ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.1167.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 1167/2013-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. listopadu 2013 o dovolání obviněného R. D. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 9 To 257/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 150 T 39/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 6. 2013, sp. zn. 150 T 39/2013, byl obviněný R. D. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu dopustil tím, že dne 13. 6. 2013 v době od 05:43 hod. do 06:05 hod. v P., K Ž., v 1. patře budovy vnikl po vykopnutí dveří, které tak zničil, do kanceláře společnosti HAKR plus, spol. s r. o., se sídlem Klapkova 67, Praha 8, IČ 629 06 330, ze které odcizil věci celkem za 10 250,- Kč, a to notebook zn. Acer, notebook zn. HP, digitální fotoaparát zn. Canon, aku vrtačku zn. Bosch s kufříkem s náhradním zdrojem, přičemž zničením vstupních dveří do kanceláře způsobil další škodu ve výši 2057,- Kč, a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl dne 1. 9. 2010 propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který vykonal na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 38/2006, kterým byl mimo jiné odsouzen za trojnásobný trestný čin krádeže dle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. ke společnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, a dále přesto, že byl dne 30. 5. 2013 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 70/2011, jímž byl odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti osmi měsíců.
Označený rozsudek nalézacího soudu napadli odvoláními obviněný i státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9. Obviněný svůj opravný prostředek zaměřil proti všem jeho výrokům, státní zástupce v neprospěch obviněného brojil proti výroku o trestu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 9 To 257/2013, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil toliko ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku obviněného odsoudil podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti jedna měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Namítl, že odvolací soud by nikdy nemohl dospět k závěru o vině, resp. o trestu, pokud by věc řádně posoudil podle hmotného práva a přihlédl k předloženým důkazům pojednávajícím o jeho možné duševní poruše v minulosti indikované, na základě níž by bylo možné uvažovat o otázce nepříčetnosti. Obviněný uvedl, že odvolacímu soudu předložil zprávu MUDr. K. J. ze dne 29. 8. 2005, ze které je patrné, že je osobnost duševně nevyzrálá, u níž byla indikována schizofrenní porucha, a bylo povinností soudu nařídit znalecké zkoumání zaměřené na otázky, zda tato duševní porucha trvá a zda náhodou neovlivnila jeho jednání při spáchání dotčeného skutku. Znalost duševního zdraví obviněného by významně ovlivnila závěr soudu o tom, zda dne, kdy se dopustil skutku, jednal jako příčetný či nikoliv, což má výrazný vliv na to, zda mohl být uznán vinným ze spáchání trestného činu či nikoliv.
Obviněný dále vytkl soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacímu, že při ukládání trestu pominuly veškeré polehčující okolnosti, na něž opakovaně poukazoval. Z rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, do jaké míry se soud vypořádal se skutečností, že spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, významně přispěl ke zjištění skutečnosti ohledně předmětného trestního stíhání a že se dohodl s poškozenou společností HAKR plus, spol. s r. o., na úhradě dluhu. V rozsudku odvolacího soudu byly polehčující okolnosti marginalizovány, naopak významně byly zhodnoceny skutečnosti, které nesvědčily pro mírnější uložení trestu. Uvedený postup, a to zejména odvolacího soudu, je postupem, který je v rozporu s ustanovením §39 odst. 3 tr. zákoníku, a tedy nezákonným.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 9 To 257/2013, zrušil a aby Městskému soudu v Praze přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání podotkl, že přestože obviněný první část svých námitek podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tyto námitky uplatněný dovolací důvod nezakládají, neboť se týkají nedostatečně provedeného dokazování, resp. toho, že odvolací soud navzdory návrhu obviněného nenařídil znalecké zkoumání jeho duševního stavu. Nad rámec uvedeného však státní zástupce doplnil, že v posuzovaném případě z provedeného dokazování nevyplynuly žádné pochybnosti o duševním zdraví obviněného (a tedy o jeho nikoliv plné trestní odpovědnosti), když ostatně sám obviněný do protokolu po řádném poučení dne 26. 6. 2013 uvedl, že drogy neužívá a na psychiatrii se nikdy neléčil. Na tom ničeho nezměnila ani lékařská zpráva, kterou obviněný předložil v odvolacím řízení, k níž Městský soud v Praze uvedl, že se jedná o lékařskou zprávu z roku 2005, která žádá o další diagnostiku a schizofrenii nepotvrzuje. Rovněž bylo konstatováno, že obviněný, vzhledem ke své obhajobě, zcela jednoznačně chápe význam svého jednání a i vedeného řízení a od roku 2005 se podle svého vlastního vyjádření nikde neléčí. Městský soud v Praze proto dle názoru státního zástupce zcela důvodně dospěl k závěru, že není nutné obviněného v projednávané věci znalecky zkoumat.
Ve vztahu k druhé části dovolání, jíž obviněný brojí proti údajné nepřiměřenosti trestu, státní zástupce konstatoval, že výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je navíc dán, pokud došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze dle státního zástupce v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Jelikož výhrady uplatněné obviněným neodpovídají zákonnému vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl – posuzováno s určitou benevolencí – uplatněn relevantně, poněvadž obviněný zpochybňoval právní závěr odvolacího soudu o tom, že v okamžiku spáchání skutku popsaného ve výroku o vině jednal jako příčetný a tudíž jako trestně odpovědná osoba.
Nutno podotknout, že příčetnost není v trestním zákoníku definována. Obecně ji lze však vymezit jako způsobilost být pachatelem trestného činu, pokud závisí na duševních schopnostech (srov. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 185.). Trestní zákoník uvádí důvody, které příčetnost, a tedy i trestní odpovědnost, vylučují. Podle §26 tr. zákoníku kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. Z této legální definice vyplývá, že pachatel jednal v nepříčetnosti, jestliže trpěl duševní poruchou (viz §123 tr. zákoníku), v důsledku níž v době činu ztratil schopnost rozpoznat protiprávnost svého jednání nebo své jednání ovládnout. Pro učinění závěru o nepříčetnosti pachatele postačí, pokud v době činu v důsledku duševní poruchy absentovala i jen jedna z uvedených schopností.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je významnou otázka, zda ze skutkových zjištění soudů vyvstávají pochybnosti o příčetnosti obviněného v době, kdy se dopustil přečinu krádeže, neboť primárně je zapotřebí připomenout, že příčetnost se presumuje, a teprve tehdy, nasvědčují-li konkrétní okolnosti, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost, musí být tato možnost v trestním řízení ověřena a otázka duševního zdraví obviněného objasněna, a to přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1968, sp. zn. 11 Tz 13/68, publikováno pod č. 7/1968 Sb. rozh. tr.).
Jak je z napadeného rozsudku patrné, odvolací soud návrhy na dokazování, které na svou obhajobu pro účely zpochybnění své příčetnosti při páchání krádeže obviněný učinil, jako nedůvodné zamítl. Odvolací soud neshledal nic, co by jen naznačovalo možnost, že by obviněný pro nepříčetnost nemohl být trestně odpovědným, neshledal nic, co by zpochybňovalo jeho vinu. Obviněným předložená lékařská zpráva z roku 2005 nemá podle odvolacího soudu charakter znaleckého posudku, z této lékařské zprávy vyplývá, že z důvodu pouhého podezření na schizofrenii bylo zažádáno o upřesnění diagnózy stran duševního stavu obviněného, navíc podle odvolacího soudu vzhledem k obhajobě obviněného je evidentní, že obviněný jednoznačně chápe své jednání, a proto o jeho nepříčetnosti nemůže být řeč, nic k tomu nesměřuje, obviněný se od roku 2005 dle svých slov nikde neléčí, pouze bere léky, které mu byly ve věznici podávány, a proto jej není nutné znalecky zkoumat (viz strana 4 rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud předesílá, že ani v rámci řádného opravného prostředku, ani v rámci dovolání obviněný netvrdil, že se činu dopustil ve stavu nepříčetnosti – obviněný v odvolacím řízení navrhoval, aby bylo doplněno dokazování o vyšetření jeho duševního stavu, protože „není vyloučeno, že dne 13. 6. 2013 jednal za plného ovlivnění duševní choroby“, a vzhledem k tomu, že uvedený návrh odvolací soud zamítl, obviněný v dovolání namítl, že se odvolací soud otázkou možné nepříčetnosti nezabýval. Je tedy zřejmé, že ani sám obviněný není dostatečně přesvědčen o tom, že by jednal ve stavu nepříčetnosti.
Nejvyšší soud dále podotýká, že se ztotožňuje se shora uvedeným odůvodněním rozsudku odvolacího soudu osvětlujícím důvody zamítnutí návrhu na doplnění dokazování, přičemž doplňuje, že sám obviněný, když byl vyslýchán jako podezřelý, uvedl, že drogy neužívá a na psychiatrii se neléčil (č. l. 9). Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že ani samotná existence duševní poruchy obviněného by bez dalšího nezpůsobovala pochyby o příčetnosti obviněného ve vztahu ke skutku, jímž byl uznán vinným. To znamená, že i za situace, že by v roce 2005 byla obviněnému skutečně diagnostikována schizofrenie a existovalo by lékařské potvrzení, či dokonce znalecký posudek o tom, že obviněný takovou duševní poruchou trpěl, nebyl by to pro soud bez dalšího (a priori) důvod pro přibrání znalce (§105 odst. 1 tr. ř.), který by pro účely zkoumání příčetnosti vyšetřil jeho duševní stav (§116 tr. ř.); soud by se k naznačenému postupu uchýlil tehdy, pokud by se na podkladě učiněných skutkových zjištění domníval, že tato duševní porucha mohla negativně ovlivnit příčetnost obviněného v době činu.
S právním závěrem odvolacího soudu o příčetnosti obviněného, resp. o neexistenci pochyb o jeho příčetnosti v době spáchání skutku specifikovaného ve výroku o vině, Nejvyšší soud zcela souhlasí, nemá vůči němu žádných výhrad, pouze dodává, že i vzhledem k množství záznamů v rejstříku trestů obviněného (č. l. 78 až 80) by bylo absurdní uvažovat o tom, že by obviněný – navzdory četným předchozím odsouzením, kdy se co do trestné činnosti zaměřoval zejména na krádeže – nebyl, třebaže v důsledku duševní poruchy, schopen pochopit protiprávnost uvedeného trestného činu. Z celého průběhu trestního řízení vyplývá, že obviněný si uvědomuje (a v době činu si uvědomoval), že kradl, ke krádeži se doznal jak v přípravném řízení (č. l. 9), tak v hlavním líčení (č. l. 54 až 56); ze skutkových zjištění lze bez obtíží vyvodit, že v době činu věděl, že krádež je čin nedovolený a právem zakázaný.
Co se týče možné pochybnosti o existenci schopnosti ovládací v době činu, skutečnost, že obviněný uvedl, že se rozhodl krást, neboť neměl práci, peníze a měl hlad (č. l. 54 až 56), vypovídá o tom, že obviněný svůj čin nespáchal bezmyšlenkovitě, nýbrž jej spáchal s předem stanoveným motivem, a to naprosto racionálně a uvědoměle. Ze skutkových zjištění soudů nevyplývají jakékoliv náznaky, že by obviněný své jednání, třebaže v důsledku duševní poruchy, nemohl ovládnout. Argumentace obviněného, že se skutku, z něhož byl uznán vinným, dopustil proto, že jej k tomu donutily „hlasy v jeho osobě“ (č. l. 159), se nejeví jinak než jako argumentace účelová, neboť je v rozporu se skutkovými zjištěními soudu, v rozporu s provedenými důkazy, v rozporu s tím, co obviněný v přípravném řízení i v hlavním líčení vypověděl, v rozporu s celým dosavadním průběhem trestního řízení, a nutno dodat, že tuto argumentaci obviněný užil až poté, co byl pravomocně uznán vinným. Dříve – v rámci řízení před soudem prvního stupně, a dokonce ani v rámci odvolacího řízení – obviněný to, že jej k jednání přinutilo něco jiného než vlastní racionální rozhodnutí, nezmínil.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené konstatuje, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn, neboť z hlediska uplatněných dovolacích námitek napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku a ani (jiném) nesprávném hmotně právním posouzení.
Co se týče druhé námitky, jejímž prostřednictvím obviněný usiluje o to, aby (zřejmě) jako jiné nesprávné hmotně právní posouzení byl označen postup soudů, které nevzaly v potaz polehčující okolnosti (obviněný spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, významně přispěl ke zjištění skutečností ohledně předmětného trestního stíhání, dohodl se s poškozenou společností HAKR plus, spol. s r. o., na úhradě dluhu), resp. se s nimi nedostatečně vypořádaly, Nejvyšší soud považuje za podstatné znovu připomenout, že jiné hmotně právní posouzení (tj. jiné než právní posouzení skutku) může být nesprávné, pokud se týká některé další otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle §39, §41 a §42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb.).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39, §41 či §43 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ačkoliv zmíněné námitky obviněného nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud nad rámec již řečeného poznamenává, že soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se řídily při stanovení druhu trestu a jeho výměry, a závěry, k nimž dospěly, též náležitě a přesvědčivě zdůvodnily.
Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že dovolací námitky obviněného jsou z velké části tvořeny obsahem jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly a vysvětlily dostatečně přesvědčivě, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se obviněný činu dopustil, jakož i k tomu, že považují jeho obhajobu za vyvrácenou.
Napadený rozsudek odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného (jako celek) podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. listopadu 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková