ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.1361.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 1361/2013-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. prosince 2013 o dovolání obviněného J. J. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 8 To 58/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 168/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 1 T 168/2012, byl obviněný J. J. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2) výroku o vině přečiny násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Označený rozsudek napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině a tím i na něj navazujícím výrokům. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 8 To 58/2013, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného za jednání popsané pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně odsoudil podle §325 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou (viz výrok 1. rozsudku odvolacího soudu). Dále bylo rozhodnuto tak, že věc vedená ohledně skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se zčásti podle §259 odst. 1 tr. ř. vrací okresnímu soudu a zčásti se podle §260 tr. ř. vrací státnímu zástupci k došetření (výrok 2. rozsudku odvolacího soudu).
Podle skutkových zjištění uvedených pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný přečinů násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 8. 9. 2012 kolem 15:50 hodin v K., na nádraží Českých drah, a. s., v prostoru podchodu spojujícího nástupiště, v přítomnosti blíže nezjištěného počtu tudy procházejících cestujících, obnažen do půl těla, vykřikoval na cestující „já vás všechny zmlátím, já vás zabiju, vy svině, víte, kdo já jsem“, načež po výzvě strážníků Městské policie v Klatovech ve složení vprap. R.H., vstržm. O. G. a stržm. W. S. k zanechání svého jednání přistoupil k vprap. R. H. na vzdálenost asi jednoho metru, napřáhl ruku sevřenou v pěst v úmyslu udeřit jej do obličeje, kdy jmenovaný se tomuto úderu vyhnul, načež v útoku pokračoval, udeřil vprap. R. H. do zápěstí pravé ruky a opakovanými údery a kopy do různých částí těla napadl i zbývající členy hlídky, přičemž svým jednáním způsobil vprap. R. H. drobné poranění pravého zápěstí bez pracovní neschopnosti a stržm. W. S. zhmoždění pravého stehna, kolena a bérce rovněž bez pracovní neschopnosti.
Proti výroku pod bodem 1. rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný konstatoval, že předmětný den, kdy se dopustil posuzovaného útoku, požil alkohol, v důsledku čehož se stal zřejmě hlučnějším, než ostatní cestující pohybující se v prostorách vlakového nádraží v K. Připustil, že jeho chování nejspíš nebylo možné považovat za standardní, avšak zároveň se nedomnívá, že by takové chování bylo možné označit jako společensky škodlivé ve smyslu rozhodovací praxe soudů. Z výpovědi svědků a příslušníků Městské policie v Klatovech nevyplývá, že by procházejícím lidem jakkoli ublížil, vyvolal v nich strach nebo na ně útočil. Pokud by však přesto byla v jednání obviněného jistá společenská škodlivost shledána, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku) by jeho jednání mělo být posouzeno maximálně jako přestupek podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.
Obviněný dále zmínil ustanovení §325 odst. 1 tr. zákoníku a vytkl, že se soudy nezaobíraly důvodem, proč k potyčce se strážníky Městské policie v Klatovech došlo. Tvrdil, že se pouze bránil útoku strážníků, a to z důvodu ochrany vlastního zdraví. Nečinil tak tedy v úmyslu působit na výkon jejich pravomoci či pro výkon jejich pravomoci, a tudíž materiální (obviněný měl zjevně na mysli formální) znaky skutkové podstaty trestného činu násilí proti úřední osobě nenaplnil.
Nakonec obviněný namítl, že kamerové záznamy použité jako důkaz v řízení před soudem prvního a druhého stupně nebyly shodné. Na záznamu, který byl jako důkaz proveden v odvolacím řízení, se neobjevují skutečnosti identické s těmi, které byly zachyceny na záznamu, jenž byl jako důkaz proveden v řízení v prvním stupni. Nesoulad obou kamerových záznamů se týká pohybu a chování obviněného.
Na základě shora uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 8 To 58/2013, ve výroku 1. zrušil a zprostil jej obžaloby pro skutek popsaný pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání předeslal, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy či přezkumu správnosti jimi provedeného dokazování. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, který ve věci učinil soud prvního a druhého stupně. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování – tedy existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Taková situace však podle názoru státního zástupce v dané věci nenastala.
Obviněný údajnou nesprávnost právního posouzení skutku odvíjí od jiného průběhu skutkového děje, než jaký dovodily soudy obou stupňů. Jednání obviněného zcela zjevně nespočívalo v pouhé vyšší hlučnosti, ale především ve fyzickém útoku na hlídku Městské policie v Klatovech, která s ním přijela řešit jeho nepřístojné chování, v jehož rámci nejméně verbálně vulgárně napadal okolojdoucí osoby. Přitom je nutné zdůraznit, že primárně fyzicky napadl obviněný strážníky, a to při zákonném výkonu jejich funkce. Pokud tedy obviněný namítl, že byl pouze hlučnější (a proto jeho jednání nedosahovalo žádné či pouze minimální společenské nebezpečnosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku), popř. že při potyčce se strážníky se bránil jejich útoku (a proto nejednal ve smyslu §325 odst. 1 tr. zákoníku), nelze jeho argumentaci považovat ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Státní zástupce konstatoval, že dovolání obviněného je podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že jej podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
V kontextu shora uvedeného lze dovodit, že namítá-li obviněný, že se soudy nezaobíraly důvodem, proč k potyčce se strážníky Městské policie v Klatovech došlo, přičemž tvrdí, že se pouze bránil útoku strážníků, a to z důvodu ochrany vlastního zdraví, nikoliv v úmyslu působit na výkon jejich pravomoci či pro výkon jejich pravomoci, směřuje svou námitku do skutkových zjištění soudů, která Nejvyšší soud s odkazem na shora uvedené není oprávněn přezkoumávat. Nejvyšší soud se v tomto směru zcela ztotožňuje s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný údajnou nesprávnost právního posouzení skutku odvíjí od jiného průběhu skutkového děje, než jaký zjistily soudy.
Dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními soudů, jež spočívají v tom, že obviněný poté, co byl strážníky Městské policie v Klatovech vyzván, aby zanechal svého jednání (vykřikování na cestující „já vás všechny zmlátím, já vás zabiju, vy svině, víte, kdo já jsem“), přistoupil k vprap. R. H. na vzdálenost asi jednoho metru, napřáhl ruku sevřenou v pěst v úmyslu udeřit jej do obličeje, přičemž jmenovaný se tomuto úderu vyhnul, načež v útoku pokračoval, udeřil vprap. R. H. do zápěstí pravé ruky a opakovanými údery a kopy do různých částí těla napadl i zbývající členy hlídky.
Z těchto skutkových zjištění vyplývá, že to byl obviněný, kdo strážníky městské policie napadl při zákonném výkonu jejich funkce. Obviněný celou potyčku započal; místo toho, aby dbal výzvy příslušníků bezpečnostních sborů (oděných ve stejnokroji strážníka) a svého výtržnického jednání zanechal, ve svém protiprávním jednání pokračoval, když na strážníky městské policie fyzicky zaútočil. Tvrzení, že obviněný byl v podstatě pouhým účastníkem potyčky, který se z důvodu ochrany vlastního zdraví bránil útoků strážníku, je tedy ve zřejmém rozporu s tím, co bylo soudy zjištěno (viz k tomu skutku hodnotící úvahy nalézacího soudu na straně 6 až 8 rozsudku, straně 3, 4 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud proto uzavírá, že obviněný uvedeným tvrzením protestuje proti úplnosti provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., čímž jednoznačně uplatňuje námitku skutkovou, přičemž nelze než opakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (který však obviněný v dovolání ostatně ani nenamítal) totiž nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem.
Ve vztahu k námitce obviněného, že kamerové záznamy použité jako důkaz v řízení před soudem prvního a druhého stupně nebyly shodné, nutno s ohledem na její procesní charakter odkázat na shora uvedený výklad o skutkových námitkách. Jen pro úplnost je na místě poznamenat, že odvolací soud výslovně uvedl, že nebylo možno vycházet ze záznamu, který je na digitálním disku založeném ve spise, jelikož zde není zachycen podchod, v němž se inkriminované jednání obviněného uskutečnilo. Závěr o vině obviněného se proto opíral především o výpovědi svědků, kteří byli přítomni na místě činu. Odmítl argumentaci obviněného, že před soudem prvního stupně byl promítnut záznam zachycující obviněného podle jeho tvrzení v hlavní hale a na kterém byl vidět vstup do bufetu (strany 2, 9 napadeného rozsudku odvolacího soudu), což se navíc nyní posuzovaného činu ani nemohlo týkat, jelikož ten se odehrál v prostoru podchodu spojujícího nástupiště.
Jelikož obviněný dále namítal nesprávné posouzení věci z hlediska zásady subsidiarity trestní represe obsažené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, což je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu třeba vnímat jako jedinou relevantně uplatněnou námitku, je vhodné se nejprve s větší podrobností zaměřit na teoretická východiska potřebná pro správné právní posouzení věci.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost použití materiálního korektivu spočívajícího v aplikaci subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva vždy na základě přísně individuálního a důsledně kontextuálního posouzení okolností daného případu.
Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011). Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01, IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je tedy třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku).
Podle výroku o vině pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně se obviněný dopustil přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Z obsahu dovolání se podává, že obviněný nedostatek společenské škodlivosti spatřoval především ve vztahu k přečinu výtržnictví (ohledně přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku namítl, že se toliko bránil útoku příslušníků Městské policie v Klatovech).
Trestný čin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá, kdo se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Podle rozsudku soudu prvního stupně byl obviněný uvedeným přečinem uznán vinným, neboť se veřejně a na místě veřejnosti přístupném dopustil výtržnosti tím, že napadl jiného. Jako výtržnost je zpravidla označováno fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem; napadením jiného se rozumí jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgární slovní výpady proti jinému (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140-421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3322-3323.). Výtržnost může spočívat ve vyhrožování zlým nakládáním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1976, sp. zn. 8 Tz 30/76, publikováno pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr.); typickým příkladem výtržnosti je násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89, publikováno pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.).
Z uvedeného je zřejmé, že jednání obviněného, který se veřejně a na místě veřejnosti přístupném dopustil vůči procházejícím cestujícím výhrůžek zabitím, zmlácením či hrubých výroků a vůči zasahujícím strážníkům městské policie se dokonce dopustil fyzického napadení, nevybočuje z řady typických, pro danou skutkovou podstatu charakteristických způsobu spáchání trestného činu. Nelze ho hodnotit pouze jako „verbálně expresivnější“, hlučné chování, jak v dovolání prezentoval obviněný. Navíc soudy správně přihlédly k tomu, že obviněný, který byl v minulosti opakovaně odsouzen a potrestán pro různorodou trestnou činnost, se činu dopustil v týž den, kdy byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody za násilnou trestnou činnost.
Jelikož se tedy v posuzovaném případě jednání obviněného nevymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace, nebylo ze strany soudů zapotřebí pro účely případné aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku explicitně zkoumat kritéria společenské škodlivosti ve smyslu ustanovení §39 odst. 2 tr. zákoníku a v jednotlivostech se s nimi v odůvodnění rozhodnutí vypořádat. Jejich úvahy směřující k odmítnutí možnosti posoudit čin obviněného toliko jako přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, čehož se obviněný domáhal, jsou zcela správné.
Napadený rozsudek odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tudíž dovolací námitky jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková