ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.539.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 539/2013-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. června 2013 o dovolání obviněné Ing. A. S. proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 11. 12. 2012, č. j. 6 To 481/2012-414, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 109/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 11. 12. 2012, č. j. 6 To 481/2012-414, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 8. 2012, č. j. 34 T 109/2012-349. Tímto rozsudkem byla obviněná Ing. A. S. uznána vinnou trestným činem účastenství na zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku. Za tento zločin jí byl podle §211 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti pěti měsíců, přičemž podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v délce třiceti šesti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. Spoluobviněný M. H. byl uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku a podle §211 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Výkon tohoto trestu mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvacetiosmi měsíců.
V dovolání obviněná uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nesprávné právní posouzení skutku obviněná spatřuje v neúplně zjištěném skutkovém stavu ohledně výše škody a v této souvislosti zpochybňuje naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku. Domnívá se, že pokud byly splátky hypotečního úvěru po několik měsíců spláceny obviněným M. H., nelze jí přičítat úmyslné zavinění ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě úvěrového podvodu. Tvrdí, že nevěděla, že obviněný M. H. nebude schopen úvěr splácet. Podle jejího názoru soudy také přehlédly, že hypoteční úvěr byl kryt zástavním právem k bytové jednotce, která byla oceněna znalcem obvyklou tržní hodnotou cca 1.200.000,- Kč. Tyto okolnosti podle obviněné vylučují, že by mohla způsobit škodu ve výši, v jaké jí byla kladena za vinu. Dovolatelka dále namítá, že provedené dokazování ve vztahu k úmyslu pomáhat k spáchání trestného činu úvěrového podvodu je neúplné a že při hodnocení důkazů svědčících ve prospěch, tak v její neprospěch, byla poškozena jednostranným postupem soudu, který byl vystavěn na její trestní minulosti. Vytýká soudům, že neprovedly výslech svědka E., jímž by byla prokázána skutečnost, že falešné potvrzení o zaměstnání a příjmech nemohla obstarat. Dokazování považuje za zjednodušené a hodnocení důkazů za předpojaté, když soudy podle jejího názoru její vinu opřely zejména o výpověď spoluobviněného. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. a podle §265 l odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 11. 12. 2012, č. j. 6 To 481/2012-414, zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněné navrhl postupovat podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnout, neboť s námitkami právně relevantními se soudy zákonným způsobem vypořádaly.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná uplatnila prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněné považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Těžiště námitek obviněné spočívá v posouzení, zda mohla ohledně výše škody naplnit kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku. Další námitka obviněné je zaměřena k subjektivní stránce trestného činu účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, tedy k tomu, zda obviněná úmyslně napomáhala trestný čin spáchat. Tyto námitky Nejvyšší soud shledal právně kvalifikovanými v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uvádí k nim následující:
Podkladem pro závěr o vině trestným činem účastenství na zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněná „někdy před 10. 5. 2010 dojednala prodej bytu mezi M. H. a manžely H. formou hypotečního úvěru, vyhotovila kupní smlouvu ze dne 10. 5. 2010 na prodej bytu manželů H., která měla být a později byla předložena při uzavírání úvěrové smlouvy mezi M. H. a Hypoteční bankou, a. s., kdy výše úvěru činila 969.000,- Kč, kdy si byla vědoma toho, že M. H. předmětný úvěr nebude splácet, protože ho měl splácet M. H., M. H. také předala falešné potvrzení o jeho zaměstnání, které pak předložil při uzavírání úvěrové smlouvy v Hypoteční bance dne 10. 5. 2010, v kupní smlouvě mj. uvedla, aby částka 220.000,- Kč z poskytnutého hypotečního úvěru ve výši 969.000,- Kč byla poukázána na účet vedený u LBBW Bank CZ, a. s., ke kterému měla dispoziční právo, tuto částku pak dne 18. 5. 2010 vybrala, přičemž poskytnutý hypoteční úvěr není řádně splácen, čímž Hypoteční bance, a. s., se sídlem Radlická 333/150, Praha 5, vznikla škoda ve výši 969.000,- Kč“.
Trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Kvalifikovanou skutkovou podstatu tohoto trestného činu podle odst. 5 písm. c) citovaného ustanovení naplní ten, kdo způsobí takovým činem značnou škodu.
Po subjektivní stránce k trestní odpovědnosti za trestný čin podle §211 odst. 1 tr. zákoníku není třeba vznik škody, a to jak majetkové, tak případně nemajetkové povahy. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat, i když zpravidla tomu tak bude. Proto trestně odpovědný podle §211 odst. 1 tr. zákoníku bude i pachatel, který uvedením nepravdivých údajů získá úvěr, který pak ale řádně splácí (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2110 s.).
Nejvyšší soud posuzoval námitku obviněného ohledně výše škody v intencích shora uvedené ustálené judikatury a dospěl k závěru, že ze shora uvedeného je zcela zřejmé, že ani řádné splácení úvěru nemá vliv na posouzení otázky výše škody. V dané věci je podstatné, že obviněná vyhotovila falešné potvrzení o zaměstnání a příjmech pro spoluobviněného M. H., čímž přispěla k tomu, aby mu byl poskytnut úvěr ve výši 969.000,- Kč. Jak Nejvyšší soud z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zjistil, obviněná znala výši poskytnutého úvěru a byla srozuměna s výší způsobené škody, neboť pro uzavření úvěrové smlouvy mezi M. H. a Hypoteční bankou, a. s., připravila potřebné doklady. Pro spoluobviněného M. H. vyhotovila falešné potvrzení o tom, že spoluobviněný M. H. je zaměstnán u společnosti CGF, spol. s r. o., a má čistý měsíční příjem ve výši 15.876,- Kč, a to s vědomím, že je nezaměstnaný. Dále pro vylákání úvěru sepsala fiktivní kupní smlouvu a nájemní smlouvu uzavřenou mezi spoluobviněným M. H. a M. H. s úmyslem, aby tyto dokumenty byly předloženy u hypoteční banky. Obviněná věděla o tom, že motivem podvodného jednání bylo získat peníze na vyplacení dluhu M. H., který měl u společnosti Slavia Invest, a. s. Výši tohoto dluhu v částce 749.000,- Kč obviněná znala, neboť tuto částku také uvedla v kupní smlouvě, kterou sama vyhotovila. Obviněná rovněž věděla o tom, že spoluobviněný M. H. úvěr splácet nebude, neboť tento měl pouze o úvěr požádat a splácet ho měli H. Ostatně sám spoluobviněný M. H. k placení hypotečního úvěru neměl ani dostatečný finanční příjem, neboť byl příjemcem toliko invalidního důchodu ve výši 5.000,- Kč. Uvedené považoval Nejvyšší soud konstatovat pouze ve stručnosti, přičemž v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně na str. 5 – 6 rozsudku a na str. 3 – 4 usnesení odvolacího soudu. Lze tedy shrnout, že je-li za daných okolností obviněnou namítán nedostatek důkazů pro závěr ohledně subjektivní stránky pomoci trestný čin spáchat, Nejvyšší soud neshledal oporu pro opodstatněnost těchto námitek a má za to, že k závěru, že pro naplnění subjektivní stránky trestného činu úvěru podvodu byl shromážděn dostatek důkazů, a to jak ve vztahu k výši škody, jelikož výši úvěru obviněná znala, tak i ve vztahu k posouzení jejího zavinění k pomoci trestný čin úvěrového podvodu spáchat, neboť jak z provedeného dokazování vyplývá, k jeho spáchání přispěla velmi výraznou měrou.
Namítá-li obviněná, že hypoteční úvěr byl kryt zástavním právem k bytové jednotce, nelze ani v tomto směru obviněné přisvědčit. Shora již bylo uvedeno, že obviněná připravila fiktivní kupní smlouvu a v této uvedla, že z dohodnuté ceny bude částka 749.000,- Kč použita na splacení dluhu, další částka ve výši 220.000,- Kč byla odeslána na její účet, přitom věděla o tom, že na uvedené nemovitosti vázne zástavní právo ve prospěch společnosti Slavia Invest, a. s., ve výši 749.000,- Kč. Věděla o tom, že uvedená nemovitost s ohledem na shora uvedené skutečnosti nemůže jako zástava sloužit k pohledávce ve výši 969.000,- Kč. Z hlediska vzniku škody na cizím majetku je trestný čin úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku dokonán již tím, že banka vyplatila pachateli úvěr na podkladě nepravdivých nebo zamlčených skutečností, přestože pachatel poskytl bance za účelem zajištění svých závazků z úvěrové smlouvy zástavu, jejíž hodnota byla stejná (nebo i vyšší) jako výše poskytnutého úvěru. Zástavní právo totiž i v případě zpeněžení zástavy slouží pouze jako náhrada škody způsobené již dokonaným trestným činem úvěrového podvodu. Tyto závěry platí obdobně i tehdy, jestli byl podvodně vylákán úvěr za použití jiných zajišťovacích institutů (srov. č. 9/2005 Sb. rozh. tr.).
Jelikož námitky obviněné jsou v podstatě již jen opakováním její obhajoby z řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím, Nejvyšší soud uzavírá, že i s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“, nelze považovat dovolání obviněné za opodstatněné.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání obviněné uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. června 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann