti , jak tvrdí obviněná ve svém dovolání. Lze ostatně připomenout, že dovolatelka konkrétně nevznesla žádnou právně relevantní námitku ohledně absence znaků skutkové podstaty přečinů, jimiž byla uznána vinnou. Svou argumentaci zaměřila spíše na to, že její jednání, popsané ve skutkové větě, nemělo být trestným činem pro svou nízkou společenskou škodlivost. Z toho dovozuje, že za ně neměla být shledána trestně odpovědnou s poukazem na §12 odst. 2 tr. zákoníku a zásadu subsidiarity trestní represe. V uvedeném směru tak namítá, ovšem nedůvodně (viz níže), nikoli porušení zásady zákonnosti, nýbrž porušení zásady ekonomie trestního práva.
Obviněnou zmiňovaná zásada subsidiarity trestní represe především vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to zejména tam, kde jiné právní prostředky selhávají, nebo jsou neefektivní, s tím, že trestněprávní řešení představuje krajní prostředek postihu. Princip ultima ratio , který ze zásady subsidiarity trestní represe vyplývá, má význam rovněž pro interpretaci trestněprávních norem, neboť z něj plyne, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání. Toto pojetí řeší v obecné poloze vztah hierarchie odpovědnosti od odpovědnosti disciplinární přes odpovědnost civilní a správní až k odpovědnosti trestní. V oblasti interpretace trestně právních norem lze při zohlednění uvedeného principu vyvodit, že všude tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního práva nebo správního práva, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné.
I při plném respektování zmíněného principu však na straně druhé nelze činit závěr, že by bylo vyloučeno dovození trestní odpovědnosti pachatele v případech existence jiné (netrestní) právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným. Není tak založena nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů.
Je-li vzhledem k formálnímu pojetí trestného činu (§13 odst. 1 tr. zákoníku) zásadně nezbytné vycházet z toho, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, pak je třeba konstatovat, že uplatnění zásady s ubsidiarity trestní represe přichází v úvahu pouze v případech specifických, u nichž to bude odůvodněno konkrétní (nízkou či zanedbatelnou) společenskou škodlivostí posuzovaných skutků. Ta sice není zákonným znakem trestného činu, avšak má význam jako jedno z hledisek pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Právě jejím prostřednictvím je totiž třeba řešit otázku, zda v tom kterém konkrétním případě vůbec uplatnění zásady subsidiarity trestní represe přichází v úvahu. Již zmíněný závěr plynoucí z ustanovení §13 odst. 1 trestního zákoníku může být - prostřednictvím uplatnění zásady subsidiarity trestní represe - korigován v případě méně závažných trestných činů, tj. tam, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Nutno zdůraznit, že společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutno ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kriterií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Jinak řečeno, zásada subsidiarity trestní represe, která má význam interpretační, zásadně nemůže být prostředkem toho, aby jejím (nedůvodným) uplatněním byl z dosahu trestně právních předpisů vyňat skutek, který v rámci řádného vyhodnocení kriterií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku vykazuje takovou závažnost, z níž plyne, že jde o čin společensky škodlivý a v důsledku toho i trestný. Již ze samotné podstaty ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku ( trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu ) plyne, že uplatnění této zásady přichází v úvahu zásadně u deliktů menší závažnosti.
V posuzované věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vyvození trestní odpovědnosti obviněné za jednání, jímž byla shledána vinnou, je zákonu odpovídající. Byť v případě prvního skutku kvalifikovaného jako přečinu s trestní sazbou trestu odnětí svobody v trvání až na dvě léta by bylo lze uvažovat, že jde o méně závažný trestný čin, u něhož by se použití zásady subsidiarity mohlo uplatnit, nelze na stranu druhou tvrdit, že jde o případ skutku, který z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, a to i se zřetelem k tomu, že z hlediska jeho provedení je typově zcela shodný se skutkem druhým, spáchaným čtyřmi dílčími útoky (ad 2-5), který byl posouzen jako přečin s trestní sazbou jednoho roku až pěti let. Činit právní závěr, že vyvození trestní odpovědnosti obviněné v posuzované věci (když naplněnost formálních znaků uvedených přečinů byla prokázána) je nedůvodné pro možnost vyřízení věci způsobem upraveným v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, je zcela nepřípadné.
Z uvedeného je zřejmé, že tuto námitku obviněné, kterou z hlediska formálního deklarovaný dovolací důvod naplnila, je nutno považovat za zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud dále konstatuje, posledně namítaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě alternativy. Jednak případ, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, a jednak případ, kdy v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá jednak na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (alternativa prvá), anebo na případy, kdy byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (v alternativě druhé).
Z textu dovolání není zřejmé, kterou alternativu měla dovolatelka konkrétně na mysli. Proto dovolací soud zaujal stanovisko k oběma alternativám tohoto dovolacího důvodu. Prvá alternativa dovolacího důvodu nemohla být zjevně naplněna, neboť v posuzované věci došlo k věcnému přezkoumání rozsudku okresního soudu krajským soudem, druhá alternativa také ne, neboť ta se odvíjela od negativního stanoviska Nejvyššího soudu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozvedeného výše.
Nejvyšší soud, který dovolání obviněné ze shora uvedených důvodů posoudil jako zjevně neopodstatněné, o něm rozhodl způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Zbývá dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvod k tomu, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, jak se toho ve svém dovolání domáhala obviněná. Na rozdíl od případu upraveného ustanovením §265h odst. 3 tr. ř. (rozhodování o návrhu učiněného předsedou senátu soudu prvního stupně) je totiž žádost o odklad případně přerušení výkonu rozhodnutí „účinného v adhezním řízení“ obsažená v dovolání obviněné pouhým podnětem, ohledně něhož není nezbytné (zejména ve lhůtě upravené citovaným ustanovením) vydávat formální (v případě neshledání důvodů pro vyhovění žádosti negativní) rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. června 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil