ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.1052.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 1052/2013-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 23. 10. 2013 dovolání obviněného M. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 5 To 359/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 29 T 24/2008 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. l tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 5 To 359/2012, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. 29 T 24/2008.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §2651 odst. l tr. ř. se Okresnímu soudu v Chomutově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. 29 T 24/2008, byl obviněný M. H. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců s tím, že výkon trestu byl podle §58 odst. l tr. zák. podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §59 odst. l tr. zák. stanovena na jeden rok. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Jako trestný čin byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Chomutově spočíval v podstatě v tom, že obviněný v době od 1. 7. 2006 do 4. 8. 2006 v Ch. v areálu obchodní společnosti KEBEK, s.r.o., jako její zaměstnanec odcizil ze skladu celkem nejméně 500 kg měděného spojovacího materiálu v hodnotě nejméně 50 000 Kč.
O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 5 To 359/2012. Podle §258 odst. l písm. b) tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Chomutově zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. l písm. a) tr. zák. a odsouzen podle §247 odst. l tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři měsíce, jehož výkon byl podle §58 odst. l tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. l tr. zák. na jeden rok. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo nově rozhodnuto také o náhradě škody. Změna oproti rozsudku Okresního soudu v Chomutově záležela v tom, že podle zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem obviněný odcizil nejméně 150 kg materiálu v hodnotě nejméně 15 000 Kč.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Poukázal na to, že v předcházejícím řízení byl nejprve zproštěn obžaloby, že původní zprošťující rozsudek byl sice zrušen z podnětu odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch, avšak z důvodu vyznívajícího v jeho prospěch, a namítl, že již nemohl být nově uznán vinným. Kromě toho projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství označil dovolání za důvodné v části, v níž obviněný namítl, že po zrušení původního zprošťujícího rozsudku, ke kterému došlo jen z důvodu vyznívajícího ve prospěch obviněného, nemohl být v dalším řízení vynesen odsuzující rozsudek. Státní zástupce konstatoval, že zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu vytvořilo u obviněného legitimní očekávání, že v dalším řízení dojde jen k odstranění vady, jejímž vytknutím odvolací soud rozhodl v jeho prospěch. Podle státního zástupce postup soudů v dalším řízení, které vyústilo v odsuzující rozsudky jako tzv. překvapivá rozhodnutí, porušil právo obviněného na spravedlivý proces v intenzitě odůvodňující zásah Nejvyššího soudu. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba odsuzující rozsudky, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Okresnímu soudu v Chomutově věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je důvodné, pokud se zakládá na námitkách, které jsou podřaditelné pod ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají námitky, které se týkají hodnocení důkazů a směřují proti skutkovým zjištěním představujícím podklad výroku o vině. Pokud je dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení „skutku“, rozumí se tím skutek, tak jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění v jiné variantě skutkového stavu dožaduje dovolatel. Nejvyšší soud proto nepřihlížel k té části dovolání, kterou obviněný zaměřil proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy.
Při zkoumání otázky, zda je právní posouzení skutku správné, nejde jen o to, zda zjištěný skutek má znaky, kterými trestní zákon vymezuje trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, ale také o to, zda soudy mohly skutek kvalifikovat jako tento trestný čin s ohledem na případné limity vyplývající z jiných právních institutů stojících mimo samotnou skutkovou podstatu trestného činu a vyplývajících i z trestního řádu. Takovým limitem je také zákaz reformace in peius (zákaz změny k horšímu), který je v odvolacím řízení upraven v ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. pro případ, že odvolací soud po zrušení rozsudku nově rozhoduje ve věci sám, a v ustanovení §264 odst. 2 tr. ř. pro případ, že po zrušení rozsudku odvolacím soudem znovu ve věci rozhoduje soud prvního stupně. Jestliže je právní posouzení skutku neslučitelné s tímto zákazem, pak z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže rozhodnutí napadené dovoláním obstát, byť by zjištěný skutek jinak měl znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Právě o to se jedná v posuzované kauze.
Na podkladě podané obžaloby rozhodl Okresní soud v Chomutově trestním příkazem, který byl zrušen tím, že obviněný proti němu podal odpor. Věc pak byla projednána v hlavním líčení, které bylo několikrát odročeno a skončilo rozsudkem ze dne 1. 6. 2011, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř., tj. proto, že nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný. Proti zprošťujícímu rozsudku podal v neprospěch obviněného státní zástupce odvolání, v kterém vytýkal nesprávné hodnocení důkazů, namítal chybná skutková zjištění v otázce totožnosti obviněného s osobou pachatele skutku, prezentoval své přesvědčení, podle něhož bylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný, a domáhal se toho, aby zprošťující rozsudek byl podle §258 odst. l písm. b), d), f) tr. ř. zrušen a aby věc byla podle §259 odst. l tr. ř. vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 5 To 392/2011, v neveřejném zasedání zrušil podle §258 odst. l písm. a) tr. ř. zprošťující rozsudek a podle §259 odst. l tr. ř. vrátil věc Okresnímu soudu v Chomutově k novému projednání a rozhodnutí. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že Krajský soud v Ústí nad Labem „přezkoumal ... rozsudek i správnost řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, a shledal odvolání důvodným, byť na základě jiného důvodu, než namítáno“. Vada řízení, pro kterou Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil rozsudek, spočívala v tom, že rozsudek byl vyhlášen v hlavním líčení, které se konalo v nepřítomnosti obviněného a ke kterému obviněný nebyl řádně předvolán. Žádnou jinou vadu Krajský soud v Ústí nad Labem nevytkl, zejména ne žádnou vadu ve smyslu námitek uplatněných v odvolání státního zástupce. Obsah citovaného usnesení není možné interpretovat jinak než tak, že Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil rozsudek z důvodu, který vyzníval výlučně ve prospěch obviněného a který směřoval jen k tomu, aby bylo respektováno právo obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti. Z hlediska obsahu zrušovacího usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem se věc jevila tak, že Okresní soud v Chomutově je podle §264 odst. l tr. ř. povinen odstranit vytknutou vadu tím, že znovu vyhlásí rozsudek v hlavním líčení, ke kterému řádně předvolá obviněného. K dokreslení situace je nutno dodat, že hlavní líčení se konalo několikrát, bylo opakovaně odročeno a obsahem hlavního líčení konaného dne 1. 6. 2011 bylo výlučně jen samotné vyhlášení rozsudku. Obviněný v jednom z dříve konaných hlavních líčení, v němž byl vyslechnut a vyjádřil se k věci, mimo jiné uvedl, že souhlasí s tím, aby se hlavní líčení po odročení dále konalo již bez jeho přítomnosti. K hlavnímu líčení konanému dne 1. 6. 2011 však Okresní soud v Chomutově opomněl obviněného předvolat a vyrozuměl jen jeho obhájce, který byl hlavnímu líčení přítomen a po vyhlášení rozsudku oznámil, že obviněný se vzdává odvolání.
Po vrácení věci Okresnímu soudu v Chomutově došlo ke změně v osobě samosoudkyně, neboť věc byla postupem podle §44 odst. l zákona č. 6/2002 Sb., zákon o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a podle §2a odst. l vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, přidělena jiné samosoudkyni, než která předtím rozhodla zprošťujícím rozsudkem. Samosoudkyně, které byla věc nově přidělena, provedla hlavní líčení s tím, že postupem podle §219 odst. 3 tr. ř. přečetla podstatný obsah protokolů o dřívějších hlavních líčeních, doplnila některé další důkazy a rozhodla rozsudkem ze dne 25. 6. 2012, jímž byl obviněný uznán vinným a odsouzen.
Obecně vzato je nutné připustit, že samosoudkyně, které byla věc nově přidělena, nebyla vázána skutkovými zjištěními, k nimž dospěla před ní jiná samosoudkyně, rozsahem původně provedeného dokazování ani tím, jak před ní jiná samosoudkyně hodnotila důkazy. V rámci postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. mohla nově rozhodující samosoudkyně dojít k jiným skutkovým závěrům, než k jakým došla jiná samosoudkyně rozhodující dříve, avšak zároveň byla povinna respektovat meze, které jejímu rozhodování vytýčilo usnesení odvolacího soudu o zrušení předcházejícího zprošťujícího rozsudku a o vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí. Tyto meze vyplývaly ze zákazu reformace in peius.
Pro odvolací řízení je zákaz reformace in peius zakotven v ustanoveních §259 odst. 4 tr. ř., §264 odst. 2 tr. ř. Podle §259 odst. 4 tr. ř. v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného, přičemž ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Podle §264 odst. 2 tr. ř. byl-li rozsudek zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Z uvedených ustanovení vyplývá, že v odvolacím řízení zásadně nesmí být postavení obviněného zhoršeno, a že prolomení této zásady je přípustné jedině na podkladě odvolání podaného v neprospěch obviněného k tomu oprávněnou osobou (státní zástupce, resp. při splnění dalších podmínek i poškozený).
Doslovný výklad citovaných ustanovení by mohl vyvolávat úvahu, že kritériem pro případné prolomení zákazu reformace in peius je výlučně jen povaha odvolání z toho hlediska, zda bylo podáno v neprospěch obviněného, a že pak již nemá žádný význam to, jak rozhodl odvolací soud. Při tomto výkladu by uplatnění zákazu reformace in peius bylo vyloučeno za splnění samotné podmínky, že odvolání bylo podáno v neprospěch obviněného, a otázka, jak z podnětu takového odvolání rozhodl odvolací soud, by již nehrála žádnou roli, postrádala by jakýkoli význam a byla by v podstatě bezpředmětná. Uváží-li se smysl zákazu reformace in peius, zhodnotí-li se jeho význam v pojetí odvolacího řízení jako stadia trestního řízení v demokratickém právním státě a vezme-li se zřetel na jeho roli v celkovém kontextu spravedlivého procesu, pak je naznačený výklad nepřijatelný. V těchto souvislostech nelze pominout důležitost rozhodnutí odvolacího soudu, který z podnětu odvolání státního zástupce podaného výlučně v neprospěch obviněného může rozhodnout výlučně ve prospěch obviněného (k tomu viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp.zn. Tpjn 303/2012, publikované pod č. 21/2013 Sb. rozh. tr.). Má-li mít toto pojetí reálný význam a má-li být v praxi obsahově rovněž naplněno, musí se jeho dosah projevit při posuzování podmínek, za nichž lze prolomit zákaz reformace in peius. Z tohoto hlediska nestačí jen to, že státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného, ale zároveň musí také odvolací soud z jeho podnětu rozhodnout v neprospěch obviněného. Logická návaznost tohoto závěru na citované stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu je v tom, že pokud by odvolací soud nemohl rozhodnout ve prospěch obviněného z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, musel by odvolání státního zástupce zamítnout a tím by byla uzavřena cesta ke zhoršení pozice obviněného. Pak ovšem není přijatelné, aby cestu ke zhoršení pozice obviněného mohlo otvírat takové rozhodnutí odvolacího soudu, které vyznívá výlučně v jeho prospěch.
Předpoklady, za nichž je přípustné prolomení zákazu reformace in peius, tedy spočívají v tom, že státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného a že odvolací soud v neprospěch obviněného skutečně také rozhodl. Jestliže odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného rozhodl výlučně ve prospěch obviněného, není prolomení zákazu reformace in peius přípustné.
V posuzované věci jsou rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, proti kterému bylo podáno dovolání, a odsuzující rozsudek Okresního soudu v Chomutově jako součást řízení předcházejícího napadenému rozsudku v rozporu s uvedenými podmínkami, za nichž je přípustné prolomení zákazu reformace in peius.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 5 To 392/2011, zrušil původní zprošťující rozsudek po jeho přezkoumání nikoli z důvodů, které v neprospěch obviněného namítal státní zástupce v odvolání, ale z jiného byť nenamítaného důvodu, který jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností vyzníval výlučně ve prospěch obviněného. I když se Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění zrušovacího usnesení výslovně nezabýval věcnou opodstatněností uplatněných odvolacích námitek, implicitně vyplýval jeho závěr o nedůvodnosti těchto námitek z jeho konstatování, že přezkoumal rozsudek i předcházející řízení a shledal odvolání důvodným, avšak z jiného důvodu, než které byly uplatněny. Citované usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem umožňuje jediný přijatelný způsob interpretace, podle něhož odvolací námitky státního zástupce uplatněné v neprospěch obviněného nebyly shledány důvodnými. Za tohoto stavu bylo prolomení zákazu reformace in peius v novém řízení vyloučeno a rámec daný původním zprošťujícím výrokem podle §226 písm. c) tr. ř. byl nepřekročitelný bez ohledu na to, jak v novém řízení Okresní soud v Chomutově hodnotil důkazy a k jakým skutkovým zjištěním dospěl. Okresní soud v Chomutově nemohl učinit nic jiného, než s odkazem na zákaz reformace in peius (§264 odst. 2 tr. ř.) znovu zprostit obviněného obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. Jako jedinou teoreticky přípustnou změnou oproti původnímu zproštění podle §226 písm. c) tr. ř. bylo zproštění podle §226 písm. a) tr. ř.
Výrok, jímž byl obviněný uznán vinným jako pachatel trestného činu, nemůže obstát, neboť se zřetelem k zákazu reformace in peius, jak vyplývá z ustanovení §264 odst. 2 tr. ř., je takové právní posouzení skutku nesprávné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil jak napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, tak rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 6. 2012 jako součást řízení předcházejícího napadenému rozsudku, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Chomutově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec