ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.814.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 814/2013 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. 8. 2013 o dovolání obviněného K. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 6 To 3/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 70 T 178/2010 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. K. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 70 T 178/2010, byl obviněný K. K. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest měsíců s tím, že výkon tohoto trestu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na jeden rok. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozeného V. Č. na náhradu škody.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Ostravě v podstatě v tom, že obviněný dne 7. 3. 2010 v 04,00 hod. v O.–P. jako strojvedoucí osobního vlaku tvořeného samostatným motorovým vozem zastavil v cílové stanici O.– hlavní nádraží, ukončil zde jízdu, vypomáhal vlakvedoucí R. V. při zajištění výstupu cestujících tím, že vzbudil spícího F. M. a vyzval ho, aby vzbudil svého spícího kamaráda V. Č., dále pak převzal povinnost vlakvedoucího zajistit výstup cestujících, když R. V. povolil odejít s tím, že osobně dohlédne na výstup cestujících, a poté aniž by se způsobem vylučujícím pochybnost přesvědčil o tom, že všichni cestující vystoupili, centrálně uzavřel dveře motorového vozu, po zhasnutí indikace otevřených dveří zahájil posun na jinou kolej, v důsledku čehož došlo k tomu, že poškozený V. Č. byl při vystupování zachycen uzavírajícími se dveřmi za pravou nohu v oblasti kotníku, nemohl si nohu uvolnit, upadl, byl vlečen po hraně nástupiště a po štěrkovém loži kolejí až za výhybku, a to s opakovanými nárazy hlavy a pánve, čímž utrpěl těžká zranění, pro která byl ve stavu pracovní neschopnosti ukončené dne 2. 1. 2011.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, a odvolání poškozeného, podané proti výroku podle §229 odst. 1 tr. ř., byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 6 To 3/2013, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě. Výrok o zamítnutí svého odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že odpovědnost za vystoupení všech cestujících z vlaku měla vlakvedoucí R. V., že její povinnosti nemohl převzít pouhým souhlasem s jejím odchodem a že nespadal do okruhu osob, jejichž povinností bylo znát předpis ČD KC-1, jehož porušení soudy v dané věci u něho spatřovaly. Dále vyjádřil názor, že nenaplnil subjektivní stránku přečinu, protože nemohl předvídat poruchu, která spočívala v tom, že signalizace ukazovala uzavření dveří vozu, ačkoli ty ve skutečnosti zavřeny nebyly, nevěděl o této poruše, spoléhal na bezchybnost signalizace a nemohl tudíž předvídat ani následek, který nastal. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ve výroku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, tak rozsudek Okresního soudu v Ostravě ve výroku o vině a trestu, aby zrušil i další obsahově navazující rozhodnutí a aby ho zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů je patrno, že jednání obviněného považovaly za porušení ustanovení čl. 203 předpisu ČD KC-1. Toto ustanovení následuje po nadpisu „Činnosti v cílové stanici“. Ustanovení čl. 203 písm. a) stanoví, že povinností průvodčího po zastavení vlaku v cílové stanici je provést prohlídku přidělených vozů včetně kontroly sociálního zařízení a zajistit, aby všichni cestující vystoupili, přičemž dle možností pomůže cestujícím při výstupu. Navazující ustanovení čl. 204 stanoví, že vlakvedoucí oznámí neprodleně strojvedoucímu vlakového hnacího vozidla pro potřeby bezpečného odjezdu či odtažení soupravy ukončení všech činností stanovených článkem 203 některým ze způsobů popsaných pod písmeny a) až c).
Výrok o vině nemůže být zvrácen namítanou okolností, že předpis ČD KC-1 není výslovně uveden mezi předpisy, jejichž znalost byla pro obviněného povinná.
Citovaná ustanovení předpisu ČD KC-1 z hlediska svého smyslu vyjadřují zásadu, že vystoupení všech cestujících z vlaku v cílové stanici je podmínkou další manipulace s vlakem a že splnění uvedené podmínky je předmětem komunikace mezi vlakvedoucím a strojvedoucím. Z toho logicky vyplývá, že strojvedoucí musí vědět jednak to, za jakých podmínek může v cílové stanici uvést vlak do pohybu, a jednak to, jak je mu splnění těchto podmínek oznámeno, co je obsahem takového oznámení a jaký je jeho význam.
Obviněný svým jednáním sám vyloučil postup podle citovaných ustanovení tím, že vlakvedoucí R. V. umožnil odejít a dokonce jí k tomu dal podnět za okolností, kdy i z jeho subjektivního hlediska bylo jasné, že z vlaku dosud nevystoupili všichni cestující. Uváží-li se, že obviněný přišel do té části vozu, která je určena pro cestující, zaznamenal přítomnost cestujících osob a chtěl po jiném cestujícím, aby vzbudil poškozeného, přičemž šlo o rozespalé osoby, u kterých se dá předpokládat i vliv alkoholu, a vezme-li se ještě v úvahu, že šlo o dobu na rozhraní noci a rána, kdy byla tma, pak je nutno konstatovat, že celá tato situace vykazovala vysoký stupeň rizika nesplnění podmínek pro další manipulaci s vlakem v cílové stanici. Podstatou nesprávného jednání obviněného bylo to, že umožnil vlakvedoucí R. V. odejít ve stádiu, kdy neprovedla všechny činnosti podle čl. 203 a kdy mu tím pádem ani nemohla podle čl. 204 oznámit ukončení činností uvedených v čl. 203 jako podmínku další manipulace s vlakem. Není nic nelogického na úvaze soudů, že za tohoto stavu mohl obviněný zahájit posun při splnění předpokladu, že by sám provedl činnosti, které jinak měla provést R. V. a jejichž provedení bylo podmínkou další manipulace s vlakem. Po odchodu R. V. obviněný již neprovedl kontrolu vozu, nezajistil, aby všichni cestující vystoupili, a zahájil posun s reálným rizikem, že dosud nevystoupil některý z cestujících, v daném případě poškozený V. Č. Jestliže obviněný nechal R. V. odejít, aniž vykonala to, k čemu byla povinna podle čl. 203 písm. a) předpisu ČD KC-1, sám tím přivodil situaci, v níž musel tuto podmínku další manipulace s vlakem místo ní splnit právě on, neboť za daných okolností byl jedinou osobou, která to mohla učinit.
Obstát nemohou ani námitky směřující proti závěru soudů ohledně zavinění obviněného.
Absenci zavinění na straně obviněného nelze vyvozovat ze samotné skutečnosti, že signalizace centrálního zavírání dveří vlakového vozu měla vadu, o které obviněný nevěděl a v důsledku které tato signalizace ukazovala zavření dveří, ačkoli zavřeny ve skutečnosti nebyly. Jde o to, že otázka zavření dveří, které bylo obviněnému vadně signalizováno, není totožná s otázkou, zda všichni cestující vystoupili. Obviněný zjevně vycházel z nesprávného předpokladu, že pokud mu signalizační zařízení ukazuje zavření dveří, znamená to zároveň, že nikdo z cestujících již není ve voze. Z namítané skutečnosti lze vyvozovat nanejvýš to, že obviněný nevěděl, že svým jednáním může způsobit následek spočívající ve zranění poškozeného. K tomu soudy odpovídajícím způsobem přihlédly tím, že u obviněného konstatovaly nevědomou nedbalost podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť zároveň dospěly k přijatelnému závěru, že o možnosti porušení chráněného zájmu obviněný vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Jestliže obviněný neprovedl prohlídku vozu a nezajistil, aby všichni cestující vystoupili, nemohl mít jistotu, že ve voze již nikdo není, zvláště když krátce předtím sám viděl spícího poškozeného a dalšího cestujícího ve voze. Obviněný zahájil posun vlaku za situace, která zahrnovala vysokou míru rizika přítomnosti některého z cestujících ve voze. Z toho pak vyplývalo další riziko, že když vlak již je v cílové stanici, bude se taková osoba chtít z vlaku dostat bez ohledu na zahajovaný posun. Tyto okolnosti spolu s osobními poměry obviněného vyplývajícími z jeho zaměstnání strojvedoucího jasně ukazují na splnění zákonných podmínek nevědomé nedbalosti. Vadu signalizačního zařízení lze hodnotit jen jako okolnost, která snižuje míru zavinění obviněného, ale rozhodně ho zcela nevylučuje. Nižší míru zavinění obviněného soudy vyjádřily i při závažném následku posuzovaného činu uložením mírného podmíněného trestu odnětí svobody na spodní hranici sazby a tím, že obviněnému neuložily trest zákazu činnosti.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. srpna 2013
Předseda senátu :
JUDr. Petr Hrachovec