ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.960.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 960/2013-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. listopadu 2013 o dovolání, které podal obviněný R. G. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 4 To 80/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 13/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 49 T 13/2006 , byl obviněný R. G. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil způsobem popsaným v jeho výrokové části. Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Jilská, s.r.o., škodu ve výši 4.046.082,- Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla poškozená organizace podle §229 odst. 2, 3 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Na toto řízení byly podle §229 odst. 1 tr. ř. s uplatněnými nároky odkázány i poškozené organizace Vltava 100, s.r.o. a Pulsatila, s.r.o. Zbývá dodat, že týmž rozsudkem byla obviněná E. S. podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby zproštěna, neboť nebylo prokázáno, že spáchala skutek, kladený jí obžalobou za vinu.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 4 To 80/2012, který podle
§258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně obviněného v celém rozsahu a znovu podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
1.
v době mezi prosincem 2001 až 15. květnem 2002 v P., bez vědomí tehdejších jednatelů poškozené Jilská, s.r.o., svědků G. St. a G. Sc., vytvořil antedatovanou mandátní smlouvu, v rozporu se skutečností datovanou 21. září 1995, uzavřenou mezi poškozenou Jilská, s.r.o. jako mandantem a EURO-DOMUS, s.r.o., jako mandatářem, jejímž předmětem bylo zajišťování servisní činnosti k zajištění běžného chodu společnosti Jilská, s.r.o. a zajištění činností, které jsou předmětem podnikání společnosti Jilská, s.r.o., kterou podepsal obžalovaný za obě smluvní strany, jakožto jednatel obou společností, přičemž EURO-DOMUS, s.r.o. měla vykonávat sjednanou činnost za úplatu 1.560.000,- Kč ročně (bez DPH), která byla splatná až pět let po podpisu smlouvy (stanoveno, že platba bude zaplacena nejpozději do 30. října 2000), byť smlouvou vymezené činnosti vykonával obžalovaný jménem své společnosti EURO-DOMUS, s.r.o. na základě ústní dohody se svědky St. a Sc. a od 1. září 2000 pak na základě „Smlouvy o správě, zajišťování údržby a oprav nemovitostí“ a byla mu za ni průběžně vyplácena odměna na základě faktur vydaných EURO-DOMUS pro Jilskou, s.r.o. během let 1995 až 2002,
2.
dne 14. prosince 2001, event. později, zrealizoval uzavření smlouvy o nájmu domu (nemovitost specifikována v návětí tohoto výroku) mezi pronajímatelem – společností Volyňka, s.r.o., jejímž byl jednatelem a jako takový smlouvu podepsal, a mezi nájemcem – společností EURO-DOMUS, s.r.o., jejímž byl jediným společníkem, kterou na základě jeho pokynu za EURO-DOMUS, s.r.o. podepsala tehdejší zaměstnankyně EURO-DOMUS, s.r.o. a zároveň jednatelka EURO-DOMUS, s.r.o. E. S., přičemž uzavřená smlouva byla jednostranně nevýhodná pro pronajímatele (Volyňka, s.r.o.), když nájem byl sjednán na dvanáct let, nebyla sjednána možnost úpravy nájmu o případnou inflaci, pronajímatel mohl smlouvu vypovědět, jen pokud by nájemce neplatil nájem po dobu alespoň šesti měsíců, a pro případ ukončení smlouvy měl pronajímatel povinnost zaplatit nájemci 50.000,- EUR, přičemž o uzavření smlouvy obžalovaný, v rozporu se společenskou smlouvou společnosti Volyňka, s.r.o., neinformoval společníka, tedy společnost Colt Financial S.A., se sídlem v Lucembursku, ani svědky St. a Sc., o nichž věděl, že společnost Volyňka, s.r.o. skrze společnost Colt Financial, S.A., ovládají a nemají zájem předmětnou nemovitost pronajmout společnosti EURO-DOMUS, s.r.o.,
a až poté, co dne 27. března 2002 došlo k převodu (o plánu převést dům byl obžalovaný informován již v prosinci 2001) předmětné nemovitosti ze společnosti Volyňka, s.r.o. na společnost Jilská, s.r.o. (obě fakticky ovládané svědky St. a Sc.), dne 15. května 2002 obžalovaný svědkům St. a Sc. oznámil, že dne 14. prosince 2001 došlo k uzavření nájemní smlouvy na předmětný dům ve prospěch jeho společnosti EURO-DOMUS, s.r.o. jakožto nájemce, a že tedy bude dům užívat a posléze, když došlo na řešení platby za nájem nemovitosti, předstíral v létě 2002 vůči svědkům St. a Sc., v rozporu se skutečnými stavem věcí, že dne 21. září 1995 byla uzavřena mandátní smlouva (specifikována pod bodem 1. tohoto výroku), a že na základě této smlouvy vykonávala EURO-DOMUS, s.r.o. pro Jilskou, s.r.o. servisní činnost, a tak jí od okamžiku údajného uzavření smlouvy vznikla vůči Jilské, s.r.o. pohledávka za minimálně pět let služeb v celkové výši nejméně 7.800.000,- Kč, které společnost Jilská, s.r.o., jednající prostřednictvím svědků St. a Sc., odmítla vyplatit, na což obžalovaný zareagoval tak, že EURO-DOMUS, s.r.o. nebude platit nájemné v penězích, ale bude tak činit formou zápočtů na uvedenou fiktivní pohledávku za Jilskou, s.r.o. ve výši 7.800.000,- Kč, takže nájemné neplatil, ale započetl jednostranným a neoprávněným zápočtem přinejmenším částky: 530.920,70 Kč, jako tvrzenou odměnu mandatáře za období od 21. září 1995 do 21. ledna 1996 na nájemné od 1. 5. 2002 do 31. 10. 2002, 191.750,- Kč, jako tvrzenou odměnu mandatáře za období od 22. ledna 1996 do 6. března 1996 na nájemné od 1. 11. 2002 do 30. 4. 2003, 1.082.823,53 Kč jako tvrzenou odměnu mandatáře za období od 28. prosince 1996 do 28. srpna 1997 na nájemné od 1. 11. 2003 do 30. 4. 2004, 1.127.941,18 Kč jako tvrzenou odměnu mandatáře za období od 18. září 1997 do 8. června 1998 na nájemné od 1. 11. 2004 do 30. 4. 2005, a 1.112.647,06 Kč jako tvrzenou odměnu mandatáře za období od 3. června 1998 do 18. února 1999 na nájemné od 1. 5. 2005 do 31. 10. 2005, tedy celkem částku 4.046.082,- Kč, přičemž společnost Jilská, s.r.o. tak neplacením nájemného do 30. 4. 2004 způsobil škodu minimálně 1.805.494,20 Kč a vzhledem k tomu, že k uvedenému datu převedla společnost Jilská, s.r.o. nemovitost na společnost Pulsatila, s.r.o., které obžalovaný rovněž neplatil nájemné, po tomto datu způsobil této společnosti neplacením nájemného škodu minimálně 2.240.588,- Kč.“
Za uvedený zločin byl obviněný nově odsouzen podle §209 odst. tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal soud poškozené společnosti Jilská, s.r.o., IČ: 639 81 297, se sídlem Praha 5, U kříže 1/611, Vltava 100, s.r.o., se sídlem Praha 5, U Kříže 1/611 a Pulsatila, s.r.o., se sídlem Praha 4, Podolí, Ve Svahu 5/482 s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítl odvolací soud odvolání poškozené Volyňka, s.r.o., v likvidaci, IČ 250 74 393, se sídlem Praha 5, U Kříže 1/611 a podle §256 tr. ř. zamítl rovněž odvolání poškozené Pulsatila, s.r.o., se sídlem Praha 4, Podolí, Ve Svahu 5/482.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Alana Korbela dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i soudu odvolacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku rozsáhle rozebírá podmínky a okolnosti, za kterých došlo k uzavření mandátní smlouvy a následně nájemní smlouvy, a brojí tak vůči skutkovému závěru soudů, že k jejich uzavření došlo bez vědomí svědků St. a Sc.
Odvolacímu soudu vytýká, že na rozdíl od obžaloby a předchozího rozsudku soudu prvního stupně výrazně posunul dobu, kdy měly shora uvedené smlouvy vzniknout, a u nájemní smlouvy již nehovoří o její antedataci, ale pouze o tom, že stejně jako v případě mandátní smlouvy neinformoval svědky St. a Sc.
Dovolatel odmítá závěr Vrchního soudu v Praze, který spatřuje jeho protiprávní jednání v tom, že promyšleně vypracoval obě dvě smlouvy v součinnosti tak, že společně tvoří jeden celek protiprávního jednání proti poškozené společnosti Jilská, s.r.o., případně Volyňka, s.r.o. Poukazuje na datum 27. 3. 2002, kdy došlo k převodu nemovitosti v K. ulici ze společnosti Jilská, s.r.o. a tato nemovitost byla zatížena nájemní smlouvou ve prospěch společnosti EURO-DOMUS, s.r.o. Uvádí, že uvedené datum je významné zejména z toho důvodu, že následně po něm se on a svědkové St. a Sc. rozcházejí ve zlém a od tohoto okamžiku nemají již plnit své závazky z mandátní smlouvy uzavřené dne 21. 9. 1995. V tomto období docházelo ke zhoršování vztahů mezi těmito svědky a obviněným, což přičítá tomu, že je několikrát důrazně upozorňoval, že společnost Jilská, s.r.o. bude muset uhradit své pět let odložené a nyní splatné závazky vůči společnosti EURO-DOMUS, s.r.o.
Dovolatel dále nesouhlasí s názorem svědků, že by se vztahy mezi nimi zhoršily pouze na základě toho, co tvrdí, tedy pouze proto, že obdrželi anonymní dopis z Itálie ohledně jeho údajných protiprávních aktivit a zároveň proto, že se údajně nepohodl se svědkem K., ředitelem stavební společnosti Avers, která zajišťovala stavební rekonstrukci objektu v K. ulici, neboť podle něho tito svědci v široké míře využívají možností šedé ekonomiky při řízení a ovládání jejich obchodních společností. Proto je podle jeho názoru naprosto nelogické, že by tyto skutečnosti měly mít negativní dopad do jejich vzájemných obchodních vztahů.
Namítá, že tvrzená mandátní smlouva nemohla vzniknout před 27. 3. 2002, neboť až po tomto datu nabyli svědkové St. a Sc. zlý úmysl o jeho osobě. Zároveň uvádí, že z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze plyne, že obě smlouvy vznikly současně, což je dle jeho názoru jednak nelogické a zároveň právně technicky nemožné.
V dalším obviněný zmiňuje, že soud prvního stupně odůvodňuje celkovou jeho nevěrohodnost a zlý úmysl tím, že v nájemní smlouvě nebyla upravena inflační doložka, zatímco v údajně antedatované smlouvě neabsentuje. V tomto bodě dovolatel s názorem soudu nesouhlasí, když tvrdí, že inflační doložky byly v obchodním styku běžné do roku 2001 a to zejména u těch typů smluv, u nichž bylo plnění závazku ze smlouvy vázáno na větší než jednoroční časový odstup. Naproti tomu od roku 2002, tedy v době vzniku nájemní smlouvy, byla všem ekonomickým subjektům působícím na území Západní Evropy a v České republice známa možná maximální tříprocentní výše roční inflace.
Trvá na tom, že mandátní smlouva o spolupráci mezi společnostmi Jilská, s.r.o. a EURO-DOMUS, s.r.o. byla skutečně podepsána 21. 9. 1995 a rozhodně antedatována nebyla, neboť před jejím uzavřením proběhlo v Itálii za přítomnosti svědka G. de B. jednání mezi ním a výše zmiňovanými svědky o uzavřené jakési „předmandátní smlouvě“, která velmi jasně specifikovala budoucí postup v celé záležitosti.
Neztotožňuje se s výrokem soudu prvního stupně v bodě 1), ve kterém se podle jeho názoru soud pozastavuje nad tím, že byl sjednán pětiletý odklad splatnosti. K tomuto uvádí, že rekonstrukce domu v J. ulici byla velmi finančně náročná, a protože znal finanční poměry svědků St. a Sc., bylo mu jasné, že jeho odměna z titulu mandátní smlouvy nemůže být plněna od okamžiku platnosti a účinnosti mandátní smlouvy, neboť oba svědkové podstatnou část svých finančních prostředků vložili právě do rekonstrukce této nemovitosti. V letech 2000-2002, kdy však byly pohledávky společnosti EURO-DOMUS, s.r.o. splatné, informoval o této skutečnosti oba svědky a věc neřešil právní cestou, vzhledem k pomalosti řízení u obchodního soudu, jakož i proto, že svědky nechtěl ztratit jako obchodní partnery.
Dovolatel dále zmiňuje, že mezi společnostmi EURO-DOMUS, s.r.o. a Jilská, s.r.o. existovaly dva právní vztahy. První smlouva řešila běžnou správu domu (smlouva domiciální). Druhá pak byla smlouvou mandátní a upravovala činnost společnosti EURO-DOMUS, s.r.o. během rekonstrukce domu v J. ulici. Jednalo se o rozsáhlou investiční akci a bylo nezbytné být denně v kontaktu s dodavateli, realizátory stavby apod. Rovněž uvádí, že vzhledem k náplni činnosti společnosti EURO-DOMUS podal před soudem prvního stupně návrh na doplnění dokazování, což soud prvního stupně odmítl s poukazem na to, že po takto dlouhé době si již svědkové tyto skutečnosti pamatovat nemohou. Tento závěr odmítá, neboť podle něho soudy nemohou mít povědomost o tom, který svědek si co a jak dlouho může pamatovat. K mandátní smlouvě tak uzavírá, že nebyl proveden žádný hodnověrný důkaz, který by ji jakýmkoli způsobem zpochybnil.
Ve vztahu k nájemní smlouvě, která byla podle názoru soudu prvního stupně antedatována a ve vztahu k napadenému rozsudku, který obviněnému klade za vinu, že neinformoval svědky St. a Sc., dovolatel uvádí, že společnost Volyňka, s.r.o., ve které byl jednatelem, údajně vlastnila společnost ANTAREX, registrovanou v Lucembursku a ovládanou společností COLD FINANCIAL, S. A., již mají ovládat oba svědkové. Tato skutečnost byla svědky doložena prostřednictvím švýcarského advokáta, že tomu tak skutečně je. Dovolatel vyjadřuje svůj údiv nad tím, že této skutečnosti soud uvěřil i přesto, že se jedná o vyjádření soukromé osoby, která nemá jakékoli úřední nebo státní pověření a není řádně poučena o následcích křivé výpovědi a podle jeho názoru tak nemá jakoukoli platnost. Jako podstatnější však uvádí, že ho o postavení svědků St. a Sc. ke společnosti ANTAREX nikdo neinformoval během jeho jednatelství ve společnosti Volyňka, s.r.o., zejména s ohledem ke skutečnosti, že soud prvního stupně uvádí jeho povinnost o nájemní smlouvě informovat právě svědky St. a Sc.
K výši nájmu, který byl sjednán pro účely domu v K. ulici mezi společností Volyňka, s.r.o. a EURO-DOMUS, s.r.o., dovolatel uvádí, že se jednoznačně o nájemní smlouvu jednalo, neboť z jejího obsahu plyne, že prostory nebudou sloužit k přímému užívání společností EURO-DOMUS, s.r.o. Tyto smlouvy, v rámci kterých nese pronajímatel riziko, že nikoli všechny prostory v objektu budou pronajaty, jsou realizovány tak, že výše nájmu je vzhledem k podnikatelskému riziku nižší, z čehož podle názoru obviněného plyne, že tato smlouva pro společnost Volyňka, s.r.o. jednoznačně nevýhodná nebyla a pokud by nedocházelo k zápočtům z titulu této nájemní smlouvy, vedla by taková situace k neudržitelným ekonomickým potížím společnosti EURO-DOMUS, s.r.o.
Obviněný následně uvádí, že orgány činné v trestním řízení musely posuzovat velké množství předběžných otázek ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., když řešení této věci je komplikované jak z hlediska obchodního, tak občanského práva. Poukazuje na to, že vzhledem k převodu domu v K. ulici ze společnosti Volyňka, s.r.o. na společnost Jilská, s.r.o. hovoří §196a obch. zák. o tom, že pokud je nemovitost převáděna mezi osobami spřízněnými, musí být v této věci vyhotoven znalecký posudek soudním znalcem, který je jmenován soudem. Zmiňuje, že podle ustálené judikatury a výkladových pojmů k zákonnému ustanovení obchodního zákoníku je zaujímáno stanovisko, že se jedná 1) o absolutně neplatný právní úkon, v případě absence předmětného znaleckého posudku, kdy tuto právní skutečnost nelze zhojit a 2) okruh spřízněných osob je širší, než jak je vymezeno u osoby blízké v §116 obč. zák., když se může jednat o osoby fyzické i právnické. Právě tato skutečnost (o níž je v současné době vedeno občanské soudní řízení) je podle jeho přesvědčení velmi významná pro posouzení celé události, neboť pokud by smlouva o převodu domu v K. ulici byla absolutně neplatná, potom je otázkou, komu a jak škoda vznikla a v jakém rozsahu.
Ve vlastním závěru odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel poukazuje na otázku totožnosti skutku, když s odkazem na §177 písm. c) tr. ř. a §220 odst. 1 tr. ř. uvádí, že soud může rozhodovat pouze o skutku, který je vymezen v obžalobě, když ta údajnou protiprávnost vymezuje časovým úsekem od 27. 3. – 15. 5. 2002, zatímco rozsudek nalézacího soudu vzal za rozhodnou dobu od 14. 12. 2001 – 15. 5. 2002, s čímž nesouhlasí, když tvrdí, že do 27. 3. 2002 nevěděl o tom, že předmětná nemovitost bude převedena právě na společnost Jilská, s.r.o.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, v rozsahu, v jakém je napadán, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření uvedla, že převážná většina obviněným uplatněných dovolacích výhrad jím označenému dovolacímu důvodu neodpovídá. Dovolatel při odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvádí námitky skutkové povahy, v jejichž rámci se v rozporu s popisem přisouzeného skutku především zabývá úvahami o podstatě svého trestného jednání s odkazem na jeho rozdílné pojetí ze strany soudů obou stupňů a v uvedené návaznosti i odlišným časovým vymezením spáchání tohoto jednání, přičemž na takovém argumentačním podkladě mu vyvstává otázka totožnosti projednávaného skutku, pro který byl uznán vinným, a skutku, pro který na něj byla podána obžaloba.
Zdůrazňuje, že zásada totožnosti skutku ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř. je zcela nepochybně zásadou práva procesního, nikoli zásadou hmotně právní. Z uvedeného důvodu nelze její porušení vytýkat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak činí dovolatel. Eventualita jejího nedodržení současně nespadá ani pod žádný jiný z taxativně zakotvených dovolacích důvodů, specifikovaných v ustanovení §265b tr. ř. Dodává, že z hlediska totožnosti skutku je skutek charakterizován jednáním a jeho následkem, přičemž k zachování totožnosti skutku postačuje alespoň částečná shoda jednání nebo následku. V tomto smyslu odkazuje na soud odvolací, který zcela správně v souladu se zásadou obžalovací, jakož i jejím judikatorním výkladem (srov. JUD5673CZ - Tzn 12/94 ) uzavřel, že totožnost skutku byla v daném případě zachována. Ztotožňuje se se závěrem, ke kterému dospěly soudy obou stupňů, tedy že totožnost skutku byla zachována (a to i při odlišném časovém vymezení podvodného smluvního podkladu údajné platební povinnosti poškozené obchodní společnosti z titulu smlouvy mandátní, jakož i jejího započtení vůči její údajné pohledávce, plynoucí ze smlouvy nájemní), a to v důsledku totožnosti následku, spočívajícího v její majetkové újmě v podobě tvrzené kompenzace bezplatného nájmu její nemovitosti ze strany dovolatelovy obchodní společnosti.
Státní zástupkyně dovozuje, že podstata dovolatelova podvodného jednání, spojená s výše uvedeným škodlivým následkem, tedy spočívá na tom rozhodném skutkovém podkladě, kdy veden úmyslem ve prospěch své společnosti EURO-DOMUS, s.r.o., získat bezplatný pronájem domu v Praze na tam uvedené adrese v K. ulici v minimální hodnotě nájemného ve výši 7,8 mil. Kč ke škodě společnosti Jilská, s.r.o., který v té době vlastnila společnost Volyňka, s.r.o., uzavřel dne 14. 12. 2001, popř. i později jednostranně nevýhodnou smlouvu o pronájmu uvedené nemovitosti ve prospěch své společnosti EURO-DOMUS, s.r.o., přičemž se tak stalo bez vědomí svědků St. a Sc., fakticky ovládajících obě výše jmenované obchodní společnosti, a o uvedeném pronájmu domu je informoval až dne 15. 5. 2005, tedy poté, kdy došlo k jimi zamýšlenému převodu uvedené nemovitosti ze společnosti Volyňka, s.r.o., na společnost Jilská, s.r.o., a dále v době, kdy mělo dojít k platbám nájemného z titulu uvedené nájemní smlouvy, svědkům předložil antedatovanou mandátní smlouvu ze dne 21. 9. 1995, v důsledku které měla mít společnost EURO-DOMUS, s.r.o., vůči společnosti Jilská, s.r.o., pohledávku z titulu poskytování mandátních služeb v minimální výši 7,8 mil. Kč, kterou ve vztahu k údajnému dluhu na nájemném od 1. 5. 2002 do 31. 10. 2005 podrobil neoprávněnému jednostrannému započtení v celkovém rozsahu minimálně 4.046.082,- Kč, čímž jednal k takto vyčíslené celkové škodě obchodních společností, které v rozhodné době postupně vystupovaly v postavení vlastníka pronajaté nemovitosti (Jilská, s.r.o., Pulsatila, s.r.o.).
Státní zástupkyně následně konstatuje, že pokud dovolatel bez povinného respektu k výše uvedenému skutkovému podkladu výroku o vině uplatnil takové námitky jako je zpochybnění věrohodnosti svědků St. a Sc., doprovázené tvrzenou motivací vypovídat v jeho neprospěch a v posuzovaném směru podvodné podstaty přisouzeného jednání setrval na dokazováním vyvrácené obhajobě, že obě smluvní ujednání (smlouva mandátní, smlouva nájemní) byla založena na jeho korektním jednání vůči oběma jmenovaným svědkům, uskutečněném v celém průběhu vývoje jejich dlouholeté obchodní spolupráce prostřednictvím výše uvedených obchodní společností, a že se jejich realizace opírala o skutečné závazkové vztahy, pak jde o námitky výlučně skutkové povahy, které jsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zcela irelevantní.
Podle státní zástupkyně je třeba v souladu s judikatorně ustáleným výkladem uvedeného dovolacího důvodu konstatovat, že případný zásah do skutkových zjištění je obecně možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé a současně, je-li toto pochybení předmětem dovolání, což se však v posuzované věci nestalo.
Podle jejího názoru nelze přehlédnout, že všechny výše uvedené, ale i další skutkové námitky (včetně výtek zaměřených na neprovedené důkazní návrhy obhajoby) již byly uplatněny v předcházejících stádiích předmětného trestního řízení a podrobeny důslednému přezkoumání na úrovních soudů obou stupňů, když na jejich zcela vyčerpávající způsob, jakým se s nimi ve světle výsledků provedeného dokazování soudy vypořádaly, lze plně odkázat, aniž by vyvstala potřeba opakovat jejich naprosto správné a více než přesvědčivé hodnotící úvahy.
Za ojedinělou hmotně právní a také již opakovanou výhradu považuje tu, v jejímž rámci dovolatel namítl neplatnost převodu nemovitosti na K. ul. v P. ze společnosti Volyňka, s.r.o., na společnost Jilská, s.r.o., z důvodu porušení zákazu konkurence. Přitom touto předběžnou otázkou, rozhodnou z hlediska specifikace obchodní společnosti, které v souvislosti s jeho jednáním hrozila a v částečném rozsahu také byla způsobena škoda, se odvolací soud s poukazem na stále projednávané soudní spory v civilním řízení a tím i stále trvající právní účinky uvedeného právního úkonu již zabýval. K této námitce doplňuje, že ani případné porušení zákazu konkurence při obchodním styku mezi společnostmi Volyňka, s.r.o., a společností Jilská, s.r.o., (srov. §65, §136, §139 odst. 4 Obchodního zákoníku) nelze spojovat se sankcí neplatnosti, resp. absolutní neplatnosti právního úkonu, jak namítá dovolatel, ale toliko s právem poškozeného obchodního subjektu na vydání neoprávněného prospěchu z obchodu, kterým došlo k porušení tohoto zákazu, přičemž není dotčeno ani právo na náhradu škody. Proto taková námitka nemůže nikterak poznamenat správnost zjištění, že obchodní společnost Jilská, s.r.o., vedle jejího právního nástupce Pulsatila, s.r.o., vystupovala v postavení poškozeného subjektu.
Státní zástupkyně dále zmiňuje, že případná změna v uvedeném směru by nemohla ovlivnit výsledky adhezního řízení za stavu, že v jeho rámci nedošlo k přiznání majetkového nároku, ale všechny subjekty poškozených obchodních společností a tedy i Jilská, s.r.o., byly se svými nároky na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Uzavírá, že poukazovaná dohoda o narovnání ze dne 3. 5. 2013, kterou byl „údajným poškozeným předán dům na K. ul. a dovolatelově osobě a jeho společnosti EURO–DOMUS, s.r.o., bylo vyplaceno odstupné ve výši 5.000.000 Kč“ , postrádá jak s ohledem na uvedený způsob adhezního rozhodnutí, tak především při zohlednění data pravomocného ukončení předmětného trestního řízení, jakoukoliv právní relevanci z hlediska správnosti tam přisouzených rozsudečných výroků.
Ze shora uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovila souhlas s tím, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podala osoba oprávněná [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek proto nemají námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ačkoli obviněný deklaruje, že má výhrady vůči právnímu posouzení skutku, činí tak ve zcela převažující části způsobem, jímž uplatněný dovolací důvod po obsahové stránce nenaplňuje. Aniž by totiž podrobil svým výtkám právní posouzení skutku soudy zjištěného (tj. v konečné podobě vyjádřeného v tzv. skutkové větě výroku rozsudku odvolacího soudu) z pohledu tvrzení, že tato skutková zjištění nejsou subsumovatelná (podřaditelná) pod znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, resp. že tyto znaky nejsou zjištěným skutkem (popsaným ve výroku rozsudku, příp. v jeho odůvodnění) vyjádřeny, uchyluje se ke zpochybnění správnosti použité právní kvalifikace prostřednictvím námitek charakteru skutkového či procesního. Pouze za takové, a nikoli ryze hmotně právní, lze totiž považovat ty námitky obviněného, jejichž podstatou je snaha o znevěrohodnění důkazů (výpovědí svědků St. a Sc.), na jejichž základě soudy svá skutková zjištění vybudovaly. Uplatňováním vlastních hodnotících stanovisek (např. tvrzením, že nájemní smlouva nebyla pro společnost Volyňka jednoznačně nevýhodná) a od závěrů soudů odlišných skutkových tvrzení (např. že mandátní smlouva nebyla antedatována a byla skutečně podepsána dne 21. 9. 1995) se obviněný snaží navodit dojem o nesprávnosti skutkových, potažmo právních závěrů soudů, vše ve zjevné snaze o dosažení podkladu odůvodňujícího jím formulovaný petit požadující zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Je ovšem nezbytné poukázat na to, že jakkoli se námitky obviněného obsažené na str. 3-7 jeho dovolání vztahují (někdy konkrétněji, jindy obecněji – např. otázka kursu české koruny, inflačních doložek atd.) ke skutku, jímž byl shledán vinným, konkrétní výhrady vůči právnímu posouzení skutku v nich obsažené nejsou. Je-li v nich podstata argumentace obviněného zaměřena na otázky skutkové [a takto tomu je i s ohledem na str. 8 dovolání, kde obviněný vytýká rozsudku odvolacího soudu nesprávné zjištění skutkového stavu: „napadené rozhodnutí .. spočívá (mimo nesprávného zjištění skutkového stavu)“ ] a procesní (výhrady vůči hodnocení důkazů soudy, vůči nevyhovění důkaznímu návrhu, vůči totožnosti skutku – str. 8 dovolání), pak je třeba, zde s poukazem na obsahovou náplň uplatněného dovolacího důvodu (viz výše), konstatovat, že se těmito námitkami s deklarovaným důvodem dovolání míjí. Lze tak přisvědčit státní zástupkyni v jejím hodnocení dovolání obviněného v tom, že za jedinou námitku, kterou je z formálního hlediska možno považovat za relevantně uplatněnou, je třeba pokládat tu, kterou vznesl v souvislosti s převodem vlastnictví domu v K. ulici ze společnosti Volyňka s.r.o. na společnost Jilská s.r.o. (str. 7 dovolání).
V této souvislosti obviněný – s poukazem na ustanovení §196a odst. 3 obch. zákoníku – tvrdí, že absence znaleckého posudku v případě převodu nemovitosti mezi okruhem spřízněných osob (za ty obě uvedené společnosti považuje) způsobuje absolutní neplatnost právního úkonu (kupní smlouva), z čehož dovozuje, že v případě absolutní neplatnosti převodu domu na ul. K. by vyvstala otázka, komu (kterému subjektu) a v jaké výši vznikla škoda.
Takto uplatněná námitka nemůže být považována za způsobilou odůvodnit zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí.
Její uplatnění dovolatelem se nemůže dotýkat výroku o náhradě škody, resp. nemůže tento výrok relevantním způsobem zpochybnit, neboť ten žádné ustanovení práva hmotného (vůči němuž by dovolatel mohl namítat jiné nesprávné hmotně právní posouzení) neobsahuje. Tento výrok soudu odvolacího (na rozdíl od výroku rozsudku soudu prvního stupně) je celý ryze procesního charakteru (odkázání poškozených s jejich nároky na náhradu škody na pořad práva civilního) a jako takový proto nemůže být ani účinným způsobem právně relevantně napaden prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z uvedeného důvodu je možno důvodnost námitky obviněného vztahovat pouze k výroku o vině. Je však nezbytné připomenout, že dovolací soud správnost rozhodnutí posuzuje na podkladě námitek dovolatelem uplatněných, přičemž není povinen domýšlet, v jakém směru má být jednotlivé námitce, pokud to z ní jasným způsobem nevyplývá, přiznán význam. Obviněný sice – pro případ závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti – vznesl otázku osoby poškozené a výše jejího poškození, na straně druhé však k právní kvalifikaci skutku již neuvedl, v jakém směru by se takto nastalá pochybnost měla na právním posouzení skutku projevit.
Navíc je nezbytné poukázat na to, že již samotná premisa, z níž je vadnost dovoláním napadeného rozhodnutí vyvozována, je nesprávná. Oproti argumentaci obviněného, že jeho tvrzení o absolutní neplatnosti smlouvy, (toliko) v důsledku chybějícího znaleckého posudku, má oporu v ustálené judikatuře (ovšem ani příkladem nezmíněné), resp. ustálených výkladových pojmech (rovněž nekonkretizovaných), musí dovolací soud poukázat na odlišný právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, modifikující dosavadní rozhodovací praxi. V něm Nejvyšší soud uvedl, že nikoli na každou smlouvu, jejímž předmětem je majetková dispozice, poměřovanou ustanovením §196a obch. zákoníku, je třeba v případě absence znaleckého posudku hledět jako na smlouvu absolutně neplatnou. V citovaném rozhodnutí vyložil, že „Předpokladem neplatnosti smlouvy o převodu majetku podléhající ustanovení §196a odst. 3 zák. č. 513/1991 Sb. není pouze nedodržení požadavku, aby hodnota převáděného majetku byla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, ale současně i skutečnost, že cena sjednaná ve smlouvě je pro společnost méně výhodná než cena v daném místě a čase obvyklá (tržní cena)…Důsledkem porušení povinnosti stanovit hodnotu převáděného majetku na základě posudku znalce jmenovaného soudem, kladené ustanovením §196a odst. 3 obch. zák. na smlouvy v něm vypočtené, je neplatnost smlouvy o převodu majetku…Uvedený závěr se .. beze sporu prosadí vždy, kdy převodem majetku v rozporu s požadavkem ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. na způsob stanovení ceny byla společnost poškozena. Nicméně byla-li ve smlouvě podléhající ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. sjednána cena tržní (tj. cena v daném místě a čase obvyklá), ačkoliv cena, za níž byl majetek převeden, nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, bylo účelu sledovaného uvedeným zákonným příkazem dosaženo, byť nikoliv postupem předpokládaným v ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. V takovém případě však není žádného důvodu dovozovat absolutní neplatnost uzavřené smlouvy jen proto, že nebyl dodržen mechanismus zabezpečující, aby cena za převod majetku nebyla sjednána na úkor společnosti. Opačný závěr (podle něhož to, že cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem vede bez dalšího k závěru o neplatnosti smlouvy podléhající ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. i tehdy, byla-li sjednána cena tržní) by v krajním případě mohl vést i k poškození společnosti, na jejíž ochranu je ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. konstruováno (např. bude-li ve smlouvě sjednána cena pro společnost výhodnější než cena tržní)…Jinými slovy předpokladem pro závěr o neplatnosti smlouvy o převodu majetku podléhající ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. není pouze nedodržení požadavku, aby hodnota převáděného majetku byla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, ale (současně) i zjištění, že cena sjednaná ve smlouvě je pro společnost méně výhodná než cena v daném místě a čase obvyklá.“
Ve smyslu takto prezentovaného právního názoru není dovolací námitka postavena, neboť ta vychází toliko z tvrzení o absenci znaleckého posudku a probíhajícím civilním sporu. Bylo-li již výše uvedeno, že v souvislosti s takto uplatněnou námitkou obviněný nezmiňuje, jakou vadu právního posouzení skutku způsobuje, pak již na tomto místě je nezbytné připomenout, že odvolací soud upravil (a je třeba dodat, že v souladu se zákonem) právní kvalifikaci skutku obviněného tak, že ho uznal vinným pouze pokusem trestného činu (zločinu) podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť správně poukázal na to, že znak uvedené kvalifikované skutkové podstaty ( škoda velkého rozsahu ) nebyl (z hlediska vývojového stadia dokonání) naplněn. Odvolací soud tedy správně uzavřel, že uvedený zločin nemohl být posouzen jako zčásti dokonaný.
Uvedená skutečnost z hlediska kvalifikačního má ten význam, že ve vztahu ke škodě hrozící, k níž mělo dojít neoprávněným uplatněním pohledávky do částky 7.800.000,- Kč, subjektivní vnímání obviněného nutně zahrnovalo poškození jakéhokoli (případně i dalšího) vlastníka nemovitosti, vůči němuž byl, případně by byl, takový neoprávněný nárok uplatněn. Takové hodnocení podporuje zjištění soudu, že sám obviněný své nároky neoprávněně vznesl vůči společnosti, jejíž vlastnické právo k nemovitosti ve svém dovolání zpochybňuje. Navíc ve vztahu ke společnostem, jimž měl v rozsahu vymezeném ve výrokové části rozsudku škodu způsobit, byl skutkový závěr učiněn v rozsahu poznatků, k jejichž zpochybnění v důsledku jeho nesprávné interpretace ustanovení §196a odst. 1 obch. zákoníku ani nedochází. Lze dodat, že obviněným tvrzená možnost v záměně osoby poškozeného by neměla žádný význam z hlediska posouzení jeho činu jako pokusu zločinu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Výši škody (jak skutečně vzniklé, tak hrozící), která má vliv na právní posouzení činu dovolatele, tj. naplněnost znaku kvalifikované skutkové podstaty, přitom určil sám obviněný svým jednáním, které je v dostatečném rozsahu vyjádřeno v tzv. skutkové větě rozsudku.
Z výše uvedeného je zřejmé, že byť obviněný námitkou vážící se ke zmíněnému ustanovení obch. zákoníku formálně jím deklarovaný důvod formálně naplnil, učinil tak způsobem, který svědčí o zjevné neopodstatněnosti jím podaného dovolání.
Nejvyšší soud, který dovolání obviněného ze shora uvedených důvodů posoudil jako zjevně neopodstatněné, o něm proto rozhodl způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil