ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.1414.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 1414/2013-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 18. prosince 2013 v Brně dovolání obviněného D. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 4 To 45/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 5 T 72/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 5 T 72/2011, uznal obviněného D. K. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §43 odst. 1 tr. zákoníku a §205 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil obviněného k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvacetidvou měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody a podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou společnost Olympia Teplice, s. r. o., se sídlem Praha 8, Karolinská 654/2 se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 4 To 45/2012, podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání obviněného podaného proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně tento rozsudek v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §43 odst. 1 tr. zákoníku a §205 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil obviněného k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvacetidvou měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody a podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost Olympia Teplice, s. r. o., se sídlem Praha 8, Karolinská 654/2 se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Poukázal na to, že byl vyrozuměn o termínu veřejného zasedání dne 3. 2. 2012. Uvedl, že se dopisem ze dne 20. 2. 2012 řádně omluvil z účasti na veřejném zasedání, neboť dne 22. 2. 2012, tj. v době konání veřejného zasedání, musí být v zaměstnání, o něž nechce přijít. Současně v tomto dopise požádal odvolací soud o odročení veřejného zasedání, neboť se ho chce osobně zúčastnit. Namítl, že odvolací soud jeho omluvu neuznal za řádnou a včasnou a o jeho odvolání rozhodl v jeho nepřítomnosti, ačkoliv k tomu podle jeho názoru nebyl dán důvod.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 4 To 45/2012, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal o odklad výkonu trestu odnětí svobody.
Nejvyšší státní zástupce uvedl, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho nepřítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 LZPS).
Obviněný právně relevantně namítl, že odvolací soud v rozporu se zákonem rozhodl o jeho odvolání v jeho nepřítomnosti, ačkoliv se podle jeho názoru řádně a včas omluvil z účasti na veřejném zasedání konaném dne 22. 2. 2012 a požádal o odročení tohoto zasedání, protože se ho chtěl osobně zúčastnit.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle §12 odst. 6 tr. ř. je obviněný stranou trestního řízení a je jednou z nejdůležitějších osob, které mají postavení strany. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Proto je logické, že trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a odlišné podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Z uvedeného proto mimo jiné vyplývá, že zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nejsou tak rigorózně vymezeny. To je zřejmé již z ustanovení §238 odst. 1 tr. ř., podle něhož se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení tedy nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání. Zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání.
Ustanovení zakotvující obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou obsažena v §232 a násl. tr. ř., zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je pak modifikována i ustanovením §263 tr. ř. Otázku přítomnosti osob upravuje zejména ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. ř., podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele; nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Z ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. potom vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003).
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, by k jeho naplnění mohlo dojít především porušením zmíněného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. Jde totiž prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, resp. z druhé strany vzato, jediné ustanovení, z něhož vyplývá, v jakých případech je podle zákona účast obviněného u veřejného zasedání nezbytná. Obviněný D. K. však nebyl dne 22. 2. 2012, tj. v době konání veřejného zasedání Krajského soudu v Ústí nad Labem, ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, a to jak v posuzované věci, tak ani v jiné věci, tudíž ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. je v daném případě nepoužitelné, a nemohlo být proto ani porušeno.
Nejvyšší soud dále poukazuje na to, že s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání. Obviněný byl k veřejnému zasedání odvolacího soudu řádně a včas předvolán dne 7. 2. 2012 (č. l. 131 spisu). Obviněný následně zaslal soudu prostřednictvím obhájce omluvu své neúčasti na tomto veřejném zasedání, která byla odvolacímu soudu doručena dne 22. 2. 2012 (č. l. 133 spisu). V tomto podání uvedl, že v den konání veřejného zasedání, tj. dne 22. 2. 2012, musí být v zaměstnání, neboť o něj nechce přijít. Dále uvedl, že má zájem se osobně zúčastnit veřejného zasedání a žádá proto o odročení veřejného zasedání.
Nejvyšší soud shledal, že takový důvod neúčasti obviněného na veřejném zasedání odvolacího soudu nelze akceptovat, neboť mu objektivně nebránil zúčastnit se veřejného zasedání. Objektivním důvodem neúčasti na veřejném zasedání soudu mohou být zdravotní problémy obviněného, kvůli nimž není schopen se dostavit k veřejnému zasedání soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, a nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05). K tomu, aby bylo omluvu obviněného ze zdravotních důvodů možné považovat za řádnou, by navíc musela obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody skutečně znemožňují obviněnému účast na nařízeném úkonu, tj. v posuzovaném případě účast u veřejného zasedání odvolacího soudu. Onemocnění obviněného nebo potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti obviněného samo o sobě totiž ještě nemusí být dostatečnou omluvou jeho neúčasti u veřejného zasedání, resp. důvodem k odročení veřejného zasedání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 574/05). Skutečnost, že obviněný měl být v době konání veřejného zasedání v zaměstnání, které nechtěl ztratit, není řádnou omluvou neúčasti u veřejného zasedání, resp. dostatečným důvodem pro odročení veřejného zasedání odvolacího soudu, neboť takový důvod obviněnému objektivně nebránil v účasti na veřejném zasedání soudu.
Nejvyšší soud zjistil, že nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť obviněný řádně neomluvil neúčast na veřejném zasedání konaném dne 22. 2. 2012 u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Odvolací soud rozhodl v souladu se zákonem o odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného D. K. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
O žádosti obviněného o odklad výkonu trestu odnětí svobody Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť z ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. vyplývá, že návrh na takový postup může Nejvyššímu soudu podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který však takový návrh na postup Nejvyššího soudu neučinil. Nejvyšší soud sám neshledal důvody podle §265o odst. 1 tr. ř. pro odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
Nejvyšší soud závěrem poukazuje na skutečnost, že odvolací soud v projednávané věci rozhodl rozsudkem již dne 22. 2. 2012, dovolání obviněného však bylo Nejvyššímu soudu předloženo k projednání až dne 12. 12. 2013.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2013
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek