ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.1037.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 1037/2013-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. října 2013 o dovolání obviněného mladistvého „tulipána“*), a M. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 3. 12. 2012, sp. zn. 4 Tmo 29/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež pod sp. zn. 2 Tm 6/2012, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 3. 12. 2012, sp. zn. 4 Tmo 29/2012, a rozsudek Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 2 Tm 6/2012, v části týkající se obviněného mladistvého „tulipána“.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně, soudu pro mládež, přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 2 Tm 6/2012, byl obviněný M. S. uznán vinným v bodech 1., 2. zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, a obviněný mladistvý „tulipán“ (dále jen „mladistvý“) v bodě 1. proviněním loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jako účastník formou pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jichž se podle popsaných skutkových zjištění oba obvinění dopustili tím, že
1. obviněný M. S. a mladistvý „tulipán“ společně s obviněnými E. B. a O. J. jako členové organizované skupiny ve vzájemné součinnosti, koordinovanosti a dělbě jednotlivých úkolů, kdy se obvinění M. S., E. B., O. J. a také mladistvý P. K. opakovaně scházeli a domlouvali od přesně nezjištěné doby od začátku října 2011 v kavárně C., M. v U. H., na záměru opatřit si zlaté šperky i za cenu použití násilí, případně pohrůžky násilí, kdy obviněný M. S. požádal „tulipán“, aby obhlídl objekt prodejny zlatnictví B. B., na adrese U. B., ulice Š. Tento obhlídku provedl dne 14. 10. 2011 v časech 14.16 hod., 14.53 hod. a 15.50 hod., kdy zjišťoval složení obsluhy a situaci ve zlatnictví, a tyto informace předal za finanční odměnu 5.000,- Kč M. S., který rozdělil úkoly tak, že E. B. sežene osobní vozidlo, bude řídit a vlastní provedení přepadení provede on a obviněný O. J. Obviněný E. B. si vypůjčil od své matky M. B. osobní motorové vozidlo značky Subaru Impreza, kterým dne 15. 10. 2011 kolem 08.40 hod. přivezl společně obviněné M. S. a O. J. k prodejně předmětného zlatnictví, načež obvinění M. S. a O. J. po předchozím zamaskování obličejů šátky, kuklou, nasazení rukavic a s předem připravenou zbraní – plynovou pistolí, vstoupili do vnitřních prostor prodejny zlatnictví. Obviněný M. S. namířil zbraň na prodavačku L.M. a pod pohrůžkou použití zbraně ji přinutil k vydání 6 kusů plat s řetízky ze žlutého kovu a 2 kusů plat s náramky ze žlutého kovu, které obviněný O. J. uložil do předem přinesené tašky, načež z prodejny i se šperky utekli, nasedli do auta řízeného obviněným E. B. a z místa odjeli. Šperky odvezli podle předchozí domluvy do místa bydliště P. K., kde je s ním zvážili. Prázdná plata pak obvinění M. S. a E. B. odhodili u odpočívadla mezi městysem B. a obcí Z., načež následně obviněný M. S. prostřednictvím dalších osob zlato prodával, kdy část takto získaných peněz vyplatil ostatním jako podíl na přepadení a zbytek peněz použil pro vlastní potřebu, a tímto jednáním způsobili B. B. škodu ve výši 2.519.665,- Kč,
2. obviněný M. S. společně s obviněnými E. B., J. O. a mladistvým M. M. jako členové organizované skupiny ve vzájemné součinnosti a dělbě jednotlivých úkolů, v přesně nezjištěné době po provedení loupežného přepadení dne 15. 10. 2011 v bodě 1., se vzájemně scházeli v kavárně C., M., U. H., kdy schůzky inicioval obviněný M. S., který přesvědčil k provedení loupežného přepadení E. B., J. O. a mladistvého M. M. a vytipoval objekt loupežného přepadení zlatnictví Lazurit, s. r. o., na N. v H., které dne 21. 11. 2011 s J. O. obhlédli, aby zjistili zabezpečení objektu a přítomnost bezpečnostních kamer, únikovou cestu apod. Obviněný M. S. rozdělil ostatním úkoly, zapůjčil vozidlo Škoda Felicia, zajistil zbraně, a to plynovou pistoli černé barvy zn. Walther P22, v.č. LO 74807132 a plynový samopal černé barvy zn. Ekol Voltran EAS – 773216 ASI – Cal. 9 mm P.A., 22 kusů nábojů, sportovní tašku a jednorázové rukavice, načež se všichni dne 23. 11. 2011 v 15.00 hod. sešli v kavárně C. v U. H., poté odjeli vozidlem Škoda Felicia, které řídil E. B., směrem na H. Cestou se zastavili v K. u benzínové stanice, kde obviněný M. S. zakoupil benzín a zapalovač, aby pak spálili oblečení, ve kterém bude provedeno loupežné přepadení. Před H. se převlékli, obličeje zamaskovali černými kuklami, nasadili si rukavice, mladistvý M. M. si vzal k sobě pistoli zn. Walther a obviněný J. O. samopal zn. Ekol. Na N. v H. obviněný M. S. vystoupil z auta, aby zjistil vhodnou situaci k loupežnému přepadení a dal k jejímu provedení signál a pak hlídal. Obviněný E. B. auto zaparkoval asi 50 metrů od předmětného zlatnictví, načež kolem 16.30 hod. obviněný M. S. prozvonil mobilní telefon obviněného E. B., což byl signál, aby obviněný J. O. a mladistvý M. M. vystoupili z auta a pak kolem 16.35 hod. vstoupili do prodejny zlatnictví, zakřičeli „přepadení, nikdo se nebude hýbat“. Obviněný J. O. mířil zbraní na prodavačky P. Ch. a H. H., zatímco mladistvý M. M. otevíral zásuvky za prodejním pultem, odkud skládal do přinesené tašky plata se zlatými šperky. Poté obviněný J. O. nastříkal prodavačkám do očí a obličeje pepřový sprej, prodejnu opustili, nastoupili nazpět do vozidla a odjeli k obci R., kde zlaté šperky z plat přeložili do ručníků, svlékli oblečení, rukavice a kukly, tyto polili připraveným benzínem a zapálili. Firmě Lazurit spol. s r. o., se sídlem M., K., způsobili odcizením šperků škodu v celkové výši 3.094.441,- Kč.
Odsouzeni byli za tato trestná jednání tak, že obviněnému M. S. byl podle §173 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil i trest propadnutí věci, a to věcí ve výroku konkrétně uvedených. Mladistvému „tulipánovi“ bylo podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §31 odst. 1 z. s. m. uloženo trestní opatření odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu ostatních spoluobviněných a o náhradě škody.
Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež, jako soud odvolací na podkladě odvolání obviněných M. S. a mladistvého „tulipána“, ale i dalších obviněných a státního zástupce podaného v neprospěch obviněných, rozsudkem ze dne 3. 12. 2012, sp. zn. 4 Tmo 29/20012, rozhodl ve vztahu k dovolatelům tak, že odvolání mladistvého „tulipána“ podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Ohledně obviněného M. S. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného částečně zrušil u tohoto obviněného ve výrocích o vině, trestu, náhradě škody a zabrání věci a podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. ve vztahu k takto zrušeným částem rozsudku soudu prvního stupně nově rozhodl tak, že obviněného M. S. uznal vinným skutky v bodech 1. a 2. popsanými zcela shodně s tím, jak byly uvedeny ve skutkových zjištěních v rozsudku soudu prvního stupně. Skutek v bodě 1. posoudil jako zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a v bodě 2. jako organizátorství ke zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Odsoudil jej podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil i trest popadnutí věci, a to věcí ve výroku konkrétně uvedených. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu uložil zabrání vzduchové pistole ve výroku identifikované. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému M. S. povinnost nahradit společně a nerozdílně s obviněným E. B., O. J. a mladistvým „tulipánem“, ve vztahu k nimž zůstal napadený rozsudek nezměněn, vzniklou škodu.
Odvolací soud rovněž rozhodl o odvoláních ostatních odvolatelů způsobem, který se v projednávaných dovoláních v trestní věci obviněného M. S. ani mladistvého „tulipána“ nikterak neprojevil, a proto není nutné tuto část rozsudku odvolacího soudu zmiňovat.
Proti tomuto rozsudku prostřednictvím obhájců podali obvinění M. S. a mladistvý „tulipán“ dovolání. Oba tento mimořádný opravný prostředek opřeli o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., mladistvý „tulipán“ navíc i o důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Obviněný M. S. spatřoval nesprávné hmotně právní posouzení při ukládání trestu. Konkrétně poukázal na to, že mu byl uložen nepřiměřeně tvrdý trest, který mu byl vyměřen na osm let a šest měsíců podle §173 odst. 2 tr. zákoníku a pro jeho výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle obviněného tento trest nerespektuje základní zásady trestního práva, mimo jiné jeho výchovnou roli. Brojil proti nesprávnému použití §56 odst. 2 tr. zákoníku. Poukázal na to, že v tomto ustanovení zákon soudu ukládá obviněného „zpravidla“ zařadit do příslušného typu věznice, a je tedy na úvaze soudu, jaký typ věznice zvolí. Odvolací soud mu výkon trestu uložil do nejtěžšího typu věznice se zvýšenou ostrahou, aniž by zvážil, že je osobou dosud netrestanou, otcem dvou malých dětí a až dosud vedl řádný život. Z tohoto důvodu obviněný pokládá zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku za nepřiměřeně tvrdý postih a navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a sám nově rozhodl tak, že mu uloží trest při dolní hranici trestní sazby a zařadí jej pro jeho výkon do věznice s ostrahou.
Mladistvý „tulipán“ v dovolání brojil proti tomu, že by byl nejméně srozuměn s tím, že spolupachatelé mohou na místě činu použít pohrůžky bezprostředního násilí či násilí za účelem překonání odporu prodavaček, aby se zmocnili cizích věcí. Pro takový závěr neměly soudy potřebné důkazy a o této okolnosti tak vznikají důvodné pochybnosti, protože se soudy nezabývaly tím, zda mladistvý věděl, že má dojít k loupeži, nebo jen předpokládal, že z obchodu budou věci toliko odcizeny, zejména z žádného důkazu nevyplynulo, že by byl mladistvý obeznámen se záměrem pachatelů při činu použít zbraně. Mladistvý poukázal na to, že jeho životní nezkušenost mu neumožňovala takové důsledky domyslet, protože v době, kdy se na základě podnětu spoluobviněného M. S. dostavil do prodejny zlatnictví, mu bylo patnáct let, tedy se nacházel ve věku velmi se blížícím hranici trestní odpovědnosti. Řádně studoval střední školu a jeho životní zkušenosti odpovídaly jeho nízkému věku a bezúhonnosti a žil ve stabilním slušném rodinném prostředí bez kriminálních vlivů. Ze všech těchto okolností je zřejmé, že bez znalosti konkrétní dohody nemohl domyslet, že spoluobvinění se budou chtít tohoto trestného činu dopustit za použití zbraní, ani to, o jakou výši škody se bude jednat, resp. že bude dosahovat výše specifikované v napadeném rozhodnutí. Zdůraznil, že nevěděl ani o existenci organizované skupiny, tedy toho, jak mají pachatelé rozděleny úlohy, ozbrojení jejích členů ani o uskutečňovaných přípravách. Ze všech těchto důvodů zpochybnil i správnost výroku o náhradě škody, jímž byl k jejímu placení zavázán společně a nerozdílně s ostatními spoluobviněnými, neboť má za to, že v posuzované věci jsou dány podmínky a důvody pro aplikaci §438 odst. 2 obč. zák. o dělené odpovědnosti. Mladistvý se domnívá, že měl být zohledněn jeho zanedbatelný podíl na trestné činnosti i jeho nízký věk, který vyžadoval zvláštní přístup a ohledy. Aplikaci ustanovení §438 odst. 1 ve spojení s §439 obč. zák. považuje za nespravedlivou, neboť může dojít k tomu, že mladistvý díky svým rodičům bude jedinou osobou, která náhradu škody zaplatí přesto, že sám neodcizil ani jediný řetízek. Tento závazek současně pociťuje jako diskvalifikující z hlediska svého budoucího života a postup soudů, ze kterého vzešel, shledává v rozporu s §3 odst. 3 z. s. m.
V závěru dovolání mladistvý navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého, příp. prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podaným dovoláním se vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která dovolání obviněného M. S. shledala nepřípustným, neboť směřuje do výroku o trestu, přičemž trest uložený tomuto obviněnému byl uložen v zákonné trestní sazbě 5 až 12 let ve výměře 8 let a 6 měsíců. Jeho dovolání proto navrhla podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítnout. K dovolání mladistvého „tulipána“ poukázala na rozsudek odvolacího soudu dostatečně a podrobně reagující na stejné námitky mladistvého. Státní zástupkyně vyslovila souhlas s názorem tohoto soudu, že pokud mladistvý popíral, že by věděl o loupežném záměru dalších obviněných ve vztahu ke skutku popsaném pod bodem 1. výroku o vině, bylo zjištěno, že na místě činu zjišťoval především počet prodavaček, a proto musel být nejméně srozuměn s tím, že spolupachatelé mohou na místě činu použít násilí či pohrůžky násilí, aby překonali případný odpor prodavaček. Ve vztahu k základní skutkové podstatě pomoci k provinění loupeže tak mladistvý jednal nejméně ve formě nepřímého úmyslu. Nezpochybnila ani zavinění mladistvého ke způsobené výši škody, a to s ohledem na §17 písm. a) tr. zákoníku, podle něhož k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se přihlédne, jde-li o těžší následek i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti. Mladistvý „tulipán“ věděl, že se ve zlatnictví nachází velmi cenné věci, kterých se chtějí spolupachatelé zmocnit, přičemž si byl vědom toho, že jejich hodnota může přesáhnout i částku 500.000,- Kč, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že se tak nestane. Z těchto všech důvodů státní zástupkyně uzavřela, že mladistvý ve vztahu ke znaku značné škody jednal ve vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a proto jeho dovolání navrhla odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve obě podaná dovolání přezkoumal z hledisek dodržení základních formálních podmínek a shledal, že přípustnost obou vychází z ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., oba dovolatelé jsou osobami oprávněnými podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. a dovolání uplatnili v zákonné lhůtě a na místě, kde tak lze učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Při splnění těchto kritérií posuzoval, zda důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na němž jsou založena obě dovolání, a důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který užil mladistvý, koresponduje s podmínkami pro něj zákonem vymezenými, protože věcnému přezkoumání je možné podrobit napadená rozhodnutí jen na podkladě dovolání, které je opřeno o některý ze zákonem taxativně stanovených důvodů.
Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze použít při existenci vad rozhodnutí spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na jeho podkladě se mohou vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle toho lze prostřednictvím tohoto důvodu vytýkat i „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Obviněný M. S. prostřednictvím uvedeného důvodu brojil jednak proti přílišné tvrdosti uloženého trestu odnětí svobody ve výměře osmi let a šesti měsíců a jednak vznesl výhrady proti nesprávné aplikaci ustanovení §56 odst. 2 tr. zákoníku, a tím i vadnému zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou.
K výtce o nepřiměřené tvrdosti a přísnosti obviněnému uloženého trestu odnětí svobody podle §173 odst. 2 tr. zákoníku v trvání osmi let a šesti měsíců Nejvyšší soud podotýká, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na tento rámec možností podat dovolání proti výroku o trestu je v případě dovolání obviněného M. S., který své výhrady soustředil jen proti trestu, potřeba uvést, že uvedený dovolací důvod nenaplnil v části, jíž vytýkal, že mu soudy uložily příliš přísný trest. Protože na tyto námitky obviněným označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, Nejvyšší soud se touto částí dovolání nemohl zabývat.
Nejvyšší soud však za námitky uplatněné v souladu s uvedeným dovolacím důvodem považuje obviněným konstatovanou vadnou aplikaci ustanovení §56 tr. zákoníku vymezujícího podmínky pro zařazení odsouzených pachatelů do příslušného typu věznice. Jde totiž ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. o jiné nesprávné hmotně právní posouzení a Nejvyšší soud z podnětu této výhrady zkoumal, zda je uvedený výrok učiněn v souladu se zákonem (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 810/2010, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 6 Tdo 925/2010).
Výrokem o trestu dovoláním napadeného rozsudku byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody uloženého v trvání osmi roků a šesti měsíců za zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku zařazen podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolací soud k tomuto rozhodnutí na straně 18 svého rozsudku konstatoval, že v případě obviněného pro takový typ věznice byly splněny všechny zákonem vymezené podmínky, když pro zařazení do mírnějšího režimu neshledal ve smyslu §56 odst. 3 tr. zákoníku žádné důvody.
Nejvyšší soud shledal, že uvedené závěry odvolacího soudu korespondují jak se zákonným vymezením §56 odst. 2, 3 tr. zákoníku, tak s okolnostmi, které soudy v této souvislosti uvedly.
Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku lze do věznice se zvýšenou ostrahou zařadit pachatele, kterému byl uložen výjimečný trest, trest odnětí svobody za trestný čin spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny, kterému byl za zvlášť závažný zločin uložen trest odnětí svobody ve výměře nejméně osmi let, nebo který byl odsouzen za úmyslný trestný čin a v posledních pěti letech uprchl z vazby nebo z výkonu trestu.
Vzhledem k tomu, že jde o alternativní výčet, postačí, splňuje-li pachatel podmínky alespoň jedné z možností.
S ohledem na okolnosti zjištěné v projednávané věci je zřejmé, že se zřetelem na právní kvalifikaci a výměru trestu je pro použití §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku naplněna alternativa „uložení trestu odnětí svobody ve výměře nejméně osmi let za zvlášť závažný trestný čin“.
Zvlášť závažným zločinem je podle §14 odst. 3 tr. zákoníku úmyslný trestný čin, na nějž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí sazby nejméně deset let.
S ohledem na to, že obviněnému byl trest uložen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku, u něhož je stanovena trestní sazba trestu odnětí svobody od pěti do dvanácti let, šlo o odsouzení za zvlášť závažný zločin ve smyslu §14 odst. 3 tr. zákoníku, který byl vyměřen v trvání osmi roků a šesti měsíců, čímž byly splněny všechny zákonné podmínky §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Odvolací soud proto nepochybil, jestliže při správné aplikaci tohoto ustanovení obviněného pro výkon trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Nejvyšší soud k výhradám obviněného připomíná, že výjimku z pravidel pro zařazování obviněných do jednotlivých typů věznic podle §56 odst. 2 tr. zákoníku představuje ustanovení §56 odst. 3 tr. zákoníku, podle něhož soud může zařadit pachatele do věznice jiného typu, než do které má být podle odstavce 2 zařazen, má-li se zřetelem na závažnost trestného činu a na stupeň a povahu narušení pachatele za to, že bude působení na něj, aby vedl řádný život, v jiném typu věznice lépe zaručeno; do věznice se zvýšenou ostrahou zařadí však vždy pachatele, jemuž byl uložen trest odnětí svobody na doživotí.
Základem pro úvahu o užití §56 odst. 3 tr. zákoníku je předpoklad, že jiným zařazením pachatele než podle §56 odst. 2 tr. zákoníku bude lépe zaručeno působení na pachatele tak, aby vedl řádný život, k čemuž soudu slouží zhodnocení a zvážení všech okolností případu se zřetelem na závažnost spáchaného trestného činu, stupeň a povahu narušení pachatele (srov. rozhodnutí č. II/1966 Sb. rozh. tr.).
Odvolací soud okolnosti, za nichž byl čin spáchán, jakož i osobu obviněného pro účely zařazení do příslušného typu věznice zvažoval a dospěl k závěru, že na straně obviněného ani jím spáchaného činu nejsou takové skutečnosti, které umožňovaly použít ustanovení §59 odst. 3 tr. zákoníku (viz strana 18 rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud na základě uvedeného shledal výrok o zařazení obviněného pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku správným a dovolání obviněného M. S., které bylo v převážné části jen opakováním námitek již dříve uplatněných v rámci podaného odvolání, posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jak je ve výroku tohoto usnesení v bodě II. uvedeno.
K dovolání mladistvého „tulipána“ je nutné připomenout, že dovolání podal vedle již citovaného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) r. ř., podle kterého lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. Se zřetelem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť jednak odvolací soud k jeho odvolání napadený rozsudek podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, a jednak vzhledem k tomu, že uplatnil též důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Mladistvý v dovolání se zřetelem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že byl neopodstatněně uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zvlášť závažnému zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, protože kromě toho, že byl poslán obviněným M. S., aby provedl obhlídku v prodejně zlatnictví, nevěděl nic o tom, za jakých okolností a jaký čin bude pachateli spáchán. Brojil proto proti nesprávné právní kvalifikaci, neboť po subjektivní stránce nebyly dány všechny znaky účastenství k uvedenému zvlášť závažnému zločinu.
Jelikož Nejvyšší soud v dovolání mladistvého „tulipána“ neshledal takové vady, pro které by bylo nutné jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným rozhodnutím či jejich částem předcházející a shledal, že dovolání je důvodné, a to z následujících důvodů.
Dovolání mladistvého směřuje proti výroku o vině, jímž byl uznán vinným v bodě 1. účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k trestnému činu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit v zásadě tím, že na základě žádosti obviněného M. S., aby obhlídl objekt prodejny zlatnictví B. B., na adrese U. B., ulice Š., tuto obhlídku provedl dne 14. 10. 2011 v časech 14.16 hod., 14.53 hod. a 15.50 hod., kdy zjišťoval složení obsluhy a situaci ve zlatnictví, a tyto informace předal za finanční odměnu 5.000,- Kč M. S. Přitom obvinění M. S., E. B. a O. J. jako členové organizované skupiny ve vzájemné součinnosti, koordinovanosti a dělbě jednotlivých úkolů, při opakovaných schůzkách od přesně nezjištěné doby od začátku října 2011 v kavárně C., M. v U. H., vytyčili záměr opatřit si zlaté šperky i za cenu použití násilí, případně pohrůžky násilí, při rozdělení úkolů, vlastní přepadení prodejny v souladu s vytyčeným plánem dne 15. 10. 2011 kolem 08.40 hod. E. B. přivezl obviněné M. S. a O. J. společně k prodejně předmětného zlatnictví, načež obvinění M. S. a O. J. po předchozím zamaskování obličejů šátky, kuklou, nasazení rukavic a s předem připravenou zbraní – plynovou pistolí, vstoupili do vnitřních prostor prodejny zlatnictví, kde obviněný M. S. namířil zbraň na prodavačku L. M. a pod pohrůžkou použití zbraně ji přinutil k vydání 6 kusů plat s řetízky ze žlutého kovu a 2 kusů plat s náramky ze žlutého kovu, které obviněný O. J. uložil do předem přinesené tašky, načež z prodejny i se šperky utekli, nasedli do auta řízeného obviněným E. B. a z místa odjeli. Šperky po odvezení následně obviněný M. S. prostřednictvím dalších osob rozprodával. Škoda způsobená B. B. činila 2.519.665,- Kč.
Odvolací soud se v rozsudku ze dne 3. 12. 2012, sp. zn. 4 Tmo 29/2012, ke skutku v bodě 1. spáchanému mladistvým vyjádřil jen v souhrnné a velmi stručné poznámce na straně 15, 19 a 20, kde uvedl, že ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu nezjistil s odkazem na §2 odst. 5, 6 a §125 tr. ř. žádná pochybení a … „nemá pochybnosti, že se skutky tak, jak byly uvedeny pod body 1. a 2. výroku o vině (rozsudku soudu prvního stupně), jimiž byli obvinění mladistvý M. M., „tulipán“, obvinění O. J., E. B., J. O. a M. S. uznáni vinnými.“ Právní posouzení činu mladistvého „tulipána“ shledal správným s tím, že „nemohl přisvědčit námitkám mladistvého, jenž popíral, že by věděl o loupežném záměru dalších spolupachatelů… Jestliže mladistvý na místě činu zjišťoval i to, kolik je v obchodě prodavaček, musel být nejméně srozuměn s tím, že spoluobvinění mohou na místě činu použít pohrůžky bezprostředního násilí či násilí za účelem překonání případného odporu prodavaček, aby se zmocnili cizí věci… mladistvý věděl, že se ve zlatnictví nalézají velmi cenné věci, kterých se chtějí spolupachatelé zmocnit, přičemž jejich hodnota může přesáhnout i částku 500.000,- Kč, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal, že odcizené věci takové hodnoty nedosáhnou…“.
Soud prvního stupně na stranách 48 a 49 svého rozsudku k téže otázce uvedl, že „…Pokud jde o mladistvého „tulipána“, v provedeném dokazování z jeho výpovědi vyplynulo, že byl osloven obviněným M. S., aby zašel do zlatnictví v U. B., zjistil tam situaci, jak to tam vypadá. Byl tam celkem třikrát a informoval obviněného M. S., že jsou tam dvě ženy. Nic bližšího nezjišťoval. Soud mu částečně neuvěřil, kdy nepochybně obviněnému M. S. uváděl i další okolnosti ohledně situace ve zlatnictví… neboť, proč by tam chodil třikrát. Obviněný M. S. si nepamatuje, jakým způsobem se mladistvý na celém jednání podílel a mladistvý popřel, že by se s ostatními spoluobviněnými domlouval na přepadení zlatnictví, a nevěděl o tom, kdo a jak má zlatnictví přepadnout. Obviněný E. B. k účasti mladistvého uvedl, že to byl on, kdo vytipoval zlatnictví, ale neví, jestli měl zjistit např. i to, jaký je tam poplašný systém. Nepamatuje si ani, zda byl mladistvý přítomen jejich domluvám v restauraci C. Z výpovědi O. J. nebylo možné nic podstatného zjistit, protože si to nepamatoval.“ Na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně učinil závěr, že „nebylo prokázáno, že by se mladistvý předem domlouval na přepadení zlatnictví, že by věděl, kdo vše plánuje, kdo má jaké úkoly a že se vlastně jedná o tzv. organizovanou skupinu, a to ani z nedbalosti. Nemohl tak naplnit znaky skutkové podstaty podle §173 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku…“. Soud rovněž uzavřel, … „že činem obviněných byla způsobena značná škoda, a to i ve prospěch mladistvého „tulipána“, který podle názoru soudu vzhledem k tomu, že šlo o zlatnictví, věděl, že způsobená škoda bude vyšší než 500.000,- Kč“.
Podle Nejvyššího soudu jsou právní závěry o tom, zda a jak mladistvý „tulipán“ podle informací, které měl, mohl znát povahu činu hlavních pachatelů, podepřené úvahami, jež nemají dostatečnou opru v provedeném dokazování a jsou i vnitřně rozporné.
Účastníkem ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je ten, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu.
Trestní odpovědnost a trestnost účastníka se posuzují stejně, jako je tomu u pachatele trestného činu, k němuž účastenství směřovalo, není však vyloučeno, že bude posouzeno odchylně, protože pomoc z hlediska subjektivní stránky předpokládá, že pomocník ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná (ve formě usnadnění nebo umožnění jednání pachatele) tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl pachatele. Protože pomoc k trestnému činu je vždy podmíněna úmyslem směřujícím k takové účasti na konkrétním úmyslném trestném činu, musí být čin pomocníka charakterizován konkrétními skutkovými okolnostmi, nikoliv jen znaky skutkové podstaty (viz rozhodnutí č. 51/2006 Sb. rozh. tr.). Tyto úvahy je přitom nutné vždy utvářet na základě výsledků dokazování, z nichž musí logicky vyplynout, a je možné je dovozovat i nepřímo z okolností objektivní povahy na základě zásad logického myšlení, a přitom usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (k tomu srov. přiměř. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Nalézací soud, ale i odvolací soud, přestože usoudil, že mladistvý hlavním pachatelům pomáhal při spáchání trestného činu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, jak je patrné z důvodů, které pro své závěry v napadených rozhodnutích rozvedly, nepostupoval důsledně tak, aby své úvahy o tom, že mladistvý věděl o všech okolnostech naplňujících znaky uvedeného zločinu, podložil dostatečnými a jasnými důkazy, aby tato otázka nevyvolávala mladistvým v dovoláním namítané výhrady. Kromě vlastních úvah soudů totiž ve věci nebyla objektivně zjištěna žádná objektivní okolnost, která by dotvrzovala, že mladistvý znal podmínky dohody mezi spolupachateli, že by znal rozdělení úloh a o tom, jak chtějí čin provést a jaké prostředky k tomu užijí, resp. jak konkrétně čin provedou, apod.
Především je potřeba připomenout, že ve skutkovém zjištění není uveden žádný poznatek o tom, že by mladistvý byl přítomen schůzkám spolupachatelů, neboť těchto se měli účastnit jen „obvinění M. S., E. B., O. J. a také mladistvý P. K.“. Z této okolnosti vycházel i soud prvního stupně, který v rozsudku uvedl, že „nebylo prokázáno, že by se mladistvý předem domlouval na přepadení zlatnictví, že by věděl, kdo vše plánuje, kdo má jaké úkoly a že se vlastně jedná o tzv. organizovanou skupinu, a to ani z nedbalosti“. Jestliže k takovému závěru dospěl, účastenství mladistvého omezil v tom, že jej neshledal k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Soud prvního stupně však uvedený právní závěr nepromítl důsledně do skutkového zjištění, které i přesto, že rozhodl, že mladistvý se nepodílel na organizované skupině, ponechal nezměněné ve znění, že „obviněný M. S. a mladistvý „tulipán“ společně s obviněnými E. B. a O. J. jako členové organizované skupiny ve vzájemné součinnosti, koordinovanosti a dělbě jednotlivých úkolů…“, v čemž je potřeba spatřovat rozpor mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením věci, který bude nutné v dalším řízení odstranit.
Za podstatnou vadu však Nejvyšší soud považuje, že závěr soudu prvního stupně, že „nebylo prokázáno, že by se mladistvý předem domlouval na přepadení zlatnictví, že by věděl, kdo vše plánuje, kdo má jaké úkoly a že se vlastně jedná o tzv. organizovanou skupinu, a to ani z nedbalosti“, dostatečně a důsledně nevyhodnotil i ve vztahu k subjektivní stránce mladistvého ohledně toho, k jakému činu jeho pomoc směřovala, tj. k vědomosti mladistvého o všech okolnostech, za nichž byl zločin loupeže spáchán. Nevěděl-li totiž mladistvý, jak chtějí pachatelé čin provést, neznamenalo to jen pochybnosti o jeho představě o organizované skupině, ale i o samotných znacích základní skutkové podstaty loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, k nimž musela vědomost mladistvého směřovat, protože návodce musí mít určitou představu o činu, který má být proveden alespoň v hlavních rysech, jež by opodstatnily určitou trestní skutkovou podstatu a odpovídá jen za výsledek, který obmýšlel (srov. rozhodnutí č. 3812/1929 Sb. rozh. tr.). I z jiných úvah soudů obou stupňů, jak jsou výše z odůvodnění jejich rozhodnutí citovány, plyne velice vážná pochybnost o tom, že mladistvý věděl, že pachatelé plánují loupež, tj. zmocnění se cizí věci za užití násilí nebo prostřednictvím násilí, a že chtějí čin provést tak, jak je ve skutkovém zjištění popsán. V obsahu spisu totiž nejsou o tom, že mladistvý tyto okolnosti znal, žádné objektivní poznatky a jak soudy uvedly, ani ony z provedených důkazů žádná objektivní zjištění k této otázce neučinily.
Nejvyšší soud pro úplnost ve vztahu k tomu, že nebyl zatím ve věci zajištěn a proveden důkaz, který by právní závěry obou soudů podpořil, z výsledků dosud provedeného dokazování z obsahu spisu připomíná, že sám mladistvý v hlavním líčení dne 6. 9. 2012 uvedl, že obviněného M. S. potkal náhodou v baru C., kam přišel za kamarádkou, žádnou schůzku si s obviněným nedomlouvali. Tento mu sdělil, že má zajít do zlatnictví v U. B. a zjistit, kolik je tam prodavaček. Naznačil mladistvému, o co se jedná, ale nikoli, jakým způsobem čin provede. Mladistvý proto kontaktoval E. L. a požádal jej, zda by na místo nejel s ním a on souhlasil. Na místě byli celkem třikrát – při první návštěvě si mladistvý ve zlatnictví vybral stříbrný řetízek, podruhé se vrátil do zlatnictví, aby se přeptal na nejbližší bankomat kvůli výběru peněz na tento řetízek, a potřetí zlatnictví navštívil, když si přišel řetízek koupit. Večer poté volal obviněnému M. S. a sdělil mu, že v prodejně jsou dvě ženy. Svého činu lituje a 5.000,- Kč, které za to dostal, chce vrátit poškozené (č. l. 1570 až 1573). Nic podstatného neuvedl ani obviněný M. S., který si k účasti mladistvého na nic nepamatoval (č. l. 1506 až 1508, 1573). Obviněný E. B. v hlavním líčení uvedl, že M. S. „byl nějak domluven s „tulipánem“, že tam obhlédne situaci a dá vědět, jak to vypadá. Až „tulipán“ odešel, S. s J. se šli podívat sami kolem, říkali, že to nechají na druhý den kvůli velkému počtu lidí na místě plánovaného činu“. Zda byl mladistvý přítomen jejich společným domluvám v restauraci C. si nepamatoval (č. l. 1508 až 1512). Obviněný O. J. též uvedl, že si na mladistvého v C. nepamatuje (č. l. 1517 až 1519). Ani svědek T. B. neuvedl žádné konkrétní skutečnosti dosvědčující, že by byl mladistvý přítomen dojednávaní podmínek, za nichž dojde k přepadení (č. l. 1533).
Ze způsobu, jakým soudy vinu mladistvého, tj. jeho vědomí o okolnostech spáchání činu loupeže dovozují, je zřejmé, že vycházejí jen z vlastních úvah, a to zejména na základě toho, že mladistvý provedl obhlídku předmětné prodejny zlatnictví, avšak již nepostupovaly zcela v souladu s principy vyplývajícími z ustanovení §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a neposuzovaly subjektivní stránku v návaznosti na objasnění všech rozhodných skutečností (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), které by byly dostačujícím podkladem pro právní úvahy a závěry zejména o zavinění mladistvého.
Soudy tak neuvážily, že nebylo ničím prokázáno, že mladistvý byl přítomen schůzkám, při nichž pachatelé čin plánovali. Neměla tudíž místo jejich úvaha, že musel domýšlet, že pachatelé čin spáchají násilím či pohrůžkou bezprostředního násilí, tzn. nikoliv jen obecného, ale takového, které je v popisu předmětného činu uvedeno. Nelze totiž odhlédnout od toho, že mladistvý jako pomocník musel mít povědomí o konkrétních okolnostech činu, k němuž pachatelům napomáhá, tedy měl by vědět, že si pachatelé opatřili kukly a zbraně apod. Taková povědomost mladistvého však z žádného důkazu zjištěna nebyla a nevyplynula ani z žádné jiné okolnosti, neboť jen to, že jsou v prodejně prodavačky a v jakém počtu, samo o sobě ještě nestačí pro závěr, že mladistvý mohl předpokládat, že pachatelé budou ozbrojeni, budou pro to, aby jim vydaly požadované šperky prodavačky, ohrožovat zbraní.
Do úvahy soudy nebraly ani to, zda mladistvý se zřetelem na svůj věk a prostředí, v němž se dosud pohyboval, mohl všechny uvedené možnosti objektivně v obecné rovině uvážit, resp. domyslet či předpokládat, a to nejen ve vztahu k okolnostem, za nichž byl čin spáchán hlavními pachateli, ale i k výši škody, kterou způsobili. Soudy se totiž v rámci svých úvah nevypořádaly ani s obhajobou mladistvého, který si ve zlatnictví zakoupil stříbrný řetízek za nevelkou finanční částku, a proto nedokázal odhadnout, jak vysoká hodnota může ve špercích v prodejně být, a to nehledě k tomu, že při jeho neinformovanosti nemohl mít tušení, jakou částku z celkového množství šperků budou představovat uloupené věci.
Všechny takto vzniklé nejasnosti soudy neposuzovaly a nehodnotily. Pokud za popsaných a vyjádřených okolností dospěly k závěru, že mladistvý svým jednáním naplnil znaky pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, nemohl se s ním Nejvyšší soud ztotožnit, neboť nebylo prokázáno zavinění mladistvého ve vztahu ke všem znakům zločinu loupeže, jak byl podle jeho popisu v bodě 1. pachateli spáchán. Mladistvému tak na základě výsledků provedeného dokazování nelze přičítat zavinění k zločinu loupeže v jeho základní skutkové podstatě podle§175 odst. 1 tr. zákoníku ani k jeho kvalifikované skutkové podstatě podle §173 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť mladistvému nebylo prokázáno, že by věděl, za jakých okolností má k realizaci úmyslu zmocnit se věcí ve zlatnictví dojít. V popisu skutkové věty odsuzujícího rozsudku přitom není vyjádřeno v části týkající se jemu za vinu kladeného jednání nic ohledně jeho „hrubé představy“ o trestném činu hlavního pachatele, a současně z něho nevyplývá ani jeho vědomost či představa o hodnotě šperků ve zlatnictví (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 42/1954, č. 59/2005 Sb. rozh. tr., též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 6 Tdo 506/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2005, sv. 16 pod č. T 798, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 485/2006 uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006 sv. 28 pod č. T 914).
Na základě uvedeného Nejvyšší soud shledal závěry učiněné soudy nižších stupňů v otázce viny mladistvého za nepodložené výsledky provedeného dokazování, a tudíž nemající oporu ve skutkových zjištěních popsaných ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Z těchto důvodů tedy Nejvyšší soud z podnětu dovolání mladistvého „tulipána“ ohledně něj podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 3. 12. 2012, sp. zn. 4 Tmo 29/2012, a rozsudek Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 2 Tm 6/2012, a zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Brně, soudu pro mládež podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v rozsahu uvedeného zrušení v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na soudu prvního stupně, jemuž se věc vrací, nyní bude, aby znovu důsledně, při respektování shora vytčených zásad doplnil dokazování, při němž znovu vyslechne mladistvého k tomu, za jakých okolností si jej obviněný M. S. najal, kde k tomu aktu došlo, za jakých podmínek a co konkrétně měl zjistit. K těmto skutečnostem bude vhodné vyslechnout i další spolupachatele, zejména E. B. a O. J., jakož i svědky T.B., event. i E. L., byť ten již jednou v souladu se svým právem předmětnou výpověď odmítl. Nelze předem vyloučit ani možnost provedení dalších důkazů, vyskytne-li se jejich potřeba v průběhu prováděného dokazování.
Neprokáží-li se ani přes doplnění dokazování takové okolnosti, které by potvrdily, že mladistvý o všech shora uvedených, pochybnost vzbuzujících okolnostech věděl, bude na soudu, aby podle výsledku provedeného dokazování posoudil, zda se nejedná o pomoc k trestnému činu krádeže podle §205 tr. zákoníku.
V každém případě, jestliže soud uzná mladistvého vinným a bude znovu rozhodovat i o jeho povinnosti k náhradě škody, bude nutné, aby tuto otázku posuzoval velmi pečlivě, a to zejména se zřetelem k osobě mladistvého a jím k této skutečnosti v dovolání vzneseným námitkám, s nimiž bude nutné se vypořádat přiměřeně i s ohledem na ustanovení §3 odst. 3, 4 z. s. m. Předeslat je nutné i to, že bude potřeba solidárně uloženou povinnost k náhradě škody posoudit zejména s ohledem na podmínky vymezené v §438 odst. 1, 2 a §439 obč. zák.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. října 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.