ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.779.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 779/2013 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. srpna 2013 o dovolání, které podal obviněný J. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 42 To 109/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 71/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 13 T 71/2011, byl obviněný J. Š. uznán vinným (v bodech I. a II.) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „ačkoliv byl J. Š. rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě č.j. 13 T 78/2008 - 289 ze dne 5. 12. 2008, s právní mocí dne 21. 4. 2009, odsouzen pro účastenství na trestném činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §10 odst. 1 písm. c) a §187 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 a pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §188 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 k úhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, kdy trest vykonal dne 3. 12. 2009, přičemž o tomto odsouzení M. P. ani P. N. nevěděli, a ačkoliv si byli vědomi skutečnosti, že nakládání s pervitinem je možné pouze na základě zvláštního povolení, kterým nedisponují, tak
I. J. Š. v blíže nezjištěné době nejméně od února roku 2011 až do 9. 3. 2011 v domě č. … v obci Š., okr. Jihlava s úmyslem vyrobit pervitin tuto látku za pomocí různých chemikálií neoprávněně z léku Modafen a Nurofen vyráběl na zařízení k tomu uzpůsobeném (laboratorní varné sklo, skleničky, skleněné tály, baňky, plastový trychtýř, plastové dózy, dvouplotýnkový elektrický vařič, plastové láhve, plechový kanystr o objemu 4 l s nápisem toluen se zbytky tekutiny, injekční stříkačky, ventilátor, gumová hadice s benzínovou pumpou, chemikálie kyselina orthofosforečná, kyselina chlorovodíková), takže nejméně ve dvou případech vyrobil minimálně 12 gramů pervitinu,
přičemž M. P. a P. N. věděli, že J. Š. pervitin vyrábí a v této činnosti mu pomáhali tím, že mu opakovaně umožnili využívat prostory domu č. … v obci Š., okr. Jihlava k vaření pervitinu,
II. J. Š. v blíže nezjištěné době od února roku 2011 do 9. 3. 2011 v domě č. … v obci Š., okr. Jihlava opakovaně poskytoval a zčásti prodával M. P. a P. N. jako odměnu za užívání domu k výrobě pervitinu nezjištěné množství vyrobeného pervitinu a dne 14. 2. 2011 u City Parku v Jihlavě prodal M. P. drogu pervitin v množství 1,5 gramu za částku 1.500,- Kč“ . Za tuto trestnou činnost byl obviněný J. Š. podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí v rozsudku blíže popsaných.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných M. P. a P. N..
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění J. Š., M. P. a P. N., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 42 To 109/2012, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě podal obviněný J. Š. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), l ) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest, ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že příkazem soudce Okresního soudu v Jihlavě ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. V 2/2011, byl povolen odposlech a záznam telekomunikačního provozu ohledně telefonní stanice, jejímž byl uživatelem. Na základě skutečností zjištěných ze záznamu telekomunikačního provozu pak Policie ČR provedla řadu úkonů, mj. domovní prohlídku a zadržení osob. Během celého přípravného řízení nebyl záznam telekomunikačního provozu součástí spisového materiálu. Až na návrh státního zástupce byl dne 8. 2. 2012 při hlavním líčení přehráván nosič (celkem 7 záznamů) týkající se odposlechu. Zdůraznil, že toto hlavní líčení bylo poslední ve věci samé, že po provedení tohoto důkazu následovaly závěrečné řeči a poté bylo hlavní líčení odročeno na 21. 2. 2012 za účelem vyhlášení rozhodnutí. Prohlásil, že v důsledku vadného postupu soudu neměla obhajoba dostatek času přezkoumat zákonnost záznamu telekomunikačního provozu. Dále připomněl, že o náležitý přezkum zákonnosti pořízení záznamu telekomunikačního provozu ve smyslu §88 tr. ř. žádal také v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž současně navrhl doplnění dokazování připojením spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. V 2/2011. Konstatoval, že pochybnost o zákonnosti provedeného důkazu však nebyla s ohledem na práva obhajoby odstraněna ani v odvolacím řízení. Po nahlédnutí do uvedeného spisu se stupněm utajení „vyhrazené“ soud seznal, že pořízené záznamy o odposlechu telekomunikačního provozu byly povoleny v souladu s ustanovením §88 tr. ř. Obviněný namítl, že zjištění soudce odvolacího soudu, že odposlechy byly nařízeny zákonně, je nepřezkoumatelné a nedostatečné a že obhajoba byla zkrácena na svých právech, neboť obhájce nemohl nahlédnout do tohoto spisového materiálu a vyhodnotit jeho zákonnost z pohledu obhajoby a byla mu tak odejmuta možnost (právo) účastnit se a seznámit se s úkonem, který se stal zásadním podkladem (důkazem) pro rozhodnutí ve věci samé. Podle jeho názoru tak došlo k omezení práva na obhajobu. Přitom upozornil, že státní zástupce byl s tímto důkazem v plné míře seznámen, což je z hlediska rovného přístupu stran v rámci soudního řízení v rozporu s ústavně zaručenými právy. Shrnul, že obhajoba byla zkrácena na svých právech zejména tím, že nemohla posoudit, zda návrh státního zástupce na nařízení odposlechu a následně vydaný příkaz byly v souladu se zákonem, zejména s ustanovením §88 tr. ř., tj. nemohla zjistit zda bylo vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný trestný čin, zda existovala důvodnost získání významných skutečností pro trestní řízení, zda nebylo možné požadovaného účelu dosáhnout i jinak, příp. zda byl příkaz k odposlechu náležitě odůvodněn, a to vše tak, aby tyto podmínky byly v souladu judikaturou Ústavního soudu stanovící určité meze pro pořízení odposlechů.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Připomněl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán v případech, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít, tj. v případech, kdy je porušeno ustanovení o nutné obhajobě. Zdůraznil však, že tento dovolací důvod není naplněn námitkami jakéhokoli porušení práva na obhajobu. Existenci citovaného dovolacího důvodu lze dovodit např. v situaci, kdy obviněný sice obhájce formálně má, avšak tento se řízení neúčastnil, zejména jestliže v případě nutné obhajoby nebyl přítomen obhájce obžalovaného u hlavního líčení, v kterém se prováděly důkazy, na jejichž podkladě byl obžalovaný uznán vinným trestným činem. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je potom naplněn tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy, přičemž z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatňuje alternativu druhou, když má za to, že bylo zamítnuto jeho odvolání přesto, že rozhodnutí a řízení u soudu prvního stupně byl zatíženo vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Následně státní zástupce shledal, že takto vymezeným důvodům dovolání dovolací námitky obviněného obsahově neodpovídají. Uvedl, že z protokolů o hlavním líčení vyplývá, že v průběhu hlavního líčení konaného dne 8. 2. 2012 byl proveden důkaz přehráním odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, přičemž u tohoto hlavního líčení a při provádění tohoto důkazu byl obhájce obviněného přítomen. U obviněného byl přitom dán důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. V rámci dokazování ve smyslu §213 tr. ř. zároveň obhájce obviněného nahlížel do pořízených přepisů telefonních hovorů. Již z těchto skutečností je patrné, že o důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. [uplatněném obviněným prostřednictvím procesního důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.] v dané věci nelze uvažovat. Vyjádřil přesvědčení, že práva obviněného porušena nebyla, neboť nejenže obviněný obhájce za situace nutné obhajoby skutečně měl, ale obviněný i jeho obhájce byli rovněž přítomni při provádění důkazu sloužícího jako podklad výroku o vině. Obviněný přitom měl možnost se k tomuto důkazu vyjádřit, což i učinil (a mohl tak učinit např. i po poradě s přítomným obhájcem, byť této možnosti v konkrétním případě nevyužil).
K tomu státní zástupce doplnil, že obviněným uplatněná výhrada vůči provedeným odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu přitom obsahově nemůže naplňovat ani jiný v úvahu připadající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (který však obviněný ani neuplatnil). Obviněný totiž ani nenamítá nezákonnost uvedeného důkazu v míře, jež by zakládala porušení pravidel spravedlivého procesu, ale uplatňuje pouhé procedurální námitky ve vztahu k provádění takového důkazu. Námitkou týkající se uvedeného důkazu se však již zabýval odvolací soud, který náležitosti příkazu k pořízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že takto pořízený důkaz byl důkazem zákonným. Nelze tedy dovodit, že by se na základě uvedeného postupu soudů dostala jejich skutková zjištění do extrémního nesouladu s právním posouzením ve smyslu judikatorního výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Státní zástupce uzavřel, že obviněným uplatněné námitky obsahově nekorespondují nejen s uplatněným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. [ve vazbě na dovolací důvod podle písm. l ) tr. ř.], ale ani s jiným z taxativně uvedených důvodů dovolání podle §265b tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], toto dovolání jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 42 To 109/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.).
Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. (viz argumentaci níže).
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít.
Jde o případy, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení §36 tr. ř. a v případě mladistvého ustanovení §42 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách (čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé případy [tento dovolací důvod je ovšem užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu]. Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 143/2008). Existenci citovaného dovolacího důvodu lze dovodit např. v situaci, kdy obviněný sice obhájce formálně má, avšak tento se řízení neúčastnil, zejména jestliže v případě nutné obhajoby nebyl přítomen obhájce obžalovaného u hlavního líčení, v kterém se prováděly důkazy, na jejichž podkladě byl obžalovaný uznán vinným trestným činem. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008).
Obviněný sice formálně – odkazem na předmětný dovolací důvod – namítl, že v trestním řízení neměl obhájce, ač ho mít měl, ovšem tuto námitku konkretizoval tvrzením, že obhajoba byla zkrácena na svých právech, neboť obhájce nemohl nahlédnout do spisového materiálu – návrhu státního zástupce na nařízení odposlechu telekomunikačního provozu a následně soudem vydaného příkazu – a vyhodnotit jeho zákonnost z pohledu obhajoby a byla mu tak odejmuta možnost (právo) seznámit se s úkonem, který se stal zásadním podkladem (důkazem) pro rozhodnutí ve věci samé. Takovou argumentaci však se zřetelem k výše uvedenému vymezení předmětného dovolacího důvodu nelze považovat za relevantní. Nutno pak konstatovat, že ji nelze podřadit ani pod jiný z taxativně uvedených důvodů dovolání podle §265b tr. ř.
K tomu je na místě doplnit následující skutečnosti. Proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku sankcionovaný odnětím svobody na dva roky až deset let. Vzhledem k tomu šlo o případ nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. Obviněný však obhájce měl a tento obhájce jeho obhajobu aktivně vykonával. Přitom ani nebylo namítáno, že by obhájci nebyla umožněna či byla přímo znemožněna účast při úkonech trestního řízení, ať již v přípravném řízení nebo v řízení před soudy obou stupňů. Koneckonců, při hlavním líčení konaném dne 8. 2. 2012, v jehož rámci byl proveden důkaz přehráním odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, byl obhájce obviněného přítomen (viz protokol o hlavním líčení č. l . 402 – 410). Jak také přiléhavě uvedl státní zástupce, námitkou týkající se uvedeného důkazu se zabýval odvolací soud, který náležitosti příkazu k pořízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že takto pořízený důkaz byl důkazem zákonným. Pokud se obviněný ve vztahu k uvedenému příkazu domáhal zjištění, zda skutečně v dané věci bylo vedeno řízení pro zvlášť závažný trestný čin, patří se zdůraznit, že ke stíhání drogové trestné činnosti zavazují Českou republiku četné mezinárodní smlouvy a v takovém případě se podmínka vedení trestního řízení pro zvlášť závažný trestný čin neuplatní (§88 odst. 1 tr. ř.). Nehledě na uvedené je vhodné ještě uvést, že předmětné odposlechy telekomunikačního provozu nebyly jediným a nejvýznamnějším usvědčujícím důkazem, nýbrž že ve věci byly soudy nižších stupňů zjištěny a do skutkových závěrů promítnuty další, ještě významnější přímé usvědčující důkazy, zejména prvotní doznání obviněných J. Š. a P. N. a neměnná usvědčující výpověď spoluobviněného M. P., jež byly vzájemně v souladu a byly podpořeny ještě dalšími důkazy (zejména protokolem o domovní prohlídce a odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví chemie).
K rozvedeným skutečnostem je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. srpna 2013
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý