ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.775.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 775/2013-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2013 o dovoláních, která podali obvinění T. M. T. , T. B. D. , a V. T. N. , proti usnesení Krajského soudu v Ústní nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 31 To 466/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 221/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 1 T 221/2010 , byli obvinění T. M. T. , T. B. D. a V. T. N. (dále „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (zák. č. 140/1691 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“), kterého se dle skutkových zjištění soudu dopustili tím, že
„v L. dne 12. 6. 2008 v době kolem 01:00 hod na křižovatce ulic Ž.
a O. společně napadli poškozeného M. B. , a to opakovanými údery tyčemi zejména do nohou a zad, čímž poškozeného srazili na zem, kde mu jeden z obviněných přiložil k pravému uchu plynovou pistoli a vystřelil; v důsledku tohoto jednání poškozený utrpěl mnohočetné podkožní krevní výrony na obou dolních končetinách, tržnou ránu pravého ústního koutku, podkožní krevní výron v bederní krajině s drobnými oděrkami v okolí, spáleniny před pravým ušním boltcem a perforaci pravého bubínku s poruchou sluchu, přičemž tato zranění mají povahu vážné poruchy zdraví s dobou léčení v trvání nejméně 4 měsíce.“
Za to byli obvinění odsouzeni podle §222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 6.815,- Kč.
O odvoláních všech tří obviněných rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústní nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 31 To 466/2012 tak, že všechna odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení krajského soudu podali obvinění prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Šmídka dovolání , která opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obvinění odkázali na průběh dokazování, na podaná odvolání a na znalecký posudek z oboru lékařství zpracovaný MUDr. Milanem Srchem. Tvrdí, že napadené rozhodnutí trpí absencí skutkových zjištění, která by prokazovala, že všichni tři obvinění způsobili poškozenému těžkou újmu na zdraví. Nelze podle nich z rozhodnutí dovodit, která zranění je nutno považovat za těžkou újmu na zdraví, a kterým z pachatelů byla způsobena. Dovolatelé upozornili na skutečnost, že i když policie dorazila na místo činu včas a na místě se nacházeli všichni obvinění, nebyla na místě zajištěna plynová pistole a nebylo zjištěno, kdo s ní manipuloval. Mají za to, že pouze osoba střílející z plynové pistole je pachatelem těžké újmy na zdraví a pouze tento jediný pachatel je odpovědný za své jednání. Jejich jednání není možné kvalifikovat jako jednání společné vedoucí k těžké újmě na zdraví, protože skutková zjištění nemají oporu pro tvrzení o splnění podmínek spolupachatelství.
Obviněni navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni rozhodování dovolacího soudu k dovolání obviněných za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podaly osoby oprávněné [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
S přihlédnutím k těmto teoretickým východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
Úvodem musí Nejvyšší soud konstatovat, že obvinění své dovolání argumentačně opřeli o takové námitky, které ve své obsahové shodě byly obhajobou uplatněny již v řízení před soudem odvolacím. Uvedený soud se s nimi v dostatečném rozsahu a způsobem odpovídajícím zákonu vypořádal. Za takto vzniklé situace by postačovalo Nejvyššímu soudu odkázat na své rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá: „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C. H. Beck). Tento postup přichází v úvahu za situace, že Nejvyšší soud nezjistí jiný důvod pro eventuální odmítnutí dovolání.
Ve shodě s názorem vyjádřeným v citovaném rozhodnutí dospěl dovolací soud k poznatku, že i ve věci nyní posuzované je na místě rozhodnout o dovolání obviněných způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Je tomu tak proto, že námitka obviněných, formálně vyhovující jimi uplatněnému dovolacímu důvodu, je zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud totiž řešení, k němuž oba soudy nižších stupňů dospěly, sdílí a pouze jinými slovy v reakci na dovolání obviněných uvádí následující skutečnosti:
Hlavní námitka dovolatelů spočívala v tom, že nebylo zjištěno, kdo střílel z plynové pistole, resp. kdo byl odpovědný za způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného, když se zároveň domnívají, že nemohlo jít o jednání naplňující podmínky spolupachatelství.
Jak vyplývá z §9 odst. 2 tr. zák., byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Spolupachatelství tedy předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující.
O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. R 36/1973, shodně R 15/1967, viz Pavel Šámal, František Púry, Stanislav Rizman Trestní zákon, 6. vydání. Praha: 2004, s. 91 - 92) K naplnění pojmu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. U spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů , zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem).
Skutková zjištění soudů vyjádřená v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně nesvědčí důvodnosti uplatněné námitky dovolatelů, neboť v popise skutku je jednak vyjádřeno to, že všichni tři obvinění poškozeného napadli společně, a to opakovanými údery tyčemi. Pokud nedošlo k určení útočníka, který přivodil výstřelem z plynové pistole poškozenému spáleniny před pravým ušním boltcem a perforaci pravého bubínku s poruchou sluchu, tedy poranění, zejména od něhož je dovozován právní závěr o způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., pak tato skutečnost neznamená, že by trestní odpovědnost obviněných ve vztahu k takovému následku, který odůvodnil právní kvalifikaci jejich činu, měla být vyloučena. V průběhu společně vedeného útoku na poškozeného totiž tato forma projeveného násilí nepředstavuje exces, který by bránil možnosti přičítat uvedený následek všem na činu participujícím pachatelům, neboť i z jednání těch z nich (dvou), kteří neprovedli útok plynovou pistolí, nýbrž „pouze“ tyčemi (ve smyslu §89 odst. 5 tr. zák. rovněž zbraněmi), hrozil vznik srovnatelného, případně i závažnějšího (podle znalce v krajním případě smrt či vleklé poškození dýchacího a močového ústrojí) následku.
Těchto skutečností si byl plně vědom soud odvolací, který v reakci na obsahově shodnou odvolací námitku obviněných v odůvodnění svého usnesení (str. 5) mimo jiné uvedl, že „z provedeného dokazování je zjištěno, že všichni tři obžalovaní útočili na poškozeného M. B. Jednání obviněných bylo motivováno společným úmyslem vytrestat poškozeného, pomstít se za předchozí konflikt. Stejně tak je zřejmé, že obžalovaní útočili za užití tyčí a s použitím plynové pistole, tedy charakter celého útoku všech obviněných směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví, tedy obvinění jednali v tomto jednotném společném úmyslu“ . Odvolací soud má za to, že i „opakované údery tyčí jsou způsobilé přivodit těžkou újmu na zdraví, stejně jako výstřel z plynové pistole v těsné blízkosti ucha“ , přičemž ve shodě s náhledem soudu dovolacího uzavřel, že „ žádné jednání nelze hodnotit jako případný exces z rámce případné dohody“. V uvedeném směru poukázal na to, že napadení tyčemi mohlo vést k tzv. crush syndromu, který se mohl projevit výše uvedeným závažným následkem.
S těmito závěry odvolacího soudu se dovolací soud plně ztotožňuje. Protože žádné z jednání popsaného ve výroku rozsudku nelze hodnotit jako exces z rámce - navenek v jednání obviněných projeveného - společného úmyslu (příjezd spolupachatelů na místo napadení s tyčemi a provedení útoku na poškozeného za jejich užití, které bylo, co do možných následků, srovnatelné s následky hrozícími z útoku provedeného za užití plynové pistole), je nezbytné v souladu s úpravou obsaženou v ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. přičíst z útoku vzniklý následek všem jeho útočníkům – spoluobviněným a v důsledku toho vyslovit jejich vinu trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. (spáchaným ve spolupachatelství), jak se stalo v dovoláním napadených rozhodnutích. Jak bylo konstatováno již odvolacím soudem, jednání všech obviněných bylo intenzivní a každý z obžalovaných tak musel vědět, že povaha útoku každého z nich může vést k těžké újmě na zdraví u poškozeného. U všech obviněných byl od počátku dán úmysl směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví, neurčení konkrétního útočníka střelného poranění je nerozhodné.
Za dané situace je nutno uzavřít, že pokud v popisu skutku nebylo přesně uvedeno skutkové zjištění, kdo z obviněných vystřelil z plynové pistole, nemá tato skutečnost ten význam pro posouzení činu obviněných, který dovolatelé dovozují ve svých dovoláních, neboť jednání každého z nich bylo natolik intenzivní (údery do zad a nohou tyčemi, pád poškozeného na zem, výstřel z plynové pistole u pravého ucha poškozeného), že mohlo vést ke způsobení těžké újmy. Uzavřel-li soud, na podkladě právního zhodnocení odborných zjištění znalce, že následek v podobě těžké újmy u poškozeného nastal (a to ze společného jednání obviněných), pak napadené rozhodnutí nevykazuje vadu, kterou mu obvinění vytýkají. Právní posouzení skutku je zákonu odpovídající.
Obvinění sice v souladu s deklarovaným dovolacím důvodem uplatnili námitky stran nesprávného právního posouzení skutku, učinili tak však zjevně neopodstatněně.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil