ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.1166.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 1166/2013-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 11. 2013 o dovolání obviněné L. L. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 5 To 211/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 27/2013 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 9 T 27/2013, byla obviněná L. L. uznána vinnou přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. l tr. zákoníku a odsouzena k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podmíněně odložen a zkušební doba byla stanovena na dvanáct měsíců, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na patnáct měsíců. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Skutek spočíval podle zjištění Městského soudu v Brně v podstatě v tom, že obviněná dne 10. 10. 2012 v 6,15 hodin v B. řídila motorové vozidlo zn. Škoda Octavia, po vozovce ulice V. ve směru k ulici S. a v blízkosti domu č... porušila ustanovení §5 odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., neboť na vyznačeném přechodu pro chodce zachytila pravou přední částí vozidla poškozenou H. B. , která přecházela vozovku z levé strany z pohledu obviněné a která v důsledku pádu na vozovku utrpěla nedislokované odlomení velkého hrbolu levé pažní kosti, což si vyžádalo léčbu znehybněním levé paže v ortéze po dobu tří týdnů, rehabilitaci a pracovní neschopnost do 20. 12. 2012.
Odvolání obviněné, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 5 To 211/2013, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněná podala prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadla s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu namítla, že „skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byla uznána vinnou“, aniž v tomto ohledu uvedla cokoli bližšího. Mimo meze dovolacího důvodu uplatnila námitky proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, rozsudek a všechna další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci nebo ji sám zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitku, kterou lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Jedná se o mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Konkrétní uplatněné námitky mu musí odpovídat také svým obsahem.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzení skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Znovu je třeba připomenout povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Těmto zásadám odpovídá podané dovolání pouze v části, v níž obviněná namítla, že „skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byla uznána vinnou“. Obviněná uplatnila tuto námitku zcela paušálně, nekonkrétně a bez bližšího zdůvodnění v tom smyslu, který nebo které ze zákonných znaků přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. l tr. zákoníku nebyly podle jejího názoru naplněny skutkem zjištěným oběma soudy. Za této situace nemá Nejvyšší soud jinou možnost, jak se s dovoláním obviněné vypořádat, než obecně konstatovat, že skutkový stav zjištěný oběma soudy odpovídá zákonným znakům uvedeného přečinu, a to z důvodů, které vysvětlily oba soudy ve svých rozhodnutích. Uplatněná námitka obviněné, podle níž skutkový stav zjištěný oběma soudy nemá znaky tohoto přečinu, je evidentně bez jakéhokoli opodstatnění.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Tato zjištění mají jasný obsahový podklad ve svědecké výpovědi poškozené, která podrobně, dostatečně konkrétně a bez podstatných rozporů popsala okolnosti a průběh nehody včetně toho, že po nehodě obviněná nechtěla na místo volat policii a odvezla poškozenou do nemocnice. Soudy si byly vědomy toho, že svědecká výpověď poškozené je v totálním rozporu s obhajobou obviněné, která byla založena na tvrzení, že k žádnému střetu jejího vozidla s poškozenou nedošlo a že viděla poškozenou zraněnou vstávat ze země před vozidlem zaparkovaným těsně před přechodem pro chodce v době, kdy se sama s vozidlem přiblížila k přechodu a přibrzdila, protože předtím ze vzdálenosti asi 100 metrů viděla, že přes přechod někdo přešel, přičemž ale trvala na tom, že k tomu došlo na jiném přechodu, než o kterém vypovídala poškozená ve své svědecké výpovědi. Vzhledem k protichůdnosti obou výpovědí soudy hodnotily svědeckou výpověď poškozené velmi obezřetně, a pokud se nakonec přiklonily k závěru, že tato výpověď je věrohodná, a opřely o ni svá skutková zjištění, měly pro to přijatelné důvody. Poškozená jednoznačně vyloučila, že by k incidentu došlo na přechodu uváděném obviněnou, a přesvědčivě to vysvětlila tím, že odcházela ze svého bydliště, směřovala k zastávce městské hromadné dopravy a chtěla jet do zaměstnání. Přechod, o kterém poškozená uvedla, že na něm došlo k nehodě, se nachází právě v trase pohybu poškozené z bydliště k zastávce městské hromadné dopravy, zatímco přechod uváděný obviněnou je zcela mimo tuto trasu a poškozená neměla důvod ho použít. Poškozená popsala mechanismus nehody tak, že před vstupem na přechod viděla, jak vozidlo blížící se zprava zpomaluje, z toho usoudila, že jí dá přednost, v průběhu přecházení zjistila, že vozidlo směřuje proti ní, proto se pravou rukou opřela o jeho přední kapotu, ale byla odhozena tak, že dopadla na levé rameno. Pokud je svědecká výpověď poškozené v odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně reprodukována tak, že vozidlo se na poškozenou „řítilo“, sama poškozená vysvětlila, že tím neměla na mysli rychlost jízdy vozidla, ale jeho blízkost a hmotnost. Mechanismus vzniku zranění podávaný ve svědecké výpovědi poškozené byl předmětem zkoumání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jehož posudek vyzněl v závěr, že tento mechanismus je reálný a že koresponduje s objektivním nálezem týkajícím se toho, jaké zranění poškozená utrpěla. Za tohoto stavu nelze soudům vytnout, že by jejich skutková zjištění byla v nějakém - natož extrémním - rozporu s provedenými důkazy. Soudy své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily a v tomto rámci se vypořádaly s obhajobou obviněné, kterou důvodně považovaly za nevěrohodnou a vyvrácenou. To, že obviněná nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec