ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.660.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 660/2013-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 14. srpna 2013 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné M. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 6 To 103/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 1 T 135/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 1 T 135/2012, byla obviněná M. B. uznána vinnou přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustila tím, že „dne 12. 4. 2011 kolem 09.55 hodin v Praze, po ulici L., ve směru jízdy k ulici Ú., řídila osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Felicia, rz …, jehož vlastníkem je společnost Erbes s. r. o. se sídlem Tvrdého 641, Praha 9, IČ:25119621, přičemž do zastávky MHD L., kde chtěla předjet autobus MHD tovární značky Karosa, rz …, provozovatele Dopravní podnik hl. m. Prahy, linky č. …, pořadí …, ev. č. …, který řídil P. R., a jenž zde zastavil v zastávce v průběžném jízdním pruhu za účelem odbavení cestujících, což se jí však nepodařilo, neboť před autobusem stála kolona dalších vozidel, po rozjetí autobusu jela souběžně s ním po jeho levé straně a cca 26 m za zastávkou MHD L. v blízkosti sloupu veřejného osvětlení č. …, v místě, kde se vozovka zužuje před přechodem pro chodce, s úmyslem předjet jedoucí autobus a před tento se zařadit ještě před přechodem pro chodce, zrychlila a se svým vozidlem prudce najela před autobus, čímž tento omezila a ohrozila, a proto byl řidič autobusu nucen intenzivně brzdit, aby zabránil střetu s jejím vozidlem, přitom došlo k pádu v autobuse sedící cestující B. Ch., která utrpěla rozsáhlý plošný krevní výron v podkoží stehna levé dolní končetiny na ploše 25x15 cm, krevní výron v oblasti hrudníku vlevo, tržnou ránu v čelní krajině hlavy vlevo v délce 3 cm, krevní výron okolo oka a obou jařmových oblouků a pohmoždění skloubení klíční kosti a žeber vlevo, tedy poruchu zdraví jako celku s omezením v obvyklém způsobu života po dobu delší než 1 týden a kratší než 6 týdnů, které lze ze soudně lékařského hlediska hodnotit jako ublížení na zdraví, když obžalovaná porušila ustanovení §4 písm. a), b) a §17 odst. 3, odst. 5 písm. b), c), d) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích“.
Za to byla soudem I. stupně odsouzena podle §148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců a podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání proti výroku o vině a v její neprospěch státní zástupkyně proti výroku o trestu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 6 To 103/2013, obě odvolání jako nedůvodná zamítl podle §256 tr. ř.
Usnesení odvolacího soudu napadla obviněná řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesouhlasí s právní kvalifikací skutku a podle jejího názoru nebyly jejím jednáním naplněny znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví, protože se nepokoušela autobus MHD předjet ale tento objížděla. Objížděcí manévr zahájila v době, kdy autobus stál v zastávce, měl zapnutý pravý ukazatel směru a otevřené dveře. S poukazem na ustanovení §16 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen zákon o silničním provozu), z kterého vyplývá, že se objíždí vozidlo, které zastavilo nebo stojí, nebo se jedná o překážku provozu na pozemních komunikacích, dovozuje, že se nemohlo jednat o předjíždění, jak zjistily soudy, protože se předjíždí vozidlo, které je v pohybu. Protože za rozhodující považuje, že zahájila manévr (pozn. objíždění) v době, kdy autobus stál v zastávce, což uvedl i řidič autobusu, když vypověděl, že než se rozjel, viděl její vozidlo ve zpětném zrcátku cca 2 m za přední částí autobusu, bylo právě jeho povinností umožnit ji dokončení objížděcího manévru. To ale řidič autobusu neučinil a porušil tak ustanovení §25 odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého řidič vozidla, které zastavilo nebo stálo, opět vyjíždí od okraje pozemní komunikace nebo od chodníku, nesmí ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Podle téhož ustanovení řidiči autobusu hromadné dopravy osob nebo trolejbusu musí o obci řidiči ostatních vozidel umožnit vyjetí ze zastávky nebo ze zastávkového pruhu, a to snížením rychlosti jízdy, případně i zastavením vozidla; řidič autobusu nebo trolejbusu přitom nesmí ohrozit zejména řidiče vozidel jedoucích stejným směrem. Podle obviněné ale řidič autobusu svojí bezohlednou jízdou vytlačoval její vozidlo do protisměru a tím vážně ohrozil jak ji tak i cestující v autobusu, případně cestující ve vozidlech jedoucích v protisměru či chodce. Ona sama přitom citované ustanovení §25 odst. 6 neporušila, protože v době, kdy se autobus rozjížděl se již nacházela na jeho úrovni, a neměla tak povinnost umožnit mu vyjetí ze zastávky. Naopak řidič autobusu jí v dané situaci měl umožnit zařazení a ne neustálým popojížděním jí prostor pro možné zařazení zmenšovat.
Obviněná považuje za nesprávný také závěr znalce z oboru silniční dopravy, který v rozporu s protokolem o nehodě v silničním provozu shledal na místě existenci brzdných stop a přihlížel k nim. Rovněž namítá, že soudem uvedené porušení ustanovení §4 písm. a), b) zákona o silničním provozu soud nijak neodůvodnil a navíc jde o obecné ustanovení obsahující generální povinnosti účastníků provozu na pozemních komunikacích. Pouhý odkaz na uvedené ustanovení §4 dostatečně neosvětluje, porušení jaké povinnosti se měla dopustit. Ani jeden ze soudů, že se nezabýval otázkou, zda v souvislosti s dopravní nehodou porušila jen běžnou nebo důležitou povinnost, což je pro správnou právní kvalifikaci důležité.
V závěru dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i rozsudek soudu I. stupně, a sám ji zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že podle jeho názoru bylo primární pochybení na straně obviněné, která s vozidlem započala objíždění autobusu (§16 zákona o silničním provozu), i když bylo zřejmé, že manévr nemůže dokončit a tedy může hrozit či omezit protijedoucí řidiče a ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Autobus pak mohl ze zastávky vyjet. Státní zástupce v této souvislosti citoval ustanovení §25 odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého řidiči autobusu hromadné dopravy osob nebo trolejbusu musí v obci řidiči ostatních vozidel umožnit vyjetí ze zastávky nebo ze zastávkového pruhu, a to snížením rychlosti jízdy, popřípadě i zastavením vozidla; řidič autobusu nebo trolejbusu přitom nesmí ohrozit zejména řidiče vozidel jedoucích stejným směrem. Podle státního zástupce mohl řidič autobusu obviněnou nepochybně pustit před sebe, avšak nebylo to jeho povinností, neboť bylo jejím pochybením, že stála se svým vozidlem vedle něj. Podle názoru státního zástupce se následně, pohybem obou vozidel, manévr obviněné změnil v předjíždění, při kterém již ve vzdálenosti 26 m od zastávky prudce vjela tzv. myškou do směru jízdy autobusu, což znamenalo rozpor jejího jednání zejména s §17 odst. 3 a 5 písm. d) zákona o silničním provozu. Obviněná podle státního zástupce rovněž porušila §4 písm. a) a b) zákona o silničním provozu, které je ustanovením obecným, s tím, že konkretizace jím stanovených obecných pravidel je následně provedena v dalších částech zákona, mimo jiné ve zmíněném §17 zákona o silničním provozu. Státní zástupce je přesvědčen, že aplikace §148 odst. 1 tr. zákoníku byla zcela namístě.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Jak vyplývá z obsahu dovolání obviněné, podstata jejich námitek spočívá v právní otázce, zda její úkon při řízení vozidla v situaci popsané ve výroku o vině, bylo předjíždění, jak zjistil soud I. stupně, nebo objíždění, jak obviněná namítá v průběhu celého trestního stíhání. Od vyřešení této otázky, spadající pod tzv. jiné hmotně právní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se pak odvíjí různé povinnosti řidičů při předjíždění a objíždění.
Předně nutno uvést, že podle shodných výpovědí obviněné i řidiče autobusu, svědka P. R., dopravní situace v daném úseku místní komunikace byla taková, že jimi řízená motorová vozidla vzhledem k hustotě provozu popojížděla v koloně vozidel. Podle §2 písm. mm) zákona o silničním provozu, se kolonou vozidel rozumí souvislý proud více vozidel, u kterého nelze předjíždět každé vozidlo jednotlivě, rozestup mezi jednotlivými vozidly při předjíždění nebo objíždění neumožňuje bezpečné zařazení. Této situace si byla obviněná vědoma když, jak uvedla, cestou do firmy řešila úplně standardní situaci jako každý den. K danému jízdnímu úkonu se obviněná rozhodla přes souvislou, déle trvající popojíždějící kolonu, navíc při znalosti dopravně technického stavu dané místní komunikace, která se asi 35 m za autobusovou zastávkou zužuje z šířky jízdního pruhu 5,4 m těsně před přechodem pro chodce na šířku, která v důsledku betonového dopravního zařízení, umístěného uprostřed dané komunikace mezi dvěma protisměrnými jízdními pruhy na přechodu pro chodce, neumožňuje ani objíždění ani předjíždění. Podélná čára přerušovaná, oddělující v daném místě protisměrné jízdní pruhy místní komunikace, se sice smí přejíždět, ale při dodržení příslušných ustanovení vyplývajících z obecné úpravy provozu na pozemních komunikacích. Takovýmto ustanovením je předně ve výroku o vině uvedené ustanovení §4 zákona o silničním provozu, které upravuje obecné povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích, tj. i řidiče motorového vozidla, a z kterého mj. vyplývá povinnost přizpůsobit své chování také dopravně technickému stavu pozemní komunikace a situaci v provozu na ní. S ohledem na výše uvedené se obviněná takto zjevně nechovala a jednala v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z ustanovení §4 písm. a), b) zákona o silničním provozu.
Pokud jde o povahu jízdního úkonu obviněné, lze ji přisvědčit pouze v tom, že objetí autobusu měla v úmyslu na počátku jejího jízdního úkonu, když se pokusila tento objet v okamžiku, kdy zastavil v zastávce. Dokončit tento jízdní úkon se jí však pro kolonu vozidel před stojícím autobusem nepodařilo a tak své vozidlo zastavila vedle přední části stojícího autobusu. To je v souladu se skutkovým zjištěním soudu, které není v rozporu ani s výpovědí obviněné, byť soud od počátku hodnotí její jízdní úkon jako objíždění. Zastavením vedle stojícího autobusu ale obviněná ukončila svůj objížděcí jízdní úkon, který se jí v důsledku dopravní situace nepodařilo dokončit, a další její jednání jako řidičky se již odehrávalo poté, co autobus po odbavení cestujících opět v koloně vozidel pouze čekal, až se kolona dá do pohybu a bude tak mít možnost pokračovat v jízdě. Ani obviněná přitom nezpochybňuje, že poté co stála se svým vozidlem vedle stojícího autobusu, který již také dal „směrovkou doleva“ aniž vyjel ze zastávky, rozhodla se najet před něj až poté, co se autobus dal do pohybu. Z hlediska právního posouzení podstaty jednání obviněné je tak zřejmé, že se jednalo ze strany obviněné již o předjíždění, byť pomalu se rozjíždějícího autobusu. Nejvyšší soud přitom nepřisvědčil námitkám obviněné, že rozhodující je moment zahájení jízdního úkonu, který navíc zahájila v době, kdy ji z dopravní situace muselo být zřejmé, že vzhledem k pomalu popojíždějící koloně nebude s nejvyšší pravděpodobností možné objíždění autobusu dokončit. Dovozuje-li přitom obviněná, že ji řidič autobusu měl podle §25 odst. 6 zákona o silničním provozu umožnit dokončení objížděcího úkonu, ani v tomto se s ní Nejvyšší soud neztotožnil. Podle uvedeného ustanovení zákona sice při vyjetí ze zastávky nebo ze zastávkového pruhu řidič autobusu nesmí ohrozit zejména řidiče vozidel jedoucích stejným směrem. Zejména ale řidiči ostatních vozidel musí řidiči autobusu hromadné dopravy osob v obci umožnit vyjetí ze zastávky nebo ze zastávkového pruhu, a to snížením rychlosti jízdy, případně i zastavením vozidla. Toto je primární povinnost řidičů ostatních vozidel v obci vůči řidiči autobusu hromadné dopravy osob při jeho vyjíždění ze zastávky, když řidič tohoto autobusu přitom nesmí ohrozit zejména řidiče vozidel jedoucích stejným směrem. Obviněná tak naopak byla povinna řidiči autobusu, o kterém věděla, že ukončil zastavení v zastávce, a levým ukazatelem směru dával znamení, že vyjíždí ze zastávky, umožnit toto vyjetí a nikoliv si vynucovat na něm zařazení do popojíždějící kolony vozidel. Protože tak obviněná učinila v situaci, kdy autobus již nestál v zastávce, ale byl v pohybu, nejednalo se o objíždění, ale o předjíždění. Proto je bez významu i námitka obviněné o zjištění brzdných stop autobusu znalcem v rozporu s protokolem o nehodě, když tyto stopy mají význam pouze z hlediska přesného určení místa najetí před autobus. Přesné určení tohoto místa ale není pro posouzení věci rozhodné a navíc vyplývá i z dalších důkazů. Podstatný je pohyb vozidel, náhlé najetí obviněné s vozidlem před autobus, a donucení jeho řidiče k tomu aby intenzivně brzdil. Že se tak stalo bezprostředně před přechodem pro chodce přitom vyplývá z výpovědi samotné obviněné, když uvedla, že se ji řidič autobusu snažil vytlačit do protisměru, až k betonovému sloupku těsně před přechodem pro chodce.
Podle §17 odst. 3 zákona o silničním provozu, řidič, který se po předjetí zařazuje před vozidlo, které předjel, musí dávat znamení o změně směru jízdy a nesmí ohrozit ani omezit řidiče vozidla, které předjel. Podle §17 odst. 5 řidič nesmí předjíždět, jestliže by se nemohl bezpečně zařadit před vozidlo, nebo vozidla, které hodlá předjet /písm. b) uvedeného ustanovení zákona/, jestliže by ohrozil mj. jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích /písm. c) uvedeného ustanovení zákona/, na přechodu pro chodce nebo na přejezdu pro cyklisty a bezprostředně před nimi /písm. d) uvedeného ustanovení zákona/. Obviněná jednala v rozporu s tímto ustanovením.
Namítá-li přitom, že se soudy nezabývaly otázkou, zda porušila jen běžnou nebo důležitou povinnost, je z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně zřejmé, že porušení obou ustanovení zákona o silničním provozu, uvedených ve výroku o vině, považoval za porušení důležité povinnosti vyplývající z jejího postavení a uloženou jí podle zákona (viz poslední odstavec na str. 6 odůvodnění). Z hlediska právního posouzení skutku je podstatné zejména ustanovení §17 odst. 3, 5 písm. b), c), d) zákona o silničním provozu, jehož porušení naplňuje znak porušení důležité povinnosti ve smyslu ustanovení o přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Způsob jízdy obviněné, kdy podle zjištění soudu I. stupně s úmyslem předjet jedoucí autobus, a zařadit se před něj ještě před přechodem pro chodce zrychlila, a se svým vozidlem prudce najela před autobus, jehož řidič byl proto nucen intenzivně brzdit, aby zabránil střetu s jejím vozidlem, v důsledku čehož došlo k pádu a zranění poškozené cestující sedící v autobusu, totiž svědčí o snaze obviněné agresivně se prosadit v dané dopravní situaci, bez ohledu na ostatní účastníky silničního provozu. Svým riskantním jízdním úkonem vědomě nerespektovala zásady bezpečného dopravního provozu a své povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích. Soudu I. stupně lze přitom vytknout, že nekriticky převzal z obžaloby pouze porušení ustanovení §4 zákona o silničním provozu, když vzhledem k postavení obviněné jako řidičky, by bylo odpovídajícím také porušení ustanovení §5 téhož zákona. Z hlediska správnosti právního posouzení skutku ale tato okolnost nemá žádný vliv na to, že obviněná svým jednáním naplnila také znak skutkové podstaty §148 odst. 1 tr. zákoníku, spočívající v porušení důležité povinnosti uložené jí podle zákona.
Na základě uvedených důvodů bylo dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš