ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.756.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 756/2013-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. srpna 2013 o dovolání obviněného A. T. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 4 To 502/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 138/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. T. V. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 7 T 138/2012 uznal obviněného A. T. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
1) „dne 18. 5. 2012 v přesně nezjištěné době kolem 4:00 hod. v B., na J., v baru P., v přítomnosti několika hostů poté, co se poškozený J. K., bytem V., N., slovně zastal dvou žen, které A. T. V. potřísnil pivem, tohoto bezdůvodně fyzicky napadl, a to tím způsobem, že jej razantně udeřil skleněnou půllitrovou sklenicí do hlavy, do oblasti týla za levým uchem, čímž sklenici rozbil a poškozenému začala z ucha téci krev, v dalším jednání mu bylo zabráněno ze strany ostatních hostů a byl z baru vyveden, čímž způsobil poškozenému J. K. zranění spočívající v zhmoždění hlavy a drobné rance 0,5 cm v oblasti levého spánku, kdy byl poškozený J.K. omezen v běžném způsobu života po dobu 2-3 dnů, přičemž však pouze náhodou nedošlo při útoku ke vzniku závažnějších poranění hlavy,
2) téhož dne a na stejném místě v době kolem 4:30 hod. v zádveří baru P., v době, kdy se dobýval do uvedeného baru, opětovně fyzicky napadl poškozeného J. K., kterého chytil za tričko pod krkem, toto roztrhl a vzápětí na to ho druhou rukou přesně nezjištěným způsobem nejméně dvakrát udeřil do oblasti lícní kosti, přičemž poškozený upadl na zem a v dalším napadání bylo A. T. V. zabráněno ze strany dalších hostů baru, čímž způsobil poškozenému J. K. škodu roztržením trička v nezjištěné výši, pohmožděniny v obličeji a škrábance na hrudníku“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu podle §146 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem O., P., pobočka B., částku ve výši 2.157,- Kč.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 4 To 502/2012 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu nespokojil a prostřednictvím obhájce JUDr. Michala Janovce podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel v podání tvrdil, že u soudu nebyly předloženy důkazy, že poškozený J. K. byl zasažen pivní sklenicí a že nebylo nijak prokázáno, že po návratu do baru vyvolal násilný konflikt. Odvolací soud mu při jednání zamítl návrhy na doplnění dokazování, a to svědeckými výpověďmi příslušníků policie, kteří se na místo incidentu dostavili jako první a celý incident nepovažovali za trestný čin. Požadoval také opětovný výslech soudního lékaře MUDr. Milana Votavy k důkazu, že pivní sklenice byla rozbita jeho snubním prstenem, a výslech znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Marty Holanové, neboť tento posudek, který neměl u soudu prvního stupně k nahlédnutí, obsahuje mnoho věcných chyb. Domáhal se rovněž ustanovení soudního znalce z oblasti materiálů a pnutí ohledně roztříštění pivní sklenice a řezné rány o velikosti 0,5 cm způsobené poškozenému, a výslech svědka S. B., že se vracel pro své dva psy, které barman zamknul uvnitř baru. Také požadoval výsledky vědeckého výzkumu ohledně jeho psychologického chování ve spojení s celým incidentem.
Obviněný dále poukazoval na to, že soudu nebylo předloženo ani soudem požadováno vysvětlení dvou modřin kolem oka, které sám během incidentu utrpěl. Policisté u něj provedli dechovou zkoušku (1,2 ‰ alkoholu), ale neprovedli ji u žádné jiné přítomné osoby v baru. U poškozeného J. K. byla přitom zkouška na alkohol provedena až čtyři hodiny po incidentu v nemocnici v B., kde bylo zjištěno v jeho krvi 2,4‰ alkoholu.
Dovolatel konečně zmínil, že státní zástupce neměl v úmyslu vznést proti němu obvinění za údajný útok pivní sklenicí. Byl zadržen za oba incidenty dvěma policejními příslušníky, a to pravděpodobně pouze z toho důvodu, že byl již dříve shledán vinným z použití násilí proti příslušníku policie – jejich kolegyni, ženě.
Z těchto důvodů obviněný navrhl (aniž přitom citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby „bylo napadené rozhodnutí zrušeno v části o vině i o trestu“.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství zaslala Nejvyššímu soudu písemné sdělení, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat, a současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobu oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Jak již bylo uvedeno, obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl neprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění.
Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně (případně soudu odvolacího) a v návaznosti na tento skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutková zjištění soudu prvního stupně nemůže měnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu například ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 412/02 III. ÚS 732/02, II. ÚS 762/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Průlomem do uvedených zásad vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být jen „extrémní nesoulad“, resp. zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. například rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005 a další).
O „extrémní nesoulad“ mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takové případy jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, nebo kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, úplná absence důležitých skutkových zjištění atd. (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Svými výhradami totiž napadal pouze rozsah provedeného dokazování (konkrétně když se domáhal provedení dalších důkazů – srov. shora) a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů (konkrétně když tvrdil, že nebylo prokázáno, že poškozený byl zasažen pivní sklenicí a že po návratu do baru vyvolal násilný konflikt). Primárně tak napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch. Takovouto argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovouto situaci nejednalo. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, způsobem jejich hodnocení a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265e odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 80/03, nebo sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal