ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.840.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 840/2013-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 16. října 2013 v neveřejném zasedání, k dovolání obviněného Ing. J. Z. CSc. , podaném proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 12 To 11/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 60/2012, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 12 To 11/2013, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 17 T 60/2012.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Praha-západ přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 17 T 60/2012, byl obviněný Ing. J. Z. CSc. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §353 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, který mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nosit zbraň na dobu 2 let. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to revolveru značky Astra.
Obviněný se měl přečinů dopustit tím, že (zkráceně) dne 8. 9. 2011, kolem 20:00 hodin, před domem č. ..., v ulici N. V., v obci L. n. V., po předchozí slovní rozepři s R. T., reagoval na jeho výčitky a nadávky tím, že zpod bundy vytáhl revolver zn. Astra, který na něho namířil a vyhrožoval mu zastřelením, pokud toho nezanechá, čímž ho vystrašil tak, že se poškozený obával o svůj život a místo incidentu urychleně opustil.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 12 To 11/2013, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný se především domnívá, že byl za daných okolností vyloučen souběh obou přečinů, jimiž byl uznán vinným a odvolací soud nesprávně posoudil otázku existence okolností vylučujících protiprávnost. Obviněný také poukázal na to, že ze strany soudů došlo k nedostatečnému seznámení se situací na místě samém, což mělo podle něj vliv na skutková zjištění, na hodnocení důkazů a potažmo znamenalo nesprávné právní posouzení skutku. Dokazování mělo být doplněno důkazem objektivně osvědčujícím situaci na místě samém. Soudy se podle obviněného nevyrovnaly se všemi skutečnostmi tvořícími předmět hmotněprávního posouzení, zejména pokud jde o hodnocení nebezpečnosti výhrůžky s ohledem na osobu pachatele, předchozí a následné jednání poškozeného, konfliktní situaci vyvolanou poškozeným, vzájemné fyzické srovnání poškozeného a obviněného, pro vyřešení otázky, zda se mohl cítit být ohrožen natolik, že byly splněny podmínky pro uplatnění okolností vylučujících protiprávnost. Podle obviněného je především nesprávný závěr soudů o jednočinném souběhu trestného činu výtržnictví a nebezpečného vyhrožování, neboť skutkový děj je podle něj beze zbytku vyčerpán znaky skutkové podstaty trestného činu podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný zdůraznil, že to nebyl on, kdo se choval hlučně a neslušně, naopak on pouze reagoval na napadení ze strany poškozeného. K pobouření veřejnosti podle něj nedošlo. Rovněž krátká doba incidentu nebyla podle obviněného samoúčelná, ale prokazuje, že jeho zájmem nebylo vyvolat veřejné pohoršení, ale odradit poškozeného natolik, aby se zdržel fyzického kontaktu a udržel si od něj odstup. Po dosažení tohoto cíle také on od dalšího jednání upustil. Obviněný dále uvedl, že v případě nebezpečného vyhrožování je pro posouzení nebezpečnosti výhrůžky a skutečnosti, zda u poškozeného nastala důvodná obava, třeba zohlednit okolnosti činu a osobnost pachatele, jak ji poškozený v době činu vnímal. Z provedených důkazů podle obviněného vyplývá, že byl znám jako osoba bezúhonná a je tedy zřejmé, že poškozený cítil ohrožení spíše z manipulace se zbraní. Obviněný zdůraznil, že se od počátku pouze snažil dostat do svého domu a ukončit tak konflikt, poškozený mu nadbíhal a tak bylo vytažení zbraně pouze únikovým manévrem, nikoli projevem agresivity. V tomto kontextu je podle obviněného sporné, zda byl naplněn znak skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování, a to vyvolání důvodné obavy. Zohlednění kontextu situace, fyzických dispozic obou účastníků chybí podle obviněného v úvahách soudů také ohledně okolností vylučujících protiprávnost. Soudy se podle obviněného soustředily pouze na okamžik, kdy viditelně držel zbraň, aniž by braly v úvahu jeho předchozí a následující jednání. Obviněný uvedl, že jako člověk s kardiologickými problémy si byl vědom toho, že námaha a stres pro něj představují vážné ohrožení života a zdraví. Hodnotil poškozeného jako osobu konfliktní se sklonem k násilí, fyzicky ho převažující, který ho slovně napadal, nadbíhal mu, vstupoval mu do jeho osobního prostoru, snažil se vyvolat konflikt a za takové situace se cítil být ohrožen. Vytažení zbraně považoval pouze za snahu poškozeného zklidnit, vyrovnat nepoměr fyzických sil. Obviněný je tedy přesvědčen, že v kontextu celé situace jednal za okolností vylučujících protiprávnost. Soudy podle něj nevyhodnotily konflikt v souvislosti se všemi okolnostmi případu a skutek nesprávně právně kvalifikovaly. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a přikázal věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného shledal zjevně neopodstatněnými. Pokud jde o námitku, že je vyloučen jednočinný souběh přečinu dle §353 a §358 tr. zákoníku, poukázal jednak na odbornou literaturu, která se o přípustnosti jednočinného souběhu těchto dvou přečinů výslovně zmiňuje a jednak na judikaturu ( např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 6 Tdo 516/2012 ), kde byla takto právně kvalifikovaná trestná činnost projednávána, aniž by dovolací soud vyslovil nepřípustnost jednočinného souběhu těchto dvou přečinů. Pokud jde o námitku obviněného, že soudy obou stupňů se dopustily jiného nesprávného hmotněprávního posouzení záležejícího v tom, že na straně obviněného neshledaly podmínky nutné obrany (resp. jiné okolnosti vylučující protiprávnost), konstatoval, že tímto způsobem se obviněný hájil již v řízení před nalézacím soudem a odvolacím soudem a oba se s touto námitkou podle něj přesvědčivě a podrobně vypořádaly. Státní zástupce má tedy za to, že dovolání obviněného Ing. J. Z., CSc. je zjevně neopodstatněné, protože dovolací námitky jsou v podstatné části shodné s námitkami k provedeným důkazům a k jejich hodnocení, které obviněný uváděl již v řízení před nalézacím i odvolacím soudem, přičemž oba soudy se s těmito námitkami adekvátně vypořádaly. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Po přezkoumání napadeného usnesení a předcházejícího řízení podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Obviněný v dovolání namítal, že jednal za okolností vylučujících protiprávnost a že nebyl naplněn znak skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování, a to vyvolání důvodné obavy. Dále uplatnil námitku týkající se údajného vyloučení souběhu přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť skutkový děj byl v jeho případě beze zbytku vyčerpán znaky skutkové podstaty trestného činu podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.
Ačkoli Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného jako celek důvodným, nesouhlasí s jeho námitkou, že jeho jednání není trestné, neboť jednal za okolností vylučujících protiprávnost. Nejvyšší soud považuje za nutné upozornit, že se uvedenou námitkou zabýval, ačkoli obviněný svou argumentaci k ní založil také na jiném skutkovém základě (na vlastním hodnocení důkazů), než ke kterému dospěly soudy na základě provedeného dokazování. Touto shodnou námitkou se navíc zabýval jak soud I. stupně, tak soud odvolací a oba se s ní náležitě a přesvědčivě vypořádaly.
Okolnosti vylučující protiprávnost jsou taková jednání, která způsobují, že čin není trestným činem, i když jinak (s výjimkou protiprávnosti) zdánlivě naplňují všechny znaky trestného činu. Ač trestní zákoník obsahuje celkem pět okolností vylučujících protiprávnost činu, obviněný nijak nekonkretizuje, o kterou z nich by se v jeho případě mohlo jednat. Z jeho argumentace, že tyto okolnosti vylučující protiprávnost činu shledává v existenci nebezpečí v podobě agrese jiného, je ale zřejmé, že se nedomáhá uplatnění podmínek krajní nouze, ale nutné obrany, jejíž podstatou je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem. To ostatně plně odpovídá také okolnostem případu. Krajní nouze je charakterizována jako čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem. Čin osoby jednající v krajní nouzi při dodržení jejich podmínek a mezí není trestným činem. Nutná obrana je čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Čin bránící se osoby při dodržení podmínek a mezí nutné obrany není trestným činem.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se touto problematikou podrobně zabývaly, přičemž z provedených důkazů hodnocených v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., nepochybně vyplynulo, že v momentě, kdy obviněný jako reakci na slovní potyčku s poškozeným (i když velmi vulgární ze strany poškozeného a iniciovanou samotným poškozeným), vytáhl revolver a mířil jím proti tělu poškozeného, nenastala žádná okolnost vylučující protiprávnost takového jednání. Především je nutno zdůraznil, že soudy shledaly nevěrohodnou výpověď jak obviněného tak jeho manželky týkající se fyzického napadení svědkyně L. Z. ze strany poškozeného a neuvěřily obhajobě obviněného, který se snažil své jednání omluvit v podstatě tím, že se zastal své manželky, čímž chtěl dosáhnout posouzení jeho jednání jako jednání v nutné obraně, tedy za okolností vylučujících protiprávnost činu. Ze skutkových zjištění soudů, ze kterých vychází při svém hodnocení také Nejvyšší soud, vyplývá, že k fyzickému útoku na manželku obviněného, který by obviněný svým jednáním odvracel, nedošlo. Podmínky pro jednání v nutné obraně tak nebyly naplněny, což soudy ve svých rozhodnutích náležitě odůvodnily a Nejvyšší soud tento závěr akceptuje.
Soudy obou stupňů k námitkám obviněného náležitě zkoumaly, zda bylo možné hodnotit jeho jednání jako jednání za podmínek nutné obrany, přičemž shledaly, že tyto okolnosti vylučující protiprávnost v daném případě nenastaly. Z podrobného a pečlivého odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, na které Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje, také vyplývá, že hodnotil všechny okolnosti daného případu, včetně předchozího a následného jednání obou účastníků sporu, zdravotního stavu obviněného, atd. Pokud jde o podmínky nutné obrany, soudy správně shledaly, že obviněnému v okamžiku vyndání zbraně žádný útok nehrozil a ani žádný útok netrval. Jak obviněný sám uvedl, vytáhl zbraň na poškozeného ve chvíli, kdy k němu byl tento otočen zády a žádný útok tedy nehrozil. Ze skutkových zjištění soudů je naopak zřejmé, že obviněný zcela neadekvátně (namířil na poškozeného střelnou zbraň) reagoval na slovní konflikt s poškozeným, na jeho výčitky a nadávky, přičemž za takovou nepřípustnou a zcela zjevně nepřiměřenou reakci bylo nutné učinit obviněného trestně odpovědným.
Nejvyšší soud dále nesouhlasí s námitkou obviněného, že jeho jednání v kontextu všech okolností případu nemohlo být způsobilé vyvolat v poškozeném důvodnou obavu. Spornou otázkou je tedy to, zda byl naplněn zákonný znak uvedeného přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, který je vyjádřen dikcí "že to může vzbudit důvodnou obavu". Jde o to, zda jednání obviněného, kdy k řešení (ač ze strany poškozeného vulgárního) verbálního konfliktu použil střelnou zbraň, kterou mířil proti tělu poškozeného, bylo způsobilé vyvolat u poškozeného důvodnou obavu o život nebo zdraví.
V souladu s rozhodovací praxí soudů se způsobilost výhrůžky vzbudit u poškozeného důvodnou obavu posuzuje se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, tj. se zřetelem k povaze výhrůžky, k tomu, jak ji poškozený v době činu vnímal, se zřetelem k povahovým vlastnostem pachatele a jeho aktuálnímu psychickému stavu v době pronášení výhrůžky, k jeho fyzickým dispozicím v porovnání s fyzickými dispozicemi poškozeného, k místu, kde byla výhrůžka pronesena, k eventuální přítomnosti dalších osob, k tomu, zda byla doprovázena nějakým demonstrativním jednáním atd.
Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je nepochybné, že ke svým závěrům o naplnění všech znaků uvedeného přečinu nebezpečného vyhrožování přistoupily po zhodnocení všech okolností případu. Podle skutkových zjištění soudů měl obviněný nedlouho předtím konflikt s přítelkyní poškozeného týkající se jejich psů a tento spor zůstal neurovnán. Na toto téma pak došlo ke sporu mezi poškozeným a obviněným, kdy je zřejmé, že rozhovor inicioval poškozený a zjevně hovořil hlasitě a velice neslušně (jak vyplývá již ze skutkové věty), došlo tak ke slovní rozepři, při které obviněný náhle vytáhl revolver, který měl při sobě a namířil ho proti tělu poškozeného. Takové jednání, aniž bylo doprovázeno dalšími slovními projevy ze strany obviněného, je zcela nepochybně způsobilé vyvolat v poškozeném důvodnou obavu o zdraví a život. Jako nebezpečné bylo jednání obviněného vnímáno i samotným poškozeným, který poté situaci řešil odchodem domů. Souhrn všech těchto skutečností je přesvědčivým podkladem pro závěr o důvodnosti obavy, kterou z jednání obviněného měl poškozený. Nelze akceptovat argumentaci obviněného, že se poškozený neměl důvod obávat jednání obviněného, neboť tento je znám jako osoba bezúhonná. Ze znění ustanovení §353 odst. 1 tr. zákoníku je přitom zřejmé, že důvodná obava ani nemusí vzniknout, ale její vznik musí být reálný.
Pokud jde o námitku obviněného, že je vyloučen jednočinný souběh přečinů podle §353 tr. zákoníku a §358 tr. zákoníku, Nejvyšší soud především (stejně jako státní zástupce) poukazuje na odbornou literaturu, která se o přípustnosti jednočinného souběhu těchto dvou přečinů výslovně zmiňuje (k tomu srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II., §353, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 3289 s. ). Oba přečiny jsou zařazeny shodně do Hlavy X trestního zákoníku (trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných). Přečin nebezpečného vyhrožování je systematicky zařazen do dílu 5. (trestné činy narušující soužití lidí), přečin výtržnictví do dílu 6. (jiná rušení veřejného pořádku), a jednočinný souběh je možný, neboť skutkové podstaty uvedených přečinů obsahují jiný objekt chráněný trestním zákoníkem. U přečinu nebezpečného vyhrožování je objektem zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám, kdežto ustanovení §358 tr. zákoníku chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Skutkové podstaty uvedených trestných činů nejsou mezi sebou ve vztahu, kdy by byl jeden z nich trestným činem speciálním vůči druhému. Jednočinný souběh není vyloučen ani v důsledku okolností konkrétního skutku, které by zakládaly faktickou konzumpci těchto dvou přečinů. Pokud by tedy obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkových podstat více trestných činů, jde o souběh těchto trestných činů a obviněný by musel být uznán vinným všemi trestnými činy, jejichž skutkovou podstatu svým jednáním naplnil.
Na tomto místě však Nejvyšší soud shledává dovolání obviněného důvodným, neboť je přesvědčen, že jednáním obviněného nebyly za konkrétních skutkových okolností naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví.
Obviněný se měl přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku dopustit tím, že na místě veřejnosti přístupném se dopustil výtržnosti. Není pochyb o tom, že se obviněný svého jednání dopustil na místě veřejnosti přístupném, na obecném prostranství, na ulici mezi rodinnými domy v obci L. n. V. Pro závěr, že čin pachatele má charakter výtržnosti, je však rozhodující povaha jeho jednání, a nikoliv samotné místo, kde k němu došlo. Trestný čin výtržnictví podle §358 tr. zákoníku patří mezi trestné činy hrubě narušující občanské soužití. Ustanovení o trestném činu výtržnictví chrání klidné soužití občanů proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Jde tedy o ochranu veřejného statku jako skupinového zájmu, a nikoli o postih jednání, která směřují proti individuálním zájmům (ty jsou tu dotčeny jen sekundárně). Jednání, které naplňuje zákonný znak „výtržnost“, musí být takové povahy, že se dotýká širšího okruhu občanů potud, že proti takovému okruhu osob přímo směřuje, nebo potud, že sice bezprostředně směřuje proti jednotlivci, avšak vzhledem ke způsobu provedení a dalším okolnostem se širšího okruhu osob dotýká např. tím, že ohrožuje i je, ruší jejich klid, vyvolává u nich obavy apod. Výtržnické jednání je tedy projevem záporného vztahu pachatele ke společnosti jako celku, ke spoluobčanům vůbec nebo k hodnotám, na nichž je založeno uspořádání pospolitosti určitého širšího okruhu lidí.
Ze skutkových zjištění učiněných soudy na základě provedeného dokazování vyplývá, že měl obviněný nedlouho před posuzovaným jednáním konflikt s přítelkyní poškozeného svědkyní M. H., týkající se jejich psů a tento spor zůstal neurovnán. Obviněný vyčítal svědkyni, že nezvládá svého psa, neboť pes, ač se pohyboval na veřejném prostranství, a byl na vodítku, napadl psa manželů Z. Obviněný po svědkyni požadoval, aby svého psa na vodítku opatřila i náhubkem, přičemž jí hrozil, že jinak jejího psa zastřelí. Tento svůj požadavek i hrozbu zopakoval ještě při dalším setkání se svědkyní M. H. s jejím psem. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že nesouhlasí s argumentací soudu prvního stupně, že tento požadavek obviněného vůči svědkyni M. H. byl svévolný, i když z obsahu spisu je zřejmé, že po svědkyni požadoval, aby její pes nosil náhubek, ač tuto povinnost platná vyhláška města neukládá. Obviněný měl se svědkyní M. H. předchozí špatnou zkušenost, neboť jejich pes byl napaden psem svědkyně M. H., který se na veřejném prostranství pohyboval sice na vodítku, ale přesto k napadení došlo. Obviněný tak měl důvod požadovat od svědkyně M. H. lepší zabezpečení jejího psa opatřením náhubkem, když jej pouze na vodítku nezvládala. Je pravdou, že ne zcela adekvátně hrozbou zastřelením psa.
Tento spor se stal také impulsem k projednávanému sporu mezi obviněným Ing. J. Z. a poškozeným R. T. Ze skutkových zjištění vyplývá, že celé jednání inicioval sám poškozený tím, že obviněného oslovil, zda si s ním může promluvit a pak už velmi nevybíravým způsobem, hlasitě a vulgárně obviněnému vyčítal jeho údajně nezdvořilé chování k jeho přítelkyni. Jednání, které by bylo možné považovat za výtržnické, je v této fázi podle skutkových zjištění jednání poškozeného, který vyvolal celý konflikt hrubým, velice neslušným a hlučným verbálním atakem na obviněného, který se zpočátku snažil nereagovat a nenechat se vyprovokovat a pokračoval v chůzi ke svému domu. Poškozený mu ale při chůzi stále nadbíhal a opakovaně mu vyčítal jeho chování ke svědkyni M. H., které však nebylo tak zcela nedůvodné, jak uvedl Nejvyšší soud výše, a samotný poškozený si toho musel být vědom, protože o napadení psa Z. věděl. Obviněný na jednání poškozeného zpočátku nereagoval, snažil se odejít, až posléze při pokračujících výčitkách a nadávkách poškozeného vytáhl svoji zbraň. Motivem následného jednání obviněného bylo ukončit slovní napadání své osoby ze strany poškozeného. Ačkoliv obviněný zvolil velice nevhodný a neadekvátní způsob (namíření zbraně proti tělu poškozeného) ve snaze ukončit verbální ataky poškozeného, a správně tak byly v jeho jednání shledány znaky přečinu nebezpečného vyhrožování, Nejvyšší soud nesouhlasí s tím, že jeho jednání naplnilo též znaky přečinu výtržnictví, zejména pokud jde o znak „dopustí se výtržnosti“ (ačkoli jak bylo uvedeno výše, jednočinný souběh těchto dvou trestných činů není vyloučen). Ze zjištění soudů nevyplývá, že by se jednání obviněného, kterého se sice dopustil na ulici, ale které spočívalo pouze ve vytažení a namíření zbraně na poškozeného, nějak dotklo dalších občanů nebo, že by se tak stalo způsobem, který by svědčil o celkově negativně zaměřeném postoji obviněného vůči společnosti či spoluobčanům vůbec. Incident, spočívající v namíření zbraně, trval velice krátkou dobu, nebyl pozorován nikým jiným než osobami zúčastněnými na konfliktu, obviněný se narozdíl od poškozeného nechoval ani hlučně ani neslušně, a tak z jeho strany nedošlo k pohoršení nebo pobouření veřejnosti. Motiv činu tak vyvěral výlučně z neurovnaného sousedského konfliktu týkajícího se jejich psů. To koresponduje také se zjištěním soudů, že obviněný je osobou bezúhonnou, nespáchal předtím ani trestný čin ani přestupek, jakož i s tím, že je činný v místní samosprávě.
Aplikují-li se zásady, které Nejvyšší soud v předchozích částech tohoto usnesení vyložil ve vztahu k zákonnému znaku „výtržnost“, na posuzovaný případ, je zřejmé, že jednání obviněného Ing. J. Z. není podřaditelné pod tento znak.
Pokud soudy kvalifikovaly skutek vedle přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku také jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Praze, tak rozsudek Okresního soudu Praha-západ jako součást předcházejícího řízení. Zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Nakonec přikázal Okresnímu soudu Praha-západ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš