ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.703.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 703/2013-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. července 2013 o dovolání obviněného D. M. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, č. j. 10 To 102/2013-133, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 208/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, č. j. 10 To 102/2013-133, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 2. 1. 2013, č. j. 38 T 208/2012-105. Tímto rozsudkem byl obviněný D. M. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za tento přečin ublížení na zdraví z nedbalosti mu byl podle §147 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, přičemž podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvacetičtyř měsíců. Dále mu byl podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení všech druhů motorových vozidel v trvání třicetišesti měsíců.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovoláním napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný má za to, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Klade otázku, zda porušení povinnosti podle §17 odst. 2 zákona o silničním provozu, kdy řidič při předjíždění vybočuje ze směru své jízdy, musí dávat znamení o změně směru jízdy a nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním, je skutečně porušením důležité povinnosti, která by mohla naplnit skutkovou podstatu přečinu těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Na svou obhajobu obviněný uvádí, že než začal předjíždět, přesvědčil se o situaci za vozidlem. Tvrdí, že nemohl porušit důležitou povinnost stanovenou mu zákonem, neboť poškozeného nemohl ve zpětném zrcátku spatřit dříve, než ho zpozoroval. Je přesvědčen, že manévr předjíždění započal v souladu s ustanovením §17 odst. 5 a v souladu s ustanovením §17 odst. 2 zákona o silničním provozu. Je-li soudy tvrzeno, že ohrozil motocyklistu, který jel za ním v důsledku toho, že se řádně nepřesvědčil o situaci za svým vozidlem a že z tohoto důvodu přehlédl, že je v tu dobu motocyklistou předjížděn, s těmito závěry nesouhlasí. V dovolání obviněný hodnotí výpovědi jednotlivých svědků – M. N. , P. N. , I. V. , aby z nich dovodil, že soud neměl dostatek poznatků o tom, aby zjistil skutkový stav věci, o němž by nevznikaly důvodné pochybnosti. Z těchto výpovědí vyplývá, že vozidlo obviněného dávalo znamení o změně směru jízdy při vybočování ze směru své jízdy při předjíždění. Navrhoval, aby soudy provedly důkaz znaleckým posudkem z oboru dopravy k posouzení, zda se řidič motocyklu na vzniklé dopravní nehodě nepodílel tím, že jel rychleji, než je předepsaných 50 km/h v obci, příp. k prokázání toho, zda byl schopen krizovou situaci řešit lépe. Napadá výpověď svědka N. s tím, že tento svědek se jako řidič vozidla nemusel soustředit na to, že je předjížděn tak jako v případě svědkyně V. , přesto jeho výpověď soud vzal za základ skutkových zjištění. S ohledem na stanovení §17 odst. 5 zákona o silničním provozu řidič nesmí zahájit předjížděcí manévr, pokud je z konkrétní situace v provozu na pozemní komunikaci zřejmé, že by svým manévrem ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné, všechny ostatní v úvahu přicházející účastníky provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru obviněného to byl právě poškozený (motocyklista), kdo nesměl vůbec předjížděcí manévr zahájit a domnívá se, že se soud nedostatečně zabýval otázkou spoluzavinění ze strany poškozeného. Obviněný uzavírá, že soudy se odmítly zabývat důležitými skutečnostmi pro určení, zda u odsouzeného byla splněna podmínka zavinění, tj. byla dána povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení chráněného zájmu a současně, zda mělo z jeho strany dojít k důležitému porušení zákonných povinností. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, č. j. 10 To 102/2013-133, popř. též rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 2. 1. 2013, č. j. 38 T 208/2012-105, zrušil a obviněného obžaloby zprostil, příp. aby věc přikázal tomuto soudu k novému rozhodnutí.
Ke dni konání neveřejného zasedání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolání obviněného je koncipováno ve dvou rovinách. V té první obviněný namítá, že porušení jeho povinnosti podle §17 odst. 2 zákona o silničním provozu není porušením důležité povinnosti tak, jak předpokládá ustanovení §147 odst. 2 tr. zákoníku. Ve druhé rovině se obviněný zabývá námitkami skutkového charakteru, především otázkou, zda v souvislosti s předjížděním nelze v jízdě poškozeného spatřovat jeho spoluzavinění. V tomto ohledu má za to, že soudy nedostatečným způsobem zjistily skutkový stav věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti a navíc podle jeho názoru provedly skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.
K námitce obviněného, že porušení povinnosti předpokládané v ustanovení §17 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), není důležitou povinností ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku Nejvyšší soud vycházel z ustálené judikatury.
Je sice pravdou, že vzhledem k tomu, že musí jít o porušení důležité povinnosti, nelze v porušení každého dopravního předpisu spatřovat „porušení důležité povinnosti, která pro řidiče vyplývá z jeho povolání nebo mu je uložena podle zákona“ ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku. Nicméně porušení důležité povinnosti při provozu na silnicích je zejména takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně mívá (srov. č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Pro posouzení této otázky přihlížel Nejvyšší soud především ke konkrétní dopravní situaci, průběhu nehodového děje a způsobenému následku. Dospěl k závěru, že obviněný nedbal nezbytné opatrnosti, nesledoval plně situaci v provozu v době, kdy měl v úmyslu předjet před ním pomaleji jedoucí osobní automobil, řádně se nepřesvědčil o tom, že je již předjížděn, v důsledku čehož došlo ke střetu s předjíždějícím motocyklem Yamaha, řízeným poškozeným M. W. , jemuž způsobil těžkou újmu na zdraví spočívající vážném poškození mozku. Porucha zdraví u poškozeného má charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. e), i) tr. zákoníku. Nepochybně v dané věci lze konstatovat, že jde o skutečnosti, které vypovídají o tom, že se jedná o porušení důležité povinnosti vyplývající z ustanovení §17 odst. 2 zákona o silničním provozu, které mělo za následek vážnou déletrvající poruchu na zdraví. Bude-li posuzováno chování obviněného jako řidiče, je nutno konstatovat a není o tom žádných pochyb, že řádně nesledoval provoz na silnici a nevěnoval patřičnou pozornost řízení motorového vozidla při vybočení ze směru své jízdy vozidlům jedoucím za ním. Dokonce lze říci, že jeho počínání na vozovce, kdy se nejprve rozhodl pro předjíždění, ale poté se do svého jízdního pruhu opět vrátil, lze považovat za zcela lehkomyslné. Toto jeho chování bylo pochopitelně zcela nepředvídatelné pro ostatní účastníky silničního provozu, čímž vytvořil na pozemní komunikaci překážku, která v důsledku jeho počínání byla příčinou dopravní nehody. Následek, který způsobil, je velmi vážný. Poškozený M. W. si na celou nehodu vůbec nepamatuje a následky déletrvající poruchy zdraví v podobě poškození mozku u něho prakticky trvají dodnes. Proto při hodnocení charakteru porušení povinnosti podle §17 odst. 2 zákona o silničním provozu lze v dané věci hovořit, že šlo o porušení důležité povinnosti, která byla řidiči uložena podle zákona ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku.
Lze jen dodat, že vyjmenovat všechny povinnosti účastníků silničního provozu, zejména řidičů motorových vozidel, které mohou být důležitými, není dobře možné, poněvadž vždy bude záviset na okolnostech toho kterého případu, zda porušení zjištěné povinnosti je i v daném případě porušením důležité povinnosti ve smyslu příslušného ustanovení trestního zákoníku. K typickým příkladům porušení důležité povinnosti patří řízení motorového vozidla pod vlivem požitého alkoholického nápoje, nepřiměřená rychlost, hlavně v zatáčce, předjíždění v místech, kde je to zakázáno, couvání s nákladním autem bez dostatečného přehledu a bez zajištění náležitě poučenou osobou apod. Za porušení důležité povinnosti lze považovat jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kdy tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. č. 38/1975 Sb. rozh. tr.). Přihlédneme-li k těmto uvedeným kritériím na posuzování otázky porušení důležité povinnosti, je nepochybné, že v konkrétní věci porušení povinnosti uložené řidiči motorového vozidla při předjíždění bylo v příčinné souvislosti se vznikem vážné poruchy zdraví poškozeného. Tato okolnost svědčí o tom, že šlo o porušení důležité povinnosti uložené mu jako řidiči podle zákona.
Druhý okruh námitek obviněného je zaměřen do oblasti skutkového zjištění, kdy se obviněný snaží koncipovat průběh nehodového děje jinak s cílem dovodit spoluzavinění poškozeného. Ve vztahu k těmto námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
K námitkám obviněného skutkového charakteru Nejvyšší soud dodává, že průběh skutkového děje byl ustálen v tzv. skutkové větě výroku o vině. Byla vyvrácena obhajoba obviněného, že se nevracel do svého jízdného pruhu a plynule pokračoval v předjíždění osobního automobilu jedoucího před ním. Pro uvedený závěr svědčila výpověď jak svědka N. , tak výpověď svědkyně V. , stejně jako výpověď obviněného z přípravného řízení, kterou však posléze změnil. Jak konstatoval soud prvního stupně na str. 4 rozsudku, neshledal žádné skutečnosti, které by mohly odůvodnit závěr, že se poškozený sám spolupodílel na vzniku dopravní nehody. Na tomto závěru nemohl nic změnit ani posudek předložený obhajobou u odvolacího řízení. Podle názoru odvolacího soudu tento znalecký posudek neměl vliv na již zjištěnou důkazní situaci opřenou o výpovědi jednotlivých svědků. Jejich výpovědi byly pro soud prvního stupně natolik věrohodné a směrodatné, že nebylo nutno dokazování jakýmkoliv způsobem doplňovat, neboť v dosavadním provedeném dokazování byl nehodový děj dostatečně osvětlen. S ohledem na uvedené skutečnosti lze konstatovat, že výrok o vině se opírá o důkazy, které mají oporu v provedeném dokazování, a proto nelze přisvědčit námitkám obviněného, podle nichž tomu tak není. Na vzniku a průběhu nehodového děje nebyl zjištěn podíl poškozeného. Byla-li jeho reakce taková, že se chtěl střetu s dodávkou vyhnout, je zjevné, že on sám se snažil zachránit si život, přičemž k takovému manévru by neměl důvod, pokud by obviněný neohrožoval jeho jízdu tím, že mu znenadále vjel do jeho jízdního pruhu v době, kdy už poškozený obviněného sám předjížděl. Reakce poškozeného tedy byla zcela pochopitelná a obranná a vyvrací teorii obviněného, že by měl poškozený podíl na dopravní nehodě, protože pokud by obviněný pokračoval v jízdě, aniž by se vracel do svého jízdního pruhu, k dopravní nehodě by nedošlo a pokud by poškozený předjížděl v závěsu za poškozeným, ke střetu by také nemohlo dojít, protože poškozený se svým motocyklem by mohl jet za ním. K dopravní nehodě tudíž logicky došlo tím, že obviněný zcela náhle vjel do směru jeho jízdy. Za dané situace nelze ani připustit, že mohla být prokázána některá jiná z variant nehodového děje – jak požaduje obviněný. Uvedené považoval Nejvyšší soud za potřebné doplnit toliko nad rámec k již naprosto přesvědčivým rozhodnutím soudům nižších stupňů, k nimž neshledal žádné výhrady.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu v intencích námitek shora uvedených podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Jelikož námitky obviněného jsou v podstatě již jen opakováním její obhajoby z řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím, Nejvyšší soud uzavírá, že i s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“, nelze považovat dovolání obviněného za opodstatněné.
Shora uvedené důvody vedly Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání obviněného, přičemž vzhledem k tomu, že obviněný uplatnil pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. kvalifikovanou námitku ohledně posouzení otázky důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako celek, a to jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. července 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann