ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.1288.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 1288/2013-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2013 o dovolání obviněného M. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. 4. 2013, sp. zn. 68 To 59/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 5 T 275/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 5 T 275/2011, uznal obviněného M. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že
1) v době od 19:20 hod. dne 15. 9. 2010 do 3:50 hod. dne 16. 9. 2010 v P. na ul. g. Š, u domu, odcizil nezjištěným způsobem po překonání uzamčení osobní vozidlo zn. Škoda Octavia, v hodnotě 150.000,-- Kč, majitele GRAMBRIENS s. r. o., IČ: 28989597, které v tu dobu užíval F. K., v úmyslu si vozidlo přisvojit, s tímto vozidlem odjel na ul. S. v P., kde vozidlo přechodně zaparkoval, aby pokračoval v trestné činnosti, když
2) následně v době kolem 3:50 hod. dne 16. 9. 2010 v P. na ul. S., na parkovišti za objektem skladu A. K., spolu s další neustanovenou osobou, se pokusil šroubovákem překonat zámek na dveřích řidiče uzamčeného osobního vozidla zn. Škoda Superb, v hodnotě 200.000,-- Kč, majitele J. V., v úmyslu vozidlo odcizit, přičemž byl vyrušen hlídkou Městské policie Přerov, načež naskočil do předtím odcizeného vozidla zn. Škoda Octavia, a odjel směrem dál do ulice S., která je však slepá, proto tam vozidlo odstavil na trávníku u dětského hřiště a z místa utekl, čímž způsobil na vozidle Škoda Octavia, škodu poškozením ve výši 1.300,-- Kč majiteli GRAMBRIENS s. r. o. a na vozidle Škoda Superb, škodu poškozením ve výši 2.300,-- Kč majiteli J. V.,
3) v době od 16:00 hod. dne 15. 9. 2010 do 19:15 hod. dne 16. 9. 2010 v P. na ul. S., vnikl nezjištěným způsobem do garáží v suterénu domu, odkud se pokusil odcizit osobní vozidlo zn. Škoda Octavia, v hodnotě 175.000,-- Kč, majitele ŠKOFIN s. r. o., IČ: 45805369, které má v užívání JUDr. V. H., a to tak, že nejprve vypáčil zámek dveří řidiče a následně vypáčil zámek spínací skříňky na vozidle, s vozidlem manipuloval, ale z garáže s ním neodjel, a z vozidla odcizil navigaci zn. Garmin nezjištěného v. č. v hodnotě 2.000,-- Kč a dálkový ovladač na vrata garáže v hodnotě 700,-- Kč, čímž způsobil JUDr. V. H. škodu poškozením ve výši 3.500,-- Kč a odcizením ve výši 2.700,-- Kč
a těchto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2010, č. j. 9 T 278/2007-1443, pravomocným dne 4. 3. 2010, odsouzen mj. za pokračující trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením do věznice s ostrahou,
4) v době od 19:30 hod. dne 19. 9. 2010 do 5:00 hod. dne 20. 9. 2010 v H. na ul. F. H., na parkovišti u vchodu odcizil po vypáčení zámku pátých dveří uzamčené osobní vozidlo zn. Škoda Octavia, v provedení combi, v hodnotě 130.000,-- Kč, majitele J. S., následně se s vozidlem pohyboval po P., okres K., O. M. a S. O., kde byl na ul. Čs. A. kontrolován pracovníky Kriminální policie Ostrava, před kterými se dal na útěk, a následně dne 20. 9. 2010 v 10:00 hod. byl za použití služebního psa zadržen nedaleko místa kontroly, čímž způsobil majiteli J. S. škodu poškozením vozidla ve výši 64.999,-- Kč, a škodu odcizením ve výši 12.730,-- Kč, neboť před svým zadržením z vozidla odcizil fotoaparát Olympus MJU Touch-8000 v hodnotě 7.200,-- Kč, síť zavazadlového prostoru v hodnotě 2.000,-- Kč a adaptér telefonu HF sady NOKIA 6230 v hodnotě 3.530,-- Kč“.
Takto popsané jednání soud právně kvalifikoval v bodech 1) až 3) jednak jako zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodě 4) jako přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu uložil podle §205 odst. 4, §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené F. K., J. V., spol. GRAMBRIENS s. r. o., JUDr. V. H., spol. ŠKOFIN s. r. o., a J. S. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, rozhodl usnesením ze dne 5. 4. 2013, sp. zn. 68 To 59/2013, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Horáčka podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř.
V odůvodnění svého podání obviněný nejprve s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k bodům 1) až 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že oba soudy nižších stupňů své závěry opřely zejména o výsledky pachové komparace. Sám však postup při odběru pachových stop považoval za nesprávný a získané výsledky za pochybné. Policisté prý totiž před odběrem pachových stop nebyli proškoleni podle interního aktu Policie České republiky (dále jen „Policie ČR“) č. 9/2009, při vlastním odběru nepoužili sterilní pomůcky a následně odebrané vzorky neuložili do pachové konzervy ani do bezpečnostních sáčků. Z takových vzorků proto nebylo možné učinit relevantní závěry. Závěr znalce, který uvedl, že přes veškerá pochybení policistů jsou pachové stopy použitelné a věrohodné, označil za nelogický a sporný. Jestliže tedy oba soudy nižších stupňů vycházely z takto pořízených důkazů, pak jejich rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel v souvislosti s touto námitkou rovněž uvedl, že při odběru pachových stop nebyl přítomen jeho obhájce a ani o těchto úkonech nebyl orgány činnými v trestním řízení vyrozuměn. V tomto spatřoval rozpor se zákonem a naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
K bodu 4) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný namítl, že nebyla naplněna skutková podstata přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku, protože chybí znak „zmocnění se v úmyslu přechodného užívání“. Z žádného důkazu nevyplývá, že by se předmětného automobilu zmocnil; vozidlo totiž pouze převážel na žádost kamaráda. Skutečnost, že ve stresu začal utíkat před policisty, nemůže svědčit o tom, že se automobilu zmocnil v úmyslu přechodně jej užívat.
Z těchto důvodů obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a věc poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. vrátil soudu první instance k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obhájce je ve smyslu §165 odst. 2 tr. ř. již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění o něm zajistit, o což však musí požádat (§165 odst. 3 tr. ř.). Mezi vyšetřovací úkony ve smyslu citovaného zákonného ustanovení však nelze zahrnout postupy policejních orgánů při zajišťování kriminalisticko-technických expertíz a shromažďování pro ně potřebných podkladů a dále zajišťování ohledání podle hlavy IV., oddílu 6 trestního řádu (odkázal přitom na §113 a §118). Důvodem jejich vydělení je především skutečnost, že takové úkony realizují osoby odlišné od orgánů činných v trestním řízení při provádění shromažďování materiálu později sloužícího za podklad vyšetřovacích úkonů, který musí být nejprve odborně zpracován, posouzen, případně vyhodnocen. Teprve výsledek této činnosti může pak být použit jako znalecký posudek nebo kriminalistická expertíza či odborné vyjádření, které se mohou v rámci trestního řízení využít, resp. mají povahu důkazu (tady odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010 sp. zn. 3 Tdo 96/2010). Při odběru pachových stop tedy přítomnost obhájce (která navíc připadá v úvahu až po zahájení trestního stíhání, nikoli ve fázi prověřování) zásadně nutná nebyla. Z těchto důvodů státní zástupce nepovažoval argumentaci obviněného za způsobilou zvolený dovolací důvod naplnit.
Státní zástupce k dalším výhradám dovolatele vztahujícím se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že soudy činné dříve ve věci sice zejména ve vztahu k bodům 1) až 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vycházely zejména z nepřímých důkazů (byť nikoli pouze ze srovnání pachových stop), které však ve svém souhrnu tvořily ucelený řetězec, umožňující konstatování viny obviněného. Domníval se proto, že existenci extrémního rozporu ve smyslu předchozího odstavce dovodit nelze.
Pokud jde o argumentaci týkající se bodu 4) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, státní zástupce uvedl, že je jí sice napadána právní kvalifikace skutku, ovšem v návaznosti na odlišná skutková zjištění, než jaká byla učiněna soudy. Jak totiž bylo konstatováno, obviněný se v daném případě zmocnil motorového vozidla, pohyboval se s ním v několika obcích a poté byl zastaven a po útěku i zadržen Policií ČR. Takové jednání (na rozdíl od obviněným tvrzeného údajného převážení auta, ovšem s vypáčeným zámkem, pouze pro kamaráda a následného polekání se policistů) přitom poskytuje dostatečný podklad pro závěr, že se zmocnil motorového vozidla v úmyslu je přechodně používat (a také je používal), tedy jinak řečeno pro závěr o spáchání přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku. Ani v tomto rozsahu tudíž námitkám obviněného nepřisvědčil.
S ohledem na uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, a souhlasil, aby takové rozhodnutí dovolací soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Uvedený dovolací důvod se tedy vztahuje na porušení ustanovení o nutné obhajobě (srov. zejména §36 tr. ř.), tedy na případy, kdy obviněný nebyl v řízení zastoupen obhájcem, ačkoliv ho podle zákona měl mít. Právo na obhajobu patří mezi nejvýznamnější procesní práva obviněného a je garantováno nejen zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ale též mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách (srov. čl. 6 odst. 3 písm. c/ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) i ústavními předpisy (viz čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Na druhé straně je však třeba vzít v úvahu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je vymezen poněkud úžeji, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu. To znamená, že i v případech, že obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, je tento dovolací důvod dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. například rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. trest.).
Podle §165 odst. 2 tr. ř. platí, že obhájce již od zahájení trestního stíhání je oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění o něm zajistit. Takovým vyšetřovacím úkonem se rozumí úkon směřující k dokazování podle hlavy páté trestního řádu, který je prováděn po zahájení trestního stíhání policejním orgánem (státním zástupcem, koná-li vyšetřování), nikoli jinými osobami (například znalcem), kdy jeho hlavním smyslem je opatřit a za zákonem stanovených podmínek i provést důkaz. Za vyšetřovací úkony v tomto smyslu je proto třeba považovat především výslech obviněného, svědků a znalců, konfrontaci, rekognici, vyšetřovací pokus, rekonstrukci, prověrku na místě a další obdobné úkony, které mohou být prováděny i prostřednictvím videokonferenčního zařízení (srov. §52a, 111a tr. ř.).
Vyšetřovacím úkonem v uvedeném smyslu nejsou úkony spojené s využitím operativně pátracích prostředků (§158b až 158e tr. ř.), jsou-li výjimečně prováděny ve vyšetřování (srov. §158f tr. ř.), neboť tyto úkony si zachovávají svou povahu operativně pátracích prostředků a nejde z hlediska jejich provádění ani použití vlastního operativně pátracího prostředku o důkazní prostředek ve smyslu §89 a násl. tr. ř. Proto účast obhájce při jejich provádění (i v případě, že by se účasti domáhal) nepřichází vůbec v úvahu, takže o použití operativně pátracího prostředku není ani vyrozumíván (srov. výklad k §158c odst. 2, k §158d odst. 4 a k §158e odst. 4 tr. ř.). Povahu vyšetřovacích úkonů podle tohoto ustanovení nemají ani postupy spojené se sepisováním úředních záznamů zejména o podaných vysvětleních, byť by i byly sepisovány po zahájení trestního stíhání (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád: Komentář. II., C. H. Beck, 2013, str. 2145-2146).
V tomto smyslu lze souhlasit s názorem státního zástupce, že postupy policejních orgánů při zajišťování kriminalisticko-technických expertíz a shromažďování pro ně potřebných podkladů a dále zajišťování ohledání podle hlavy IV., oddílu 6 trestního řádu (§113 a §118) nelze zařadit mezi vyšetřovací úkony, u jejichž provádění by mohl být obhájce přítomen. Důvodem jejich vydělení je především skutečnost, že takové úkony realizují osoby odlišné od orgánů činných v trestním řízení při provádění shromažďování materiálu později sloužícího za podklad vyšetřovacích úkonů, který musí být nejprve odborně zpracován, posouzen, případně vyhodnocen (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 3 Tdo 96/2010).
Z těchto podstatných důvodů lze uzavřít, že práva obviněného na obhajobu (obecně) v průběhu trestního řízení nebyla žádným z jím naznačených způsobů porušena, a proto jeho námitky nelze považovat za opodstatněné.
Obviněný dále uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil
a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Formulovanými výhradami totiž napadal převážně rozsah dokazování provedeného před soudy obou stupňů (konkrétně když namítal, že se soudy spokojily pouze s nepřímými důkazy, jako byla zajištěná pachová stopa, a když v souvislosti s tím tvrdil, že tento důkaz nebyl proveden v souladu s interním aktem Policie ČR, a že závěr soudního znalce je pochybný) a způsob hodnocení důkazů z jejich strany [konkrétně když nesouhlasil se závěry učiněnými v bodě 4) výroku o vině a tvrdil, že auto neodcizil, neboť je pouze převážel na žádost svého kamaráda, a že se posléze polekal policistů, zazmatkoval a utíkal před nimi]. Tím totiž primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněným takto vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a