ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.1226.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 1226/2013-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. listopadu 2013 o dovolání obviněného P. B., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 8 To 27/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 6 T 102/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 6 T 102/2012, uznal obviněného P. B. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že
„v P. dne 9. 11. 2011 v době kolem 08.30 hod. ozbrojen plynovou pistolí černé barvy zn. OPS Tactical .45 ráže 6 mm BB v ruce po předchozí domluvě společně s druhým doposud nezjištěným spolupachatelem, který byl ozbrojen kuchyňským nožem s ostřím v délce cca 20 cm, v úmyslu zmocnit se cizí věci vstoupili vchodovými dveřmi do prodejny Zlatnictví Bohumil Zíka, J., prošli přes prodejnu až do zadní části provozovny, sloužící jako dílna, kde se v tu dobu nacházeli poškození B. Z., a E. Z., obž. P. B. opakovaně zakřičel na B. Z. „Na zem!“, přičemž mu uvedenou pistolí mířil do obličeje, ve stejné chvíli přistoupil druhý z pachatelů k E. Z. a ohrožoval ji nožem, který držel v ruce, rovněž opakoval slova „K zemi!“ a poté do E. Z. vrazil takovou silou, že ta upadla na podlahu na svůj levý bok, přičemž B. Z. se v té době podařilo uchopit svou legálně drženou pistoli zn. CZ 27 ráže 7,65 Browning, kterou měl v pracovním stolku a vystřelit do bezpečného prostoru varovný výstřel, načež obžalovaný se spolupachatelem začali z dílny utíkat směrem k východu z prodejny, během čehož se střetli s poškozeným P. Z., jenž právě přišel do prodejny a kterého obž. P. B. ohrožoval uvedenou plynovou pistolí, kdy na něj mířil a křičel "Podívej se, co mám", načež oba pachatelé vyběhli vchodovými dveřmi z prodejny na ulici S., kterou přeběhli a pokračovali do ulice F. směrem k J. n., přičemž při útěku zanechal neznámý pachatel na místě nůž, který zahodil v dílně, dále na zemi v dílně jeden z pachatelů zanechal černou sportovní tašku s nápisem Adidas a obž. P. B. při útěku v prodejně na zem zahodil výše popsanou plynovou pistoli, přičemž uvedeným jednáním obž. P. B. a jeho spolupachatele nebylo poškozeným nic zcizeno, E. Z. bylo jednáním neznámého pachatele způsobeno naražení levé kyčle a B. Z. byla jednáním obž. P. B. způsobena drobná oděrka na hřbetu pravé ruky“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za což mu podle téhož ustanovení uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to plynové pistole černé barvy zn. OPS Tactical .45 ráže 6 mm BB bez výrobního čísla, kovového nože a černé sportovní tašky zn. Adidas, tedy věcí zajištěných dne 9. 11. 2011 při ohledání místa činu ve Zlatnictví Bohumil Zíka pod pol. č. 2, 11 a 14. Podle §228 odst. 1 tr. ř. dále obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ 41197518, k rukám Regionální pobočky Plzeň, pobočka pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj se sídlem Sady 5. května 59 v Plzni, částku 3.233,-Kč do tří dnů od právní moci rozsudku pod sankcí úroku z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB pro poslední kalendářní pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 7 procentních bodů, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody tuto poškozenou odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Plzni rozhodl usnesením ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 8 To 27/2013, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s takovým rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně Mgr. Veroniky Klimtové podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrzením, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel ve svém podání v prvé řadě namítl, že odvolací soud se neztotožnil s jeho námitkami ke způsobu hodnocení důkazů či neúplnosti dokazování a naopak konstatoval, že soud prvého stupně se při provádění a hodnocení důkazů řídil důsledně ustanoveními §2 odst. 6 tr. ř. a §2 odst. 5 tr. ř., a že sám nad rámec dokazování před okresním soudem provedl aktualizaci opisu Rejstříku trestů a vyžádal si hodnocení dovolatele za dobu trvání vazby.
Dále dovolatel uvedl, že Krajský soud rovněž sice ve shodě s jeho obhajobou zmínil, že existují dva okruhy důkazů - výslechy svědků svědčících v jeho prospěch i neprospěch, s jeho argumentací k reprodukci výpovědí svědků v odůvodnění napadeného rozhodnutí se však odmítl ztotožnit. Za nesprávné rovněž označil, pokud za situace, kdy jej nikdo ze svědků jako pachatele neoznačil, soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, nýbrž naopak v jeho neprospěch.
V další části svého podání obviněný polemizoval se závěry odvolacího soudu stran vyhodnocení pachových a daktyloskopických stop, které byly údajně v prodejně zajištěny, ačkoliv popřel, že ve zlatnictví pana Bohumila Zíky staršího vůbec kdy byl, dokonce ani neví, kde se zlatnictví má nacházet. Rovněž odmítl závěr, že vyhodnocením zajištěných daktyloskopických stop dne 25. 11. 2011 byla zajištěna shoda stopy č. 16 na vnitřní straně vchodových dveří v systému AFIS s otiskem prostředníku jeho pravé ruky a otiskem prsteníku pravé ruky, a že bylo zjištěno, že se jedná o daktyloskopickou kartu vedenou v AFIS na jeho jméno. Nesprávným taktéž shledal, pokud kontrolní otisky daktyloskopického porovnání odebrané po jeho zadržení dne 18. 5. 2012 nebyly porovnány s otisky z místa činu, ale jen s databází, kartou AFIS jeho osoby. Současně zpochybnil, že odborné vyjádření z odvětví daktyloskopie k vyhodnocení na místě činu zajištěných daktyloskopických stop nevzbuzuje pochybnosti, neboť byl zajištěn dostatečný počet markant, jejichž kvalita byla odpovídající pro individuální identifikaci a nebyl k odstranění pochybností zpracován znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie, který navrhoval.
Dovolatel také namítl, že odvolací soud se ve svém odůvodnění nezabýval důkazy, které jasně vylučují, že byl pachatelem, když pokud jde o hodnocení výpovědí svědků V. Š. a zejména A. F. B., kteří potvrdili jeho tvrzení, že byl v uvedený den v N. Konečně namítl, že odvolací soud nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by pro to měl dostatečné skutkové podklady, a toto nesprávné hmotně právní posouzení pak mělo vliv na konečné rozhodnutí soudu o jeho vině.
S ohledem na shora uvedené obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 8 To 27/2013, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Alternativně pak navrhl, aby Nejvyšší soud po zrušení napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni sám podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce svého práva vyjádřit se věcně k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. nevyužil. Prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství pouze vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný ve svém podání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V tomto ohledu námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opřel, nemohly obstát. Šlo především o ty výhrady, jimiž primárně napadal rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (konkrétně když namítal, že nebylo dostatečně prokázáno, že se uvedené trestné činnosti dopustil, nebo když soudům vytýkal, že odmítly jeho návrhy na provedení důkazů znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie, případně když tvrdil, že nesprávně vyhodnotily obsah svědeckých výpovědí V. Š. a A. F. B., anebo když polemizoval se závěry odborného vyjádření z oboru daktyloskopie a pachové expertízy, které se snažil zpochybnit). Tím totiž primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že všechny shora zmíněné dovolatelovy námitky měly výlučně povahu výhrad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel jimi neuplatnil žádnou konkrétní námitku, kterou by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pro úplnost je třeba dodat, že za relevantní výhradu nelze považovat ani dovolatelovu námitku obsaženou v petitu jeho podání, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal