ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.652.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 652/2013-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 14. srpna 2013 v Brně dovolání obviněného P. H . proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 8 To 20/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 16/2012, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 49 T 16/2012, uznal obviněného P. H. (dále jen „obviněný“) vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podle §145 odst. 3 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody a podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jako uvedený zločin posoudil skutek spočívající v tom, že obviněný dne 19. června 2012, v 0:50 hodin v klubu M. C. X., P., R., poté co se dostal do slovní rozepře s poškozeným M. K. a poškozenou K. S., udeřil sevřenou pěstí do hlavy poškozené K. S., až tato spadla na zem, přičemž hodlal v jejím bití pokračovat, v čemž mu zabránil poškozený M. K., obviněný zaměřil svoji pozornost na poškozeného, s nímž se započal strkat a zápolit, načež se obviněný poškozenému vysmeknul a dal se na útěk, přičemž když u barového pultu míjel poškozenou K. S., která tam v mezičase přešla, udeřil sevřenou pěstí v běhu zcela nečekaně velkou silou zezadu do hlavy poškozené tak, že došlo k prudkému a zcela nekoordinovanému pohybu hlavy poškozené dopředu a současně k rotaci, díky (správně má být: kvůli) čemuž se jí mozek v dutině lební pohnul tak, že došlo k porušení spodinových cév a započalo masivní krvácení pod omozečnice, poškozená se ihned po úderu sesunula k zemi, pozvracela se, ztratila vědomí a došlo u ní k selhání základních životních funkcí, které se sice díky okamžité pomoci a resuscitaci podařilo dočasně obnovit, nicméně přes vysokou odbornou a okamžitě poskytnutou lékařskou péči, díky (správně má být: kvůli, resp. v důsledku) krvácení pod omozečnice, poškozená dne 22. června 2012, v 2:15 hodin, ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, zemřela.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 8 To 20/2013, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný dne 21. 5. 2013 prostřednictvím JUDr. Eduarda Bruny, Ph.D., dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se však tímto dovoláním nemohl zabývat, neboť v době podání dovolání již JUDr. Eduard Bruna, Ph.D., nebyl obhájcem obviněného. Obviněný byl zastoupen tímto obhájcem na základě plné moci ze dne 10. 7. 2012 (č. l. 245 spisu). Dne 23. 4. 2013 byl Městskému soudu v Praze doručen přípis obviněného (č. l. 658 spisu), ve kterém žádá o ustanovení obhájce pro účely podání dovolání a zároveň vypovídá plnou moc obhájci JUDr. Eduardu Brunovi, Ph.D. Městský soud v Praze opatřením ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 49 T 16/2012, (č. l. 659 spisu) ustanovil obviněnému podle §39 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §36a odst. 2 písm. a) tr. ř. obhájkyni Mgr. Jitku Mackovou. Nejvyšší soud se proto vzhledem k ustanovení §37 odst. 2 tr. ř. a §265d odst. 2 tr. ř. nemohl zabývat dovoláním obviněného podaným dne 21. 5. 2013 prostřednictvím JUDr. Eduarda Bruny, Ph.D., neboť ten v době podání dovolání nebyl jeho obhájcem.
Obviněný podal dne 10. 6. 2013 prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Jitky Mackové dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 8 To 20/2013 opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), b) a g) tr. ř. Namítl, že v trestní věci rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen, neboť podle jeho názoru má být každý senát obsazen výhradně soudci, nikoliv také přísedícími. Dále poukázal na to, že státní zástupce použil v obžalobě sousloví „čímž spáchal“, aniž by zákon takové označení připouštěl nebo požadoval, čímž zasáhl do práva obviněného na presumpci neviny. Uvedl, že takovým postupem byla založena podjatost státního zástupce a ten měl být z dalšího řízení vyloučen. Obviněný namítl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy.
Obviněný zdůraznil, že těžištěm jeho dovolání jsou námitky směřující proti procesnímu postupu soudu prvního stupně, s jehož skutkovými i právními závěry se ztotožnil odvolací soud. Namítl, že soud prvního stupně nehodnotil provedené důkazy zcela v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Uvedl, že o způsobu a síle úderu nejsou žádné důkazy a nebylo proto možné jednoznačně určit, zda šlo o úder rukou sevřenou v pěst či dlaní a také o to, jakou silou měl být takový úder veden. Podle obviněného nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podle obviněného nebylo prokázáno, že poškozenou udeřil nebo do ní pouze strčil, a proto nemohl vědět, že poškozené může způsobit smrt. Uvedl, že při úderu dlaní nemůže předpokládat způsobení těžké újmy na zdraví a vzhledem k neprokázání úderu pěstí podle jeho názoru nemůže být prokázán ani nepřímý úmysl ke způsobení těžké újmy na zdraví. Obviněný prosazuje vlastní verzi průběhu skutkového děje a zpochybňuje učiněná skutková zjištění. Jeho jednání mohlo být kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku, neboť byl k němu vyprovokován poškozenou.
Obviněný napadá také výrok o náhradě škody, kterým mu byla uložena povinnost uhradit poškozenému M. K. částku 240.000,- Kč, neboť v průběhu trestního řízení údajně nebylo prokázáno, že by v době skutku byla poškozená K. S. ve osobou blízkou poškozeného M. K. Obviněný závěrem opakovaně uvedl, že skutkové i právní závěry soudů obou stupňů nevycházejí z provedených důkazů a spolehlivě nereflektují možnost výkladu skutkového děje ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 tr. ř. Domnívá se proto, že měla být zvolena mírnější právní kvalifikace jeho jednání a měl mu být uložen mírnější trest.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 8 To 20/2013, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 49 T 16/2012, aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem, nebo aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání uvedl, že složení soudních senátů určuje ustanovení §31 odst. 1, 2 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Poukázal na to, že určitý podíl právních laiků na rozhodování soudních orgánů je zcela běžně vnímán jako ústavně konformní, a to nikoli pouze v České republice, ale i v jiných zemích. Námitku obviněného ohledně účasti přísedících u soudního jednání proto považuje za nedůvodnou. Nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť ve věci nerozhodoval vyloučený soud. K uplatnění tohoto dovolacího důvodu nepostačuje, že byla vyloučena kterákoliv z osob podílejících se na trestním řízení, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí nebo prováděla jiné úkony v rámci trestního řízení. Dále doplnil, že povinností státního zástupce je tvrdit vinu obviněného, což se projevuje mj. podáním obžaloby a v ní obsaženým popisem skutku. Nejvyšší státní zástupce neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy. Uvedl, že právní kvalifikace skutku včetně posouzení subjektivní stránky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku je správná. K námitce proti výroku o náhradě škody uvedl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozený M. K. žil s poškozenou K. S. v partnerském vztahu jako druh s družkou, tedy jako osoby blízké ve společné domácnosti, a proto byly naplněny podmínky pro postup podle §444 odst. 3 písm. f) občanského zákoníku za použití §116 občanského zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání podané obviněným dne 10. 6. 2013 je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně Mgr. Jitky Mackové [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže jeho obsazení neodpovídalo ustanovením §27, 31 a 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Obviněný spatřuje naplnění tohoto důvodu dovolání v tom, že v jeho věci rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen, protože v senátě rozhodovali také přísedící a nikoliv výhradně soudci z povolání. Nejvyšší soud této námitce nepřisvědčil. V trestní věci obviněného byl senát obsazen v souladu se zákonem s §31 odst. 1, 2 citovaného zákona. Podle něj krajský soud rozhoduje v senátech, které se skládají z předsedy senátu a dvou přísedících, jestliže rozhodují jako soudy prvního stupně v trestních věcech. Soudci z povolání a přísedící jsou si při rozhodování rovni. Podle §79 odst. 1 zmíněného zákona soudci a přísedící jsou při výkonu své funkce nezávislí a jsou vázáni pouze zákonem. Jsou povinni vykládat jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů, nestranně a spravedlivě a na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem. Senát Městského soudu v Praze, který rozhodoval v trestní věci obviněného v prvním stupni v postavení krajského soudu byl správně obsazen. Námitka obviněného je proto zjevně neopodstatněná.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí, které bylo napadeno dovoláním, učinil soudce (samosoudce předseda senátu, člen senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo podle §31 tr. ř. rozhodnuto o jeho vyloučení. Musí jít proto o takový orgán trestního řízení, který je nejen vyloučen z řízení, ale který také rozhodl ve věci samé. To znamená, že vyloučený soud (soudce) vydak rozhodnutí, které bylo následně napadeno dovoláním. Proto nestačí k úspěšnému uplatnění tohoto dovolacího důvodu, že byla vyloučena kterákoliv osoba podílející se na řízení, třebaže učinila jiné než meritorní rozhodnutí. Nepostačovalo by také, jestliže byl za podjatého ve věci označen např. státní zástupce nebo zástupce jiné strany řízení nrbo soudní zapisovatel. Tímto dovolacím důvodem není ani skutečnost, že se na dřívějším stadiu řízení podílel vyloučený soudce, ale nikoliv na vlastním rozhodnutí ve věci samé ( srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C.H.Beck 2005, str. 2015).
Obviněný podřadil pod tento dovolací důvod námitku, že státní zástupce v obžalobě použil slova „čímž spáchal“, jimiž měla být založena jeho podjatost a podle názoru obviněného měl být vyloučen z dalšího řízení. Poukázal přitom na zásadu presumpce neviny podle §2 odst. 2 tr. ř. i článek 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Podmínkou úspěšného uplatnění tohoto důvodu dovolání, pokud je však naplněn, je, že tomu, kdo podává dovolání, musela být známa okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán již v původním řízení a byla jím namítnuta před rozhodnutím orgánu druhého stupně. Obviněný věděl, že v obžalobě, která mu byla doručena, byla uvedena slova: „čímž spáchal“, z nichž obviněný dovozuje podjatost státního zástupce. Námitku podjatosti státního zástupce z tohoto důvodu však před rozhodnutím odvolacího soudu nevznesl. Z tohoto důvodu nelze tento dovolací důvod použít a dovolací soud se jí nemůže zabývat, natož přezkoumávat z toho hlediska, zda použité sousloví lze posoudit jako projev podjatosti státního zástupce.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. S odkazem na tento dovolací důvod se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkoumávání správnosti provedeného dokazování. Předpokladem naplnění tohoto důvodu dovolání je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoliv nesprávnost v provádění důkazů a v jejich hodnocení nebo v učinění skutkových závěrů, protože ty jsou upraveny trestním právem procesním. Při posuzování oprávněnosti námitek obviněného o tom, zda existuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vázán konečným skutkovým zjištěním, které učinily ve věci soudy prvního a druhého stupně. Námitky proti skutkovým zjištěním soudů proto nenaplňují tento dovolací důvod.
Obviněný uplatnil především řadu skutkových námitek, jimiž zpochybňuje zjištěný skutkový stav věci. Jde o námitky, že o způsobu a síle úderu nejsou žádné důkazy, že nelze jednoznačně určit, zda šlo o úder rukou sevřenou v pěst nebo dlaní, že soud prvního stupně nehodnotil důkazy zcela v souladu se zásadou ,,in dubio pro reo“, dále že na základě jiných skutkových zjištění měl být skutek mírněji kvalifikován a také námitky zpochybňující vztah mezi poškozeným M. K. a poškozenou K. S. Tyto námitky Nejvyšší soud vzhledem k základnímu vymezení uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže přezkoumávat.
Námitkami, které obviněný opakuje v dovolání, se zabývaly již soudy obou stupňů, a v souladu se zákonem se s nimi vypořádaly. Vrchní soud v Praze k nim v odůvodnění usnesení, které obviněný napadl dovoláním, uvedl, že neshledal v postupu řízení, které předcházelo, žádná procesní pochybení. Soud prvního stupně podle něj provedl všechny relevantní důkazy, které hodnotil podle zákona a jeho právní závěry jsou naprosto správné, přiléhavé a přesvědčivé. Poukázal na to, že obviněný je usvědčován větším množstvím svědků a že o jeho trestném jednání není naprosto žádných pochyb. Byl to obviněný, který surově udeřil zezadu poškozenou do hlavy, která nebyla na úder připravena. Podle odvolacího soudu existuje příčinná souvislost mezi tímto úderem a smrtí poškozené a bylo vyvráceno tvrzení obviněného, že do poškozené pouze neúmyslně strčil při svém útěku. Právní kvalifikace skutku je podle odvolacího soudu správná. K subjektivní stránce zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku uvedl, že není podstatné, zda obviněný věděl, že při silném úderu zezadu do hlavy poškozené může dojít k porušení spodinových cév a ke krvácení pod omozečnice se smrtelným následkem, avšak pro naplnění znaků nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku postačí, když obviněný vědět měl a mohl, že silným úderem do hlavy může způsobit poškozené smrt. Odvolací soud odmítl právní kvalifikaci skutku jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku, protože nebyl naplněn žádný ze znaků této privilegované skutkové podstaty (úlek, zmatek, strach) a předcházející jednání poškozené nevykazuje zákonné znaky „předchozího zavrženíhodného jednání poškozené“, za které se považuje závažnější útok ze strany poškozené.
Nejvyšší soud zcela přisvědčil těmto právním závěrům odvolacího soudu a shledal zjevně neopodstatněnými námitky obviněného, které se týkají právní kvalifikace skutku. K pochybení nedošlo ani pokud jde o výrok o náhradě škody poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně a M. K. Dovolací soud nezjistil extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Skutková zjištění mají obsahový základ v důkazech, jimiž byly objasněny všechny relevantní skutečnosti. Soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy ve shodě s jejich obsahem, své hodnotící úvahy logicky a srozumitelně vysvětlily, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Bylo již zmíněno a Nejvyšší soud závěrem znovu připomíná, že okolnost, že obviněný nesouhlasí s tím, jaká skutková zjištění soudy učinily a jak hodnotily provedené důkazy, není žádným dovolacím důvodem. Za tohoto stavu je vyloučeno, aby Nejvyšší soud jakkoliv zasahoval do skutkového základu napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud ze všech výše uvedených důvodů shledal dovolání obviněného v jeho celku zjevně neopodstatněným. Proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Rozhodnutí o dovolání učinil v neveřejném zasedání, které konal za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. srpna 2013
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek