ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.1186.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 1186/2013-83
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. listopadu 2013 o dovolání obviněného J. Č. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 2 To 77/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 15/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. 11. 2009, sp. zn. 17 T 15/2007, uznal obviněného J. Č. (dále převážně jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným skutky, které právně kvalifikoval v bodě 1) jako trestný čin obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., v bodě 3) jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a v bodě 12) jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., jimiž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 19. 12. 2007, č. j. 18 T 133/2007-75, a trestné činy řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 20. 1. 2009, č. j. 5 T 139/2008-245, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 4. 2009, č. j. 4 To 170/2009-299, v bodě 1) – 4) rozsudku, mu podle §232a odst. 3, §35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody na dobu šesti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věcí (v rozsudku blíže specifikovaných). Podle §35 odst. 2 tr. zák. zároveň zrušil výrok o souhrnném trestu ze shora citovaného rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 20. 1. 2009 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích a výrok o trestu z také již shora citovaného rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 19. 12. 2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Společně s obviněným tento soud uznal vinnými a uložil tresty dalším devíti spoluobviněným.
Proti takovému rozsudku podal obviněný J. Č. společně s dalšími čtyřmi obviněnými a krajskou státní zástupkyní odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 2 To 77/2010, tak, že výrokem pod písm. A. k odvolání obviněného J. Č. podle §258 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem I. a ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc v rozsahu zrušení vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí. Výrokem pod písm. B. odvolání krajské státní zástupkyně a ostatních čtyř obviněných podle §256 tr. ř. zamítl. Usnesením ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 2 To 77/2010, vzal na vědomí zpětvzetí odvolání krajské státní zástupkyně ohledně obviněného J. Č.
Navazujícím rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 17 T 15/2007, byl obviněný J. Č. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl původně spatřován trestný čin obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), d) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za trestné činy pod bodem 3) a 12), jimiž byl uznán vinným původním rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 11. 2009, sp. zn. 17 T 15/2007, a ohledně nichž zůstal tento rozsudek usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 2 To 77/2010, nedotčen, a za sbíhající se trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 19. 12. 2007, č. j. 18 T 133/2007-75, a za trestné činy řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 20. 1. 2009, č. j. 5 T 139/2008-245, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 4. 2009, č. j. 4 To 170/2009-299, v bodě 1) a 4) rozsudku, mu uložil podle §187 odst. 1, §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věcí (v rozsudku vyjmenovaných). Současně podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o souhrnném trestu z citovaných rozsudků Okresního soudu ve Strakonicích, jakož i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Také proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které po zahájení veřejného zasedání vzal výslovným prohlášením zpět. Toto zpětvzetí odvolání obviněného vzal předseda senátu Vrchního soudu v Praze na vědomí podle §250 odst. 4 tr. ř. usnesením ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 2 To 90/2011.
V mezidobí od vyhlášení druhého rozsudku soudu prvního stupně a podáním odvolání proti němu obviněný současně podal k Nejvyššímu soudu prostřednictvím obhájce JUDr. Zdeňka Drtiny, Ph.D., dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l ), g) a k) tr. ř. a směroval je proti výše citovanému usnesení Vrchního soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 2 To 77/2010 [konkrétně proti výroku o vině pro skutky a trestné činy pod body 3) a 12), jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 11. 2009, sp. zn. 17 T 15/2007].
Dovolatel ve svém podání především namítl, že z výroku usnesení odvolacího soudu není patrné, jak rozhodl o jeho odvolání, jež směřovalo právě proti výrokům o vině pod body 3) a 12); pouze z odůvodnění tohoto rozhodnutí lze usuzovat, že bylo zamítnuto.
Další výhrady obviněný směroval proti provedenému dokazování a tvrdil, že žádný z odsuzujících výroků neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. V této souvislosti rozebral výpovědi svědka M. K. a spoluobviněného M. H., z nichž dovozoval, že nebyla prokázána jeho účast na spáchání trestného činu krádeže, kterého se měl dopustit jednáním pod bodem 3) rozsudku. Také ve vztahu k bodu 12) skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku zpochybnil svou účast na trestně právním jednání, přičemž i v tomto případě podrobně rozvedl jednotlivé výpovědi svědků I. H., M. H., L. L., L. K. a dalších.
Dovolatel své úvahy uzavřel tvrzením, že existují značné pochybnosti o jeho trestní odpovědnosti za oba zmíněné skutky, že nebyla prokázána subjektivní stránka těchto trestných činů a že soudy měly postupovat v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Navrhl proto (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolatel uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Řízení o dovolání však nenabízí možnost opakovat odvolání či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před obecnými soudy. Námitkami dovolatele se již zabývaly soudy nižších stupňů a jejich závěry jsou logické a plně vycházejí z provedeného dokazování.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že námitky dovolatele jsou převážně skutkového charakteru, čímž se domáhá nikoliv změny hmotně právního posouzení, ale odlišného vymezení skutkového děje. Z tohoto pohledu považoval uplatněné námitky za nenaplňující žádný dovolací důvod.
Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., pak státní zástupce zdůraznil, že výrok v napadeném usnesení odvolacího soudu nechybí. O podaném odvolání totiž soud druhého stupně rozhoduje jako o jednom celku a jediným výrokem, může mu tudíž zcela vyhovět, odvolání zamítnout nebo odmítnout, nebo mu vyhovět jen zčásti (v té souvislosti odkázal na ustanovení §257 až 261 tr. ř.). V takovém případě však soud žádný další výrok nečiní. Ani tento důvod dovolání tedy nebyl naplněn.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. podle státního zástupce vůbec naplněn nebyl, neboť tento dovolací důvod předpokládá, že před odvolacím soudem došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, aniž k tomu byly splněny podmínky. K ničemu takovému však v této věci nedošlo.
Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhl aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a takové rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal naplnění podmínek pro jiné, než navrhované rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i s takovým rozhodnutím v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda v posuzované věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání. Dovolání je totiž mimořádným opravným prostředkem, který umožňuje průlom do právní moci rozhodnutí, a už z tohoto důvodu je přípustnost jeho podání omezena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1390/2005).
Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. potom taxativně vymezuje, která soudní rozhodnutí se považují pro účely řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutí, které lze napadnout dovoláním, musí splňovat současně kumulativně stanovené podmínky – musí jít o rozhodnutí soudu, které je již pravomocné a stalo se tak konečným, závazným a řádnými opravnými prostředky nezměnitelným, přičemž právní moci musí nabýt rozhodnutí v celém obsahu v řízení před soudem druhého stupně, a současně zákon dovolání připouští. Zároveň se musí jednat o rozhodnutí ve věci samé, jež zákonodárce taxativně vymezil v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. Rozhodnutím ve věci samé podle tohoto ustanovení se rozumí výhradně:
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
g) usnesení o schválení narovnání nebo
h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písm. a) až g).
Žádné jiné rozhodnutí, které nepatří do tohoto okruhu, nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé pro účely dovolání. Dovoláním lze totiž napadat pouze rozhodnutí, jimiž se trestní stíhání meritorně končí a po nabytí právní moci zpravidla představují překážku věci rozhodnuté [srov. §11 odst. 1 písm. f), g), h) tr. ř., nejde-li o výjimky podle §11 odst. 2, odst. 3 tr. ř.].
Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání obviněného z uvedených hledisek vycházel v prvé řadě z toho, že dovolání představuje vedle stížnosti pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) a obnovy řízení (§277 a násl. tr. ř.) další mimořádný opravný prostředek, který umožňuje průlom do právní moci rozhodnutí, a proto zpravidla narušuje stabilitu konečného a vykonatelného (v některých případech dokonce již vykonaného) rozhodnutí soudu. Předpokladem samotné přípustnosti dovolání je skutečnost, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí předpokládaných ustanovením §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř.
Z pohledu přípustnosti dovolání tak zákonná dikce vytváří procesní situaci, kdy ve věci samé rozhodl soud prvního i druhého stupně. Proto pokud odvolací soud v takové věci sám nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných ustanovením §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovoláním napadnout toliko rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím, vydaným soudem prvního stupně [§265a odst. 1 písm. h) tr. ř.].
Lze tak učinit závěr, že „rozhodnutí odvolacího soudu, jímž částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině a v celém výroku o trestu a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, není pravomocným rozhodnutím soudu druhého stupně ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř., přestože část výroku o vině zůstává tímto rozhodnutím nedotčena a nabývá tak právní moci. Dovolání proti takovému rozhodnutí není přípustné “ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 6 Tdo 982/2003, publikované pod č. T 654 ve Svazku 2/2004 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Trestní stíhání nemůže skončit dříve, než je pravomocně rozhodnuto o vině i trestu, popř. o upuštění od potrestání. V důsledku toho jestliže odvolací soud částečně zruší v odsuzujícím rozsudku výrok o vině a celý výrok o trestu a výrok o vině ponechá, byť částečně, v právní moci a vrátí věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí jen v otázce části viny a trestu, neskončilo tím ještě trestní stíhání.
Při aplikaci uvedených východisek a závěrů na daný případ je zřejmé, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 2 To 77/2010, jímž byl ohledně obviněného J. Č. ve výroku pod bodem A. zrušen napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 11. 2009, sp. zn. 17 T 15/2007, ve výroku o vině pod bodem I. a ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí (a jímž bylo současně ve výroku B. zamítnuto podle §256 tr. ř. odvolání krajské státní zástupkyně a dalších obviněných), nelze podřadit pod žádné rozhodnutí ve věci samé, proti kterým zákon připouští podání dovolání. Citovaným rozhodnutím odvolacího soudu tak došlo pouze k částečnému nabytí právní moci rozsudku krajského soudu, a to ve vztahu k dovolateli ve výroku o jeho vině v bodě 3) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a v bodě 12) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. S ohledem na shora uvedenou zásadu stability rozhodnutí soudu je však pro účely dovolacího řízení nezbytné, aby napadené rozhodnutí ve věci samé, učiněné soudem druhého stupně, bylo pravomocné (ve vztahu k dovolateli) v celém jeho rozsahu.
Původní pravomocný výrok o vině obviněný sice mohl napadnout dovoláním, ale až poté, co nabude právní moci nové rozhodnutí odvolacího soudu, pokud bude z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 tr. ř. rozhodnutím ve věci samé, přičemž pro určení počátku běhu dovolací lhůty je i v takovém případě rozhodující doručení tohoto nového rozhodnutí odvolacího soudu, a to i ve vztahu k té části výroku o vině, která zůstala nedotčena jeho dřívějším rozhodnutím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 3 Tdo 766/2006, publikované pod č. T 919 ve Svazku 28/2006 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Ačkoliv obviněný odvolání proti v pořadí druhému rozsudku soudu prvního stupně podal, vzal je posléze výslovným prohlášením zpět, takže tento rozsudek ze dne 3. 8. 2011 nabyl právní moci dne 1. 12. 2011. Takovým postupem se ovšem zbavil možnosti podat ve věci dovolání, a to i pokud jde o skutky pod body 3) a 12) rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 11. 2009, sp. zn. 17 T 15/2007, neboť výše citované usnesení předsedy senátu Vrchního soudu v Praze, jímž toliko podle §250 odst. 4 tr. ř. vzal toto zpětvzetí odvolání na vědomí, rozhodnutím ve věci samé z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 tr. ř. rozhodně není.
Pokud dovolatel ve svém dovolání rovněž namítal, že v usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 9. 2010 chybí výrok, jímž by bylo výslovně rozhodnuto o tom, jak naložil s druhou částí jeho odvolání ohledně skutků pod body 3) a 12), pak Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že odvolání obviněného nelze zamítnout podle §256 tr. ř. za situace, kdy mu bylo částečně vyhověno. Odvolání jako řádný opravný prostředek oprávněné osoby proti rozsudku soudu prvního stupně tvoří jeden celek a v případě, že soud shledá, byť částečně, odvolání důvodným, nemůže již postupovat podle §256 tr. ř. a odvolání ve zbytku jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud za popsaného stavu věci musel postupovat podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. a dovolání obviněného odmítnout jako nepřípustné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a