ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.754.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 754/2013-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2013 o dovolání obviněného R. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 5 To 531/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 115/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 1 T 115/2012 , byl obviněný R. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným jednak přečinem usmrcení z nedbalosti dle §143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Této trestné činnosti se dle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že
dne 20. 1. 2012 v době kolem 06.15 hodin po vedlejší komunikaci III. třídy č. ... ve směru jízdy od H. u B., k. ú. obce L., okres B.-v., řídil jízdní soupravu složenou z tahače tov. zn. Scania R 420, reg. zn. ... a návěsu tov. zn. Schmitz SKO 24, reg. zn. ..., když nerespektoval svislou dopravní značku č. P6 „Stůj, dej přednost v jízdě!“, tedy se neřídil pravidly provozu na pozemní komunikaci a nepřizpůsobil své chování situaci v silničním provozu, takže při projíždění křižovatky s hlavní silnicí III. třídy č. ... v km ..., k. ú. obce L., se záměrem projet křižovatku v přímém směru, v bezprostřední blízkosti vjel do jízdní dráhy po hlavní silnici ve směru na B. jedoucímu osobnímu motorovému vozidlu tov. zn. Fiat Punto, reg. zn. ..., řízenému B. V., naposledy bytem P. – S., v důsledku čehož došlo ke střetu obou vozidel, kdy osobní automobil Fiat narazil přední částí vozidla do levého boku zadní části návěsu, přičemž poškozené B. V. způsobil tzv. polytrauma, tedy poranění více pro život důležitých orgánů, jehož následkům dne 2. 2. 2012 ve FN Brno-Bohunice podlehla, kdy bezprostřední příčina smrti byl maligní otok mozku po utrpěném kraniocerebrálním poranění, tj. po zlomeninách klenby a spodiny lební se zhmožděním mozku a s krvácením pod obaly mozkové, dále poškozené S. C., trvale bytem P. – S., jedoucí na předním sedadle spolujezdce vozidla Fiat, způsobil těžká zranění spočívající zejména v luxaci 4. prstu pravé ruky s narušením šlach, ve zlomenině těla stehenní kosti vpravo, v otevřené zlomenině těla holenní a lýtkové kosti vpravo, ve zlomenině 3. žebra a nalomení 6. a 7. žebra vlevo, s délkou citelného omezení v obvyklém způsobu života podstatně přesahující šest týdnů, čímž poškozené způsobil újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) trestního zákoníku, neboť u poškozené C. došlo k delší dobu trvajícímu poškození zdraví, a tak svým jednáním porušil zejména ustanovení §4 písm. a), písm. b), písm. c), §22 odst. 1) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
Za to byl obviněný odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s dohledem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu pěti let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody.
Odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvého stupně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 5 To 531/2012, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Miroslavy Vodičkové dovolání , jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení.
Obviněný namítá, že skutek, jenž je mu kladen za vinu, mu nebyl řádným způsobem prokázán. Má za to, že jeho jednání nebylo příčinou dopravní nehody. Výrok o vině podle dovolatele nevykazuje znaky daného trestného činu, chybí znak zavinění.
Úvodem dovolání konstatoval, že je profesionálním řidičem již 44 let, aniž by způsobil jakoukoliv dopravní nehodu. K popsanému trestnému jednání uvedl, že na příkaz značky „Stůj, dej přednost v jízdě!“ zastavil v 6:15 na hranici křižovatky u pravého kraje ramene křižovatky, což vyplývá také z Odborného vyjádření Odboru kriminalistické techniky a expertiz Policie ČR Krajského ředitelství Brno ze dne 14. 2. 2012. Auto poškozených viděl nicméně v takové vzdálenosti, která zajišťovala řádný průjezd křižovatkou. Ve spise (č. l. 229 p.v.) chybí informace o případných brzdných stopách automobilu poškozené, všechny skutečnosti nasvědčují tomu, že se poškozená B. V. dostatečně nevěnovala řízení a vozidla obviněného si všimla na poslední chvíli. Poškozená C. vypověděla, že když se jejich auto blížilo ke křižovatce, bylo auto obviněného přes celou silnici, tedy se nejednalo o nějaký nepředpokládaný vjezd. Zdůraznil, že křižovatku již opouštěl a v případě „nevybočení z jízdního pruhu“ poškozenou B. V. by k nehodě v žádném případě nedošlo, jelikož by bez dalšího poškozená křižovatkou projela. Za další významnou skutečnost považuje fakt, že poškozená Volfová nebyla připoutána bezpečnostními pásy, což obviněný nemohl předpokládat, ani s tím nemohl být srozuměn. Upozornil na znalecký posudek prof. PhDr. Strause, DrSc., který byl proveden jako důkaz, z něhož vyplývá, že v případě, kdy by byla poškozená B. V. připoutána bezpečnostními pásy, pak by nedošlo ke vzniku zranění, které byly zjištěny.
Dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž se uvádí, že řidič, který dává při jízdě křižovatkou přednost vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici, nemá povinnost dát přednost absolutně všem vozidlům, která v libovolné vzdálenosti od křižovatky vidí, ale pouze těm, které jsou již natolik blízko, že vjetí jím řízeného vozidla do křižovatky by u řidičů jedoucích po hlavní silnici vyvolalo nebezpečí nutnosti náhlé změny směru nebo rychlosti jízdy. Obviněný dovozuje, že vozidlo poškozené B. V. se při jeho vjezdu do křižovatky nenacházelo v blízkosti křižovatky, což prokazuje ta skutečnost, že vozidlo poškozené B. V. narazilo do zadní části vozidla obžalovaného za osou křižovatky vlevo.
Je přesvědčen, že jeho jednání není v příčinné souvislosti s nastalým následkem, když vycházel ze svého úsudku, který bezpečný přejezd křižovatkou nevylučoval. Má proto za to, že vztah mezi jeho jednáním a nastalým následkem nemohl být pokryt jeho zaviněním, neboť nebylo prokázáno, že měl či alespoň mohl rozvinutí nehodového děje předvídat. Soudům vytýká, že na jisto neurčily, zda mohl či nemohl předpokládat, že vozidlo poškozené B. V. náhle změní směr jízdy a zda mohl či nemohl vytvořit nenadálou překážku, a to právě i v souvislosti se změnou směru jízdy poškozené. Namítá, že pokud by poškozená jedoucí po silnici hlavní jela řádně v pravém jízdním pruhu, jak jí předepisuje zákon č. 361/2000 Sb., ke střetu by vůbec nedošlo a obžalovaný by projetí křižovatkou plynule dokončil.
Dále má obviněný za to, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces tím, že nebylo vyhověno jeho návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru dopravy, který by zaznamenal nehodový děj.
Obviněný brojí rovněž proti uloženému trestu. Domnívá se, že soud prvého stupně při úvaze o výši a druhu trestu nepostupoval v souladu s ust. §38 a 39 tr. zákoníku. Uložený trest odnětí svobody nepodmíněně se mu nejeví jako přiměřený, odkázal na uložené tresty v obdobných případech.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, stejně tak rozsudek soudu prvého stupně a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí okresnímu soudu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání vyjádřil. Poukázal na skutečnost, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku z větší části opakuje námitky známé již z jeho dosavadní obhajoby, které tvořily také podstatu jeho řádného opravného prostředku. Těmito námitkami se soud druhého stupně v potřebné míře zabýval. Proti závěrům vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze mít žádných zásadních výhrad.
Pokud přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo v souladu se zákonem, jak se stalo i v tomto případě, potom dovolání opřené o stejné námitky, které již obviněný neúspěšně uplatnil v řádném opravném prostředku, bývá podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu zpravidla odmítáno jako zjevně neopodstatněné, což by podle něj mělo platit i v nyní posuzované věci.
Má za to, že námitky dovolatele jsou v naprosté většině zaměřeny nikoli proti právním závěrům vysloveným v rozsudku, nýbrž proti skutkovým zjištěním, která soud transformoval do skutkové věty výroku o vině. Všechny tyto odchylnosti mají jediný cíl, a sice dosáhnout navození odlišného skutkového základu věci, z něhož by pro obviněného vyplynuly příznivější závěry právní a pochopitelně rovněž mírnější sankce. Pokud jde o námitky dovolatele proti skutkovým zjištěním či jeho úvahy týkající se přiměřenosti uložené sankce, ty jsou z hlediska uplatněného důvodu dovolání irelevantní a nelze je podřadit ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů.
Výrok o vině podle názoru státního zástupce obsahuje znaky daného trestného činu, a je v něm také pregnantně vyjádřeno zavinění, jež se na straně obviněného blíží hrubé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 2 tr. zákoníku.
Za absurdní považuje tvrzení obviněného, že řidička V., jež při nehodě zahynula, měla možnost se střetu s jím řízenou soupravou vyhnout, ale zřejmě nevěnovala pozornost řízení a jeho vozidlo spatřila až na poslední chvíli. Pokud by tomu tak bylo a řidička by skutečně spatřila vozidlo řízené obviněným v posledním okamžiku, tím spíš by to svědčilo o porušení právní povinnosti na straně obviněného, protože v časovém horizontu „na poslední chvíli“ nemělo jím řízené vozidlo v křižovatce absolutně co dělat, nýbrž mělo stát na vedlejší silnici na hranici křižovatky a dávat přednost vozidlu přijíždějícímu po hlavní silnici.
Rovněž neshledal opodstatněnou argumentaci, že pokud by řidička osobního vozidla byla připoutána bezpečnostními pásy, utrpěla by pouze lehké zranění. Soud prvního stupně však tuto otázku podrobně analyzoval a dospěl ke správnému závěru, že ani tato okolnost obviněného sebeméně nevyviňuje. Bylo to především jeho jednání v rozporu se zákonem, které vyvolalo kritickou situaci, zapříčinilo nehodu a také její následky. Kdyby věnoval obviněný průjezdu křižovatkou náležitou pozornost a choval se v souladu s pravidly provozu na silničních komunikacích, k žádné nehodě by nedošlo a nevznikly by tudíž ani její následky. Jestliže v této souvislosti dovolatel namítá, že osobní vozidlo při průjezdu křižovatkou nelogicky měnilo směr, pomíjí naopak zcela logické a reálné vysvětlení, že totiž šlo ze strany řidičky o zoufalý a v důsledku marný pokus jakkoli uniknout střetu s návěsem, který jí nečekaně zablokoval cestu.
Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně dal výslovný souhlas
k tomu, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
S přihlédnutím k těmto teoretickým východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Ve vztahu k výroku o vině je zřejmé, že stěžejní námitkou dovolatele je jeho tvrzení o neexistenci zavinění ve vztahu k příčinné souvislosti, neboť setrvává na stanovisku, že průjezd křižovatkou provedl způsobem umožňujícím po hlavní silnici přijíždějícímu vozidlu řízeném poškozenou B. V. bezpečný průjezd křižovatkou v jejím jízdním pruhu. Jinými slovy řečeno, příčinu nehody spatřuje v nesprávném způsobu jízdy poškozené, neboť nebýt tohoto faktoru, k úrazovému ději by nedošlo. V kalkulaci s tímto skutkovým základem namítá obviněný nedostatek svého zavinění za vznik dopravní nehody, potažmo za následky z ní vzniklé.
V situaci, že by skutková zjištění soudu, resp. alespoň obsah důkazů, které byly opatřeny a soudy provedeny, vyznívaly uvedeným způsobem, bylo by třeba zpochybnění právních závěrů soudů stran otázky zavinění obviněného možno považovat za právně relevantní a v takovém případě by byl důvodným i požadavek obviněného na doplnění dokazování způsobem zmíněným v jeho mimořádném opravném prostředku (příslušný znalecký posudek z oboru dopravy). Skutková zjištění soudu, byť v tomto směru v napadených rozhodnutích ne zcela transparentně a detailně vyložená, však nelze interpretovat způsobem prezentovaným obviněným. Ta vycházejí z poznatku, že obviněný „v bezprostřední blízkosti vjel do jízdní dráhy po hlavní silnici ve směru na Brno jedoucímu osobnímu motorovému vozidlu ... v důsledku čehož došlo ke střetu obou vozidel“ (tzv. skutková věta výroku), přičemž „není ani prokázáno, že by takový prostor (pozn. obviněným kalkulovaný jízdní pruh) poškozená měla“, neboť podle soudu prvního stupně z důkazů plyne, že „náraz nesměřoval do zadní části automobilu poškozené, ale naopak do středu nákladního auta a tak je evidentní, že i pravou část vozovky určené pro jízdu poškozené zakrýval“ (odůvodnění rozsudku str. 6). Takto vyvozený skutkový závěr má plnou oporu v provedeném dokazování. Je dílčím nedostatkem napadeného rozsudku, který však nemá vliv na jeho věcnou správnost, že nalézací soud blíže nerozvedl, z jakých důkazů tento závěr plyne. Přímo totiž odkázal jen na zjištění z pořízené fotodokumentace, avšak již blížeji neuvedl poznatky, které jsou obsaženy v protokole o nehodě v silničním provozu (k němu – str. 4 – toliko poznamenal, že z něj, fotodokumentace a náčrtku „ověřil, jaký byl zaznamenán na místě činu následek“ ). Celá konstrukce obhajoby, jejíž podstatou je snaha o přenesení viny (příp. alespoň dovozování spoluviny) za vznik dopravní nehody na zemřelou řidičku osobního vozidla, padá při zjištění vyvoditelných z protokolu o nehodě v silničním provozu, která opravňovala soud k učinění závěru, že obviněný svým nezodpovědným jednáním vytvořil pro poškozenou takovou neočekávanou a náhlou překážku formou úplného vyplnění jejího jízdního prostoru soupravou řízenou obviněným, na kterou nebyla schopna účinně reagovat.
Z protokolu o nehodě v silničním provozu a k němu připojeného plánku (č. l. 2-4) lze zjistit, že souprava řízená obviněným se v konečné pozici nacházela ve vzdálenosti 51,5 m (pravý přední okraj) až 36,2 m (pravý zadní okraj) od výchozího bodu měření (dále „VBM“, zvoleného na úrovni dopravní značky č. P6), vzdáleného 24 m od hranice křižovatky a že poškození návěsu bylo zjištěno ve vzdálenosti 41,8 až 44,8 m od VBM. Z uvedených údajů plyne, že souprava řízená obviněným byla délky 15,3 m a že za částí, kde došlo k poškození návěsu v důsledku nárazu osobního vozidla, následovala jeho nepoškozená část v délce 5,6 m. Obviněný při svém výslechu č. l. 20 uvedl. „Dle mého názoru ke středu došlo v místě, které je v plánku označené jako č. 8“. Vycházeje z toho, že toto místo označuje prostor zasypaný střepinami a olejovou skvrnu z havarovaného osobního vozidla, a tento se nachází ve vzdálenosti 29,5 m od VBM, pak při zjištění, že vozovka po které přijížděla poškozená je šíře 10,5 m (s třemi jízdními pruhy o šířce 3,5m) a vozovka za křižovatkou šíře 11,5 m (s třemi jízdními pruhy o šířce 4, 3,5 a 4 m), je nutno uzavřít, že v době srážky souprava řízená obviněným poškozené komplexně uzavřela průjezd křižovatkou (v době nárazu se zadní část soupravy nacházela na hranici křižovatky). Tvrzení obviněného, že poškozená mohla projet za jím řízenou soupravou, neboť s touto již zcela opustil její jízdní pruh, je tedy zcela liché.
Ve světle těchto poznatků, byť takto konkrétně nevyjádřených v napadených rozhodnutích, je nezbytné tvrzení obviněného o neprokázání zavinění mezi jeho jednáním a vzniklým následkem odmítnout jako nepodložené, resp. soudy provedenými důkazy za vyvrácené. V situaci, kdy nebyly zpochybněny podmínky viditelnosti, je zcela zřejmé, že mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem je příčinná souvislost a že všechny tyto složky objektivní stránky trestného činu jsou současně kryty zaviněním obviněného ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 tr. zákoníku. V této formě zavinění je čin spáchán, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí“. Obviněný vypověděl, že vozidlo poškozené registroval, je zjevné, že si byl vědom i povinností, které mu ukládala dopravní značka č.P6, neboť je prokázáno, že vozidlo zastavil (dle svého vyjádření na hranici křižovatky). Přesto do křižovatky vjel, aniž se řádně přesvědčil o aktuální dopravní situaci v její bezprostřední blízkosti a aniž náležitě uvážil možnosti jejího bezpečného projetí s jím řízenou jízdní soupravou (dle své výpovědi č. l. 20 se podíval nejprve vpravo, poté vlevo, kde uviděl vozidlo poškozené, poté opět vpravo a rozjel se). Vjel-li do křižovatky a svou více než 15 m dlouhou soupravou vytvořil výše konstatovanou překážku bránící projetí křižovatkou vozidlu jedoucí po hlavní silnici, pak tak učinil při vědomí možného střetu s osobním automobilem přijíždějícím po hlavní silnici, jemuž byl povinen umožnit průjezd. Učinil tak při vědomí možného způsobení dopravní nehody s vážnými následky, přičemž bez přiměřených důvodů (zcela špatný odhad rozhodných ukazatelů – vzdálenosti osobního automobilu, možností reakce jeho řidičky) spoléhal na to, že k tomuto nedojde. Zastavil-li nejprve vozidlo, jehož příjezd ke křižovatce registrovala i spolujezdkyně řidičky (viz výpověď S. C. č. l. 209 p.v.) , a posléze se – pro posádku osobního vozidla nečekaně – rozjel, navodil na křižovatce takový stav, na který nebylo v silách řidičky reagovat.
Pokud jde o problematiku vlivu porušení předpisů řidičkou osobního vozidla [zjištěné porušení ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů], pak lze poukázat na to, že otázku kauzality přiléhavým způsobem osvětlily soudy nižších stupňů v napadených rozhodnutích. Otázka použitelnosti odborných závěrů posudku zpracovaného znalcem prof. PhDr. Strausem, DrSc. je navíc sporná, neboť jeho závěry jsou činěny ve vztahu k rychlosti vozidla 40 km/h a není zřejmé, jak k těmto hodnotám dospěl znalec z oboru dopravy Ing. Bajnai, jehož posudek jako podklad pro zpracování svého posudku od obhajoby obdržel (jak obviněný, tak svědkyně uváděli rychlost vozidla výrazně vyšší – řádově 85 km/h).
Za neopodstatněné je nezbytné považovat tvrzení dovolatele, že přes jeho opakované návrhy nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem z oboru dopravy, a zejména tvrzení, že porušení práva obviněného na spravedlivý proces je dáno i tím, že soud nedostatečně zdůvodnil, proč neprovedl navržené důkazy. Není sporu o tom, že obviněný prostřednictvím své obhájkyně učinil návrh na doplnění dokazování vyžádáním znaleckého posudku z oboru dopravy (č. l. 159-160), avšak pro provedení důkazů v hlavním líčení k dotazu soudu (č. l. 210) prostřednictvím své obhájkyně sdělil, že na tomto návrhu výslovně netrvá. Obdobně vyznělo i jeho vyjádření před soudem odvolacím, neboť dle protokolace (č. l. 229 p.v.) procesní strany žádné návrhy na doplnění dokazování neučinily. Nebylo proto povinností soudů (§125 odst. 1 věta druhá tr. ř. a contrario), aby neprovedení tohoto důkazů zdůvodnily.
Lze snad jen dodat, že obhajobě patrně nic nebránilo v tom, aby takový důkaz předložila, neboť z č. l. 161 plyne, že zadala zpracovat dva znalecké posudky, přičemž zadání odborných otázek pro znalce z oboru dopravy mělo být shodné s tím, jak je vymezováno v podaném dovolání. Obhajoba očekávala jejich zpracování do konce měsíce října 2012, již zmíněný posudek znalce z oboru kriminalistiky, specializace – forenzní biomechanika vyhotovený dne 28. 10. 2012 čerpal i z posudku z oboru dopravy, který mu byl obhajobou poskytnut.
Další okruh námitek dovolatele se týká uloženého trestu, neboť podle obviněného mu byl uložen trest nepřiměřeně přísný a soud při jeho ukládání nepostupoval v souladu s ust. §38 a 39 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud k těmto námitkám konstatuje, že tyto nevyhovují podmínkám, za nichž lze, byť podle jiného dovolacího důvodu, výrok o trestu napadat, protože námitky proti druhu a výměře trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. To lze jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (nyní §38 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na uvedené skutečnosti je nutno konstatovat, že námitky obviněného, které směřují proti nepřiměřené přísnosti uloženého trestu, nelze pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit.
Již výše bylo uvedeno, že tvrzení o nesprávnosti právního posouzení skutku spojil obviněný primárně s jiným skutkovým vývodem (tvrzení o průjezdnosti jízdního pruhu osobního vozidla) než který učinily, na podkladě řádně provedených a zhodnocených důkazů, soudy nižších stupňů. S tímto rozdílným skutkovým základem pak obviněný spojil své námitky, že skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně není trestným činem pro absenci příčinné souvislostí mezi jeho jednáním a následkem dopravní nehody a že absentuje jeho zavinění. Uvedeným způsobem argumentace však nevyhověl podmínkám, které upravuje ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jež nesprávnost právní kvalifikace spojuje se skutkem, jak byl zjištěn dovoláním napadenými rozhodnutími.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého odmítne dovolání, „bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b“. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil