ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.238.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 238/2013-83
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 17. dubna 2013 v neveřejném zasedání, o dovoláních obviněných B. H. , a M. Z. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 4 To 8/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 5/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. H. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 40 T 5/2011, byli obvinění P. K. , B. H. a M. Z. uznáni vinnými zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a byli všichni obvinění shodně odsouzeni podle §206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byli pro výkon trestu zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jim byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev a výkonu prokury na dobu 10 let. Podle §228 odst. 1, §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody.
Proti tomuto rozhodnutí podali všichni obvinění odvolání. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 4 To 8/2012, podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněných B. H. a M. Z. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve vztahu k těmto dvěma obviněným v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. ve vztahu k těmto dvěma obviněným nově rozhodl tak, že B. H. uznal vinným spácháním pomoci ke zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a M. Z. návodem ke zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Nově pak odsoudil obviněného B. H. podle §206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev a výkonu prokury na dobu 7 let. Obviněného M. Z. odsoudil podle §206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců, podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev a výkonu prokury na dobu 10 let. Podle §228 odst. 1, §229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o nárocích na náhradu škody. Podle §256 tr. ř. zamítl odvolání P. K. jako nedůvodné.
Uvedeného trestného činu se obvinění dopustili tak, že obviněný P. K. , jako společník a jediný jednatel firmy reality OSKAR, s.r.o., se sídlem Brno, Rašínova 2, zastupoval společnost navenek, měl jako jediný dispoziční právo k účtům firmy, řídil společnost jako celek, rozhodoval o personálních otázkách, obviněný B. H. , jako společník firmy reality OSKAR, s.r.o., který fakticky vykonával funkci manažera vnitřní správy a zajišťoval podklady pro vedení účetnictví, pro agendu inzerce, v nepřítomnosti obviněných P. K. a M. Z. úkoloval zaměstnance a spolupracovníky, a obviněný M. Z. , ačkoliv nebyl společníkem, ani jednatelem firmy reality OSKAR, s.r.o., nebyl v ní ani v pracovním poměru, vymyslel a zorganizoval níže uvedený způsob provádění úschov finančních prostředků a řídil činnost jednotlivých poboček, jejich asistentek a s obviněným P. K. rozhodoval o přijímání zaměstnanců a spolupracovníků firmy; v období od 15. 2. 2008 do 13. 1. 2009 všichni obžalovaní s vědomím, že firma je již od 1. 1. 2007 předlužená, nemá dostatek finančních prostředků, neboť vykazuje záporný vlastní kapitál a není schopna hradit náklady z vlastních zdrojů, když od roku 2008 nevytváří zisk a naopak navyšuje cizí zdroje, po předchozí společné dohodě o záměru použít uschované finanční prostředky na financování chodu společnosti jednali tak, že obviněný P. K. , jako jediný jednatel firmy, nadále uzavíral především s klienty společnosti, kteří kupovali nemovitosti, Smlouvy o úschově, na základě nichž kupující složili na účet realitní kanceláře finanční prostředky, zpravidla odpovídající výši dohodnuté kupní ceny za nemovitosti, avšak poté, co nastaly rozhodné skutečnosti pro vyplacení těchto finančních prostředků, složených v úschově realitní kanceláře, tj. poté, co složitelé i převodci nemovitostí splnili svoje povinnosti, uvedené v uzavřené Smlouvě o úschově, o čemž byli všichni obžalovaní informováni, nedal obviněný P. K. , jako jediný jednatel firmy, oprávněný disponovat s penězi na účtu, příkaz k jejich vyplacení oprávněným osobám, přičemž tyto finanční prostředky byly s vědomím všech obžalovaných skutečně použity na financování chodu společnosti, tedy v rozporu s účelem, ke kterému byly složeny, a to celkem ve 42 případech uvedených ve skutkové větě tohoto rozhodnutí a celkově tak způsobili škodu ve výši 28.096.743,- Kč.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podali řádně a včas dovolání obvinění B. H. a M. Z. Obviněný B. H. opřel své dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že nesouhlasí s konstrukcí skutkového děje, ke kterému dospěly nalézací a odvolací soud, který je podle obviněného ve zcela zřejmém rozporu s provedeným dokazováním. Zjištěný skutkový stav nemůže podle něj vést k závěru, že spáchal uvedený trestný čin, tedy, že svým jednáním napomáhal spáchání uvedeného trestného činu. Skutková zjištění podle názoru obviněného nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty zločinu zpronevěry ve formě účastenství. Není podle něj zřejmé, v čem je konkrétně spatřováno jeho jednání jako jednání pomocníka. Na základě skutkových zjištění údajně nelze dospět k závěru, že by obviněný P. K. bez jeho pomoci jednal jiným způsobem, že by nespáchal trestný čin, nebo že by trestný čin spáchal jiným způsobem. Skutková zjištění a skutková věta podle obviněného pouze konstatuje jeho pozici ve společnosti reality OSKAR s. r. o., což obviněný nepopírá. Uvádí, že byl společníkem v této společnosti, z čehož nemůže být dovozena jeho odpovědnost za vedení účetnictví či jeho informovanost o předlužení společnosti nebo snad jeho informovanost o použití finančních prostředků pro potřeby společnosti nebo dokonce jeho samotného. Obviněný popírá jakoukoli vědomost o těchto skutečnostech a považuje to za pouhé fabulování soudů. Soud podle obviněného konstruuje vinu na základě toho, že všichni obvinění jednali s vědomím, že určitým způsobem jednal obviněný P. K. Obviněný zopakoval, že závěry soudů jsou ve zřejmém rozporu s provedeným dokazováním a zdůraznil, že on sám účetnictví nevedl a nebyl ani za účetnictví odpovědný, zajišťoval pouze podklady ke zpracování účetnictví, a to zejména dodáváním stvrzenek o nákladech a jiných daňových dokladů, které dále zpracovávala H. B. Obviněný zdůrazňuje, že obviněný P. K. jako společník a jediný jednatel zastupoval společnost navenek a měl jako jediný dispoziční právo k účtům. Finanční prostředky byli poškozenými svěřeny společnosti reality OSKAR, s. r. o., na účet této společnosti, s nímž on neměl oprávnění disponovat. Podle obviněného nebyl proveden jediný důkaz, že by uvedené finanční prostředky použil ať již na chod firmy nebo pro sebe samotného. Tvrzení, že finanční prostředky z úschov byly s vědomím všech obviněných použity na financování chodu společnosti, je podle obviněného nepodložené.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudu II. a I. stupně a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný M. Z. na výzvu soudu I. stupně doplnil dovolání uvedením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., o nějž své dovolání opírá. V úvodu shrnul závěry odvolacího soudu, s nimiž vyjádřil svůj nesouhlas. Zdůraznil, že nebyl ani společníkem ani jednatelem firmy reality OSKAR, s. r. o., nebyl s ní ani v pracovním poměru, nebyl oprávněn manipulovat s účtem společnosti. Ve společnosti byl účasten jen proto, že zde byl zaměstnán B. H. , s nímž má dlouhodobě přátelský vztah. Skutkový stav nebyl podle něj zjištěn tak, aby potvrdil, kdo jiný odpovídá za ekonomický stav společnosti než její jednatel. Obviněný poukazuje na to, že žádal vypracování řádného znaleckého posudku, žádal zjištění veškerého majetku P. K. , aby byli opětovně vyslechnuti poškození J. H. a J. H. (skutky 20, 21). Podle obviněného nebylo postupováno v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Poukázal na své odvolání, ve kterém uváděl, že nikdy nesepisoval smlouvy o úschově, neznal jejich obsah a pokud obviněný P. K. uvádí, že vše organizoval obviněný M. Z. , jde o tvrzení zcela účelové. Obviněný nesouhlasí se závěry a s argumentací odvolacího soudu obsaženou v odůvodnění jeho rozhodnutí. V další části dovolání obviněný cituje výpověď svědka Mgr. M. A. s tím, že jde pouze o ničím nepodložené domněnky tohoto svědka. Dále cituje z výpovědi svědka J. B. , ze které podle obviněného nelze dovodit, že by on byl v managementu realitní společnosti a znal její ekonomickou situaci. Z výpovědi svědkyně H. B.-K. (ze které obviněný opět cituje) podle něj vyplývá, že vše bylo v režii P. K. , který svým kamarádům zhodnocoval peníze a bylo potvrzeno, že to byl obviněný P. K. , kdo měl přístup k účtům. Z výpovědi svědka V. D. podle obviněného nevyplývá, že by obviněný Z. rozhodoval. Ani z výpovědi svědkyně J. F. nelze údajně dovodit, že by byl on dominantní osobou, která stanovuje vizi společnosti. Z výpovědi svědkyně L. G. je naopak zřejmé, že on společnost neřídil ani neuděloval pokyny. Stejné pak podle obviněného vyplývá i z výpovědi svědkyně V. H. Obviněný dále cituje z výpovědi svědka Mgr. M. M. Z uvedených citací je podle obviněného zřejmé, že soud hodnotil jejich výpovědi jednostranně, aby měl podklad pro rozhodnutí o vině. Podle názoru obviněného neexistuje jediný důkaz, který by prokázal, že vymyslel a organizoval způsob provádění úschov a řídil činnost jednotlivých poboček, nebo že by věděl o předlužení společnosti. Zopakoval, že nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, která je podle něj pouze paušalizací trestní odpovědnosti, kterou on ovšem nemohl mít. Uvedl, že obhajoba jednoznačně prokázala, že obviněný P. K. je naprosto nevěrohodnou osobou a jeho tvrzení jsou účelová. V této souvislosti poukázal na pochybné machinace obviněného P. K. s nemovitostí na ul. V. , B. a nákladnou rekonstrukci této nemovitosti, u které lze podle něj předpokládat, že proběhla právě z prostředků společnosti reality OSKAR, s. r. o. Dále je podle obviněného nepochopitelné, že nebyl dopracován znalecký posudek, neboť z vypracovaného znaleckého posudku nelze podle obviněného dovodit, jaký byl skutečný stav společnosti a od kdy byla předlužená. Je také údajně nesporné, že smlouvy o úschově si obviněný P. K. zpracovával v podstatě sám. Obviněný zopakoval, že nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů ohledně jeho viny a poukázal na to, že závěry soudů ohledně jeho účasti na chodu společnosti a na trestném jednání jsou nepodložené, neboť osobou, která rozhodovala a mohla rozhodovat byl obviněný P. K. , který byl v oboru realit velmi zdatný.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudu II. i I. stupně a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného B. H. uvedl, že dovolání neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu v té části, v níž obviněný brojí proti formulaci skutkového stavu v napadeném rozhodnutí a tvrdí, že konstrukce skutkového děje stojí na zřejmém rozporu s provedeným dokazováním. Podle státního zástupce obviněný touto námitkou polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů a nenapadá hmotně právní aspekty rozhodnutí. Deklarovanému dovolacímu důvodu podle něj odpovídá námitka, že popis skutku nevyjadřuje všechny potřebné zákonné znaky a není zřejmé v čem konkrétně je spatřováno pomocné jednání obviněného. Státní zástupce však tutu výhradu nepovažuje za důvodnou, neboť z popisu skutku je zřejmé, že se obviněný B. H. spolu s obviněnými P. K. M. Z. podílel na faktickém řízení společnosti, mj. tím, že jako manažer vnitřní správy úkoloval a řídil zaměstnance a podřízené spolupracovníky. Hlavní osobou, jež realizovala defraudační aktivity byl obviněný P. K. , který však jednal s vědomím zbylých dvou obviněných, kteří se jako účastníci na jeho jednání podíleli, neboť se na tom všichni dohodli. Obviněný B. H. tak podle státního zástupce vykonával svou funkci ve společnosti s vědomím, že prostředky svěřené klienty budou posléze zpronevěřeny a svým podílem na řízení firmy nepomáhal tomu, aby se hlavní pachatel mohl dopustit trestného jednání. Státní zástupce dále poukázal na skutečnost, že trestní právo vychází z poměru subsidiarity trestnosti účastníka v závislosti na trestnosti hlavního pachatele, nelze tedy podle něj vycházet ze závislosti pachatele na pomocníkovi, jak to činí obviněný, neboť poměr závislosti je přesně opačný.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného B. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o dovolání obviněného M. Z. , byl státnímu zástupci doručen opis dovolání tohoto obviněného ještě před tím, než byl obviněný vyzván soudem I. stupně k odstranění vad podaného dovolání, a s ohledem na tuto skutečnost, ve svém vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. odmítl, neboť nesplňuje náležitosti obsahu dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný B. H. své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že námitky uplatněné obviněným pod tímto dovolacím důvodem jsou z velké části totožné s námitkami obsaženými v jeho odvolání, jakož i s námitkami, které byly součástí celé jeho obhajoby od počátku trestního řízení, kterými se soudy obou stupňů zabývaly a vypořádaly se s nimi. Jde o námitky, které nemohou naplnit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jimi obviněný brojí proti skutkovým zjištěním učiněným soudy na základě provedeného dokazování. Za takové námitky je nutno považovat opakování obviněného, že sice byl v postavení společníka společnosti reality OSKAR, s. r. o., ale absolutně popírá, že by věděl o předlužení společnosti, on pouze shromažďoval daňové podklady pro účetní, někdy zadal inzerci nebo požádal některého ze zaměstnanců o činnost ve prospěch společnosti. Obviněný dále zdůrazňuje, že nebyl zodpovědný za vedení účetnictví, neměl jakékoli dispoziční právo k účtu společnosti a nemohl ovlivnit vyplácení peněz oprávněným osobám.
Je zřejmé, že takové námitky vybočují z mezí uplatněného dovolacího důvodu, když výlučně směřují proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a na něm učiněným skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Obviněný jimi ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování a vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly. Obviněný polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními obou soudů a dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídají.
Nejvyšší soud za právně relevantní považuje námitky obviněného, jimiž zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako pomoci ke zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) k §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud se těmito námitkami zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.
K uvedené problematice je nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření.
Podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc ke spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník). Na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného.
Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem jako pachatelství nebo spolupachatelství a přichází v úvahu jenom ve vztahu k trestnému činu individuálně určitému. Z hlediska subjektivní stránky pomoc předpokládá, že pomocník ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná (ve formě usnadnění nebo umožnění jednání pachatele) tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl pachatele. Protože pomoc k trestnému činu je vždy podmíněna úmyslem směřujícím k takové účasti na konkrétním úmyslném trestném činu, musí být čin pomocníka charakterizován konkrétními skutkovými okolnostmi, nikoliv jen znaky skutkové podstaty (k tomu srov. rozhodnutí č. 51/2006 Sb. rozh. tr.).
Trestněprávně postižitelná pomoc je vybudována na zásadě akcesority účastenství, kterou je založena závislost trestní odpovědnosti účastníka (v daném případě pomocníka) na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Pomoc (stejně jako všechny ostatní formy účastenství) je podle §24 tr. zákoníku trestná jenom tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Ze zásady akcesority účastenství vyplývá, že čin, k němuž směřuje pomoc, musí splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu.
Mezi jednáním pomocníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele přitom musí existovat příčinný vztah, tzn. pomocník je odpovědný jen za čin, jímž přispěl ke spáchání trestného činu hlavního pachatele. Trestněprávně relevantní aktivita pomocníka tedy bezprostředně napomáhá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když tyto znaky sama přímo nenaplňuje.
Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje hlavnímu pachateli spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu o trestný čin. Pomoc se vyskytuje v různých formách s různou povahou a závažností. Rozlišení činnosti pomocníka od činnosti spolupachatele vyplývá z vymezení spolupachatelství (§23 tr. zákoníku). Pomoc není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to jednání pouze podporující činnost pachatele, které nevykazuje znaky úmyslného společného jednání. Nestačí však, jestliže osoba, jež má být považována za účastníka, se ztotožnila jen s úmyslem pachatele, který vedl ke spáchání určitého trestného činu, pokud svým jednáním nijak nepřispěla k jeho spáchání a ani v něm pachatele nepodpořila.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky předmětného trestného činu spočívající v tom, že obviněný „umožnil a usnadnil jinému přisvojení si cizí věci, která mu byla svěřena, a způsobení tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu tím, že tohoto v páchání trestného činu podporoval“. Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu, ale i soudu I. stupně, obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky pomoci k tomuto trestnému činu evidentně naplňují.
Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že obviněný B. H. byl společníkem společnosti reality OSKAR, s. r. o., vykonávajícím funkci manažera vnitřní správy, jenž zajišťoval podklady pro vedení účetnictví, podklady pro agendu inzerce, organizoval vnitřní chod společnosti zadáváním úkolů jejím pracovníkům. Spolu s dalšími obviněnými P. K. a M. Z. se společně prezentovali (svým vystupováním před zaměstnanci a spolupracovníky společnosti, jednáním ve vzájemné shodě, tím, že každý z obviněných zadával úkoly zaměstnancům a spolupracovníkům společnosti) jako majitelé společnosti, jako osoby oprávněné rozhodovat o chodu společnosti. Toto zdání se jim u zaměstnanců a dalších osob podařilo vzbudit, což jednoznačně vyplývá z provedeného dokazování – z výpovědí řady svědků (viz. odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně), kteří všechny obviněné vnímali jako své nadřízené a jejich pokyny respektovali. Z provedeného dokazování také vyplývá, že obviněný B. H. byl velmi podrobně informován o finanční situaci společnosti, věděl, že je společnost předlužená, neboť komunikoval s účetní společnosti svědkyní H. B. – S. (str. 22, 23 rozhodnutí soudu I. stupně), která ho opakovaně upozorňovala na to, že se společnost dostala do ztráty (tuto informaci obviněnému sdělila poprvé za rok 2006, dále i za rok 2007). Informace o stavu účetnictví podávala svědkyně obviněnému pravidelně. Daňová přiznání pak podepisoval jako jednatel obviněný P. K. Tato svědkyně rovněž potvrdila, že obviněné (zejména B. H. a P. K. ) upozorňovala na skutečnost, že společnost neoprávněně využívá peníze z úschov. Obvinění na její informace nikterak nereagovali. Z provedeného dokazování je také zřejmé, že všichni obvinění po vzájemné dohodě (ač obviněný B. H. namítá, že žádné smlouvy o úschově nepodepisoval a s klienty nepřišel do styku) instruovali zaměstnance a spolupracovníky společnosti k tomu, aby motivovali klienty k ukládání finančních prostředků do úschovy právě u jejich společnosti. Úzké sepětí B. H. se společností reality OSKAR, s. r. o., dokumentují rovněž výsledky domovní prohlídky bytu na ul. F. (na č. l. 71 a násl. tr. spisu).
Podstata jednání obviněného B. H. tedy spočívala (podle zjištění obou soudů nižších instancí) v tom, že jako společník společnosti reality OSKAR, s. r. o., zajišťující její vnitřní chod, ačkoli věděl o všech výše uvedených skutečnostech, věděl o předluženosti společnosti, ztotožnil se s úmyslem obviněného P. K. , resp. i obviněného M. Z. přijímat vklady od klientů na účet společnosti, avšak používat svěřené peníze k jinému účelu než za jakým byly na účet společnosti uloženy, dál plnil své úkoly a zabezpečoval chod společnosti, jednal ve shodě s ostatními obviněnými, čímž fakticky umožnil a usnadnil jinému přisvojení si cizí věci, která mu byla svěřena tím, že jiného v tomto jednání vědomě podporoval. Jako pomocník na přečinu zpronevěry hlavního pachatele P. K. jednal v úmyslu, aby si tento hlavní pachatel za jeho přispění přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, a tím naplnil všechny zákonné znaky příslušné skutkové podstaty konkrétního trestného činu zpronevěry. Takové jednání účastníka – pomocníka je možné posoudit jako „takový čin“ ve smyslu §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, což nepřímo vyplývá i z výkladového ustanovení §111 tr. zákoníku, v němž je uvedeno, že trestným činem se rozumí jen čin soudně trestný a pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, též příprava k trestnému činu, pokus trestného činu, organizátorství, návod a pomoc.
Soud II. stupně tedy dospěl po pečlivě provedeném dokazování před soudem I. stupně a na jeho základě učiněných skutkových zjištěních (s nimiž se ztotožnil) k závěru, že obviněný svým (shora popsaným) jednáním naplnil jak po stránce objektivní, tak i subjektivní znaky pomoci k trestnému činu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) k §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Své závěry stran použité právní kvalifikace náležitě odůvodnil (v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu II. stupně). Nejvyšší soud se se závěry odvolacího soudu ztotožnil, považuje námitky obviněného v tomto směru za zjevně neopodstatněné a proto dovolání obviněného B. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný M. Z. opřel své dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., aniž by však blíže rozvedl, ve které ze dvou alternativ spatřuje důvod dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , spočívá totiž ve dvou alternativách. Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). V daném případě je zjevné, že o první alternativu se jednat nemohlo, neboť Vrchní soud v Olomouci podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek k odvoláním obviněných B. H. a M. Z. v části týkající se těchto obviněných zrušil a ve věci sám rozhodl. Nebylo tedy rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku obviněného. Uplatnění této alternativy dovolacího důvodu tedy nepřicházelo v úvahu. Pokud obviněný zamýšlel uplatnit uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, bylo nutné dále uvést, který dovolací důvod uvedený v písm. a) – k) byl podle obviněného dán v řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí. Ani tuto alternativu však obviněný neoznačil a žádný dovolací důvod neuvedl.
Obviněný v dovolání namítal, že se předmětného trestného činu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku nedopustil, že nebylo prokázáno, že by byl seznámen s účetním stavem společnosti, brojil proti znaleckému posudku z oboru ekonomie, namítal, že skutkový stav nebyl správně zjištěn, nebylo postupováno v souladu s §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., hodnocení důkazů považuje za nelogické, cituje z výpovědí uvedených svědků a vyvozuje z nich své vlastní závěry, ke kterým měly dospět také soudy obou stupňů, opakoval, že on žádný trestný čin nespáchal, neboť nepodepisoval jednotlivé smlouvy, neznal jejich obsah ani nepřišel do styku s klienty. V neposlední řadě namítal, že byl odsouzen v podstatě na základě výpovědi spoluobviněného P. K. , kterého však považuje za vysoce nevěrohodného.
S ohledem na obsah dovolání tohoto obviněného Nejvyšší soud tedy shledal, že uplatnil námitky, které jsou zcela mimo uplatněný důvod dovolání a které ani není možné podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Obsahem dovolání obviněného M. Z. jsou totiž toliko námitky skutkové, které nemohou založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Námitky směřují výlučně proti rozsahu dokazování, způsobu hodnocení důkazů a na něm učiněným skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Obviněný v dovolání v podstatě namítá, že se uvedeného jednání nedopustil, neboť mu to nebylo prokázáno. V hodnocení důkazů spatřuje libovůli soudů založenou na dohadech s cílem ho za každou cenu odsoudit, brojí proti zpracovanému znaleckému posudku a požaduje vypracování nového. Dokazování považuje za neúplné a provedené důkazy za nevěrohodné. Jednání tak, jak ho vyhodnotily soudy podle obviněného neodpovídá skutečnosti, přičemž v dovolání nabídl svou verzi průběhu skutkového děje, ke které měly dospět také oba soudy. Obviněný v dovolání opakovaně rozebírá důkazy provedené nalézacím soudem a ze svého pohledu je hodnotí. Uvádí, jaké závěry z hodnocených důkazů podle něj plynou. Obviněný takto pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními soudů. Ve skutečnosti tak brojí proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování a vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly. Obviněný v dovolání hodnotí provedené důkazy a vyvozuje z nich své vlastní závěry odlišné od závěrů soudů obou stupňů. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod není zahrnut v ustanovení §265b tr. ř. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných obviněným ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Nejvyšší soud může výjimečně zasáhnout do skutkových zjištění i v řízení o dovolání pouze v situaci, že obviněný namítne v dovolání existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Jak vyplývá z bohaté judikatury Nejvyššího soudu, námitku tohoto extrémního rozporu lze uplatňovat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v souvislosti s nesprávným právním posouzením skutku. Obviněný výslovně takový extrémní rozpor nenamítá a neuplatnil ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., čímž by konkretizoval jím uplatněný jediný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. z hlediska, který z důvodů dovolání uvedených v písmenech a) až k) ve věci by měl být dán v předcházejícím řízení. Přesto Nejvyšší soud pouze nad rámec konstatuje následující.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, Nejvyšší soud neshledal žádný rozpor. Z postupu soudů obou stupňů je zřejmé, že provedly ve věci rozsáhlé dokazování, všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněných hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Nutno dodat, že soudy obou stupňů závěry ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněného M. Z. nenaplnily jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto bylo dovolání obviněného M. Z. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. dubna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš