ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.681.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 681/2013-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 14. srpna 2013 v Brně dovolání obviněného R. Z. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 10 To 1/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 5/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 12. 2012, sp. zn. 5 T 5/2011, uznal obviněného R. Z. (dále jen „obviněný“) vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že:
„dne 23. 6. 2010 v době od 02.30 do 05.00 hodin na pokoji číslo ... v hotelu H. v P., Z., nejprve nutil poškozenou L. P., které do ruky vtiskl nůž, který si přiložil ke krku, aby mu s ním ublížila, a když to odmítla, brečela a sdělila mu, že chce odejít, neboť měla z něho strach, vulgárně jí řekl, že když neuposlechne, že na ní alespoň uskuteční soulož a ve snaze to učinit, ji chytil a ležící na zádech držel tak, aby nemohla hýbat rukama a nohama, když se mu nepodařilo vykonat soulož, snažil se jí kleče na ní strčit penis do úst, a když tomu zabránila kýváním hlavou a ucuknutím, brečela, křičela o pomoc a opakovaně ho žádala, aby ji nechal být, že to nechce, několikrát ji udeřil do obličeje a hrudníku a když nepřestala křičet, chytil ji rukama na krku a rdousil, poté se znovu pokusil o vykonání soulože a protože se opětovně bránila a křičela, strhl ze zdi lampičku a přívodním kabelem poškozenou škrtil; následně poté, co poškozené na její opakovanou žádost povolil jít na toaletu, čehož využila a chtěla odemknout dveře a z pokoje utéci, ji chytil, hodil zpět na postel, klekl si na ni a ležící na břiše jí strčil penis do konečníku a vykonal na ní anální styk, přestože křičela a žádala ho, aby to nedělal, a poté co se jí podařilo vysmeknout a ze strachu, aby jí znovu neublížil, zůstala ležet na zádech, na ní vykonal soulož; následně poškozenou přinutil, aby se dívala, jak sám sebe řeže nožem na paži a teprve poté jí dovolil se obléknout a z pokoje odejít; v důsledku jeho jednání utrpěla poškozená L. P. vyjma povrchního zranění na těle vážnou duševní poruchu zdraví spočívající v posttraumatické stresové poruše, která byla vyvolána a podmíněna otřesným zážitkem a prožitou limitní situací, ve které se poškozená obávala o svůj život, tato psychická porucha si vyžádala hospitalizaci poškozené v Psychiatrické léčebně v D. od 1. 7. 2010 do 24. 8. 2010 a trvala nejméně ke dni 14. 11. 2010, kdy byl zpracován psychiatrický znalecký posudek; poškozenou omezuje v obvyklém způsobu života a prognóza dalšího trvání této poruchy zdraví je nejistá a předpokládaná doba její léčby činí dva roky“.
Podle §185 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil obviněnému ochranné léčení sexuologické ústavní. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky se sídlem v Plzni, Sady 5. května 59, částku 76.771,- Kč na náhradu škody.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 10 To 72/2011, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a j) tr. ř. Namítl, že skutkový stav věci byl nesprávně hmotně právně posouzen. Poukázal na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy a na to, že z nich nelze dovodit jednoznačný závěr, že byl naplněn jeden ze znaků skutkové podstaty zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to použití násilí nebo že by k činu došlo za použití zbraně. Uvedl, že z revizního znaleckého posudku znalkyně MUDr. Lenky Štolfové vyplývá, že předchozí duševní stav poškozené L. P. měl vliv na průběh posttraumatické stresové poruchy, a tedy i na dobu její léčby, a že znalkyně není schopna jednoznačně odpovědět otázku, zda by posttraumatická stresová porucha u zdravé ženy trvala nejméně šest týdnů, které soudní praxe považuje za těžkou újmu na zdraví. Nelze proto jednoznačně dovodit, zda byl naplněn znak skutkové podstaty zločinu znásilnění spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví. Dále namítl, že mu soudy uložily ochranné léčení sexuologické ústavní, aniž by se blíže zabývaly tím, zda byly naplněny všechny zákonné podmínky pro jeho uložení a neuvedly, v čem spatřují naplnění těchto podmínek. Podle obviněného není jasné, na základě jakých skutečností soudy obou stupňů učinily závěr, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Obviněný také poukázal na rozpory ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně. Za účelem odstranění těchto rozporů navrhoval provedení dalších důkazů, které soud prvního stupně zamítl, aniž by tento postup v odůvodnění rozsudku odůvodnil. Namítl, že nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a orgány činné v trestním řízení nesprávně hodnotily provedené důkazy.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 10 To 1/2013, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2012, sp. zn. 5 T 5/2011, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání uvedl, že v této trestní věci neexistuje žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy a nedošlo ani k opomenutí důkazů, tedy k situaci, kdy by důkazní návrhy navržené obviněným, byly soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnuty nebo opomenuty. Soudy obou stupňů se nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Nesouhlas obviněného s hodnocením důkazů soudy obou stupňů není dovolacím důvodem. Dále uvedl, že v této trestní věci byl proveden revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie, ze kterého vyplynulo, že posttraumatická stresová porucha měla přímou příčinnou souvislost s jednáním obviněného a omezila poškozenou v obvyklém způsobu života v trvání nejméně šesti týdnů, neboť projevy této poruchy se nejvíce projevovaly v období od června 2010 do dubna 2011. Znalkyně tedy jednoznačně vymezila, že předchozí duševní stav poškozené neměl vliv na vznik samotné posttraumatické stresové poruchy, ale pouze na její průběh, případně délku. Nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že u obviněného byla diagnostikována porucha sexuální preference ve smyslu agresivního sadismu a také porucha osobnosti s dissociálními rysy. Na základě těchto zjištění soudy obou stupňů obviněnému správně uložily ochranné léčení sexuologické ústavní.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Nejvyšší soud v této věci již jednou z podnětu dovolání obviněného rozhodl kasačním výrokem, a proto je oprávněn na podkladě dalšího dovolání obviněného proti novému rozhodnutí ve věci přezkoumávat jen tu část řízení, která následovala po předcházejícím rozhodnutí o dovolání, protože opětovné přezkoumání správnosti řízení, které dřívějšímu rozhodnutí Nejvyššího soudu předcházelo, by znamenalo jeho nepřípustnou revizi, což zákon ani na podkladě nového dovolání nepřipouští podle §265n tr. ř. (srov. č. 29/2004 Sb. rozh. tr.). Protože obviněný podal ve své trestní věci znovu dovolání, když v předcházejícím dovolacím řízení vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 1646/2011 Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným, přezkoumal nyní jen tu část řízení u soudu, které následovalo po vyhlášení usnesení ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1646/2011. Po přezkoumání zjistil, že soud prvního stupně, jemuž byla věc přikázána, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, se řídil podle §265s odst. 1 tr. ř. právním názorem i pokyny dovolacího soudu, které podrobně uvedl v odůvodnění zmíněného usnesení.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Obviněný v dovolání opětovně namítá, že hmotně právní posouzení skutku neodpovídá skutkovým zjištěním, že nebyl naplněn jeden ze znaků skutkové podstaty zločinu znásilnění, a to použití násilí a dále, že k činu došlo se zbraní. Obviněný vytýká, že v řízení, které předcházelo rozhodnutí napadenému dovoláním, došlo k zásadnímu porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a že rozhodnutí v jeho věci jsou vydaná nejen v rozporu se zákonem, ale jsou též protiústavní. Tyto námitky uplatnil obviněný již v předcházejícím řízení o dovolání. Dovolací soud se s nimi vypořádal a nepřisvědčil jim, jak vyplývá z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1646/2012, na str. 5. Nejvyšší soud připomíná, že z rozhodnutí č. 29/2004 Sb. rozh. tr. vyplývá, že jestliže obviněný týmiž námitkami napadá výrok o vině za situace, že již bylo jednou v téže věci z podnětu jeho dovolání rozhodnuto kasačním výrokem, znamenalo by opětovné přezkoumání správnosti řízení, které předcházelo dřívějšímu rozhodnutí Nejvyššího soudu nepřípustnou revizi, což zákon na základě nového dovolání v téže věci nepřipouští.
Obviněný dále namítá, že ani revizní znalecký posudek ani výpověď znalkyně MUDr. Lenky Štolfové podle něj nestaví na jisto, že jen jeho jednáním byla poškozené L. P. způsobena těžká újma na zdraví. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1646/2011, shledal právně relevantní námitku obviněného týkající se způsobení těžké újmy na zdraví jako zákonného znaku zločinu znásilnění podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Současně uložil soudu prvního stupně, aby po doplnění dokazování znovu posoudil, zda je naplněn zmíněný zákonný znak uvedeného zločinu. Soud prvního stupně zjistil, že tento zákonný znak byl naplněn. Vycházel přitom především z obsahu revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a svůj právní závěr v souladu se zákonem podrobně odůvodnil na str. 14 až 15 rozsudku ze dne 7. 12. 2012, sp. zn. 5 T 5/2011. Vrchní soud v Praze v odůvodnění usnesení ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 10 To 1/2013, shledal důvodným právní závěr soudu prvního stupně o zaviněném způsobení těžké újmy na zdraví poškozené L. P. Nejvyšší soud s přihlédnutím ke správným právním závěrům soudů obou stupňů, na něž pro stručnost (§265i odst. 2 tr. ř.) odkazuje, shledal tuto námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného, které podřadil pod tento dovolací důvod. Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 10 T 1/2013, shledal výrok o ochranném opatření správným a zákonným. V souladu s §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost a zákonnost všech oddělitelných výroků rozsudku soudu prvního stupně, zabýval se též správností postupu, který předcházel vydání, přezkoumávaného rozhodnutí. Poukázal na to, že soud prvního stupně v souladu s pokyny odvolacího soudu odstranil vytýkané nedostatky a zjistil bez důvodných pochybností skutkový i právní stav věci. Přezkoumal tedy i výrok, kterým soud prvního stupně uložil obviněnému podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ochranné ústavní sexuologické léčení. Vycházel přitom z odůvodnění rozsudku na str. 15-18. Z ustanovení §38 odst. 1 tr. zákoníku a §96 odst. l tr. zákoníku vyplývá, že ukládání ochranného léčení, které je podle §36 odst. l tr. zákoníku druhem trestní sankce, je ovládáno zásadou přiměřenosti. Mezi hlediska přiměřenosti náleží vedle povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrů pachatele podle §38 odst. 1 tr. zákoníku i ,,nebezpečí, které od pachatele hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem“ (§96 odst. 1 tr. zákoníku). Napadat skutková zjištění soudů, která jsou základem pro uložení ochranného léčení, nepřichází v úvahu ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., jímž je to, že nebyly splněny ,,podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení“. Tímto vymezením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. se míní podmínky pro uložení ochranného léčení při těch skutkových zjištěních, která učinily soudy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 98/2013). Nejvyšší soud shledal i tuto dovolací námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.
Po přezkoumání věci v dovolacím řízení Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je ve svém celku zjevně neopodstatněné. Proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, které konal za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. srpna 2013
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek