ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.744.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 744/2013-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 5. prosince 2013 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné JUDr. S. P. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2013, č. j. 13 To 6/2013-362, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 71/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 10. 2012, č. j. 1 T 71/2012-325, byla obviněná S. P. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby Okresního státního zastupitelství v Mělníku ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. ZT 189/2011, pro skutek, který spočíval v tom, že
„ jako soudkyně Okresního soudu v Příbrami příslušná podle §26 tr. ř. k rozhodování o návrhu státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Příbrami ze dne 24. 9. 2010, č. j. 2 ZT 148/2010-22, který byl Okresnímu soudu v Příbrami doručen dne 24. 9. 2010 ve 13:50 hodin a jehož obsahem byl návrh na vzetí obviněného R. M. do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. c) tr. ř., postupovala v rozporu s povinnostmi soudkyně vyplývajícími z ustanovení §79 odst. 1, §82 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb. v platném znění, když rozhodla o vazbě tohoto obviněného bez splnění zákonem stanovených podmínek podle §77 odst. 2 tr. ř., když ještě v době před předvedením obviněného k výslechu a k rozhodnutí o vazbě, bez přítomnosti tohoto obviněného a jeho obhájkyně, v rozporu s ustanovením §55 a násl. tr. ř. nadiktovala do protokolu text označený jako „vyhlášení usnesení“, ve kterém uvedla výrok usnesení o vzetí obviněného R. M. do vazby, a to za situace, kdy pro nepřítomnost procesních stran, jichž se úkon týkal, a to obviněného a jeho obhájkyně, nemohla konat jednání o návrhu na vzetí obviněného do vazby a o vazbě rozhodnout, neboť neznala stanovisko obviněného ani k předmětu obvinění ani k otázce omezení osobní svobody a poté, co jí byl obviněný R. M. předveden dne 25. 9. 2010 po 14:00 hodině na Okresní soud v Příbrami k rozhodnutí o vazbě, sdělila obviněnému, že byl vzat do vazby a následně provedla jeho výslech s tím, že jeho posléze zjištěné stanovisko k vazbě vyjádřené ohlášenou stížností nechala zaprotokolovat rovněž v rozporu s ustanovením §55 tr. řádu za text označený jako „vyhlášení usnesení“, takže důsledkem jejího postupu bylo protiprávní omezení osobní svobody obviněného R. M. v době od 25. 9. 2010 do 7. 10. 2010, kdy z podnětu stížnosti obviněného a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Příbrami své usnesení č. j. 3 Nt 157/2010 ze dne 25. 9. 2010 podle §146 odst. 1 tr. ř. zrušila a obviněného R. M. s odkazem na ustanovení §77 odst. 2 tr. ř. řádu propustila na svobodu“, který byl kvalifikován jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený R. M. , odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. 3. 2013, č. j. 13 To 6/2013-362, napadený rozsudek podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a ve věci znovu rozhodl tak, že podle §223 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. trestní stíhání obviněné pro skutek shora uvedený zastavil, neboť o tomto skutku obviněné bylo již kárně rozhodnuto jiným orgánem.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Praze napadl dovoláním nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné. Dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že nelze souhlasit se závěry soudů, že v případě obviněné absentuje subjektivní stránka ve vztahu k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uvedl, že skutková podstata uvedeného přečinu v sobě obsahuje specifickou pohnutku, jíž je úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, přičemž shledal, že tato specifická pohnutka je na straně obviněné jednoznačně dána. Dovozuje, že pokud obviněná nepřikročila k propuštění obviněného po uplynutí zákonné vazební lhůty, svým jednáním naplnila znaky specifické pohnutky ve smyslu §329 odst. 1 tr. zákoníku, neboť věděla, že rozhodnutím o vzetí do vazby bez zákonného podkladu poškozenému způsobí závažnou újmu na jeho právu na osobní svobodu. Je zjevné, že v důsledku vadně provedeného rozhodnutí došlo ke zbavení osobní svobody obviněného (v této věci vystupuje v postavení poškozeného), protože rozhodnutí o vzetí do vazby je vykonatelné bez ohledu na jeho právní moc. Takto vzniklou újmu se přitom nesnažila odčinit bezprostředně, ale učinila tak až v rozmezí několika dnů. Jestliže se obviněná mýlila v tom, že obviněného (poškozeného) může do vazby vzít ještě předtím, než dojde k jeho výslechu, nelze akceptovat ani závěry o tom, že jednala v právním omylu. Právního omylu je možné se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývá pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce. Takové podmínky jsou přitom na straně soudce rozhodujícího v přípravném řízení zcela zjevně splněny, což případné úvahy o právním omylu jednoznačně vylučuje. Podle názoru nejvyššího státního zástupce obviněná jako úřední osoba zasáhla do základních práv a svobod osob, proti kterým je konáno trestní stíhání, chráněných Listinou základních práv a svobod a její postup byl i v rozporu se základními požadavky či zásadami, které musí být splněny, aby rozhodnutí soudu mohlo být považováno za akt spravedlnosti. Konkrétně v rozporu s danými požadavky a zásadami obviněná rozhodla o omezení osobní svobody poškozeného, přičemž způsob rozhodování o vazbě a svůj postup při vedení řízení podřídila tomu, aby bez ohledu na nesplnění procesních podmínek rozhodla po uplynutí lhůty pro zadržení o vzetí obviněného do vazby. Vlastní průběh ústního jednání o návrhu státního zástupce na vzetí obviněného (poškozeného) R. M. do vazby a zejména jeho výslech v postavení zadrženého měl za následek, že poškozený R. M. , o jehož osobní svobodě bylo rozhodováno, neměl jakékoli reálné šance svým vyjádřením v rámci výslechu zvrátit již předem učiněné rozhodnutí o vazbě. Vzhledem k těmto skutečnostem se nejvyšší státní zástupce domnívá, že postup obviněné vykazuje znaky svévole a despektu k základním hodnotám výkonu soudcovské funkce. Podle nejvyššího státního zástupce nelze ve prospěch obviněné vzít v úvahu, že poškozený, jehož osobní svoboda byla závadným výkonem úřední moci omezena, byl stejně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a doba omezení osobní svobody v nezákonně uvalené vazbě tak byla započtena do uloženého trestu odnětí svobody. Následným zápočtem výkonu nezákonné vazby totiž došlo až ex post k reparaci již objektivně vzniklé újmy, nehledě na skutečnost, že k takové reparaci došlo bez jakéhokoli přičinění obviněné. Z hlediska úvah odvolacího soudu o nedostatku společenské škodlivosti (str. 9 usnesení krajského soudu), namítá, že v daném případě se jednalo o jednání společensky škodlivé, když obviněná nejenže jednala se specifickou pohnutkou poškozenému vážnou újmu způsobit, ale ke vzniku takové újmy skutečně došlo, a to po dobu, kterou nelze označit za toliko zanedbatelnou (12 dní). Závěr odvolacího soudu o nedostatku společenské škodlivosti jednání obviněné pak zpochybňuje i skutečnost, že obviněná neprodleně nerozhodla o změně svého rozhodnutí a obviněného ponechala ve vazbě po výše uvedenou dobu, přestože byla stížnost obviněného podána bezprostředně po rozhodnutí obviněné o vazbě a následně byla podána i stížnost státní zástupkyně. Taková prodleva pak oslabuje dopad úvah odvolacího soudu, že obviněná nijak svůj vadný postup nezastírala a o dané situaci informovala předsedkyni soudu a ihned poté, co dospěla k závěru, že její výklad zákona byl mylný a byly splněny podmínky pro postup dle §146 tr. ř., rozhodla o propuštění osoby z vazby. Na základě těchto skutečností nejvyšší státní zástupce učinil závěr, že jednání obviněné naplnilo nejen po objektivní, ale i po subjektivní stránce znaky skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Přitom by bylo možno uvažovat i o souběhu s dalšími trestnými činy, a to buď omezováním osobní svobody podle §171 tr. zákoníku, popřípadě dokonce zbavení osobní svobody podle §170 tr. zákoníku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. nejvyšší státní zástupce uplatnil s tím, že pro rozhodnutí krajského soudu o zastavení trestního stíhání obviněné nebyly splněny zákonné podmínky. Předpokladem zastavení trestního stíhání s odkazem na důvody tzv. fakultativního zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. je předchozí závěr o tom, že skutek se stal, vykazuje všechny znaky trestného činu, avšak uplatnění všech důsledků trestní represe není zapotřebí s ohledem na předchozí postih obviněného jinými právními prostředky pro tentýž skutek. S takovým vymezením podmínek pro uvedený procesní postup je však podle nejvyššího státního zástupce neslučitelný závěr odvolacího soudu, že jednáním obviněné nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Jestliže se podle názoru odvolacího soudu o trestný čin nejednalo, nebylo namístě trestní stíhání obviněné zastavit z důvodu, jehož implicitním předpokladem je, že k trestnému činu došlo. Stejně tak však nelze podle nejvyššího státního zástupce souhlasit ani se závěrem odvolacího soudu, že o skutku, pro který se řízení vede, bylo již rozhodnuto v kárném řízení. Kárným rozhodnutím, na nějž odvolací soud odkazuje, je rozhodnutí předsedkyně soudu ze dne 25. 10. 2010, sp. zn. 29 Spr 871/2010, kterým bylo obviněné vytknuto, že: Dne 25. 9. 2010 v rámci dosažitelnosti v přípravném řízení vedeném u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 Nt 157/2010 rozhodla podle §68 odst. 1 tr. ř. a 77 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného §67 písm. c) tr. ř. o vzetí obviněného R. M. , do vazby, přestože před vyhlášením usnesení o vzetí do vazby podle §77 odst. 2 tr. ř. obviněného nevyslechla, čímž mu odepřela právo vyjádřit se k jednání, které mu bylo kladeno za vinu i k důvodům vazby. Skutek vymezený podanou obžalobou však spočíval v podstatě v tom, že obviněná, přestože marně uplynula lhůta pro rozhodnutí soudce o vazbě podle §77 odst. 2 tr. ř., se záměrem omezit bez zákonných podmínek osobní svobodu poškozeného R. M. v postavení zadrženého obviněného, rozhodla o jeho vzetí do vazby. Zatímco rozhodnutím o výtce byla obviněná výslovně postižena proto, že obviněného nevyslechla před vyhlášením usnesení o vzetí do vazby, obžalobou je jí kladeno za vinu, že obviněného do vazby vzala poté, co uplynula lhůta 24 hodin, která je soudci pro takové rozhodnutí dána. Podstatou jejího jednání, o němž bylo v řízení před soudem rozhodováno, je skutečnost, že nejenže po uplynutí lhůty 24 hodin obviněného nepropustila na svobodu, ale jeho svobodu i nadále výslovně omezila. Proto výtka udělená předsedkyní soudu nezákonnost omezení osobní svobody poškozeného nepokrývá. Zcela jednoznačně lze podle nejvyššího státního zástupce dospět k závěru, že kárným rozhodnutím nebylo rozhodnuto o témže jednání, o němž rozhodoval okresní a následně i krajský soud na podkladě podané obžaloby. Nejvyšší státní zástupce dále odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval tím, zda lze citovanou kárnou výtku předsedkyně soudu považovat za postačující, přičemž ve výroku svého usnesení tuto část zákonného ustanovení ani necituje. Ve svém rozhodnutí v závěru pouze uvedl, že kárný postih považuje za postačující, přičemž se blíže nezabýval poměřením citelnosti újmy spočívající v uložení kárného opatření ve vztahu k způsobenému následku v podobě nezákonného omezení osobní svobody. Přitom odvolací soud ani nezohlednil skutečnost, že došlo k zásahu do základního lidského práva na osobní svobodu, přičemž takového zásahu se dopustila obviněná v postavení orgánu, jemuž je ochrana základních lidských práv svěřena Ústavou České republiky a zákony. Na základě uvedených důvodů bylo podle nejvyššího státního zástupce namístě jednání obviněné posoudit nejméně jako žalovaný přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jak soud prvého stupně, tak i soud odvolací tedy jednání obviněné nesprávně právně posoudily, když dospěly k závěru, že se trestného činu nedopustila. Své rozhodnutí soudy obou stupňů zatížily vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Krajský soud v Praze pak nejenže uvedenou hmotněprávní vadu neodstranil, třebaže k tomu měl na základě podaného odvolání okresní státní zástupkyně vytvořeny procesní předpoklady, ale sám své rozhodnutí zatížil vadou další, když sám rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněné, aniž měl splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Na základě těchto skutečností nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2013, č. j. 13 To 6/2013-362 zrušil, dále zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 10. 2012, č. j. 1 T 71/2012-325, dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal věc Okresnímu soudu v Mělníku, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněná využila svého práva a k dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřila prostřednictvím svého obhájce. Ve svém vyjádření k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oponuje nejvyššímu státnímu zástupci ohledně jeho tvrzení stran subjektivní stránky trestného činu. V tomto směru poukazuje na to, že neměla v úmyslu způsobit komukoli jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Uvádí, že svého jednání lituje, přiznává, že se dopustila profesního pochybení, kdy z nevědomé nedbalosti nevěděla, že nerozhoduje v souladu se zákonem, ačkoliv vzhledem ke svému povolání o tom vědět měla a mohla. Podotýká, že neměla záměr způsobit někomu újmu, nesledovala žádné své soukromé zájmy, ani ulehčení práce. Obviněného R. M. neznala, kromě daného případu se s ním nikdy nesetkala a nikdy s ním neměla žádný konflikt, nebyla proti němu nijak zaujata. V době rozhodování byla přesvědčena o správnosti a zákonnosti svého rozhodnutí, tedy o tom, že důvody vazby jsou dány. Zkoumala důvody vazby stejně pečlivě u všech tří obviněných. Dodala, že pokud by měla v úmyslu poškodit tehdejšího obviněného, nebylo by možné vysvětlit, proč nevzala do vazby též obviněnou M. , jíž z vazby propustila. Nesouhlasí s názorem státního zástupce, že by její postup vykazoval znaky svévole a despektu k základním hodnotám výkonu soudcovské funkce. V usnesení o vzetí do vazby vysvětlila důvody, které ji vedly k závěru, že účelu vazby nebylo možno dosáhnout jiným opatřením. Z opatřených důkazů vyplynulo, že šlo o její první a do dnešního jediné profesní pochybení. Na trestním úseku Okresního soudu v Příbrami působila krátkou dobu. Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 6/2012 pro závěr o úmyslném zavinění u přečinu podle §329 tr. zákoníku má význam též doba praxe, kterou pachatel vykonával u příslušného orgánu veřejné moci a u kterého jako úřední osoba nesplnil povinnost vyplývající z jeho pravomoci. Je-li nejvyšší státní zástupce toho názoru, že se jedná pouze o polehčující okolnost, nelze s ním souhlasit, neboť naopak jde o skutečnost významnou pro posouzení subjektivní stránky skutkové podstaty stíhaného přečinu. V kontextu s předchozí i následnou soudcovskou bezúhonností je podle obviněné zcela odůvodněn závěr, že úmyslně neporušila trestní řád ani nejednala v úmyslu poškodit obviněného R. M. Má za to, že ve světle shora uvedené argumentace a ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 72/2010 lze konstatovat, že subjektivní stránka trestného činu podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nebyla naplněna. Podle tohoto usnesení pouhý úmysl, který zahrnuje okolnost, že úřední osoba vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu nestačí. Úřední osoba musí zároveň jednat v pohnutce způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Musí přitom jít o konkrétní skutkovou okolnost vyjadřující to, co úřední osoba závadným výkonem pravomoci sledovala a tato okolnost musí být podřaditelná pod citovaný zákonný znak vymezující pohnutku činu. Obviněná je přesvědčena, že tento judikát lze aplikovat na její případ. Zdůraznila, že pro posouzení míry škodlivosti jejího jednání je také významné, že doba vazby byla obviněnému započtena do doby výkonu trestu. I když nejvyšší státní zástupce tuto skutečnost odmítá, je třeba uvést, že faktická újma obviněnému R. M. nevznikla. S ohledem na to obviněná dovozuje, že její jednání nedosahuje ani míry narušení zájmů potřebné pro spáchání nejlehčího trestného činu dané skutkové podstaty, neboť škodlivost činu byla minimální. Podle názoru obviněné soudy správně zhodnotily hektický až chaotický sled událostí od podání návrhu na vzetí do vazby u obviněných. Doplnila, že se snažila plnit své služební povinnosti v časové tísni jak nejlépe mohla. Je nutno také dodat, že orgány policie nezajistily eskortu všech tří obviněných na 13.00 hodin, jak určila, ani je nepřivážely postupně, aby výslechy obviněných na sebe mohly plynule navazovat. Pokud by postupovaly v souladu s jejími pokyny, nedošlo by k situaci, která je předmětem jejího trestního stíhání. V tomto směru poukázala na to, že chybí záznam o jejím telefonickém rozhovoru s policií v sobotu ve 12.25 hodin. Vytýká-li nejvyšší státní zástupce postup obviněné, který byl v rozporu s ustanovením podle §77 odst. 2 tr. ř. s tím, že při rozhodování o vazbě poškozeného R. M. měla v úmyslu mu způsobit závažnou újmu spočívající ve ztrátě svobody způsobené vzetím do vazby, činí podle obviněné tento závěr bez konkrétních důkazů. V roce 2010 mělo rozhodování o vazbě charakter neveřejného zasedání. Institut vazebního zasedání v době rozhodování neexistoval, protože byl do trestního řádu zakotven až zákonem č. 459/2011 Sb., který nabyl účinnosti 1. 1. 2012. Ustanovení §135 tr. ř. ve spojení s §137 odst. 1 tr. ř. nevylučuje vyhlášení usnesení v nepřítomnosti obviněného. Na svou obhajobu obviněná dále uvedla, že v době, kdy o vazbě R. M. rozhodovala, byla přesvědčena, že postupuje v souladu se zákonem. Svůj právní názor rozhodnout o vzetí do vazby v zákonné lhůtě před výslechem poškozeného R. M. vyjádřila v obou písemných vyhotoveních: v usnesení ze dne 25. 9. 2010 o vzetí do vazby, tak i v usnesení ze dne 7. 10. 2010 o propuštění z vazby v rámci autoremedury, přičemž v té době ještě nemohla tušit, že její jednání bude později předmětem trestního stíhání. Namítá-li nejvyšší státní zástupce, že vzniklou újmu se nesnažila odčinit bezprostředně, ale až v rozmezí několika dnů, obviněná uvádí, že podle §146 odst. 1 tr. ř. nemohla rozhodnout dříve, než státní zástupce podal stížnost proti usnesení o vzetí do vazby nebo jinak vyjádřil, že souhlasí s propuštěním R. M. na svobodu. Do té doby nebyla splněna zákonná podmínka, že se změna původního usnesení nedotkne práv jiné strany trestního řízení. Obviněná má za to, že soudce není oprávněn změnit své vyhlášené rozhodnutí, i kdyby si v sebekratší době uvědomil, že je protizákonné. Podotýká dále, že svou chybu nijak netajila a že nejbližší pracovní den oznámila vzniklou situaci předsedkyni soudu a poté, co i státní zástupce podal stížnost, napadené usnesení sama zrušila. Je zřejmé, že by postupovala jinak a předsedkyni soudu nic neoznamovala a spis by se stížnostmi postoupila k rozhodnutí krajskému soudu, pokud by měla v úmyslu způsobit R. M. závažnou újmu. V závěru dovolání obviněná uvedla, že je déle než dva roky státními zástupci označována za pachatelku trestného činu, jehož se měla dopustit vadným právním názorem, resp. nesprávným právním posouzení věci. Takové trestní stíhání je však v rozporu se závěrem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1372/2012, podle něhož soudce nemůže být trestně postižen za nesprávné právní posouzení věci. Uplatnil-li pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. nejvyšší státní zástupce námitku, že Krajský soud v Praze neměl rozhodovat o zastavení trestního stíhání, obviněná s tím názorem souhlasí. Na rozdíl od nejvyššího státního zástupce je však přesvědčena, že odvolací soud měl podle §256 tr. ř. zamítnout odvolání státní zástupkyně proti zprošťujícímu výroku rozsudku Okresního soudu v Mělníku. Podle názoru obviněné skutek, pro který jí 25. 10. 2010 předsedkyně soudu udělila výtku, je totožný se skutkem, pro který bylo 16. 5. 2011 zahájeno trestní stíhání, přičemž stručnější popis jednání obviněné v udělené výtce nic nemění na tom, že jde o jednání shodné s tím, pro něž byla postavena před soud. Ze shora uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2013, č. j. 13 To 6/2013-362, zamítl jako nedůvodné. Obviněná souhlasí v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání nejvyššího státního zástupce rozhodl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán v případě, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Uvedený dovolací důvod zmiňuje Nejvyšší soud záměrně, neboť s ohledem na rozhodnutí soudem druhého stupně, který rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněné, neboť o skutku obviněné již bylo kárně rozhodnuto jiným orgánem, je primární otázkou nejprve posouzení, zda byly dány podmínky pro takové rozhodnutí a pouze za situace, kdy by bylo Nejvyšším soudem zjištěno, že podmínky pro zastavení trestního stíhání obviněné dány nebyly, bylo by možno se dále zabývat dalšími námitkami nejvyššího státního zástupce v dovolání uplatněnými, a to z hlediska §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z rozhodnutí soudu prvního stupně, které předchází dovoláním napadenému usnesení Krajského soudu v Praze je zřejmé, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednání obviněné, vykazuje znaky kárného provinění, které bylo na místě řešit kárným postihem, a nenaplňovalo znaky skutkové podstaty úmyslného trestného činu /obviněná byla zproštěna podle §226 písm. b) tr. ř./. Sám soud prvního stupně na straně 12 odůvodnění rozsudku konstatuje, že obviněné za jednání, které se stalo předmětem řízení před soudem prvního stupně, byla předsedkyní soudu udělena výtka.
Soud druhého stupně k odvolání státní zástupkyně, jak již bylo shora zmíněno, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a rozhodl tak, že trestní stíhání obviněné podle §223 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. b) tř. ř. zastavil, neboť o tomto skutku bylo již kárně rozhodnuto jiným orgánem. Krajský soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a konstatoval, že „v posuzované věci po vyčerpání všech dostupných důkazů nelze zjištění o rozhodných skutkových okolnostech učiněných soudem prvního stupně již více objektivizovat a jakkoli upřesnit“. Ve vztahu k právním závěrům konstatoval, že obviněná vystupovala jako úřední osoba, když rozhodovala o vzetí obviněného do vazby a dále rozvinul své úvahy k právnímu posouzení jednání obviněné z hlediska znaků trestného činu podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Na str. 9 odůvodnění svého usnesení soud druhého stupně uvádí, že „byť soud prvního stupně nepochybil, pokud z důvodů shora uvedených uzavřel, že v případě žalovaného jednání jde o kárné provinění, které by bylo na místě řešit kárným postihem, nelze se již plně ztotožnit s jeho procesním postupem, pokud bez dalšího podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžalovanou obžaloby Okresního státního zastupitelství“. Sám pak následně rozvádí, jaké jednání je podle §87 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., kárným proviněním soudce. Uzavírá, že žalovaným jednáním obviněná ohrozila důvěru v nezávislé a nestranné rozhodování soudu v intencích shora uvedeného ustanovení, avšak za toto jednání již byla předsedkyní soudu dne 25. 10. 2010 potrestána, neboť jí byla uložena pod sp. zn. 29 Spr 871/2010 výtka, čímž jako orgán státní správy soudů oprávněný podat návrh na zahájení kárného řízení vyřídila shledané kárné provinění obviněné, a tento způsob vyřízení považovala za postačující.
Nejvyšší soud se primárně musel v reakci na podané dovolání a argumentaci nejvyššího státního zástupce vypořádat s následujícími skutečnostmi:
a) zda jednání obviněné, o kterém rozhodla předsedkyně soudu, je jednáním totožným s jednáním, pro které byla na obviněnou podána obžaloba (otázka totožnosti skutku)
b) zda výtka, která byla obviněné uložena předsedkyní soudu, je rozhodnutím, tj. individuálním aktem práva, majícím vliv na rozhodnutí v dané trestní věci.
ad a) V souvislosti s předmětnou trestní věcí je nutno uvést, že předsedkyní Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. 10. 2010, sp. zn. 29 Spr 871/2010, byla obviněné podle §88a zák. č. 6/2002 Sb. udělena výtka, neboť dne 25. 9. 2010 v rámci dosažitelnosti v přípravném řízení vedeném u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 Nt 157/2010 rozhodla podle §68 odst. 1 tr. ř. a §77 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř. o vzetí obviněného R. M. do vazby přesto, že před vyhlášením usnesení o vzetí do vazby podle §77 tr. ř. obviněného nevyslechla, čímž mu odepřela právo vyjádřit se k jednání, které mu bylo kladeno za vinu a k důvodům vazby a dále ve stejné věci rozhodla o propuštění L. L. M. ze zadržení po uplynutí zákonem stanovené 24 hodinové lhůty, ačkoliv jí nebránila objektivní překážka v tom, aby stanovenou lhůtu dodržela.
Nejvyšší státní zástupce argumentuje tím (viz shora), že jednání popsané v obžalobě není totožné s jednáním, pro které byla obviněné uložena výtka a mj. uvádí, že „obžalobou jí bylo kladeno za vinu, že obviněného vzala do vazby poté, co uplynula lhůta 24 hodin, že nejenže po uplynutí lhůty 24 hodin obviněného nepropustila na svobodu, ale jeho svobodu i nadále výslovně omezila“, zatímco rozhodnutím o výtce byla postižena pouze proto, že „obviněného nevyslechla před vyhlášením o vzetí do vazby“. S uvedeným jednostranným náhledem dovolatele nelze souhlasit, neboť je přehlíženo, že výtka byla uložena mj. proto, že „rozhodla podle §68 odst. 1 tr. ř. a §77 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř. o vzetí obviněného R. M. do vazby přesto, že před vyhlášením usnesení o vzetí do vazby podle §77 tr. ř. obviněného nevyslechla, čímž mu odepřela právo vyjádřit se k jednání, které mu bylo kladeno za vinu a k důvodům vazby“. Pouze pro stručnost Nejvyšší soud odkazuje např. na rozhodnutí č. 1/1996 Sb. rozh. tr. či rozhodnutí č. 21/2010 Sb. rozh. tr., zabývající se problematikou totožnosti skutku, když uvedená rozhodnutí výslovně uvádějí, že totožnost skutku je zachována i v případě odlišného jednání obviněného při alespoň částečně shodném následku, jímž se rozumí konkrétní následek. I přes upozornění na tuto judikaturu však musí Nejvyšší soud konstatovat, že ať již jde o podanou obžalobu nebo rozhodnutí – výtku, v obou případech je nepochybné, že v popisu skutku, kterým bylo rozhodnuto o výtce se doslovně uvádí, že „rozhodla podle §68 odst. 1 tr. ř. a §77 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř. o vzetí obviněného R. M. do vazby, přestože obviněného před vyhlášením o vzetí do vazby nevyslechla“ – a v obžalobě se uvádí, že „nejenže po uplynutí lhůty 24 hodin obviněného nepropustila na svobodu, ale jeho svobodu i nadále výslovně omezila“. Jak vyplývá např. z rozhodnutí č. 1/1996 Sb. rozh. tr., totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku, přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. V daném případě je jednoznačná shoda v totožnosti následku a v jednání obviněné spočívajícím v rozhodnutí soudkyně o vzetí obviněného do vazby. Nejvyšší soud považuje závěr o zachování totožnosti skutku, který učinil soud druhého stupně, za správný a výtky uplatněné v podaném dovolání k uvedené problematice za zjevně neopodstatněné.
ad b) Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že otázka totožnosti skutku byla soudem nižšího stupně správně posouzena, musel se dále zabývat otázkou, zda výtka, kterou byla obviněná postižena, je rozhodnutím jiného orgánu, pro které lze trestní stíhání zastavit.
Ustanovení §88a zák. č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích (dále jen zák. č. 6/2002 Sb.) upravuje možnost vyřešení kárného provinění, kterým se podle §87 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb. rozumí „ zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů“ , k jehož projednání je jinak povolán kárný soud, orgánem, který je oprávněn podat návrh na zahájení kárného řízení (předsedkyně okresního soudu je pověřena výkonem státní správy soudu). Zákonným předpokladem toho, aby soudci byla udělena výtka ve smyslu §88a zák. č. 6/2002 Sb., je zjištění tohoto orgánu, že se soudce dopustil jednání, které vykazuje zákonné znaky skutkové podstaty kárného provinění. Rozhodnutím, jímž je výtka uložena, se tak řeší otázka odpovědnosti soudce za kárné provinění a výsledkem této odpovědnosti je sankce, která má povahu výtky, která se zakládá do osobního spisu soudce. Je-li zvolen orgánem oprávněným k zahájení kárného řízení tento způsob vyřešení věci, znamená to tolik, že otázka administrativní odpovědnosti soudce, je vyřešena. Byť nedošlo k uložení kárného opatření [které je oprávněn ukládat toliko kárný soud a kterým se ve smyslu §88 rozumí podle závažnosti kárného provinění a) důtka, b) snížení platu až o 30 % na dobu nejvíce 1 roku a při opětovném kárném provinění, jehož se soudce dopustil v době před zahlazením kárného opatření, na dobu nejvíce 2 let, c) odvolání z funkce předsedy senátu, d) odvolání z funkce soudce] , došlo v rovině disciplinární odpovědnosti soudce vydáním tohoto rozhodnutí (o uložení výtky), k vyřešení věci s konečnou platností, a to proto, že zákon o kárné odpovědnosti soudců nepřipouští proti rozhodnutí, jímž je věc vyřízena podle §21 zák. č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, opravný prostředek. Současně je uvedeným rozhodnutím vyřešena i otázka právních následků odpovědnosti, a to formou uložení výtky. Pro výše uvedený závěr, že výtka je rozhodnutím orgánu státní správy soudů svědčí např. sdělení ze dne 19. 7. 2011, č. j. S 224/2010 Nejvyššího soudu, které mj. odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 13 Kss 2/2010 či 13 Kss 6/2010.
Vzhledem k výše uvedenému závěru (o zachování totožnosti skutku) a zjištění, že o skutku obviněné bylo již rozhodnuto kárně, musel se dále Nejvyšší soud zabývat tím, zda bylo správně aplikováno ustanovení §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. Toto ustanovení umožňuje zastavení trestního stíhání, bylo-li o skutku obviněného již rozhodnuto jiným orgánem, kázeňsky, kárně anebo cizozemským soudem nebo úřadem a toto rozhodnutí lze považovat za dostačující. V této souvislosti nejvyšší státní zástupce soudu druhého stupně vytýká, že se nezabýval tím, zda lze citovanou kárnou výtku předsedkyně soudu považovat za postačující, přičemž ve výroku rozhodnutí tuto část zákonného ustanovení ani necituje.
Nejvyšší soud poukazuje na to, že pokud soud druhého stupně dospěl k závěru, že jednání, pro které byla obviněná postižena výtkou v rámci kárné pravomoci předsedkyně okresního soudu a pro které byla následně na ni podána obžaloba, vykazuje znaky totožného skutku a výtka je rozhodnutím, pro které je možno zastavit trestní stíhání podle §172 odst. 2 písm. b) tr. ř., bylo ze strany soudu druhého stupně potřebné zvážit také znění §172 odst. 1 písm. d) tr. ř., které uvádí s odkazem na §11 odst. 1 tr. ř., kdy je trestní stíhání nepřípustné. Trestní stíhání je mj. nepřípustné (nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno) také v případě, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána /§11 odst. 1 písm. j) tr. ř./.
V souvislosti s předmětnou trestní věci musí Nejvyšší soud uvést, že vedle fakultativního zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 tr. ř. /soud druhého stupně aplikoval §172 odst. 2 písm. b) tr. ř./ existuje také obligatorní zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř. Podle §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. je nutno trestní stíhání zastavit, je-li trestní stíhání nepřípustné. Okolnosti nepřípustnosti trestního stíhání ve vazbě na rozhodnutí o témže skutku jsou vymezeny v ustanovení §11 odst. 1 písm. f), g), h) tr. ř. a §11a tr. ř. Specifickým důvodem zastavení trestního stíhání je pak ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle kterého je nutno trestní stíhání zastavit, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Na tomto místě je pak třeba upozornit na článek 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a článek 4 odst. 1 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Článek 4 odst. 1 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod uvádí (v překladu publikovaném ve Sbírce zákonů), že „nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu“. Uvedený výklad však Nejvyšší soud považuje za ne zcela přesný ve vztahu k pojmům trestný čin, trestní řízení, odsouzení a rozsudek, kdy dovozuje, že pojmově uvedenému ustanovení odpovídá pojem „delikt“ (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003, str. 9). Shora zmíněné ustanovení tj. zásada ne bis in idem je při takto použitém výkladu Nejvyššího soudu (ten byl akceptován např. v rozhodnutí Kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 1 Ds 26/2006) aplikovatelné nikoli pouze na pojem trestného činu, ale je namístě ji vztáhnout také na činy mající charakter přestupku či kárného provinění, tj. dopadá na případ osoby, jejíž kárné řízení pro určitý čin již meritorně skončilo rozhodnutím příslušného správního orgánu, tudíž ji nelze pro týž čin trestně stíhat a odsoudit, byť by byl tento čin nově kvalifikován jako trestný čin, zatímco v již skončeném řízení byl kvalifikován jako kárné provinění, to vše za předpokladu, že rozhodnutí o kárném provinění nebylo zrušeno v předepsaném řízení z podnětu mimořádného opravného prostředku. V rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva např. ze dne 6. 6. 2001 ve věci S. versus Rakousko, ze dne 29. 5. 2001, F. versus Rakousko se tento soud nepřiklonil k názoru, že zákaz ne bis idem je omezen na trestní řízení, přičemž za rozhodující označil nikoli totožnost právní kvalifikace, ale totožnost skutku.
Pokud jde o způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu, musí tento předně uvést, že základním limitem byla skutečnost, že dovolání bylo nejvyšším státním zástupcem podáno v neprospěch obviněné, přičemž podstata námitek spočívala v tom, že nebyl dán důvod k zastavení trestního stíhání obviněné z důvodu, že o skutku již bylo rozhodnuto v kárném řízení /§265b odst. 1 písm. f) tr. ř./ a nelze souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že v případě obviněné absentuje subjektivní stránka ve vztahu k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./. Shora již Nejvyšší soud rozvedl úvahy k primární otázce, od které se odvíjí veškerý další postup, a to k otázce posouzení totožnosti skutku, pro který bylo trestní stíhání obviněné zastaveno. Jestliže Nejvyšší soud dospěl ke shodnému závěru jako soud druhého stupně (obdobný závěr vyslovil také soud prvního stupně ve svém rozsudku na str. 12), pak nelze než konstatovat, že námitka nejvyššího státního zástupce uplatněná v dovolání ohledně zachování totožnosti skutku a uložené výtky jako rozhodnutí, které mělo založit překážku věci rozhodnuté, byla zjevně neopodstatněná. Sama skutečnost, že Nejvyšší soud dospěl k odlišnému závěru oproti soudu druhého stupně ohledně zastavení trestního stíhání obviněné, kdy shledal, že trestní stíhání mělo být zastaveno podle §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a nikoli z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. b) tr. ř., není okolností, která by odůvodňovala postup podle §265k odst. 1 tr. ř., neboť uvedený postup by přicházel v úvahu v případě dovolání, které by podala obviněná a Nejvyšší soud by musel konstatovat takové pochybení zjištěné v neprospěch obviněné. V předmětné trestní věci však jde o situaci, kdy nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněné, avšak jím vytýkané pochybení zjištěno nebylo. Pochybení, které vyznělo ve prospěch obviněné, nemohlo odůvodnit postup podle ustanovení §265k odst. 1, které hovoří o tom, že napadené rozhodnutí se zruší, je-li podané dovolání důvodné. V předmětné trestní věci bylo zjištěno, že státní zástupce se nedůvodně domáhal zrušení zastavení trestního stíhání obviněné, však pochybení bylo zjištěno v použitém ustanovení o zastavení trestního stíhání, když podle názoru Nejvyššího soudu mělo být postupováno podle ustanovení pro obviněnou příznivějšího, než které zvolil soud druhého stupně. Zjištěné pochybení ve vztahu k dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné, odůvodňuje postup podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť na rozdíl od rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., se při postupu podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. vychází z toho, že dovolání je alespoň částečně opodstatněné. V předmětné trestní věci bylo shledáno, že námitky v dovolání nejvyšším státním zástupcem uplatněné jsou opodstatněné pouze ve vztahu k použitému ustanovení §172 odst. 2 písm. b) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního právního významu. V této souvislosti musí Nejvyšší soud konstatovat, že otázka totožnosti skutku byla již vyřešena rozhodnutími, která Nejvyšší soud v tomto usnesení zmiňuje, stejně jako posouzení výtky jako rozhodnutí zakládající při totožnosti skutku nemožnost dvojího postihu. V této souvislosti jsou v tomto usnesení zmíněna rozhodnutí Nejvyššího či Vrchního soudu. Zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné. Vzhledem k uvedeným skutečnostem bylo Nejvyšším soudem postupováno podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Zcela na závěr zmiňuje Nejvyšší soud několik rozhodnutí Kárného senátu Nejvyššího správního soudu, kde tento řešil případy obdobné povahy, ve kterých nebyly podány obžaloby a byly podány pouze kárné návrhy (sp. zn. 12 Ksz 5/2009 – obviněný byl státním zástupcem ponechán ve vazbě bez rozhodnutí podle §71 odst. 3 tr. ř. od 25. 9. 2009 do 2. 10. 2009; sp. zn. 12 Ksz 9/2010 – v důsledku nerozhodnutí státního zástupce ve lhůtě stanovené v §71 odst. 4 tr. ř. byli obvinění drženi ve vazbě od 21. 10. 2010 do 1. 11. 2010, kdy museli být propuštěni. V neposlední řadě lze zmínit rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2013, sp. zn. 12 Ksz 5/2013 či 12 Ksz 4/2013 obdobné povahy).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. prosince 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann