ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.1013.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 1013/2013-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 20. listopadu 2013 v Brně dovolání nejvyššího státního zástupce , které podal v neprospěch obviněných V. V. , J. Ř. , J. D. , a M. Ř. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 7 To 34/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 5 T 5/2012, byl obviněný V. V. uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1, 2 písm. a), c), f) tr. zákoníku a obvinění J. Ř., J. D. a M. Ř. jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku přečinem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §352 odst. 2 tr. zákoníku a byli odsouzeni, a to obviněný V. V. podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Obviněný J. Ř. byl odsouzen podle §352 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu podle §84 tr. zákoníku. Podle §82 odst. 1 tr. zákoníku byla obviněnému stanovena zkušební doba na tři roky. Obvinění J. D. a M. Ř. byli odsouzeni každý podle §352 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku jim byl výkon trestu podmíněně odložen, a to u obviněného J. D. za současného vyslovení dohledu podle §84 tr. zákoníku. Podle §82 odst. 1 tr. zákoníku jim byla stanovena zkušební doba na dva roky. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. D., E. D., A. P. a D. S. odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obvinění spáchali podle skutkových zjištění soudu uvedené trestné činy tím, že dne 11. července 2011 v nočních hodinách kolem 00.30 hodin v obci B., okres K., před domem čp. …, společně poté, co obviněný J. Ř. ostatním obviněným rozdal připravené louče se slovy, že půjdou postrašit cikány, se záměrem u rodiny M. D., vzbudit obavy z použití násilí s následkem ublížení na zdraví, pod okny bytu, který obýval společně s družkou E. D., a dětmi F. D., a E. D., dále D. H. – R., a jejími dětmi F. H., J. B., v němž byli dále přítomni dcera M. D. A. D. a A. P., a D. S., s hořícími loučemi v rukou vyvolávali hesla, že poškození pro svůj etnický původ pošpinili obec a musí odejít z obce, aby Čechy zůstaly Čechům, a obviněný V. V. sám bez domluvy s ostatními obviněnými vhodil hořící louč do otevřeného okna obývacího pokoje poškozených nacházejícího se ve druhém nadzemním podlaží bytového domu s vědomím, že může způsobit požár bytu a v důsledku toho vážnou újmu na zdraví přítomných osob, přičemž se způsobením takového následku byl srozuměn. Došlo tak ke vzplanutí závěsu roztaženého přes okno, hořící louč dopadla na podlahu pokoje, kde ji uhasil poškozený A. P. malým množstvím vody a nedošlo tak k rozšíření požáru, při kterém přítomným hrozilo vážné poškození zdraví spočívající v otravě v důsledku vdechování toxických chemických látek vznikajících v průběhu požáru, ve vážné dechové nedostatečnosti z neadekvátního složení vdechovaného vzduchu a vznik popáleninového úrazu v důsledku účinku vysoké teploty.
K odvolání obviněných V. V., J. Ř., M. Ř. a poškozených E. D., M. D., A. P. a D. S. rozhodl Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 7 To 341/2013, kterým podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. a ohledně obviněného J. D. za použití §261 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání obviněných napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného V. V. vinným přečinem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §352 odst. 2 tr. zákoníku a podle §352 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil za současného vyslovení dohledu podle §84 tr. zákoníku a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu na tři roky. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému V. V. uložil, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil odčinil nemajetkovou újmu, kterou způsobil. Obviněného J. Ř. uznal vinným jako spolupachatele podle §23 tr. zákoníku přečinem hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle §355 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil jej podle §355 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil výkon trestu a současně mu vyslovil dohled podle §84 tr. zákoníku. Podle §82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému stanovil zkušební dobu v trvání tří roků. Obviněný J. D. a M. Ř. byli uznáni vinnými spolupachatelstvím podle §23 tr. zákoníku k přečinu hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle §355 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a byli odsouzeni každý podle §355 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu u obou obviněných podmíněně odložen, a to u obviněného J. D. za současného vyslovení dohledu podle §84 tr. zákoníku. Podle §82 odst. 1 tr. zákoníku byla oběma obviněným stanovena zkušební doba na dva roky. Vrchní soud v Praze dále rozhodl, že všichni obvinění jsou povinni podle §228 odst. 1 tr. ř. společně a nerozdílně nahradit nemajetkovou újmu poškozeným E. D., a M. D., a to každému ve výši 30.000,- Kč, a A. P., a D. S., každému ve výši 20.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození E. D., M. D., A. P. a D. S. odkázáni se zbytky nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 7 To 341/2013, uznal obviněné V. V., J. Ř., J. D. a M. Ř. vinnými tím, že „ ... dne 11. července 2011 v nočních hodinách kolem 00.30 hodin v obci B., okres K., před domem čp. … společně poté, co obžalovaný J. Ř. ostatním obžalovaným rozdal připravené louče se slovy, že půjdou postrašit cikány, se záměrem u rodiny M. D., vzbudit obavy z použití násilí s následkem ublížení na zdraví, pod okny bytu, který obýval společně s družkou E. D., a dětmi F. D., a E. D., a dále D. H. – R., a jejími dětmi F. H., J. B., v němž byli dále přítomni dcera M. D. A D a A. P., a D. S., s hořícími loučemi v rukou vyvolávali hesla, že poškození pro svůj etnický původ pošpinili obec a musí odejít z obce, aby Čechy zůstaly Čechům, a obžalovaný V. V. sám bez domluvy s ostatními obžalovanými vhodil hořící louč do otevřeného okna obývacího pokoje poškozených nacházejícího se ve druhém nadzemním podlaží bytového domu s vědomím, že může způsobit požár bytu, a došlo tak ke vzplanutí závěsu roztaženého přes okno, hořící louč dopadla na podlahu pokoje, kde ji uhasil poškozený A. P. malým množstvím vody a nedošlo tak k rozšíření požáru ...“, přičemž tento skutek posoudil u obviněného V. V. jako přečin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §352 odst. 2 trestního zákoníku a u obviněných J. Ř., J. D. a M. Ř. jako přečin hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle §355 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku.
Proti tomuto rozsudku podal nejvyšší státní zástupce podle §265p odst. 1 tr. ř. dovolání ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. v neprospěch všech obviněných z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze spočívá v nesprávném právním posouzení skutku.
V dovolání především namítl, že jestliže odvolací soud vyšel při změně právní kvalifikace z toho, že obvinění poškozeným „pouze“ nadávali, zcela ignoroval podstatnou skutkovou okolnost (přestože je tato okolnost výslovně vyjádřena i ve skutkové větě výroku napadeného rozsudku), že na počátku jednání obviněných byl společný záměr obviněných, že „půjdou postrašit cikány“, vedeni „záměrem u rodiny M. D., vzbudit obavy z použití násilí s následkem ublížení na zdraví ...“. Tento záměr obviněných se neprojevil navenek pouhým pronášením hanlivých výroků na adresu Romů, ale také skandováním výroků, že poškození pro svůj etnický původ pošpinili obec a musí z ní odejít, Čechy Čechům, přičemž tyto výroky byly doprovázeny demonstrativním jednáním obviněných, kteří s loučemi procházeli obcí k bydlišti poškozených a stejně si počínali před jejich bydlištěm. Podle nejvyššího státního zástupce je zcela zřejmá souvislost jednání obviněných s průvody s pochodněmi, hojně praktikovanými v nacistickém Německu. Přestože obvinění neužili explicitně formulovaných výhrůžek vůči poškozeným, jednali v úmyslu postrašit poškozené právě pro jejich příslušnost k etnické skupině. Jednání je proto třeba posuzovat jako jeden celek, nikoli jak to nesprávně učinil odvolací soud, který posuzoval izolovaně pouze hanlivé výroky a nepřihlížel k okolnostem, za nichž byly proneseny. Podle názoru nejvyššího státního zástupce jednání obviněných v sobě zahrnuje prvek konkludentně projevené pohrůžky násilím vůči skupině obyvatelů pro jejich etnický původ. Možnost, aby došlo ke konkludentnímu projevu trestněprávně relevantní pohrůžky, byla v judikatuře dovolacího soudu připuštěna, byť ve vztahu k jinému trestnému činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. 3 Tdo 1232/2009).
Podle nejvyššího státního zástupce mělo být jednání všech obviněných správně právně kvalifikováno jako přečin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §352 odst. 2 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Pokud odvolací soud v napadeném rozsudku změnil právní kvalifikaci skutku, zatížil tím své rozhodnutí vadou zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Nejvyšší státní zástupce namítl, že odvolací soud odůvodnil změnu právní kvalifikace skutku obviněného V. V. z pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, 2 písm. a), c), f) trestního zákoníku na mírněji trestný přečin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §352 odst. 2 trestního zákoníku tím, že jednání obviněného nemohlo v žádném případě vést ke způsobení těžké újmy na zdraví některému z obyvatel bytu. Dospěl k přesvědčení, že nemohlo dojít k žádné jiné škodě, a nemohla být naplněna ani subjektivní stránka výše uvedeného pokusu zločinu. Vzal rovněž v úvahu, že obviněný počítal s tím, že v místnosti, kam louč dopadla, byly přítomny dvě osoby, které mohly vhozenou louč okamžitě uhasit a předejít tak vzniku požáru. Dovolatel poukázal na to, že odvolací soud při posuzování rizik vyplývajících z vhození hořící louče do pokoje bytu poškozených vůbec nevzal v úvahu znalecký posudek z oboru požární ochrany, z něhož plyne, že pochodeň v době vhození do bytu intenzívně hořela, proudění vzduchu při hodu vedlo k většímu rozhoření pochodně, která při dopadu na podlahu bytu hořela plamenem. Ze znaleckého posudku vyplývá, jaká konkrétní rizika byla spojena s vhozením hořící louče do bytu. Na tento znalecký posudek navázal znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, z něhož plyne, že k poškození zdraví mohlo v případě zahoření louče v bytě dojít nedostatkem vzduchu, uvolněním toxických látek při hoření a přímým působením vysoké teploty. Pokud odvolací soud při svém rozhodnutí nepřihlédl k obsahu těchto znaleckých posudků, byť je jejich obsah z hlediska dokazování v této trestní věci zcela zásadní, pak jeho závěry ohledně právní kvalifikace stíhaného skutku jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Nejvyšší státní zástupce vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání za použití §265r odst. 1 písm. b) tr.ř. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 7 To 34/2013, zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou podat dovolání pro nesprávnost kteréhokoliv výroku soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř. a splňuje formální i obsahové náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a to rozsudek, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda konkrétní důvody, o které dovolatel opírá dovolání, lze podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolání odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší státní zástupce může podat jako oprávněná osoba podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání ve prospěch i v neprospěch obviněného. Ke zhoršení postavení obviněného může dojít jen v důsledku dovolání, které nejvyšší státní zástupce podal v neprospěch obviněného nebo tehdy, jestliže podal dovolání současně ve prospěch i v neprospěch obviněného. V případě dovolání nejvyššího státního zástupce, které podal v neprospěch obviněného, není Nejvyšší soud vázán tímto vymezením vztahu dovolání k obviněnému. Dovolací soud v takovém případě může podle okolností rozhodnout i ve prospěch obviněného. Podle §265p odst. 1 tr. ř. tedy může Nejvyšší soud změnit napadené rozhodnutí v neprospěch obviněného jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce.
Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že Krajský soud v Praze správně zjistil skutkový stav, avšak pochybil při právní kvalifikaci jednání všech obviněných, z něhož vyplývají pochybení ve výrocích o trestech a náhradě nemajetkové újmy. Dospěl k závěru, že se všichni obvinění dopustili trestné činnosti jednáním, které bylo vedeno rasovým motivem.
Změnu právní kvalifikace skutku obviněného V. V. z pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 tr. zákoníku k §145 odst. 1, 2 písm. a), c), f) tr. zákoníku na mírněji trestný přečin násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle §352 odst. 2 tr. zákoníku odůvodnil tím, že jednání obviněného nemohlo v žádném případě vést ke způsobení těžké újmy na zdraví některému z obyvatel bytu a dospěl k závěru, že nemohlo dojít k žádné jiné škodě. Nebyla ani naplněna subjektivní stránka žalovaného zločinu, neboť obviněný věděl, že nemůže ihned způsobit rozsáhlý požár. Vzal též v úvahu, že obviněný počítal s tím, že v místnosti, do níž dopadla louč, byly dvě osoby, které byly vzhůru a mohly louč okamžitě uhasit a předejít tak požáru. Jak uvedl, při posuzování jednání tohoto obviněného vycházel, pokud jde o objektivní stránku trestného činu, nejen z toho, co se stalo, ale i z toho, co se fakticky mohlo stát, ovšem pouze reálně . Konstatoval, že vhozením zapálené louče došlo k nepatrnému poškození majetku (k propálení závěsu), přičemž jinak nedošlo k žádné jiné škodě, a to ani k ožehnutí, natož propálení podlahy, na niž dopadla louč. Podle přesvědčení odvolacího soudu nemohlo dojít k žádné jiné škodě, zejména k rozsáhlému požáru a s ním spojenému ohrožení zdraví, resp. životů přítomných osob. Poukázal na to, že v místnosti, kam louč dopadla, byly přítomny dvě dospělé osoby, které sledovaly televizní program a navíc byly zaujaty předchozími slovními výroky obviněných. Poškozený A. P. proto logicky okamžitě reagoval na vhození louče a tím bylo eliminováno jakékoli nebezpečí požáru. Přitom nebyl použit jako zápalná látka žádný předmět, který by byl schopen okamžitě a účinně způsobit požár. Nemohlo tak ani po objektivní stránce dojít k situaci předpokládané jak obžalobou, tak rozsudkem soudu prvního stupně, tj. k vážnému poškození zdraví osob, k jejich otravě toxickými účinky, k udušení nebo vážnému popálení. Odvolací soud dále dovodil, že u obviněného V. V. nebyl prokázán úmysl ublížit komukoli na zdraví. Tento obviněný věděl o tom, že všichni obvinění byli velmi hluční (obvinění chtěli, aby je Romové slyšeli) a musel také vidět, že v daném pokoji je zapnut televizor. Podle názoru odvolacího soudu se obviněný V. V. ani nemohl domnívat, že si vhození louče nikdo nevšimne a nebude na ně reagovat. Z jeho strany se jednalo o zdůraznění předcházejícího jednání. Takové jednání je násilím ve smyslu §352 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož se za násilí považuje fyzický útok na tělesnou bezpečnost fyzické osoby nebo věc, aniž by tímto útokem došlo k naplnění znaků příslušných poruchových deliktů podle hlavy I. dílu 1 a 2, příp. podle §228 tr. zákoníku.
U obviněných J. Ř., J. D. a M. Ř. odůvodnil změnu právní kvalifikace z přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §352 odst. 2 trestního zákoníku na mírněji trestný přečin hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle §355 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku tím, že nebylo zjištěno, že by obvinění užili vůči poškozeným násilí, vyhrožovali jim usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu. Odvolací soud posoudil jednání obviněných jako pouhé nadávky, hanobení etnika a požadavek, aby se poškození odstěhovali. Souhlasil s odvoláním obviněného J. Ř., popis skutku neobsahuje užití násilí či výhrůžky usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu, což jsou zákonné podmínky pro naplnění skutkové podstaty přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci ve smyslu §352 odst. 2 tr. zákoníku. Odvolací soud poukázal také na to, že provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by kdokoliv z obviněných, a to J. Ř., J. D. a M. Ř., užil vůči poškozeným násilí nebo jim vyhrožoval usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu. Bylo zjištěno, že se jednalo „pouze“ o nadávky, hanobení etnika a požadavek, aby se poškození odstěhovali z obce. Podle názoru Vrchního soudu v Praze takové výroky naplnily skutkovou podstatu trestného činu uvedeného v trestním zákoníku, ale nemůže se jednat o přečin násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle §352 odst. 2 tr. zákoníku. Obvinění J. Ř., J. D. a M. Ř. podle právního názoru Vrchního soudu v Praze společným jednáním veřejně úmyslně hanobili skupinu osob pro jejich příslušnost k etnické skupině, a čin spáchali nejméně se dvěma osobami a naplnili tak po subjektivní i objektivní stránce skutkovou podstatu přečinu hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle §355 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Vrchní soud v Praze z těchto důvodů zrušil napadený rozsudek z podnětu odvolání všech obviněných, a to i v případě obviněného J. D., podle ustanovení §261 tr. ř. proto, že tomuto obviněnému prospíval důvod, z něhož odvolací soud rozhodl ve prospěch dalších spoluobviněných. Jednání obviněných J. Ř., J. D. a M. Ř. nově posoudil jako přečin hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle §355 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud nepřisvědčil dovolání nejvyššího státního zástupce v tom, že by skutek měl být u všech obviněných kvalifikován jako přečin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §352 odst. 2 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Podle §352 odst. 2 tr. zákoníku platí, že kdo užije násilí proti skupině obyvatelů nebo jednotlivci nebo jim vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta. Jako tento přečin posoudil odvolací soud jednání obviněného V. V. Nejvyšší soud shledal tuto právní kvalifikaci správnou. Z důvodů zmíněných shora nelze souhlasit s námitkou dovolatele (viz argumentace odvolacího soudu shora), že odvolací soud nevzal v úvahu závěry znaleckého posudku z oboru požární ochrany a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství.
Odvolací soud se zabýval možností této právní kvalifikace skutku podle §352 odst. 2 tr. zákoníku ohledně dalších obviněných v odůvodnění rozsudku, přičemž uvedl: „Při právním posouzení jednání obžalovaných Ř., D. a Ř. je nutno částečně souhlasit s odvoláním obžalovaného Ř. v tom směru, že popis skutku neobsahuje užití násilí či výhrůžky usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu, což jsou zákonné podmínky pro naplnění skutkové podstaty přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci ve smyslu §352 odst. 2 tr. zákoníku“. Podle Vrchního soudu v Praze obvinění J. Ř., J. D. a M. Ř. společným jednáním úmyslně veřejně hanobili skupinu osob pro jejich příslušnost k etnické skupině, čin spáchali nejméně se dvěma osobami a naplnili tak po subjektivní i objektivní stránce skutkovou podstatu přečinu hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle §355 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Tento přečin spáchá ten, kdo veřejně hanobí skupinu osob pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání a čin spáchá nejméně s dvěma osobami. Tuto právní kvalifikaci skutku uvedených obviněných považuje dovolací soud vzhledem k výsledkům dokazování za správnou a odkazuje pro stručnost (§265i odst. 2 tr. ř.) na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které jeho vydání předcházelo, netrpí vytýkanými vadami. Proto dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Rozhodnutí o dovolání učinil v neveřejném zasedání, které konal za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. listopadu 2013
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek