ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.749.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 749/2013 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 28. srpna 2013 v Brně dovolání obviněných J. M. , a Z. T. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 10 To 28/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 103/2012, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 3 T 103/2012, uznal obviněného J. M. vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Podle §208 odst. 2 tr. zákoníku a §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku jej odsoudil k peněžitému trestu ve výši 4.000,- Kč (20 denních sazeb po 200,- Kč). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.
Okresní soud v Trutnově tímto rozsudkem dále uznal obviněného Z. T. vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Podle §46 odst. 1 tr. zákoníku upustil od jeho potrestání.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného M. L. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 10 To 28/2013, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného J. M. proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně ohledně tohoto obviněného a v neprospěch obviněného Z. T. proti výroku o upuštění od potrestání ohledně tohoto obviněného, dále z podnětu odvolání obviněného J. M. podaného proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně a z podnětu odvolání obviněného Z. T. proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. M. uznal vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Podle §208 odst. 2 tr. zákoníku a §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku jej odsoudil k peněžitému trestu 40 denních sazeb po 500 Kč, tj. 20.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. dále nově rozhodl tak, že obviněného Z. T. uznal vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Podle §67 odst. 2a tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku jej odsoudil k peněžitému trestu 30 denních sazeb po 500,- Kč, tj. 15.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného M. L. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podali oba obvinění prostřednictvím společné obhájkyně dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění uvedli, že poškozený není výlučným vlastníkem nemovitosti, nýbrž minoritním spoluvlastníkem. Užívací práva k této nemovitosti mají také oni v rozsahu svých spoluvlastnických podílů a k těmto právům soudy obou stupňů nepřihlížely. Dále uvedli, že občanské právo dává majoritním spoluvlastníkům oprávnění bez dalšího rozhodovat o hospodaření se společnou věcí většinou počítanou podle velikosti jejich podílů. Jedná se proto o vztah ryze občanskoprávní povahy, nikoli trestněprávní a jejich trestnímu stíhání brání zásada subsidiarity trestní represe. Dále obvinění namítají, že nebylo prokázáno, kde poškozený M. L. ve skutečnosti bydlí, což je okolnost důležitá pro rozhodnutí ve věci samé. Poukázali na to, že nebyl naplněn zákonný znak skutkové podstaty přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku spočívající v bránění užívání nemovitosti, neboť poškozenému opakovaně sdělili podmínky, za jakých může nemovitost užívat a navštěvovat. Namítli také, že došlo k porušení zásady reformationis in peius v jejich neprospěch, protože výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně napadli odvoláním pouze oni dva, nikoliv státní zástupce, a proto oprava výroku o vině tohoto rozsudku jde k jejich tíži.
Obvinění z těchto důvodů navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 10 To 28/2013, a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 3 T 103/2012, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Trutnově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že oba obviněné zprostí obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce k dovolání obviněných uvedl, že námitky obviněných týkající se výkladu ustanovení občanského zákoníku o hospodaření s věcí v podílovém spoluvlastnictví jsou opakováním jejich argumentace z řízení před nalézacím a odvolacím soudem. K námitce o údajném porušení zásady subsidiarity trestní represe uvedl, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví. Dále uvedl, že nedošlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius ze strany odvolacího soudu, neboť státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněných proti rozsudku soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu mohl odvolací soud ve výroku o trestu v souladu se zákonem uložit obviněnému J. M. přísnější trest, než jaký mu byl uložen soudem prvního stupně. Dále poukázal na to, že upravil-li Krajský soud v Hradci Králové popis stíhaného skutku, pak se také nejedná o porušení zákazu reformationis in peius, neboť nedošlo ke změně právní kvalifikace skutku v neprospěch obviněných.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněné, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy, a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněný prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Obvinění ve svém dovolání vznesli částečně skutkové námitky. Těmito námitkami napadli rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obvinění tak sice formálně opřeli svá dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinili tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.
Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Obvinění namítli stejně jako v řízení o odvolání, že občanské právo dává majoritním spoluvlastníkům oprávnění bez dalšího rozhodovat o hospodaření se společnou věcí většinou počítanou podle velikosti jejich podílů. V této věci se proto podle jejich názoru jedná o vztah ryze občanskoprávní povahy, nikoliv trestněprávní. Dále namítli, že nebyl naplněn zákonný znak skutkové podstaty přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku spočívající v bránění užívání nemovitosti.
Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Podle §208 odst. 1 tr. zákoníku kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.
Podle §208 odst. 2 tr. zákoníku bude stejně potrestán, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání.
Nejvyšší soud nepřisvědčil zmíněným námitkám obviněných a poukazuje na správnou argumentaci odvolacího soudu. Obhajoba obviněných je postavena na zcela jednostranném a tendenčním výkladu ustanovení a judikatury k §139 odst. 2 občanského zákoníku týkající se hospodaření se společnou věcí podílovými spoluvlastníky. Podle §139 odst. 2 občanského zákoníku o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud. Tento princip majorizace ovšem neznamená, že většinový spoluvlastník (příp. spoluvlastníci) by si mohli počínat ve věcech hospodaření se společnou věcí zcela libovolně, bez jakéhokoliv ohledu na minoritu. I zde totiž platí obecné korektivy zákazu zneužití práva, šikany nebo zákazu jednání v rozporu s dobrými mravy. Obvinění podle skutkových zjištění soudu přidali na hlavní vjezdovou bránu řetěz s visacím zámkem, vyměnili zadlabávací zámek s vložkou zn. FAB u vstupních dveří do domu za nový, k němu přidali ještě jeden zámek, přičemž poškozenému nepředali nové klíče od uvedené brány ani domu, a dále zatloukli zadní dveře do stodoly, v důsledku čehož se poškozený nemohl do uvedeného domu dostat a užívat jej k bydlení, tj. bránili poškozenému v řádném užívání bytu a stanovením podmínek, za jakých může vstupovat do bytu a celého objektu, užívání bytu podstatně ztížili. Obvinění nerozhodli platně o zániku práva užívání bytu poškozeným ve společném domě, jeho právo užívat byt ve shodném rozsahu jako v době podpisu kupní smlouvy obviněnými proto platně nezaniklo. Nedomáhali se na něm vyklizení uvedeného bytu, ani mu nenabídli bytovou náhradu, na kterou by měl v takovém případě nárok. Za takové situace nelze od poškozeného požadovat, aby primárně využil k ochraně svých oprávněných zájmů méně efektivní prostředky mimo oblast trestního práva, protože došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla bez zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit práva poškozené osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012). Obvinění svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto shledal tyto námitky obviněných nedůvodnými a ztotožnil se se správnými závěry odvolacího soudu.
Obvinění dále namítli, že došlo k porušení zásady reformationis in peius v jejich neprospěch, neboť výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně napadli odvoláním pouze oni dva, nikoli státní zástupce, a proto oprava výroku o vině je v jejich neprospěch.
Podle §259 odst. 4 tr. ř. může odvolací soud změnit napadený rozsudek v neprospěch obviněného jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného; ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení.
Státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného J. M. proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a v neprospěch obviněného Z. T. proti výroku o upuštění od potrestání. Je proto zřejmé, že státní zástupce podal odvolání v neprospěch obou obviněných proti výroku o trestu, resp. výroku o upuštění od potrestání rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud proto mohl v souladu se zákonem při nezměněné právní kvalifikaci ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně uložit obviněnému J. M. přísnější trest a obviněnému Z. T. místo upuštění od potrestání uložit peněžitý trest. Upravil-li odvolací soud popis stíhaného skutku (tedy skutkovou větu výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), zásada porušení zákazu reformationis in peius nebyla porušena, neboť nedošlo ke změně právní kvalifikace skutku v neprospěch obviněných. Odvolací soud shodně jako nalézací soud právně kvalifikoval skutek spáchaný obviněnými jako přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto shledal tyto námitky obviněných zjevně neopodstatněnými.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných J. M. a Z. T. jsou zjevně neopodstatněná, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovoláních rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2013
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek