ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.308.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 308/2013-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. dubna 2013 o dovolání obviněných L. Č. a A. Č. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 11 To 500/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 2 T 176/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných L. a A. Č. odmítají.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 2 T 176/2011, uznal obviněné L. Č. (dále převážně jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) a A. Č. (dále převážně jen „dovolatelka“ nebo „obviněná“) vinnými, že:
„oba obvinění společně nejméně od ledna roku 2010 do ledna roku 2011 opakovaně vyhrožovali usmrcením a pronásledovali rodinu P., a to J. P., I. P., B. P., a nezletilého, tím způsobem, že to u nich vzbudilo strach o život a zdraví jich samotných či osob blízkých, kdy
- v několika případech sledovali v obci O. nezletilého při cestě ze základní školy v Z., a to tak, že stáli s vozidlem tov. zn. Opel Corsa, poblíž silnice, kudy projížděl nezletilý autobusem ze školy, pak jeli za autobusem a když nezletilý v obci O., kde má bydliště, vystoupil z autobusu, tak kolem něj projížděli a naznačovali vůči němu gesta, která znázorňovala zabití, jednalo se o gesto, kdy si napnutou dlaní přejížděli přes krk, čímž naznačovali podříznutí a od září 2010 takto sledovali nezletilého nejméně dvakrát až třikrát týdně,
- v době od ledna 2010 do 5. 11. 2010 oba obvinění společně v mnoha případech jezdili vozidlem tov. zn. Opel Corsa, kolem domu P. v obci O., když byli v úrovni jejich domu, tak zpomalili, přitom vícekrát za sebou troubili nebo vyhazovali z vozidla různé předměty, a to petardy, pohřební věnce, svíčky, černě ostuhované lahve či krabice s hlínou a nebo používali výhrůžná gesta symbolizující fyzickou likvidaci, kdy si rukou přejížděli přes krk a takto projížděli kolem domu i několikrát za den,
- dne 2. 10. 2010 v době od 12:45 hod. do 13:30 hod. v H. ve V. ulici při konání Cibulového jarmarku nejprve slovně napadli I. P. a její děti B. a nezletilého, a to tak, že k nim přistoupili, začali je slovně urážet, nadávat a vyhrožovat jim smrtí, kdy obviněná A. Č. vyhrožovala nezletilému: „uříznout ti hlavu a nasrat do tebe“, přitom ho chytila za kapuci mikiny, zatáhla za ni a vyhrožovala mu, že se nedožije 15ti let, opakovaně oba dva vyhrožovali: „stejně vás zabijeme, nemáme už co ztratit, nebudete vědět dne ani hodiny, kdy se to stane, kdy chcípnete“, slova „zabijeme vás“ a „chcípnete“ několikrát opakovali, dále obviněná A. Č. B. Č. opakovaně řekla, když ta si prohlížela zboží: „jen si to klidně kup, než chcípneš, já si tě vychutnám, to budeš koukat“, dále jí vyhrožovala, že bude žít nejdéle do 25 let, že nikdy nemůže vědět, kdy už se ze školy nebo z práce nevrátí, že ji bude stále pronásledovat, že nebude moci klidně spát, a když se I. P. snažila s dětmi dostat ke svému vozidlu, aby mohla odjet, po celou dobu šli oba obvinění za nimi, uráželi je a vyhrožovali jim smrtí, I. P. i děti jim po celou dobu říkali, aby je nechali být, nevšímali si jich a nechodili za nimi,
obviněný L. Č.
- dne 5. 11. 2010 kolem 10:00 hod. na parkovišti u firmy TEDOM, a. s., v H., M. ulici, J. P., který šel ke svému zaparkovanému vozidlu tov. zn. Alfa Romeo, vyhrožoval slovy: „chcípneš“ a ukázal mu rukou gesto, že si podřezává krk a poté L. Č. nastoupil do vozidla tov. zn. Peugeot 306, a z místa odjel, tohoto jednání se pak dopustil přesto, že mu usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 23 Nc 32/2010, bylo předběžným opatřením nařízeno, že je povinen zdržet se setkávání s J. P. a jeho celou rodinou, zdržet se jejich sledování a obtěžování jakýmkoliv způsobem, zejména je oslovovat, pomlouvat, vyhrožovat a přibližovat se k jejich obydlí na vzdálenost kratší než sto metrů, a to po dobu jednoho měsíce,
- dne 25. 12. 2010 kolem 18:25 hod. v obci O. před domem čp. obviněný z otevřeného okna motorového vozidla tov. zn. Opel Corsa, vystřelil z dosud neztotožněné pistole, po výstřelu ihned odjel, poté se na uvedené místo opět vrátil, a to kolem 18:45 hod., kdy znovu z dosud neztotožněné pistole z vozidla vystřelil a po výstřelu s vozidlem odjel,
- dne 24. 1. 2011 ve 13:30 hod. v obci O. přijel obviněný osobním vozidlem tov. zn. Opel Corsa, před rodinný dům čp., vystoupil z vozidla a do poštovní schránky patřící rodině P. vhodil dva igelitové uzavíratelné průhledné sáčky, z nichž jeden byl prázdný a druhý obsahoval bílý papír s nápisem „DDT a DTD“.
Takto popsané jednání soud právně kvalifikoval v případě obviněného L. Č. jako přečiny nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku a nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, spáchané zčásti samostatně, zčásti ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 trestního zákoníku, za což mu podle §354 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Jednání obviněné A. Č. soud právně kvalifikoval jako přečiny nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku a nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, spáchané ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, za což jí podle §354 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Oběma obviněným soud současně uložil podle §82 odst. 2 trestního zákoníku povinnost zdržet se osobního, písemného či jakéhokoliv jiného kontaktování všech poškozených P. (srov. jmenovitě shora).
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 11 To 500/2012, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obvinění se ani s takovým rozhodnutím neztotožnili a prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Ortmana, CSc., podali proti němu dovolání, v němž uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Dovolatelka A. Č. ve svém podání v prvé řadě uvedla, že si je vědoma výjimečnosti institutu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jednak toho, že Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) nemůže nahradit činnost soudů nižších stupňů. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto spatřovala v nesprávné právní kvalifikaci jednání, které je jí kladeno za vinu, neboť je přesvědčena, že skutky popsané ve výroku o vině nevykazují všechny zákonné znaky skutkových podstat trestných činů, jimiž byla uznána vinnou.
Obviněná dále namítla, že všechny tři skutky postrádají trestně právní charakter, neboť nezletilý poškozený celou událost vnímal velmi subjektivně a byl přitom ovlivněn nevraživostí vůči její rodině. Rovněž pouhá jízda po vesnici s občasným použitím klaksonu nemůže být považována za trestnou, stejně jako údajné slovní napadení poškozených na Cibulovém jarmarku. Pokud by se totiž poškození cítili opravdu ohroženi, mohli to nahlásit tam přítomným policistům.
Dovolatelka také namítla, že soud druhého stupně se nevyrovnal s jejími odvolacími námitkami, zejména s návrhem, aby věc byla postoupena k projednání jako přestupek, a že skutek popsaný v obžalobě i ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nemá základní náležitosti požadované ustanovením §177 písm. c) tr. ř. V této souvislosti postrádala zejména naplnění zákonného znaku „způsobení důvodné obavy o život či zdraví poškozeného nebo osobám jemu blízkým“. Jelikož soud je vázán žalobním návrhem a nemůže jej sám doplňovat ani „retušovat“, měla být věc vrácena do přípravného řízení. Oběma soudům nižších stupňů rovněž vytkla, že porušily postup upravený v §2 odst. 5 tr. ř. (zásadu zjišťování skutkového stavu bez pochybností, včetně principu in dubio pro reo) a v §2 odst. 6 tr. ř. (zásadu volného hodnocení důkazů), což ve svém důsledku znamená narušení principu spravedlivého procesu.
Obviněný L. Č. ve svém podání uplatnil v podstatě shodné námitky jako jeho spoluobviněná manželka, nad rámec již uvedeného pak namítl, že u skutku, který se odehrál dne 5. 11. 2010 na parkovišti u společnosti TEDOM, a. s., svědkyně J. S. nepotvrdila, že by poškozenému nějak vyhrožoval nebo jej obtěžoval. To, že se ocitl na parkovišti, byla pouhá shoda náhod, rozhodně neměl v úmyslu kontaktovat poškozeného nebo mařit úřední rozhodnutí.
Podle názoru dovolatele rovněž skutečnost, že měl střílet z pistole před domem poškozených, nebyla skutkově prokázána; předmětná pistole nebyla nikdy nalezena, navíc v inkriminované době vezl své známé do nemocnice v H. Výpověď poškozeného J. P. st. proto považoval za účelovou.
Za pochybení soudu dovolatel považoval také to, že byl zamítnut jeho návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem o jeho psychickém stavu. Případná zjištění o existenci duševní poruchy by totiž měla zásadní vliv na hmotně právní posouzení věci.
Oba obvinění v závěru svých podání shodně navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, jakož i všechna rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující. Dále pak alternativně navrhli, aby Nejvyšší soud buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu druhého stupně se závazným právním názorem, aby věc byla postoupena k projednání jako přestupek, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
K podaným dovoláním se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který především uvedl, že vymezeným důvodům dovolání odpovídá pouze část námitek, zejména že jejich jednání nenaplnilo skutkovou podstatu přečinů, že dosahovalo nízké intenzity a nebylo způsobilé vyvolat v poškozených důvodnou obavu. S těmito námitkami se však neztotožnil, neboť jednání obou obviněných rozhodně nebylo jednorázovým excesem z pravidel občanského soužití, ale systematickou dlouhodobější snahou obtěžovat poškozené a vyhrožovat jim smrtí. Jednání obviněných nepovažoval za pouze nevinné „ježdění po vesnici a troubení klaksonem“, jelikož tyto aktivity obvinění doprovázeli dalšími projevy, které je nutné v celkovém kontextu považovat za vyhrožující (srozumitelné gesto naznačující „podříznutí“, házení předmětů, jež jsou obecně spojované se smrtí, pohřbíváním, apod.).
Vzhledem k určité gradující tendenci jednání obviněných, celkové dlouhodobosti a četnosti těchto ataků, věku poškozeného ml. a vzhledem ke skutečnosti, že obviněnému L. Č. v jeho jednání nezabránily ani prostředky soukromého práva (nařízení předběžného opatření soudem), státní zástupce akceptoval závěr odvolacího soudu o trestnosti jejich jednání. Postih dovolatelů pouze prostředky práva správního považoval za v podstatě vyloučený, neboť předmětné jednání je zcela zjevně společensky škodlivé. Odkázal také na závěry Nejvyššího soudu uvedené v usnesení sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Státní zástupce dále uvedl, že zvoleným důvodům dovolání obsahově neodpovídají ani námitky, jimiž obvinění poukazují na údajné procesní nedostatky přípravného řízení. Popis jednání obviněných uvedený v obžalobě sice považoval za poněkud kusý, ale naplnění všech znaků stíhaných přečinů z něj lze dovodit. Jestliže soud prvého stupně v intencích obžalovací zásady popis jednání obviněných precizoval, nespatřoval v tom pochybení nebo zásah do ústavně zaručených práv obviněných na spravedlivý proces.
Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná a učinil tak v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci jsou dovolání přípustná §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., že byla podána osobami oprávněnými §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Z logiky věci je třeba nejprve zmínit druhý z obviněnými uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , na jehož základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. S ohledem na argumentaci obou dovolatelů je zjevné, že tento důvod dovolání spatřovali ve druhé z uvedených alternativ.
V řízení předcházejícím vydání rozhodnutí o opravném prostředku obvinění shledali naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo.
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního (event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V tomto ohledu některé námitky zejména obviněného L. Č. (třebaže i on ve svém podání deklaroval vědomí o výjimečnosti institutu dovolání jako mimořádného opravného prostředku), které uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, nemohly obstát. Šlo především o ty výhrady, jimiž zásadně napadal rozsah provedeného dokazování před soudy obou stupňů (konkrétně nesouhlasil s tím, že byl zamítnut jeho návrh na vypracování znaleckého posudku, který by se zabýval jeho případnou duševní poruchou) a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (konkrétně když namítal, že svědkyně J. S. nepotvrdila, že by poškozenému nějak vyhrožoval nebo jej obtěžoval, nebo když poukazoval na to, že nebylo skutkově prokázáno, že měl střílet z pistole před domem poškozených, zvláště když předmětná pistole nebyla nikdy nalezena, anebo když považoval výpověď poškozeného J. P. st. za účelovou). Takovou argumentací se totiž primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, což ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat tvrzení obou dovolatelů, že soudy porušily postup upravený v §2 odst. 5 tr. ř. (zásadu zjišťování skutkového stavu bez pochybností, včetně principu in dubio pro reo) a v §2 odst. 6 tr. ř. (zásadu volného hodnocení důkazů), což ve svém důsledku znamená narušení principu spravedlivého procesu. Taková námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod, který má procesní charakter.
Lze tak shrnout, že všechny až dosud zmíněné námitky měly výlučně povahu námitek skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatelé jimi neuplatnili takovou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatelé (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Obdobně soudy přesvědčivě odůvodnily, proč nepovažovaly za potřebné přibrat (dalšího) soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, za účelem (opětovného) zkoumání duševního zdraví obviněného L. Č. (srov. stranu 8 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a stranu 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Jestliže by až dosud uvedené výhrady obou dovolatelů měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Pokud by dovolatelé uplatnili pouze takovéto námitky, musel by Nejvyšší soud jejich dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Oba obvinění však ve svých podáních uplatnili také výhrady, které již lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Šlo zejména o námitky, že jednání popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje základní znaky skutkových podstat přečinů nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku a nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, jimiž byli uznáni vinnými, zejména pak znak „vzbuzení důvodné obavy“ , že pochybením v tomto směru trpěla již podaná obžaloba, a že celá věc měla být řešena před správním orgánem jako pouhý přestupek.
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že takovéto relevantně uplatněné výhrady obou dovolatelů jsou zjevně neopodstatněné.
Jedna z uvedených námitek obviněných (pokud tvrdili, že orgány činné v trestním řízení nedostály zásadě obžalovací, neboť již v obžalobě nebyly uvedeny všechny zákonem požadované znaky skutkové podstaty výše jmenovaných přečinů) ve své podstatě směřovala do problematiky tzv. totožnosti skutku. K tomu je zapotřebí uvést, že podle §220 odst. 1 tr. ř. platí, že soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Obžalovací zásada uvedená v tomto ustanovení neznamená, že mezi skutkem, který je uvedený v žalobním návrhu, a skutkem uvedeným ve výroku rozsudku, musí být úplná shoda. Některé skutečnosti mohou odpadnout a jiné naopak přistoupit, nesmí se změnit jen podstata skutku, která je určována účastí obviněného na určité události popsané v žalobním návrhu, ze které vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské zájmy chráněné trestním zákonem. Totožnost skutku bude zachovaná, bude-li zachovaná totožnost jednání nebo následku (srov. rozhodnutí č. 64/1973 Sb. rozh. trest.).
Oběma obviněným lze přisvědčit do té míry, že v tzv. žalobní znělce nebyl žalovaný skutek vyjádřen zcela precizně (postrádal především podrobnější rozvedení toho, jak na jejich protiprávní jednání reagovali samotní poškození a jakou konkrétní obavu nebo strach u nich takové jednání vyvolalo). Zároveň je však třeba zdůraznit, že v odůvodnění obžaloby je protiprávní jednání obou obviněných dostatečně podrobně popsáno a z tohoto popisu plynou základní skutečnosti a okolnosti činu, které lze podřadit pod konkrétní skutkové podstaty žalovaných přečinů. Na to navázal zevrubnější popis jednání obviněných ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, v níž je (po upřesnění některých skutečností podle výsledků provedeného dokazování) jednání obviněných formulováno v zásadě shodně jako v podané obžalobě. Je tudíž zjevné, že podstata žalovaného skutku zůstala zachována.
K dalším relevantně uplatněným námitkám obviněných je třeba (alespoň ve stručnosti a v obecné rovině) uvést, že přečinu nebezpečného vyhrožování se podle §353 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku dopustí, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu, spáchá-li takový čin vůči dítěti nebo těhotné ženě.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám.
Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Důvodnou obavou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Konkrétní výroky pachatele je třeba hodnotit ve spojení s jeho dalším konáním a jeho projevy této a teprve na základě komplexního posouzení situace je možné učinit závěr, zda se jedná o vyhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění. Nevyžaduje se proto, aby výhrůžka pachatele konkrétně obsahovala slova přímo vyjadřující vyhrožování usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou, pokud přitom činil úkony svědčící o záměru vzbudit v poškozeném důvodnou obavu z usmrcení nebo způsobení těžké újmy (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 21/2011 Sb. rozh. trest.).
Přečinu nebezpečného pronásledování se podle §354 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku dopustí, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že a) vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým, b) vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých, spáchá-li čin vůči dítěti nebo těhotné ženě.
Objektivní stránka tohoto trestného činu zahrnuje dlouhodobé pronásledování jiného prováděné v konkrétních, zákonem taxativně stanovených formách jednání, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Znakem objektivní stránky je jednání spočívající v dlouhodobém pronásledování prováděném pachatelem taxativně vymezenými formami [pod písm. a) až e)], které jsou způsobilé vzbudit v jiném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem těchto forem je v souhrnu záměr pachatele obtěžovat jiného tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu. Důvodná obava zde vyjadřuje stav poškozeného, který je objektivně způsobilý vyvolat u něj vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, jímž pachatel působí na poškozeného, přičemž však není nutné, aby byl takový pocit v poškozeném skutečně vyvolán.
Dlouhodobostí se u tohoto trestného činu rozumí přinejmenším několik vynucených kontaktů pachatele s poškozeným nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé vyvolat v poškozeném důvodnou obavu. Tyto požadavky ovšem nesplňují ojedinělé nebo náhodné projevy, byť jinak nežádoucího chování. Zpravidla se tedy bude jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání pachatele, která vybočují z běžných norem chování a mohou v některých případech i nebezpečně gradovat (k tomu srov. rozhodnutí publikované pod č. T 1424 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 79/2011, Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda oba obvinění zjištěným jednáním naplnili veškeré zákonné znaky skutkových podstat přečinů, jež jsou jim kladeny za vinu, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění.
Právě z této skutkové věty odsuzujícího rozsudku jednoznačně vyplývá, že „oba obvinění společně … opakovaně vyhrožovali usmrcením a pronásledovali rodinu P., …, tím způsobem, že to u nich vzbudilo strach o život a zdraví jich samotných či osob blízkých …“. Bližší skutečnosti pak vyplývají z jeho odůvodnění. Tak konkrétně podle výpovědi svědkyně J. T. (babičky poškozeného nezletilého) „… nezletilý byl v důsledku jednání obviněných ve špatném psychickém stavu, brečel, odmítal chodit do školy, měl z obviněných strach, posléze ho do školy vozil otec“. Ze zprávy učitelky nezletilého, která ve škole působí i jako výchovná poradkyně, se podává, že ve škole se řešila situace, kdy „… nezletilý si do školy donesl teleskopický obušek na svoji obranu (jak uvedl) , neboť při jízdě autobusem do školy je pronásledován jistými lidmi z obce H.“ (srov. stranu 6 rozsudku). Událost na Cibulovém jarmarku poškození prožívali také velmi intenzivně, o čemž svědčí výpověď J. P. st., který uvedl, že „… děti s manželkou přijely velmi rozrušení a děti plakaly“ (srov. stranu 5 rozsudku).
Na straně 9 odůvodnění rozsudku nalézací soud vyhodnotil důsledky jednání obviněných na psychiku poškozených se závěrem, že „… ve skutečnosti jednání obviněných důvodnou obavu o jejich život či zdraví či o život a zdraví osob blízkých vzbudilo, k čemuž nepochybně přispěly i výhrůžky smrtí, doprovázené příslušnými gesty a nakonec střelbou. O tom zjevně svědčí nejen skutečnost, že poškozený pravidelně jednání obviněných ohlašoval na policii, kdy však následná přestupková řízení skončila zastavením, neboť protiprávní jednání se nepodařilo prokázat nebo bylo promlčeno, zejména se ale poškozený domáhal ochrany i u soudu návrhem na vydání předběžného opatření, kdy soudem byly obavy poškozeného shledány natolik důvodnými, že návrhu vyhověl … u poškozených B. a J. P. se strach z obviněných negativně projevoval na jejich psychice, kdy u nezletilého vyústil v nošení zbraně pro vlastní ochranu …“.
Všechny tyto zdůrazněné skutečnosti svědčí o tom, že jednání obou obviněných vzbudilo u všech poškozených obavu o jejich zdraví či život, že všichni poškození měli z obviněných strach, zejména pak v dětech jednání obviněných spočívající ve výhrůžkách, různých gestech naznačujících použití násilí a vulgarismech, vyvolalo úzkost a strach. O tom svědčí také jejich změny v chování při každodenních činnostech. Nezletilý si z obavy o svůj život dokonce opatřil teleskopický obušek na svoji obranu a odmítal jezdit autobusem do školy. Výhrůžky a psychický nátlak ze strany obviněných se na poškozených projevil také při příjezdu z výše zmiňovaného Cibulového jarmarku, kdy obě děti plakaly.
Nejvyšší soud proto přisvědčil správnosti závěrů obou soudů nižších stupňů, že jednání obou obviněných nejen že bylo způsobilé vyvolat u všech poškozených obavu o jejich život a zdraví, ale že tuto obavu také skutečně vyvolalo. Právní kvalifikaci zvolenou soudem prvního stupně tak považoval soud za správnou a zákonnou.
V návaznosti na námitky obviněných uplatněné již v předchozích stadiích řízení, jakož i na jejich závěrečný návrh, se Nejvyšší soud dále zabýval otázkou, zda by mohlo přicházet v úvahu postoupit žalované skutky k projednání správnímu orgánu jako přestupek.
K tomu Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že podle trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož byly posouzeny činy obou obviněných, je obecně trestným činem jen protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 trestního zákoníku). Společenská škodlivost ovšem není zákonným (formálním) znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Proto také trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, takže ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. V závislosti
na konkrétních skutkových okolnostech je přitom třeba existenci společenské škodlivosti vyvozovat zejména z povahy a rozsahu zásahu pachatele do chráněných zájmů, takže je zde odůvodněn závěr o uplatnění trestní odpovědnosti vůči němu
a trestněprávních důsledků s ní spojených (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, publikované pod č. T 1378, sešit 75/2011 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
V projednávané věci bylo třeba zhodnotit několik podstatných okolností, které mají zásadní vliv na to, zda by věc mohla být projednána v přestupkovém řízení, nebo zda jde již o jednání, jež je nutné postihnout trestně právními normami. Jedná se zejména o způsob jednání ze strany obou obviněných, intenzitu a četnost jejich útoků, celkovou délku trvání jejich výhrůžného a obtěžujícího jednání, i okruh osob, vůči kterým se popsaného jednání dopouštěli. Soudy přitom dospěly ke zjištění, že jednání obou obviněných trvalo déle než jeden rok a že šlo o poměrně nevybíravé obtěžování poškozených formou projíždění osobním automobilem kolem jejich domu, opakované používání klaksonu, házení petard, různých předmětů se smuteční (resp. pohřební) symbolikou, apod. Jednání obou obviněných však spočívalo i v nevybíravých způsobech vyhrožování, v gestikulaci vyjadřující hrozbu fyzické likvidace poškozených, střelbu z pistole a velmi vulgární slovní obtěžování a vyhrožování, jak je již popsáno shora. Takové projevy, obzvláště trvaly-li po delší dobu, nejenže musely být pro poškozené krajně nepříjemné a obtěžující, ale zároveň jim musely způsobovat psychickou zátěž a vyvolávat u nich strach z uskutečnění výhrůžek. Jako velmi zákeřné je pak třeba hodnotit takovéto projevy obou obviněných vůči poškozeným dětem, zejména pak vůči nezletilému (tehdy ještě ne dvanáctiletému), který právě ve svém věku vnímal dění kolem sebe citlivěji a zranitelněji než dospělý člověk, a na jehož psychice se dlouhotrvající výhrůžky ze strany obviněných také prokazatelně projevily. Při zvážení všech těchto skutečností musely již oba soudy nižších instancí dospět k závěru, že shora popsané skutky obviněných již přesáhly hranici, kdy by bylo možné považovat za postačující postihnout je normami jiných právních odvětví (např. z oblasti správního práva). Trestně právní odezva v podobě odsouzení obou obviněných k podmíněným trestům je proto zcela namístě.
Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněných L. a A. Č. odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. dubna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a