ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.1283.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 1283/2013-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2013 o dovolání obviněných Mgr. J. Z. , a K. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 2 To 6/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 1/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Mgr. J. Z. a K. B. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 6 T 1/2011, uznal obviněné Mgr. J. Z. a K. B. (dále převážně jen „obvinění nebo „dovolatelé“) a další dva spoluobviněné J. V. a R. K. vinnými, že:
„dne 25. 9. 2009 v době mezi 11.00 hod. a 11.15 hod. ve V. M., v domě v ulici Č. b., z popudu J. Z. a po předchozí domluvě, v úmyslu donutit M. P., k poskytnutí majetkového prospěchu J. Z., kdy předtím telefonicky zavolal J. Z. poškozenému, že pro něho má požadované peníze a domluvil schůzku, pak vstoupili společně s dalšími nejméně třemi neustanovenými osobami do kanceláře společnosti MAX Reality, kdy zaťukali, prohlásili se za policisty a poté, co M. P. otevřel dveře do kanceláře, ho J. V. praštil obuškem do hlavy, následně ho chytil spolu s další osobou a hodil ho na konferenční stolek, který tím poškodili, potom do křesla, kde ho drželi, a V. K., povalila další neustanovená osoba na zem a donutila ji ležet a poté J. Z., vedle něhož stál J. V. a další neustanovená osoba, (přičemž R. K., K. B. a další neustanovená osoba stáli v chodbičce u vstupních dveří kanceláře, které hlídali), pod pohrůžkou, že pokud tak neučiní, zabijí ho, nutil P., aby podepsal směnku na částku 2.000.000,-- Kč ve prospěch J. Z. a prázdné listy papíru a dohodu o narovnání, což když nechtěl M. P. učinit, praštil ho obžalovaný J. V. do hlavy, kdy dále byl poškozený mlácen po těle a nohách, čímž mu způsobili drobná poranění a poškodili mu oděv, přitom ostatní obžalovaní v kanceláři rozbili ventilátorem zn. Concept, bezpečnostní kameru v místnosti v hodnotě 3.796,-- Kč, a ventilátor v hodnotě 720,-- Kč tak rovněž rozbili, a dále zničili a následně odnesli notebook zn. Asus v majetku V. K. v hodnotě 13.447,-- Kč, a ke škodě M. P. odcizili počítač Sony Vaio v hodnotě 16.422,-- Kč a odnesli finanční částku ve výši nejméně 50.000,-- Kč z jeho kanceláře, z nichž předali 20.000,-- Kč V. K. za její notebook a poté P. a K. odvezli svými automobily za R. J., který se tehdy nacházel v bydlišti svých rodičů ve Š. ulici ve V. M., přivolali ho do vozidla, ve kterém přivezli P. a J. Z. mu předložil k podpisu několik listin, které J., v obavě z přítomných obžalovaných, podepsal a obžalovaní pak K. odvezli na okraj města, kde ji propustili a P. odvezli na jiné místo ve městě a rovněž propustili“.
Takto popsané jednání všech čtyř obviněných soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestné činy vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009 a krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009, v obou případech ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009. Za to uložil obviněnému Mgr. J. Z. podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu nad obviněným s tím, že dohled bude vykonáván podle pravidel uvedených v §26a a §26b tr. zák. Obviněnému K. B. uložil podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí v trvání tří roků, jehož výkon podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu nad obviněným s tím, že dohled bude vykonáván podle pravidel uvedených v §26a a §26b tr. zák. Tresty odnětí svobody soud uložil i spoluobviněným J. V. a R. K. Konečně soud podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil všem obviněným povinnost zaplatit společně a nerozdílně M. P. škodu ve výši 79.869,-- Kč, když současně podle §229 odst. 2 tr. ř. tohoto poškozeného odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podali všichni čtyři obvinění odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 2 To 6/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), písm. f) tr. ř. napadený rozsudek ohledně všech obviněných zrušil ve výroku o trestu a náhradě škody, a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §235 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. uložil tresty odnětí svobody (jako tresty úhrnné , byť to výslovně neuvedl), a to obviněným Mgr. J. Z., R. K. a K. B. každému ve výměře dvou let a šesti měsíců, a obviněnému J. V. ve výměře tří let, jejichž výkon všem obviněným podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let, a to za současného vyslovení dohledu nad nimi. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil všem obviněným povinnost zaplatit společně a nerozdílně M. P. škodu ve výši 50.000,-- Kč, když současně podle §229 odst. 2 tr. ř. tohoto poškozeného odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obvinění Mgr. J. Z. a K. B. se ani s takovýmto rozsudkem odvolacího soudu neztotožnili a podali proti němu dovolání, v nichž shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný Mgr. J. Z. podal dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. Jaromíra Hladíka a s tvrzením, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Je totiž přesvědčen, že jeho jednání nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestných činů vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spáchaných ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a nesprávné je podle jeho mínění i rozhodnutí o náhradě škody.
V další části podání tento dovolatel brojil zejména proti skutkovému zjištění, které oba soudy nižších stupňů učinily. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 17/1990 ve Sb. rozh. trest. konstatoval, že soudy v posuzované trestní věci vycházely z principu kolektivní viny, který je však v českém právním řádu nepřípustný, neboť trestně postihly všechny osoby, které vstoupily do kanceláře údajného poškozeného M. P. (dále převážně jen „poškozený“), aniž by vzhledem ke každému z obviněných přesně specifikovaly okolnosti jejich trestného jednání. Zopakoval svou obhajobu, že se nepodílel na rozbíjení ani krádeži majetku v kanceláři poškozeného, ani na jeho donucování, aby něco podepsal, či na omezování jeho osobní svobody. V době, kdy se pohyboval v kanceláři poškozeného, k žádnému užití fyzické síly, výhrůžkám, ani rozbíjení věcí nedošlo. Do kanceláře poškozeného vstoupil v době, kdy tam byl on sám, což potvrdila i svědkyně V. K., a to za účelem projednání vzájemných obchodů, nikoli proto, aby jej vydíral. Zdůraznil, že z prostor kanceláře poškozeného odešel sám a při přesunech k bydlišti rodičů svědka R. J. nejel společně ani s poškozeným, ani s V. K., ale sám svým vozidlem. Sám také přijel k podpisu dohody o narovnání, kterou podepisoval také svědek R. J.. Svědek J. V. byl požádán o zprostředkování celého sporu, uzavření dohody o narovnání a současně ochranu jeho osoby před případným napadením, do něhož se on sám nijak nevměšoval.
V návaznosti na to obviněný zdůraznil, že takovým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty trestných činů, kterými byl uznán vinným, a že s dalšími obviněnými nejednal ve spolupachatelství. Dále zpochybnil pravdivost a věrohodnost výpovědi poškozeného M. P., stejně jako výpovědi svědků R. J., V. K. a P. K., kteří jsou podle jeho mínění známými a blízkými spolupracovníky poškozeného a jejichž vztah charakterizoval jako vztah absolutní oddanosti a závislosti na něm. Proto tyto důkazy nelze považovat za důkazy usvědčující. Poškozeného M. P. dovolatel označil za nevěrohodného zejména vzhledem k jím užívaným metodám, jež spočívaly v zastrašování a vydírání a vedoucí k tomu, že své oběti zbavoval nezákonně majetku (pro to je trestně stíhán za podvody a vydírání). Se svými klienty jednal razantně, byly u něj nalezeny zbraně, a rozhodně by se tak nenechal nikým napadat, vydírat či cokoli nedobrovolně podepisovat, a případnému násilí vůči němu by se tak byl schopen bránit. Dovolatel zdůraznil, že trestní oznámení na jednání poškozeného ve skutečnosti podal on sám, a přesto se nakonec ocitl v roli pachatele. Údajně poškozený M. P. trestní oznámení ve věci nepodal, protože se jako poškozený necítil a takto začal vystupovat až poté, kdy začala být prošetřována jeho rozsáhlá trestná činnost. Taktéž s údajným zraněním nikdo nevyhledal lékařskou pomoc.
Co se týče výše údajně způsobené škody, dovolatel namítl, že tato nebyla nijak zdokumentována ani jinak prokázána, když žádné doklady o existenci počítačů a jejich nákupu nebyly předloženy. Bylo též prokázáno, že jedinou směnkou byla směnka na 2 miliony Kč, kterou poškozený podepsal v jeho prospěch v souvislosti s dohodou o narovnání, další směnky neexistovaly ani nebyly ničím prokázány. Obětí trestného jednání poškozeného, který mu vyhrožoval likvidací jeho rodiny a který jej připravil o veškerý majetek, což potvrdil i svědek J. V., je tedy on sám (dovolatel).
S ohledem na uvedenou argumentaci tento obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 2 To 6/2013, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 6 T 1/2011, a aby soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Druhý dovolatel K. B. ve svém dovolání, které podal prostřednictvím obhájkyně JUDr. Kláry Long Slámové, obdobně jako spoluobviněný Mgr. J. Z. vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí obou soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. Jejich pochybení shledal v tom, že zjištěný skutek byl nesprávně podřazen pod skutkové podstaty trestných činů vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
V úvodu své argumentace obviněný uvedl, že od počátku trestního stíhání své jednání popsané ve výroku rozsudku popřel, neboť skutek se neodehrál tak, jak je tvrzeno ve výroku o vině. Poškozený M. P. je osobou nevěrohodnou, která figuruje v mnoha trestních řízeních jako obviněný, přičemž jde o trestnou činnost jednak majetkovou, jednak namířenou proti svobodě a lidské důstojnosti.
V další části svého podání dovolatel poté, co zhodnotil ve věci provedené důkazy, zopakoval svoji odvolací argumentaci, že výrok o vině nebylo možné postavit pouze na tvrzení poškozeného a jeho sekretářky V. K., neboť tito byli motivováni k nepravdivé výpovědi, přičemž poškozený je osobou, která nemá problém uvádět nepravdivé informace s cílem poškodit jiné a získat pro sebe majetkový či jiný prospěch . Namítl rovněž, že popis skutku nenaplňuje skutkovou podstatu trestných činů, pro které byl odsouzen, neboť absentuje popis jak objektivní, tak subjektivní stránky. Soudy ve svých rozhodnutích nikterak neodůvodnily, proč obviněné odsoudily jako spolupachatele, a ani z žádného důkazu nevyplývá, že by on sám byl na předmětném jednání jakkoliv účasten nebo že by z jeho strany došlo v předmětné trestné činnosti k jakékoli předchozí dohodě s jinými osobami, ať již výslovně či konkludentně. Soudy znak spolupachatelství nikterak nekonkretizovaly a taktéž odůvodnění rozsudků je v tomto směru nepřezkoumatelné, když není zřejmé, z čeho je tento znak ve vztahu k jeho osobě dovozován. V tomto ohledu poukázal na to, že v popisu skutkového děje není vůbec vyjádřeno, jakým jednáním se měl on sám podílet na společném jednání se spoluobviněnými uvedenými v rozsudku, co měl údajně sám činit, tedy v jakém jeho údajném konkrétním činu je spatřována jeho spoluúčast na popsaném skutkovém ději, který však zůstal neprokázán. Proto je přesvědčen, že pouhé stání v chodbičce tak, jak je ve výroku popsáno, nemůže být jednáním naplňujícím znaky výše uvedených trestných činů, pro které byl odsouzen, a že ani nenaplňuje žádnou skutkovou podstatu trestného činu ve vztahu k jeho osobě. Tzv. právní věta výroku rozsudku je prý v rozporu se skutkovou částí rozsudku a též v extrémním rozporu s výsledky dokazování.
S ohledem na shora uvedené tento obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 2 To 6/2013, i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2012, sp. zn 6 T 1/2011, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K podaným dovoláním obou dovolatelů se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
K argumentaci obviněného Mgr. J. Z. státní zástupkyně uvedla, že podstatou jeho námitek jsou výhrady především skutkové povahy, neboť směřují do způsobu, jakým byly vyhodnoceny provedené důkazy, tedy proti správnosti skutkových zjištění učiněných soudy. Tyto námitky však uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají . Pokud dovolatel uplatnil námitku, že soudy v důsledku nesprávného hodnocení důkazů nesprávně posoudily ty okolnosti jeho jednání, které mohly mít vliv na právní posouzení skutku v tom smyslu, že za jím tvrzených okolností se nedopustil žádného závadového jednání, pak z obsahu dovolacích námitek je zřejmé, že při tom vychází z jiných skutkových zjištění, než ke kterým dospěly oba soudy nižších instancí. Pochybení v právním posouzení skutku je proto obviněným vyvozováno pouze z nesprávnosti zjištění skutkového stavu věci. Je tedy zřejmé, že jím vytýkané vady mají v plné šíři povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu věci. Proto dovodila, že obviněný svými námitkami zvolený dovolací důvod nenaplnil.
V zásadě totéž hodnocení pak státní zástupkyně vztáhla i k námitkám obviněného K. B. v části vztahující se ke zpochybnění skutkového stavu věci. Za hmotně právní pak označila pouze tu jeho námitku, v níž zpochybnil míru své účasti na trestném jednání, resp. pokud uvedl, že svým jednáním popsaným ve výroku rozsudku nemohl naplnit zákonné znaky skutkové podstaty ani jednoho z trestných činů. Konstatovala však, že v rozsudečném výroku je popsáno, že tento obviněný stál v průběhu trestného jednání spoluobviněných v chodbičce u vstupních dveří kanceláře, které s ostatními hlídal. Z toho je zřejmé, že před realizací samotného činu došlo k určitému rozdělení úloh mezi spoluobviněnými a k jakési dramaturgii skutkového děje, který poté proběhl v rozsudečném výroku popsaným způsobem. To konečně vyplývá i z okolností, za jakých si obvinění zajistili vstup do kanceláře poškozeného, kdy se prohlásili za policisty. Z popisu samotného skutkového děje je zřejmé, že všichni obvinění věděli, proč se dostavili na místo činu a jak bude probíhat skutkový děj, neboť poškozeného nutili k provedení sofistikovaných, na sebe navazujících úkonů, v jejichž důsledku by se spoluobviněný Mgr. J. Z. zbavil dluhů vůči poškozenému. Sofistikované provedení trestné činnosti je zřejmé i z toho, že obvinění zabavili poškozenému z kanceláře počítač a svědkyni V. K. odnesli notebook, v němž mohly být zaznamenány údaje o finančních závazcích obviněného Mgr. J. Z. vůči poškozenému.
Jestliže skutek nemohl být právně posouzen pro dodržení zásady zákazu reformace in peius jako trestný čin loupeže podle §234 tr. zák., dospěly soudy podle státní zástupkyně ke správnému závěru, pokud jej posoudily jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil i obviněný K. B., a to ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. K tomu dodala, že zákonný znak jak základní, tak kvalifikované skutkové podstaty uvedeného trestného činu vydírání spočívající ve spáchání tohoto činu, navíc nejméně se dvěma osobami, může být naplněn i ve vztahu k tomu z pachatelů, který svou pouhou přítomností na místě činu zesiluje účinek výhrůžek násilím, jež pronášejí ostatní spolupachatelé. V posuzované trestní věci bylo postaveno najisto, že právě počet osob, které dorazily na místo činu, kdy šlo o čtyři odsouzené a další tři neustanovené spolupachatele, působil na poškozeného tak, aby konal ve smyslu dispozic daných obviněnými. Námitky obviněného K. B., které vznesl k právní kvalifikaci jeho trestného jednání, proto státní zástupkyně shledala jako zjevně neopodstatněné.
V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, a aby tak učinil v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než navrhované rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání podaná oběma obviněnými jsou přípustná [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla učiněna osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují oběma dovolateli uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V tomto ohledu část námitek, které oba obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích uplatnili a o něž existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opřeli, nemohla obstát. Šlo především o ty výhrady, jimiž primárně napadali rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (konkrétně když namítali, že nebylo dostatečně prokázáno, že se uvedené trestné činnosti dopustili, nebo když soudům vytýkali, že jejich vinu založily toliko na tvrzení poškozených M. P. a V. K., přičemž za nevěrohodné označili též výpovědi svědků R. J. a P. K., anebo když obviněný Mgr. J. Z. poukazoval na to, že to byl on sám, kdo na poškozeného podal trestní oznámení a podivoval se nad postupem poškozeného stran oznámení údajného vydírání a krádeže, přičemž tvrzením, že jde o osobu trestně stíhanou, která jej připravila o majetek, se snažil zpochybnit jeho věrohodnost, apod.). Tím totiž primárně napadali správnost soudy učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhali jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovali údajně nesprávné právní posouzení skutku, jimiž byli uznáni vinnými. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Primárně skutkovou námitkou je též výhrada obviněného Mgr. J. Z. ohledně výše způsobené škody, která údajně nebyla správně vyčíslena a poškozeným doložena, neboť jí nevytýká nedostatek hmotně právního charakteru (zřejmě že nebylo postupováno v souladu s ustanovením §89 odst. 12 tr. zák.). Jak již bylo shora uvedeno, taková námitka se s uplatněným dovolacím důvodem míjí.
Lze tak shrnout, že všechny shora zmíněné výhrady měly výlučně povahu výhrad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že oba dovolatelé jimi neuplatnili žádnou konkrétní námitku, kterou by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak lze s jistou mírou tolerance (odhlédne-li se od požadavku na změnu skutkových zjištění) podřadit pouze dovolací námitky obou obviněných spočívající v tom, že skutek, jak byl zjištěn a ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsán, nevykazuje ve vztahu k jejich osobám zákonné znaky trestných činů vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., a že ve vztahu k nim nebyly splněny podmínky spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Takové námitky uplatněný důvod dovolání obsahově naplňují, neboť je jimi vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku. Nejvyšší soud proto dále posuzoval, zda napadená rozhodnutí jsou zatížena tvrzenými právními vadami.
Nejvyšší soud připomíná, že o správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku.
K uvedené problematice je nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009) se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami.
Objektem trestného činu vydírání je svobodné rozhodování člověka. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval (srov. rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. trest.). Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je pohrůžka násilí širší, neboť může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení např. majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti.
Trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí takovým činem škodu nikoli malou.
Objektem trestného činu krádeže je především vlastnictví věci, dále i držba věci, ale i jen faktické držení věci. Cizí věcí se rozumí movitá věc, jež nenáleží pachateli buď vůbec nebo nenáleží jen jemu, a kterou pachatel nemá ve své dispozici. Věc nemusí mít objektivní hodnotu (např. osobní poznámky či korespondence poškozeného), neboť krádež je trestná i při způsobení škody nižší, než je škoda nikoli nepatrná, pokud je tu zároveň některá z okolností uvedených v §247 odst. 1 písm. b) až e) tr. zák. Pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo jiného faktického držitele, a jestliže si zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle sám. Pachatel se věci zmocní , když si vytvořil možnost volně s ní nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se odnímá.
Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč.
Podle §4 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn .
Ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. stanoví, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé) .
Spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a dále úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967 a č. 36/1973 Sb. rozh. trest.). Úmysl spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.
Z tzv. právní věty rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové vyplývá, že tento soud prvního stupně považoval znaky trestných činů vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. za naplněné tím, že obvinění „společným jednáním násilím a pohrůžkou násilí nutili jiného, aby něco konal, nebo trpěl a spáchali takový čin nejméně se dvěma osobami“ , přičemž současně „společným jednáním si přisvojili cizí věc tím, že se jí zmocnili, a způsobili takovým činem škodu nikoliv malou“.
V této souvislosti je vhodné pro úplnost zmínit, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2013 a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2012 jsou již druhá rozhodnutí v této věci. Prvním rozsudkem soudu prvního stupně je rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2011, jímž byli všichni čtyři obvinění uznáni vinnými trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. č. 140/1961 Sb., omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. a krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. č. 140/1961 Sb., to vše ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. K odvolání všech obviněných Vrchní soud v Praze podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v odsuzující části a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc v této části vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové, aby ji v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí na str. 6 mimo jiné uvedl, že „… soud prvního stupně jednání obviněných subsumoval pod skutkové podstaty trestných činů, aniž by vzal v úvahu speciální ustanovení o trestném činu loupeže podle §234 tr. zák., pod které měl logicky jednání popsané ve výroku rozsudku podřadit. V daném případě obžalovaní použili násilí vůči poškozeným M. P. a V. K. a zároveň se okamžitě zmocnili peněz a věcí jim patřících“ . K právní kvalifikaci trestného činu omezování osobní svobody odvolací soud dodal, že „… bude na nalézacím soudu, aby posoudil, zda v daném případě omezování osobní svobody nebylo prostředkem či počátečním stadiem jiné závažnější trestné činnosti . V takovém případě by dle uznávané judikatury omezování osobní svobody bylo již zahrnuto ve skutkové podstatě přísnějšího trestného činu“ . Soud druhého stupně své úvahy ještě doplnil tím, že jelikož se neodvolal státní zástupce, tak vzhledem k zásadě zákazu reformace in peius kvalifikace jednání obviněných jako trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. nepřichází v úvahu.
Jak již bylo výše vyloženo, Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších instancí. Proto za situace, kdy tzv. skutkové větě výrokové části odsuzujícího rozsudku v rozhodnutí soudu prvního stupně odpovídala navazující tzv. právní věta, byla namístě právní kvalifikace jednání všech obviněných jako trestných činů vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jichž se dopustili ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (když z výše uvedených důvodů přísnější právní kvalifikace jako trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. nepřicházela v úvahu).
Pokud obviněný K. B. ve vztahu k výroku o vině vytýkal nesprávnost použité právní kvalifikace tvrzením, že v popisu skutku není vyjádřeno, v jakém konkrétním jednání je spatřována jeho spoluúčast na popsaném skutkovém ději, a pokud oba dovolatelé namítali, že oni poškozenému nikterak nevyhrožovali, k ničemu jej nenutili ani žádné jeho věci neodcizili, a proto se nemohlo jednat o společné jednání pokryté společným úmyslem ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., pak je třeba uvést, že společný úmysl obviněných docílit podpis dohody o narovnání a eventuálně směnky poškozeným nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, neboť tato není vyžadována, protože postačuje dohoda konkludentní. Každý spolupachatel si tedy musí být vědom alespoň možnosti, že jeho jednání a jednání ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, byť se na něm nemusejí podílet stejnou měrou, avšak pro tento případ s tím museli být srozuměni. Tudíž okolnost, že se všichni obvinění v daný okamžik v kanceláři poškozeného nenacházeli, tento jejich společný úmysl nevylučuje, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních.
Na tomto místě nutno zdůraznit, že výsledky provedeného dokazování bylo navíc prokázáno a soudem prvního stupně v popisu skutku obsaženo zjištění, že se všichni obvinění dopustili vytýkaného jednání, přičemž jednali společně po předchozí domluvě a vzájemné součinnosti, kdy si předem konkrétně vymezili v souladu s vytyčeným cílem své role. V tomto směru soud na str. 27 odůvodnění svého rozsudku vyhodnotil jednání obviněných tak, že „… jednání obžalovaných bylo hodnoceno jako spolupachatelství, kdy obžalovaní měli stejný cíl a všichni se rozdělením svých úloh podíleli na jeho uskutečnění, včetně obžalovaných B. a K., kteří se hájí tím, že pouze stáli u dveří. Obžalovaní se sešli v předmětný den v počtu sedmi až osmi osob za účelem „návštěvy P.“, kdy měli zájem podepsat dohodu o narovnání a směnky, kdy věděli, že toto poškozený neučiní dobrovolně, a proto jeli v daném počtu osob. Obžalovaný Z. nejdříve poškozenému zavolal a potom postupovali způsobem popsaným ve výroku rozsudku, kdy se představili jako policisté, po zazvonění na poškozeného ihned fyzicky zaútočili, rovněž tak na jeho sekretářku. Úlohy všech osob, a to jak obžalovaných, kteří byli na místě, tak dalších neznámých osob, jejichž účast byla potvrzena, byly rozdělené, když obžalovaní V., Z. spolu s další neznámou osobou byli u poškozeného P., další osoba držela při zemi svědkyni K. a ostatní obžalovaní hlídali vchodové dveře do vstupní místnosti. Toto se dělo bezprostředně po vstupu, plynule, bez jakéhokoliv zaváhání ze strany obžalovaných a pokračovalo i dále, i přemístění poškozeného a svědkyně K. ke svědku J. až po jejich propuštění“. Uvedené hodnotící závěry odpovídající ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. shledal správnými a logickými rovněž soud druhého stupně.
Nejvyšší soud k tomu dodává, že obviněný K. B. už svou přítomností na místě činu (spolu s dalšími obviněnými a dalšími neustanovenými osobami) přispěl k vytvoření atmosféry strachu a obav z dalšího násilného jednání, v níž se poškozený podroboval požadavkům hlavních aktérů, kteří se přímo podíleli na jeho fyzickém napadení a výhrůžkách násilí, čímž i on zesiloval účinky napadení a pohrůžek, aby poškozený konal ve smyslu jejich požadavků. Pokud pak jde o jednání obviněného Mgr. J. Z., jímž naplnil zákonné znaky obou výše uvedených trestných činů, tak to je zřejmé ze skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že soudy učiněná skutková zjištění naplňují všechny zákonné znaky trestných činů (se shora uvedenou výhradou vztahující se k právní kvalifikaci), jimiž byli oba dovolatelé pravomocně uznáni vinnými. Z hlediska naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky předmětných trestných činů, tj. úmyslného zavinění, je v jednání obou dovolatelů naplněn úmysl přímý ve smyslu znění §4 písm. a) tr. zák., který zahrnuje všechny jejich podstatné znaky. Soudy obou stupňů tak nepochybily, pokud dospěly k závěru, že obvinění uvedeným jednáním naplnili po subjektivní i objektivní stránce skutkovou podstatu (přinejmenším) trestných činů vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jichž se dopustili ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Právní námitky obou dovolatelů, které v příslušné části mimořádného opravného prostředku formálně relevantně uplatnili, tudíž Nejvyšší soud nemohl akceptovat.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obou dovolatelů odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal