ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.1384.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 1384/2013-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2013 o dovolání obviněného R. D., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 14 To 64/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 27/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 2 T 27/2012, byl obviněný R. D. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle §199 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1, §85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, a to za současného vyslovení dohledu podle §84 tr. zákoníku v rozsahu §49 až 51 tr. zákoníku.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že od počátku roku 2007 do 8. 9. 2011 v místě společného bydliště v P., R., se opakovaně hrubě choval ke své manželce L. D., které pod záminkou, že nemá doma uklizeno, zakazoval samostatný pohyb mimo společné bydliště a kontakt s rodinnými příslušníky, hrubě a vulgárně ji urážel, vyčítal jí, že se špatně stará o děti, že se doma jen válí, že je líná kráva, že je zlodějka, opakovaně se ji snažil přimět, aby na něho přepsala polovinu nemovitosti, kterou má ve svém výlučném vlastnictví, přičemž jí vyhrožoval, že uvidí, co jí ještě udělá, minimálně od dubna 2010 mu musela odevzdávat celou výplatu, kdy rozhodoval o jejím využití, a v případě nutného výdaje jej musela žádat o peníze a jeho jednání se opakovalo nejprve 1x měsíčně, postupně 1 – 2x týdně či 1 – 2x za 14 dní a v roce 2011 již téměř každý den, kdy např.
dne 5. 6. 2011 po nákupu v OD G. jí vyčítal, že v lékárně koupila vitamíny za peníze získané její prací mimo hlavní pracovní poměr, chtěl, aby mu odevzdávala všechny peníze, které vydělá, vulgárně ji urážel, že je zlodějka, a na schodišti u terasy rodinného domu ji strčil do ramene takovou silou, že upadla na zem a následně musela vyhledat lékařské ošetření s drobnou pohmožděninou ruky,
dne 4. 7. 2011 kolem 21.00 hodin ji po návratu z restaurace opětovně žádal, aby na něj přepsala nemovitost, když na to nechtěla přistoupit, tak ji bezdůvodně udeřil tzv. hlavičkou, následně jí sebral mobilní telefon, aby nemohla zavolat policii, zničil její mobilní telefon, začal do ní strkat, až upadla na podlahu chodby, pak ji uchopil rukou za její levou ruku a táhl ji do kuchyně, kde požadoval, aby mu na papír napsala, kdy odejde, což odmítla, a svým jednáním jí způsobil drobná poranění,
dne 2. 9. 2011 jí předložil smlouvu o darování části pozemku a požadoval, aby ji podepsala, což odmítla, vyhrožoval jí zabitím, začal do ní strkat, udeřil ji tzv. hlavičkou do čela, během strkání a úderu do hlavy jí nezjištěným způsobem vytrhl z hlavy pramen vlasů,
dne 8. 9. 2011 kolem 17.00 hodin se ji opětovně snažil přimět k tomu, aby na něj přepsala polovinu své nemovitosti, což neučinila, a z obavy před dalším slovním či fyzickým napadání utekla z bytu a jednání oznámila na Policii České republiky.
Označený rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Z jeho podnětu Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 14 To 64/2013, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně nezměněn, uložil podle §199 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině i trestu. Odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný vytkl, že skutek popsaný ve výroku o vině byl nesprávně právně posouzen, neboť soud nevzal dostatečně v úvahu zásadu pomocné úlohy trestní represe ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle názoru obviněného měly být některé incidenty kvalifikovány jako přestupek, a to především vzhledem k okolnostem, za nichž byly spáchány, a vzhledem k osobě pachatele. Na základě nesprávného právního posouzení skutku a jiného nesprávného hmotně právního posouzení byl učiněn nesprávný výrok o vině a o trestu.
Ve vztahu ke skutku, jímž byl uznán vinným, obviněný jednak namítl, že skutečnosti uvedené ve výroku o vině jsou v rozporu se skutečnostmi shromážděnými v trestním spise, a jednak podotkl, že se soud nezabýval tím, kdy mělo k jednotlivým dílčím útokům dojít. Celé dokazování bylo zaměřeno pouze na rok 2011, přičemž právě dlouhé období údajného týrání podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Čas spáchání je podstatnou skutečností, která se ve výroku o vině obligatorně uvádí (srov. ustanovení §120 odst. 3 tr. ř.), a rozpětí „od roku 2007 do roku 2011“ nelze chápat jako splnění této podmínky.
Obviněný poukázal na výklad pojmu týrání a dovozoval, že trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Podle svědků bylo manželství minimálně do roku 2011 bez větších problémů, a pokud k nějakým excesům v chování některého z manželů došlo, nejednalo se o excesy vykazující znaky trestného činu, nýbrž maximálně přestupku. Obviněný zdůraznil, že trvalostí zlého nakládání není myšleno protiprávní jednání v roce 2007 a další např. v roce 2009.
Obviněný rekapituloval své soužití s poškozenou L. D. a tvrdil, že nebylo spolehlivě prokázáno, že by ji nutil k odevzdávání jejích příjmů. Poškozená si přivydělávala modeláží nehtů, běžně nakupovala a hmotnou nouzí zjevně netrpěla. Co se týče incidentu, kdy na zmíněnou poškozenou při odmítnutí podpisu smlouvy o převodu poloviny nemovitosti zvýšil hlas, neučinil tak z důvodu samotného odmítnutí podpisu, nýbrž proto, že celou záležitost vztahující se k převodu nemovitosti předem zařídil (včetně notáře) a poškozená přesto z nejasných důvodů smlouvu podepsat odmítla. Události, kdy měl obviněný poškozené vytrhnout z hlavy pramen vlasů (dne 2. 9. 2011), byla přítomna matka obviněného, která její průběh a způsob, jak se chomáč vlasů v ruce poškozené objevil, popsala. Z lékařského hlediska je téměř nemožné vytrhnout vlasy, aniž by došlo k poškození kůže; upozornil i na tvrzení svědkyně I. S., která následek na hlavě poškozené popisuje jako vyholený pruh vlasů.
Rozsudek nalézacího soudu je podle mínění dovolatele postaven na chybném vyhodnocení provedených důkazů, některé důkazy v jeho prospěch nejsou vůbec zohledněny a v pochybnostech jsou důkazy hodnoceny v jeho neprospěch. V tomto směru obviněný namítl extrémní nesoulad mezi „zjištěním soudu a jeho závěry“. Stejně tak namítl, že v odvolacím řízení se krajský soud nevypořádal s materiály, jež k odvolání připojil.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 14 To 64/2013, zrušil a Okresnímu soudu v Pardubicích přikázal věc znovu projednat a rozhodnout (aniž by však současně navrhoval i zrušení rozsudku nalézacího soudu).
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá pouze dílčí část námitek obviněného. Přestože za relevantní námitku lze obecně považovat námitku, že popis jednání, jež je obviněnému kladeno za vinu, neodpovídá přisouzené právní kvalifikaci, v konkrétním případě, kdy obviněný zpochybňuje zejména naplnění samotného pojmu „týrání“ a naplnění znaku „po delší dobu“, se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. Ze skutkových zjištění soudů je patrné, že poškozená byla obviněnému osobou blízkou, žijící s ním ve společném obydlí. Jednání obviněného pak bylo ve zcela očividném rozporu s jeho povinnostmi manžela vyplývajícími z ustanovení §18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. Ačkoliv sama tato skutečnost k trestní odpovědnosti obviněného pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí nepostačuje, jednání obviněného z tohoto rámce zjevně vykročilo. Podle skutkových závěrů soudů obviněný poškozenou po dobu několika let zejména psychicky napadal, přičemž jeho jednání mělo gradující tendenci, a dopouštěl se vůči ní i nátlaku v oblasti jejích vlastních majetkových vztahů. Spojení jednak psychického nátlaku, směřujícího ke zřejmému ponižování poškozené, jednak neustálého zpochybňování její sebedůvěry a vyvolávání dojmu, že je v podstatě méněcenná, dále nepřijatelného usměrňování jejích sociálních kontaktů s jejími rodiči a postupné projevy násilí i ve fyzické formě představuje ty okolnosti, jež jsou ve svém souhrnu způsobilé v poškozené vyvolat pocit těžkého příkoří. Obviněný takto poškozenou zasahoval ve více oblastech jejího života – v oblasti jejího sebevědomí, sociálních kontaktů, majetkových vztahů a v závěru též v oblasti tělesné integrity. O závažnosti ataků obviněného pak svědčí rovněž to, že poškozená byla v jejich důsledku nucena vyhledat odbornou pomoc psychologa (srov. str. 8 rozsudku nalézacího soudu). Podle názoru státního zástupce uvedené okolnosti ve svém souhrnu jednoznačně podporují závěr soudu o tom, že obviněný svým jednáním naplnil znak týrání ve smyslu §199 tr. zákoníku.
Za neopodstatněnou považoval státní zástupce i námitku brojící proti naplnění znaku „po delší dobu“. Jednak tato námitka směřuje i proti skutkovým zjištěním soudů, ze kterých vyplývá, že obviněný si popsaným způsobem počínal od počátku roku 2007 do 8. 9. 2011, a jednak doba jednání obviněného přesahující čtyři roky je evidentně delší dobou ve smyslu §199 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Nic na tom nemění ani skutečnost, že jednání obviněného nebylo po celou takto vymezenou dobu stejně intenzivní, když naopak postupná gradace agresivního jednání pachatelů je v obdobných případech zcela typická.
Pokud obviněný namítl, že jeho dílčí jednání by bylo namístě případně posoudit jako přestupek, podle názoru státního zástupce mu přisvědčit nelze. Obviněný se snaží své jednání uměle izolovat na jednotlivé dílčí akty, jež by samy o sobě patrně mohly formálně naplňovat pouze skutkovou podstatu přestupku proti občanskému soužití. Jednání obviněného je však v obdobných případech nutno posuzovat v jeho celku a v tomto směru státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 564/2013. Stejně tak je třeba podle něj odmítnout i námitku obviněného, že trestní postih jeho jednání je vyloučen s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe, neboť závažnost jednání obviněného takový postup vylučuje. Je zřejmé, že jeho jednání nevybočuje z rámce i těch nejlehčích případů obdobného druhu a lze ho považovat jednoznačně za jednání společensky škodlivé.
Jestliže obviněný dále zpochybnil dílčí skutková zjištění a v tomto směru se dokonce samostatně dovolával proti dílčím fragmentům tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, podle názoru státního zástupce takové námitky zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Ve věci přitom nelze shledat žádný, natožpak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jak se obviněný v podstatě bez bližšího rozvedení domáhá. Naopak lze konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Námitky obviněného nevybočily z rámce prosté polemiky s hodnocením důkazů, jak je správně provedly soudy obou stupňů.
Státní zástupce závěrem podotkl, že námitky obdobného obsahu obviněný uplatňoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se s těmito námitkami podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že jej podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
V kontextu shora uvedeného lze dovodit, že namítá-li obviněný, že nebylo spolehlivě prokázáno, že by poškozenou L. D. nutil k odevzdávání jejích příjmů, tvrdí-li, že na poškozenou při odmítnutí podpisu smlouvy o převodu poloviny nemovitosti zvýšil hlas nikoliv z důvodu samotného odmítnutí podpisu, nýbrž proto, že celou záležitost vztahující se k převodu nemovitosti předem zařídil a poškozená přesto z nejasných důvodů smlouvu podepsat odmítla, a zpochybňuje-li, že poškozené dne 2. 9. 2011 vytrhl pramen vlasů, protestuje proti úplnosti provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., čímž jednoznačně uplatňuje námitku skutkovou. V této souvislosti nelze než opakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který obviněný v dovolání povšechně a bez bližšího rozvedení namítal, totiž nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem.
Dovolací námitky směřující proti správnosti skutkových zjištění jsou tvořeny obsahem jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Co se týče dovolací námitky, že se odvolací soud nevypořádal s materiály přiloženými obviněným k odvolání, nutno obviněného odkázat na str. 5 rozsudku odvolacího soudu, kde je odvolacím soudem uvedeno, že se jedná o materiály obsahující námitky uplatněné obviněným v rámci obhajoby již před soudem prvního stupně a že v materiálech tvrzené skutečnosti byly vyvráceny odvolacím soudem citovanými výpověďmi svědků a listinnými důkazy.
Ve vztahu ke skutkovým námitkám považuje Nejvyšší soud za nutné závěrem zdůraznit, že soudy opřely své skutkové závěry o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly, a vysvětlily dostatečně přesvědčivě, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se obviněný činu dopustil, jakož i k tomu, že považují jeho obhajobu za vyvrácenou (viz zejména strany 25 až 27 rozsudku nalézacího soudu, strany 4 až 7 rozsudku odvolacího soudu).
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je významnou především otázka, zda obviněný jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podle §199 tr. zákoníku, a to konkrétně znaky „týrání“ a „po delší dobu“.
Trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, a páchá-li takový čin po delší dobu.
Podle stávající praxe soudů je znak „týrání“ vykládán v tom smyslu, že se jím rozumí takové zlé nakládání s osobou blízkou žijící s pachatelem ve společném obydlí, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. např. přiměřeně rozhodnutí č. 20/84 Sb. rozh. tr., č. 20/2006 Sb. rozh. tr., stanovisko publikované pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). Přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou li posuzovány izolovaně, samy o sobě nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. Tdo 1197/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 957/2010, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 564/2013).
Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudu prvního stupně (z nichž vycházel v napadeném rozsudku i odvolací soud) v tom, že po dobu více než čtyř let poškozené pod záminkou, že nemá doma uklizeno, zakazoval pohyb mimo společné bydliště a kontakt s rodinnými příslušníky, hrubě a vulgárně ji urážel, vyčítal jí, že se špatně stará o děti, doma se jen válí, je líná kráva a zlodějka, opakovaně se ji snažil přimět, aby na něho přepsala polovinu nemovitosti, kterou má ve svém výlučném vlastnictví, přičemž jí vyhrožoval, že uvidí, co jí ještě udělá, a v tom, že mu po dobu více než jednoho roku musela odevzdávat celou výplatu, kdy rozhodoval o jejím využití, a v případě nutného výdaje jej musela žádat o peníze. Není pochyb o tom, že takto popsané jednání obviněného vůči poškozené L. D., jeho manželce, a tedy osobě blízké ve smyslu §125 tr. zákoníku, charakteristické rysy týrání nese. Obviněný s poškozenou zle nakládal; hrubě a vulgárně ji urážel, a to nejen tehdy, byli-li manželé o samotě, nýbrž s ní takto jednal bez jakýchkoliv zábran před jejich dětmi, příbuznými, přáteli či dalšími (i naprosto cizími) lidmi. Vyhrožoval jí zabitím, vyhazoval ji z domu. Poškozenou ponižoval, nadměrně ji kritizoval, snažil se v ní vzbudit dojem, že se není schopna postarat o domácnost a o děti, že je k ničemu, snažil se ji vychovávat „k obrazu svému“. Poškozenou sociálně izoloval, a to zejména od její vlastní rodiny, která měla do domu, kde poškozená s obviněným bydlela, vstup zakázán; v důsledku toho se poškozená se svou vlastní matkou scházela tajně. Naproti tomu rodině obviněného ve vstupu do jejich společného obydlí bráněno nebylo. Naopak matka obviněného měla k jejich domu klíče, vstupovala do něj svévolně, a to i několikrát denně. Obviněný rovněž usiloval o ekonomickou závislost poškozené – nutil ji, aby mu odevzdávala všechny své peníze, a potřebovala-li nějaké, musela si o ně obviněnému říct. Nutil ji rovněž k převodu poloviny nemovitosti, kterou měla poškozená ve svém výlučném vlastnictví.
Jednání obviněného se vyznačovalo trvalostí, mělo stupňující se tendenci, gradovalo, nabíralo na intenzitě a četnosti (zpočátku k němu docházelo 1x měsíčně, postupně 1 až 2x týdně či 1 až 2x za 14 dní a v roce 2011 již téměř každý den). Útrapy poškozené nebyly „pouhého“ psychického (eventuálně sociálního či ekonomického) charakteru, neboť podle skutkových zjištění soudu obviněný poškozenou opakovaně fyzicky napadal a způsoboval jí drobná zranění (viz str. 27 rozsudku nalézacího soudu, str. 4 rozsudku odvolacího soudu). Poškozená nebyla schopna se jednání obviněného adekvátně a účinně bránit, v jejich manželském soužití byl obviněný dominantním partnerem, vůči němuž byla poškozená ve vztahu submisivity. Tudíž těžké příkoří, které obviněný poškozené svým jednáním způsoboval, tato snášela s ohledem na své osobnostní rysy mlčky až apaticky, na ataky obviněného patřičně nereagovala a stáhla se do sebe (viz závěry znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie). Poškozená byla v permanentním stresu, z obviněného měla strach, což postupem času vedlo k vleklým zdravotním obtížím (syndrom únavy, nespavost, pocit na zvracení, dlouhodobé bolesti hlavy apod.).
Nejvyšší soud proto na základě shora uvedeného konstatuje, že ztotožnil-li se odvolací soud s názorem soudu prvního stupně, který jednání obviněného kvalifikoval jako týrání ve smyslu ustanovení §199 tr. zákoníku, nedopustil se nesprávného právního posouzení skutku. Námitka obviněného, že případné excesy (incidenty) v manželství měly být posouzeny maximálně jako přestupek, je irelevantní. Nejvyšší soud opakuje, že jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně, nemusí být samy o sobě nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod.
Co se týče znaku „po delší dobu“ jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním, musí se při páchání takového činu po delší dobu jednat o dobu trvání řádově v měsících. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, a naopak (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140-421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1745.). Určující je tedy nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008, publikované pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud připomíná, že k týrání poškozené docházelo po dobu dokonce několika let, přičemž intenzita útoků a jejich četnost postupem času gradovala, a to do té míry, že v roce 2011 čelila poškozená intenzivnímu a závažnému týrání ze strany obviněného téměř každý den. S ohledem na tyto skutečnosti by bylo naprosto absurdní uvažovat o tom, že by takto dlouhé a nakonec i intenzivní týrání poškozené bylo posouzeno jinak než jako týrání, které pokračovalo po delší dobu.
Jelikož obviněný dále namítal nesprávné posouzení věci z hlediska zásady subsidiarity trestní represe obsažené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, což je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu třeba taktéž vnímat jako relevantně uplatněnou námitku, je vhodné se nejprve s větší podrobností zaměřit na teoretická východiska potřebná pro správné právní posouzení věci.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost použití materiálního korektivu spočívajícího v aplikaci subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva vždy na základě přísně individuálního a důsledně kontextuálního posouzení okolností daného případu.
Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011). Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01, IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je tedy třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku).
Jelikož se v posuzovaném případě jednání obviněného nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace, jak vyplývá již z dříve uvedeného, soudy nepochybily, pakliže na něj jako celek nahlížely jako na jednání zakládající podmínky pro vyvození trestní odpovědnosti.
Napadený rozsudek odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tudíž dovolací námitky jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková