ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.1020.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 1020/2013-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. 10. 2013 o dovolání obviněného Ing. J. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 6 To 642/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 2 T 120/2011 takto:
Podle §265i odst.l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 2 T 120/2011, byl obviněný Ing. J. Š. uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dvě léta s tím, že výkon trestu byl podle §81 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. l tr. zákoníku stanovena na osmnáct měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit obchodní společnosti KZET, a.s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, škodu ve výši 578 822,40 Kč.
Jako zločin krádeže podle §205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku posoudil Okresní soud v Karlových Varech skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný jako jednatel obchodní společnosti LARUMO MINING-CZ, s.r.o., se sídlem v Karlových Varech, Plzeňská 45, na přelomu dubna a května 2010 nechal demontovat a odvézt z objektu hotelu Olympic – Albion v Karlových Varech klimatizační jednotku, která byla ve vlastnictví obchodní společnosti KZET, a.s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, a za kterou tato společnost zaplatila 578 822,40 Kč včetně daně z přidané hodnoty v rámci smluvního vztahu podle smlouvy o dílo uzavřené mezi obchodní společností LARUMO MINING-CZ, s.r.o., jako zhotovitelem a obchodní společností KZET, a.s., jako objednatelem, a prodal uvedenou klimatizační jednotku obchodní společnosti Bohemia – lázně, a.s., se sídlem v Karlových Varech, Sadová 5, která za ni zaplatila 312 262,80 Kč.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 6 To 642/2012, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Namítl, že výše škody nebyla zjištěna způsobem stanoveným v §137 tr. zákoníku. Vyjádřil názor, že mu neměla být uložena povinnost k náhradě škody, neboť za škodu podle §420 odst. 2 obč. zák. odpovídala obchodní společnost LARUMO MINING -CZ, s.r.o., za kterou jednal a v jejíž prospěch použil získané prostředky na úhradu jejích závazků. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Karlových Varech věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podle §137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. V další části tohoto ustanovení pak je uvedeno, jak se postupuje, nelze-li takto výši škody zjistit.
Soudy zjistily výši škody způsobené trestným činem krádeže podle §205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku jako cenu, kterou za odcizenou klimatizační jednotku zaplatila poškozená obchodní společnost. Sám obviněný toto zjištění zpochybnil jen obecným odkazem na ustanovení §137 tr. zákoníku, aniž uvedl jakoukoli konkrétní okolnost, vzhledem k níž by vyvstávaly pochybnosti o tom, zda jde o cenu obvyklou v době a v místě činu. Cena byla stanovena dohodou smluvních stran smlouvy o dílo. Ke stanovení ceny takto došlo za okolností, kdy smlouvu o dílo uzavřely obchodní společnosti jako právnické osoby podnikající v příslušném oboru, kdy byla dodržena pravidla smluvní svobody a kdy smluvní vztah byl projevem poctivého obchodního styku. Za tohoto stavu není přesvědčivého důvodu k tomu, aby dohodnutá cena nebyla považována za cenu obvyklou v době a v místě spáchání činu, zvláště když ani obviněný v tomto směru neuvedl nic, z čeho by se dalo usuzovat na reálnou možnost, že o cenu obvyklou nešlo (k tomu viz Šámal a kol., Trestní zákoník I - Komentář, str. 1263-1264, Nakladatelství C. H. Beck, 2009). Závěr soudů, že obviněný způsobil činem škodu ve výši 578 822,40 Kč, je evidentně správný. Nic na tom nemění ani to, že cena odcizené věci byla v této výši stanovena tak, že zahrnuje daň z přidané hodnoty. Zahrnutí této daně do ceny zboží určeného pro konečného odběratele je plně opodstatněné (k tomu viz č. 25/2004 Sb. rozh. tr.). Pokud v dalším průběhu obviněný prodal klimatizační jednotku obchodní společnosti Bohemia – lázně, a.s., za částku 312 262,80 Kč, nelze k tomu z hlediska ustanovení §137 tr. zákoníku přihlížet, protože šlo v podstatě o prodej kradené věci a takový obchod se vymyká z rámce poctivého obchodního styku.
Odpovědnost obviněného za škodu způsobenou trestným činem vyplývá v posuzovaném případě z ustanovení §420 odst. l obč. zák. Rozsah náhrady škody se řídí ustanovením §442 odst. l obč. zák. Snížení náhrady je vyloučeno ustanovením §450 obč. zák. Nazírat na otázku náhrady škody z hlediska ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. nepřichází v úvahu. Soudy v tomto ohledu odůvodnily svá rozhodnutí nepřiléhavě, avšak to nemělo vliv na meritorní správnost výroku o náhradě škody.
Podle §420 odst. 2 obč. zák. je škoda způsobena právnickou osobou, když byla způsobena při její činnosti těmi, které k této činnosti použila. Z citovaného ustanovení dále vyplývá, že tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona (tj. občanského zákoníku) neodpovídají, přičemž jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.
V dané věci nelze škodu považovat za škodu způsobenou právnickou osobou, tj. obchodní společností LARUMO MINING-CZ, s.r.o., byť byla způsobena obviněným, který jinak byl jednatelem této společnosti a výtěžek činu použil v její prospěch. Důvodem je to, že obviněný nezpůsobil škodu „při činnosti“ právnické osoby ve smyslu §420 odst. 2 obč. zák. Jednání obviněného bylo očividným excesem z rámce činnosti obchodní společnosti LARUMO MINING-CZ, s.r.o. Ve vztahu ke klimatizační jednotce, která byla předmětem útoku, se činnost uvedené obchodní společnosti vyčerpala tím, že ji podle smlouvy o dílo dodala a zabudovala do objektu objednatele díla, předala příslušnou část díla do vlastnictví objednatele a přijala od něho peněžní plnění, jehož součástí byla také cena klimatizační jednotky. Jednání obviněného, jehož podstatou pak byla krádež klimatizační jednotky jako čin vyloženě kriminální povahy, již nemohlo spadat do rámce podnikatelské činnosti obchodní společnosti LARUMO MINING-CZ, s.r.o., a nebylo tudíž jednáním „při činnosti“ právnické osoby ve smyslu §420 odst. 2 obč. zák. Je sice možné připustit, že jednání obviněného s činností právnické osoby určitým způsobem souviselo, avšak to není pro posouzení odpovědnosti za škodu rozhodné. Ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. totiž omezuje odpovědnost právnické osoby za škodu výlučně jen na případy, kdy škoda byla způsobena „při činnosti“ právnické osoby, a nerozšiřuje odpovědnost právnické osoby též na případy, kdy škoda byla způsobena „v souvislosti s její činností“. Pokud by právnická osoba měla odpovídat nejen za škodu, která byla způsobena při její činnosti, ale také v souvislosti s touto činností, muselo by to být výslovně stanoveno, obdobně jak je tomu např. v případě odpovědnosti zaměstnance za škodu podle zákoníku práce (podle §250 odst. l zák. práce zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo „v přímé souvislosti s ním“). Podpůrně je možné poukázat také na to, že zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, účinný od 1. 1. 2012, neuvádí trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku mezi trestnými činy přičitatelné právnické osobě (viz §7 zákona č. 418/2011 Sb.). Tím se jen posiluje správnost závěru, že jednání obviněného, které mělo povahu krádeže klimatizační jednotky, nemůže být pokládáno za jednání „při činnosti“ právnické osoby ve smyslu §420 odst. 2 obč. zák.
V podaném dovolání obviněný odkázal na rozhodnutí č. 40/2006 Sb. rozh. tr., v němž byl vysloven právní názor, že za škodu, kterou třetí osobě způsobil pachatel jako zaměstnanec při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá oné třetí osobě zaměstnavatel pachatele. Argumentace citovaným rozhodnutím není ve vztahu k posuzované věci přijatelná, neboť šlo o skutkově zcela odlišný případ. Jednalo se o škodu, kterou pachatel způsobil při dopravní nehodě jako řidič z povolání během pracovní jízdy, k níž byl vyslán zaměstnavatelem. Škodu tedy způsobil v rámci výkonu svého zaměstnání při plnění pracovních úkolů. V citovaném rozhodnutí je zdůrazněno, že poškozenému odpovídal za škodu zaměstnavatel pachatele právě proto, že jednání pachatele nebylo excesem z mezí, které jsou stanoveny v §420 odst. 2 obč. zák. jako předpoklad odpovědnosti zaměstnavatele.
Z uvedeného je zřejmé, že napadené usnesení Krajského soudu v Plzni není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec