ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.1193.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 1193/2013-14
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 11. 2013 o dovolání obviněné M. Č. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 7 To 512/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 15/2011 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 25 T 15/2011, byla obviněná M. Č. uznána vinnou pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §250b odst. 1, 3 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) s tím, že podle §24 odst. 1 tr. zák. u ní bylo upuštěno od potrestání. Kromě toho bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně obviněného O. S. a výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. o uplatněných nárocích na náhradu škody.
O odvolání, které podal státní zástupce v neprospěch obviněné M. Č. proti výroku o upuštění od potrestání a v neprospěch obviněného O. S. proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 7 To 512/2012. Ve věci obviněné M. Č. bylo rozhodnuto tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o upuštění od potrestání a obviněná byla podle §259 odst. 3 tr. ř. nově odsouzena podle §250b odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců s tím, že výkon trestu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §59 odst. 1 tr. zák. stanovena na dvanáct měsíců, přičemž podle §58 odst. 2 tr. zák. (správně podle §59 odst. 2 tr. zák.) bylo obviněné uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila způsobenou škodu. V dalším bylo rozhodnuto také ohledně obviněného O. S.
Obviněná M. Č. podala prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Tento rozsudek napadla především proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině, a zároveň napadla i výrok o trestu, který jí byl uložen. Odkázala na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. zahrnula námitky, jimiž vyjádřila pochybnost o nestrannosti Městského soudu v Praze. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojila s námitkami, které se odvíjely od jejího tvrzení, že z její strany nemohlo dojít ke spáchání trestného činu, protože její jednání „není pokryto zaviněním“, dále s námitkami směřujícími proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, proti způsobu, jímž byly hodnoceny důkazy, a proti rozsahu provedeného dokazování a konečně s námitkami proti uloženému trestu, který označila za nepřiměřený. Jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnila námitky vycházející z toho, že „nelze ukládat trest za čin, který není trestným činem“. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud ohledně ní zrušil napadený rozsudek a aby potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (tj. aby zamítl odvolání státního zástupce) nebo přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že pokud dovolání směřuje proti výroku o vině, je nepřípustné, a že pokud směřuje proti výroku o trestu, bylo podáno zčásti z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a jinak je zjevně neopodstatněné.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 podal odvolání jen státní zástupce, který se ohledně obviněné M. Č. domáhal zrušení výroku o upuštění od potrestání a toho, aby jí byl uložen trest. Námitky, které v odvolání uplatnil státní zástupce, se vztahovaly výlučně jen k otázce, zda byly splněny zákonné podmínky pro upuštění od potrestání podle §24 odst. 1 tr. zák., neměly žádný vztah k otázce viny a nezakládaly povinnost Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího přezkoumat podle §254 odst. 1 tr. ř. také výrok o vině. To ostatně vyjádřil Městský soud v Praze konstatováním, že „přezkoumal zákonnost a odůvodněnost odvoláním napadených výroků“, což ve vztahu k obviněné M. Č. znamenalo přezkoumání výroku o upuštění od potrestání.
Za tohoto stavu nemohla obviněná podat dovolání směřující proti výroku o vině, resp. proti tomu, že Městský soud v Praze ponechal výrok o vině nedotčen. Městský soud v Praze jako soud odvolací totiž o vině obviněné nijak nerozhodoval a jí se týkající výrok o vině nepřezkoumával. V otázce viny tedy rozsudek Městského soudu v Praze není rozhodnutím, jímž „soud rozhodl ve druhém stupni“, jak to vyžaduje ustanovení §265a odst. 1 tr. ř. v rámci vymezení podmínek přípustnosti dovolání. Dovolání obviněné je nepřípustné v části, v níž bylo zaměřeno proti výroku o vině, resp. proti tomu, že Městský soud v Praze ponechal výrok o vině nedotčen.
Dovolání obviněné je přípustné jen co do výroku o trestu, protože v tomto rozsahu Městský soud v Praze rozhodl ve druhém stupni (§265a odst. 1 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Obviněná namítla pochybnost o nestrannosti Městského soudu v Praze a vyvozovala ji především z postupu Městského soudu v Praze při přípravě veřejného zasedání, které muselo být odročeno pro nepřítomnost obviněného O. S. a pro nedostatek řádného doručení tomuto obviněnému. V této souvislosti poukázala na to, že v důsledku odročení veřejného zasedání na dobu po 1. 1. 2013 byla vyloučena z účasti na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. Tuto okolnost obviněná nenamítla před rozhodnutím Městského soudu v Praze, ačkoli jí byla známa, a tím pádem nepřichází v úvahu, aby ji namítala v dovolání.
Pochybnost o nestrannosti Městského soudu v Praze obviněná vyvozovala dále z toho, jak tento soud v její věci rozhodl. Je však třeba připomenout, že vyloučeným orgánem ve smyslu §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nemůže být „soud“, ale jen „soudce nebo přísedící“ (§30 odst. 1 až 4 tr. ř.), tj. v dané věci „soudce“, protože senát Městského soudu v Praze rozhodoval v senátě složeném ze tří soudců. Pochybnost o nestrannosti soudce je důvodem jeho vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnost, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Obviněná v dovolání neuvedla žádnou konkrétní skutečnost, která by mohla být podkladem k úsudku, že některý ze soudců, kteří zasedali v senátě Městského soudu v Praze, měl nějaký osobní vztah k projednávané věci nebo k obviněné, případně k jiným osobám či orgánům uvedeným v §30 odst. 1 tr. ř. Takový vztah není možné vyvozovat z toho, jak senát Městského soudu v Praze rozhodl, pokud vyhověl odvolání státního zástupce, zrušil výrok o upuštění od potrestání a nahradil ho výrokem, jímž obviněné uložil podmíněný trest odnětí svobody na dolní hranici zákonné trestní sazby s minimální délkou zkušební doby a s povinností podle §59 odst. 2 tr. zák. V tomto rozhodnutí nelze spatřovat žádný projev nedostatku nestrannosti, což je zřejmé ze způsobu odůvodnění napadeného rozsudku, které je věcné a řídí se zákonnými hledisky.
Námitky, které obviněná uplatnila jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy evidentně jsou zcela nepodložené.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Námitky týkající se přiměřenosti uloženého trestu nejsou žádným z uvedených dovolacích důvodů. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není možné vyvozovat z toho, že je vadný výrok o vině. Tento dovolací důvod je relevantní jen tehdy, je-li dovoláním napadán pouze výrok o uložení trestu. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. V tomto ohledu je jasné, že obviněné byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, a že kritérium přiměřenosti trestu není zahrnuto dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejde ovšem ani o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě, podle které lze dovolání podat pro „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, míněno jiné, než je právní posouzení skutku (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ostatně to vyplývá již z vzájemného poměru obou zmíněných dovolacích důvodů. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem, zatímco dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštním hmotně právním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Má-li být samotný výrok o uložení trestu dovoláním napaden kvůli porušení hmotného práva, může se tak stát zásadně jen s použitím zvláštního dovolacího důvodu. Výklad, podle kterého by namítaná nepřiměřenost trestu měla být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nepřijatelný, protože by činil ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nadbytečným, bezpředmětným a nefunkčním. Ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by při naznačeném výkladu nedávalo žádný smysl, protože uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo „jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je také třeba připomenout povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen jen k nápravě nejzávažnějších právních vad pravomocných rozhodnutí, jimiž je - pokud jde o problematiku trestu - právě uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, a nikoli pouhá nepřiměřenost trestu, pokud případně nedosáhla tak extrémní míry, že uložený trest je nepřijatelný z hlediska ústavního principu proporcionality trestní represe. O nic takového se ale v posuzované věci nejedná.
Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec