ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.830.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 830/2013-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. srpna 2013 o dovolání obviněného J. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 7 To 406/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 2 T 8/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 2 T 8/2012, uznal obviněného J. J. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že:
1) „dne 15. 9. 2011 v době od 13,30 hodin do 14:45 hodin v ulici M. M. v L. před obchodem A. nadával poškozené M. N., kterou udeřil pěstí do obličeje, srazil ji na zem, kde ji vláčel a opakovaně kopal, přičemž pokračoval v nadávkách,
2) dne 19. 10. 2011 v době kolem 16,00 hodin v L. čekal na H. n. ČD L. na M. N., kterou pod záminkou hovoru vylákal do areálu J. – k., před kterým ji požádal, aby s ním odešla do pronajatého pokoje na ubytovně na S. o., což odmítla, a proto ji dotáhl dovnitř ubytovny a odtud ji strkal až na pokoj, přičemž objekt ubytovny a dveře vedoucí na hlavní chodbu uzamkl, aby jí tak zabránil v odchodu a následně poškozenou opakovaně bil pěstmi do obličeje a hlavy, při jednom z pokusů o útěk ji shodil ze schodů, a když se snažila zvednout z podlahy, kopal ji do těla, poté ji znovu chytil za vlasy a dovlekl zpět do pokoje, kde ji opět bil pěstmi, křičel na ni vulgární výrazy, vylil ji na hlavu a hrudník horkou kávu, pomočil ji hlavu a tělo a tyto jeho útoky pokračovaly až do 06,20 hodin dne 20. 10. 2011, kdy na místě zakročila hlídka Obvodního oddělení Policie ČR L. a obviněného zadržela, čímž poškozené způsobil krevní výrony s otokem horního i dolního víčka pravého oka, krevní výron na dolním víčku levého oka, kožní oděrky ve vlasaté části hlavy, podkožní krevní výrony na pravém lokti, pravém stehně, nad koncem mezihýžďové rýhy, na levé hýždi, levém stehně a podélný krevní výron na pravém rameni,
3) - a) v době od 18,00 hodin dne 12. 6. 2011 do 15,00 hodin dne 13. 6. 2011 v L., v zahrádkářské kolonii v blízkosti kopce R., po překonání 2 m vysokého plotu vnikl na pozemek u rekreační chaty, u které rozbil skleněnou tabuli okna v úmyslu do chaty vniknout, což se mu nepodařilo, když poškozením skleněné výplně okna způsobil J. J., škodu ve výši 100,- Kč,
3) - b) v době od 22,07 hodin dne 12. 6. 2011 do 00,29 hodin dne 13. 6. 2011 v L., v zahrádkářské kolonii v blízkosti kopce R., po překonání 180 cm vysokého plotu vnikl na pozemek u rekreační chaty J. S., kde po rozbití skleněné výplně pravé části okenice vnikl do chaty, kterou prohledal v úmyslu odtud odcizit věci, čímž poškozenému způsobil rozbitím skleněné výplně okna škodu ve výši 116,- Kč“.
Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě 1) jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 2) jako zločin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve vícečinném souběhu s přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 3) jako pokračující přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to obviněnému uložil podle §171 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem O., P., škodu ve výši 3.309,- Kč, poškozené J. J., bytem M., L., škodu ve výši 100,- Kč a poškozenému J. S., bytem S., L., škodu ve výši 116,- Kč, když tohoto poškozeného současně podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem jeho nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 7 To 406/2012, tak, že podle §258 odst. odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o vině pod body 1) a 2), ve výroku o trestu a ve výroku o povinnosti nahradit škodu Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR. Poté podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že
1) „dne 15. 9. 2011 v době od 13.30 hodin do 14.45 hodin v ulici M. M. v L. před obchodem A. nadával poškozené M. N., kterou udeřil pěstí do obličeje, srazil ji na zem a opakovaně kopal, přičemž pokračoval v nadávkách,
2) dne 19. 10. 2011 v době po 16,00 hodině v L., po společné návštěvě baru herny F. přiměl taháním za oděv a nadávkami poškozenou M. N., aby s ním šla do areálu J. – k. na S. o., a to do jeho pronajatého pokoje na ubytovně, přičemž poškozená se cestou domáhala, aby mohla odejít, avšak ze strachu, že bude fyzicky obžalovaným napadena, s obžalovaným pokračovala v cestě, kdy po příchodu na ubytovnu uzamkl objekt ubytovny a dále dveře vedoucí od jeho pokoje na hlavní chodbu, aby jí tak zabránil v odchodu, a následně poškozenou opakovaně bil pěstmi do obličeje a hlavy, při jednom z pokusů o útěk ji shodil ze schodů, a když se snažila zvednout z podlahy, kopal ji do těla, poté ji chytil za vlasy a dovlekl zpět do pokoje, kde ji opět bil pěstmi, křičel na ni vulgární výrazy, vylil jí na hlavu a hrudník kávu, pomočil jí hlavu a tělo, a tyto jeho útoky pokračovaly až do 06,20 hodin dne 20. 10. 2011, kdy na místě zakročila hlídka Obvodního oddělení policie ČR L. a obviněného zadržela, čímž poškozené způsobil krevní výrony s otokem horního i dolního víčka pravého oka, krevní výron na dolním víčku levého oka, kožní oděrky ve vlasaté části hlavy, podkožní krevní výrony na pravém lokti, pravém stehně, nad koncem mezihýžďové rýhy, na levé hýždi, levém stehně a podélný krevní výron na pravém rameni“.
Takto popsané jednání obviněného odvolací soud právně kvalifikoval v bodě 1) jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 2) jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jako přečin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny a za přečiny porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a pokusu krádeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek pod bodem 3) nedotčen, obviněnému uložil podle §175 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem O., P., škodu ve výši 3.309,- Kč.
Obviněný se ani s takovým rozhodnutím neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Poláčka podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť „napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto toliko o změně právní kvalifikace stran zločinu omezování osobní svobody, zmírnění trestu, ale nebylo akceptováno mé odvolání do celého výroku o vině proti rozsudku uvedenému v §265 odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6. 8. 2012, č. j. 2 T 8/2012, spočívá v nesprávném právním posouzení skutku (pod bodem č. 2) obžaloby) …“.
V podrobnostech dovolatel uvedl, že souhlasí se závěry odvolacího soudu, pokud za situace, kdy z dokazování před soudem prvého stupně nebylo možno dovodit jednoznačný závěr o spáchání zločinu omezování osobní svobody dle §171 odst. 3 tr. zákoníku u skutku popsaného pod bodem 2), dokazování sám doplnil a dovodil, že poškozené M. N. nebyly jeho jednáním způsobeny žádné psychické a fyzické útrapy takového charakteru, jaké jsou požadovány v ustanovení §171 odst. 3 tr. zákoníku. Současně však vyjádřil přesvědčení, že tento soud dostatečně nepřihlédl ke skutečnostem, které jsou obsažené ve výrokové větě rozsudku soudu prvního stupně a týkají se popisu jeho jednání ohledně skutku pod bodem 2) formulacemi „… pod záminkou hovoru vylákal M.N. do areálu J. – k.“, ... „dotáhl ji dovnitř ubytovny a odtud ji strkal až na pokoj“, neboť takto popsané jednání je naprosto nepravdivé. Pokud totiž v doplněném dokazování před odvolacím soudem poškozená M. N. (dále převážně jen „poškozená“) jednoznačně uvedla, že jejich schůzka dne 19. 10. 2011 byla domluvena telefonicky a po krátkém společném posezení v baru pod H. n. v L. s ním odešla dobrovolně na ubytovnu v areálu J. – k., je jakékoliv násilí z jeho strany naprosto vyloučeno.
Obviněný rovněž odvolacímu soudu vytknul, že přisvědčil poškozené stran jejího popisu další části události a také závěrům znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, Mgr. Leoše Vítka ohledně hodnověrnosti její výpovědi. V tomto směru upozornil na údajnou nejednoznačnost předmětného znaleckého posudku, když znalec uvedl, že „určitá nejistota a snížení konzistence výpovědi se týká té části výpovědi, která popisuje situaci, která předcházela napadení“ – tedy setkání na nádraží a cesty na ubytovnu. Proto projevil nesouhlas s ponecháním popisu jeho jednání v prvé části výrokové věty ohledně skutku pod bodem 2), který zakládá změnu kvalifikace jeho jednání podle ustanovení §175 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže totiž odvolací soud skutek v bodě 2) překvalifikoval na souběh přečinů vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku, tak v jeho prospěch svědčí pouze překvalifikace zločinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, v jeho neprospěch je však rozšíření o přečiny vydírání podle 175 odst. 1 tr. zákoníku a pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku, kdy přečin podle §146 při současném zrušení kvalifikace §171 odst. 3 tr. zákoníku má své opodstatnění. Pokud odvolací soud argumentoval, že uvedenou překvalifikací skutku nedošlo k porušení zákazu reformace in peius, protože se jedná o zmírnění kvalifikace, dovolatel sice připustil, že teoreticky se skutečně v případě původně kvalifikovaného zločinu o zmírnění kvalifikace jedná, ovšem při celkovém hodnocení jeho jednání odvolacím soudem byl zvýšen počet spáchaných přečinů, k čemuž soud přihlédl při úvahách o trestu odnětí svobody, který uložil na samé horní hranici sazby uvedené v §175 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom prý jeho jednání kvalifikované jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku nemá vzhledem k provedeným důkazům své opodstatnění.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 7 To 406/2012, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně podle ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud projednal dovolání v neveřejném zasedání.
K podanému dovoláním se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která především uvedla, že obviněný uplatnil své dovolací námitky výlučně ohledně skutku pod bodem 2) z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, v němž byl uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., státní zástupkyně konstatovala, že obviněný jej uplatnil nepřípadně, neboť odvolacímu soudu vytkl, že vyhověl pouze části jeho odvolání. Z napadeného rozsudku je přitom zřejmé, že odvolací soud částečně vyhověl opravnému prostředku obviněného, což vyjádřil ve výroku podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř., když napadený rozsudek prvého stupně částečně zrušil. Ve zbytku odvolacích námitek, kterým nebylo vyhověno, již nebylo třeba odvolání zamítat, takže co do zamítnutí neúspěšné části odvolání se o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně nejedná. Pokud tedy v posuzované trestní věci odvolací soud po provedeném přezkumu dospěl k závěru, že napadený rozsudek je z důvodu chybného uvedení zákonného ustanovení ve výroku o vině a následně na to i ve výroku o trestu týkajícího se obviněného vadný, a z tohoto důvodu k odvolání obviněného částečně napadený rozsudek soudu prvého stupně zrušil a v rozsahu zrušení znovu rozhodl sám, nemohl již rozhodnout o témže odvolání dalším výrokem tak, že je podle §256 tr. ř. zamítá, neboť odvolání obviněného zásadně tvoří jen jeden jediný celek, jeden opravný prostředek, a nelze mu tudíž dílem vyhovět a dílem jej zamítnout.
Státní zástupkyně současně uvedla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v daném případě přicházel v úvahu pouze v jeho druhé zákonné alternativě, která je vázána na některý z dovolacích důvodů, uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy pouze ve spojení s ním se může uplatnit, přičemž obviněný jej uplatnil s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkou, že jeho jednání u skutku pod bodem 2) nemělo být právně posouzeno jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle mínění státní zástupkyně však skutkový stav zjištěný odvolacím soudem se znaky trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku koresponduje. Obviněný nutil poškozenou, aby jej následovala na ubytovnu, kde měl pronajatý pokoj, což nebylo v souladu s její vůlí, neboť nechtěla s obviněným nikam chodit. Protože však jde o osobu submisivní, kdy jejich vztah byl poznamenán dominantní rolí obviněného, kterou uplatňoval i prostřednictvím násilí, shledala státní zástupkyně jako správnou úvahu odvolacího soudu, že poškozená následovala obviněného ze strachu vyvolaného jeho nadávkami a pohrůžkami, které doprovázel i taháním za oděv. Ačkoliv vůle poškozené nebyla omezena v tom směru, že by nemohla utéct, jako logické se jeví její vysvětlení, že obviněného v cestě na ubytovnu doprovázela ze strachu, že jím bude fyzicky napadena, resp. když se pokusí jej neuposlechnout a utéci, stejně ji dohoní a násilí z jeho strany bude poté ještě zásadnější.
Jestliže námitku proti právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu obviněný uplatnil bez uvedení zákonného znaku předmětného trestného činu, který nebyl skutkovými zjištěními soudů naplněn, směřovaly podle státní zástupkyně jeho námitky, že poškozená jej doprovázela na ubytovnu dobrovolně, což mělo údajně vyplynout i ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychologie, který byl vypracován za účelem zjištění věrohodnosti výpovědi poškozené, do oblasti skutkové. Za správný tak státní zástupkyně označila závěr odvolacího soudu, který je konzistentní a souladný s ostatními důkazy, kdy chování a jednání poškozené odpovídá jejímu osobnostnímu nastavení a průběh jí líčených událostí je z úhlu pohledu její osobnosti vysvětlitelný. V návaznosti na to dovodila, že odvolací soud nepochybil, pokud jednání obviněného právně posoudil jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud obviněný nesouhlasí s vylíčením průběhu skutkových okolností ve skutkové větě rozsudku soudu druhého stupně, nejde podle jejího mínění o námitky právní, ale o námitky ryze skutkové, které nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nelze je zohlednit ani v rámci jiného dovolacího důvodu, tak jak jsou vymezeny v §265b odst. 1 tr. ř.
Podle státní zástupkyně odvolací soud, který se ve svém rozhodování vypořádával i se zásadou zákazu reformationis in peius (§259 odst. 4 tr. ř.), správně dovodil, že uvedená zásada nebyla porušena ani co se týče výroku o vině, ani výroku o trestu, neboť z hlediska uvedeného zákazu je nepodstatné, že obviněný byl uznán vinným větším počtem trestných činů, pokud trestní sazba nejpřísněji trestného činu je mírnější než trestní sazba nejpřísněji trestného činu z rozhodnutí soudu prvého stupně. Ani v situaci, kdy byl obviněnému ukládán úhrnný trest odnětí svobody podle rozhodné trestní sazby za nejpřísnější trestný čin podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, a to v maximální výměře čtyř let, předmětný zákaz změny k horšímu porušen nebyl, neboť soud prvého stupně ukládal obviněnému úhrnný trest odnětí svobody podle trestní sazby za nejpřísnější trestný čin podle §171 odst. 3 tr. zákoníku, kdy je rozpětí trestní sazby pro obviněného zjevně nepříznivější a v této trestní sazbě mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let.
Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, neboť námitky obviněného se míjejí s uplatněnými dovolacími důvody, a učinil tak v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Z logiky věci je třeba nejprve zmínit obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , na jehož základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. I přesto, že argumentace dovolatele ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu je velice strohá, lze usuzovat, že jej chtěl spatřovat ve druhé z uvedených alternativ.
Nejvyšší soud nicméně dospěl k závěru, že obviněný tento dovolací důvod uplatnil nepřípadně, pokud v jeho rámci odvolacímu soudu rovněž vytkl, že vyhověl pouze části jeho odvolání. Soud druhého stupně totiž svým rozhodnutím částečně vyhověl odvolání obviněného, což vyjádřil ve výroku svého rozsudku tím, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvého stupně částečně zrušil. Ve zbytku odvolacích námitek, jimž nevyhověl, již nepřicházelo v úvahu odvolání zamítnout, takže se nemůže jednat o chybějící nebo neúplný výrok v jeho rozhodnutí. Obecně totiž platí, že odvolání zásadně tvoří jeden jediný celek, jeden opravný prostředek, a proto mu nelze dílem vyhovět a dílem jej zamítnout.
V řízení předcházejícím vydání rozhodnutí o opravném prostředku obviněný shledal naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo.
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního (event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Podstatná část námitek obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohla obstát. Jednalo se zejména o ty z uplatněných výhrad, jimiž napadal provedené dokazování a navazující hodnocení důkazů oběma soudy nižších stupňů v jeho neprospěch (konkrétně pokud namítal nevěrohodnost poškozené M. N., že tato s ním odešla na ubytovnu dobrovolně, nebo když polemizoval se závěry znaleckého posudku z oboru klinické psychologie ohledně věrohodnosti tvrzení poškozené, a který označil za nejednoznačný). Rovněž tak námitkami, že popis skutku neodpovídá provedenému dokazování, dovolatel ve svém podání napadal primárně správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku v bodě 2) jako přečinu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Lze tak shrnout, že dosud zmíněné námitky měly výlučně povahu námitek skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel jimi neuplatnil takovou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Obdobné úvahy lze vztáhnout i k obviněným namítanému porušení zásady zákazu reformace in peius. V obecné rovině platí, že zákaz reformace in peius je třeba důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva (zaručené hlavou pátou Listiny základních práv a svobod), a v důsledku toho i práva na obhajobu. Proto je třeba jej pojímat co možná nejšířeji. K extenzivní aplikaci zásady zákazu reformace in peius vede i zřejmý fakt, že posledním arbitrem toho, co je či není ku jeho prospěchu, by měl být zásadně obviněný, nikoli soud, který je nepochybně při úvaze, zda nějaká změna obviněnému prospívá či nikoli, veden i vlastními hodnotovými představami (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2006, sešit 41, pod č. 88, či nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 1947/07, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2007, sešit 46, pod č. 135). Změna k horšímu se tedy může projevit zejména ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v druhu a formě ochranného opatření, v rozsahu a způsobu náhrady škody způsobené trestným činem, a to v každé uvedené okolnosti jednotlivě nebo v kumulaci některých z nich. Nevztahuje se však na samotné řízení, nýbrž na jeho výsledek, tedy na meritorní rozhodnutí.
V souladu s těmito premisami postupoval při svém rozhodování také odvolací soud, který na str. 18 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „... byť se množství trestných činů, jež obviněný svým jednáním naplnil, rozšířilo, nejedná se zde o porušení zákazu reformace in peius, pokud toto jednání bylo jinak kvalifikováno mírněji, než jak tomu bylo v napadeném rozsudku. S ohledem na ustanovení §254 odst. 3 tr. ř. uvedené změny ve výroku o vině obviněného vedly odvolací soud též k přezkoumání výroku o trestu. Zde v prvé řadě platí, že obviněný se více skutky dopustil více trestných činů, a to včetně těch, ohledně kterých nebylo odvolání podáváno. Proto bylo i nadále třeba uložit trest úhrnný podle §43 odst. 1 tr. zákoníku. Ten svojí podstatou nemůže být mírnější, než jak by tomu bylo tehdy, kdyby se obviněný dopustil toliko jednoho skutku a jednoho trestného činu“. Zbývá tak dodat, že ke zhoršení postavení obviněného a k porušení zákazu reformace in peius uložením úhrnného trestu ve výměře čtyř roků odvolacím soudem nedošlo.
Jiné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu předvídaného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnuje též otázky trestání, avšak pouze v tom rozsahu, je-li namítáno nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu ke zvláštním podmínkám při ukládání trestu (např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu). Z těchto důvodů námitky obviněného, že překvalifikací jeho jednání v bodě 2) jako souběhu přečinů vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §146 odst. 1 tr. zákoníku odvolacím soudem došlo ke zhoršení jeho postavení uložením trestu odnětí svobody na samé horní hranici trestní sazby §175 odst. 1 tr. zákoníku, nejsou způsobilé uplatněný dovolací důvod založit, neboť ve své podstatě směřují proti přílišné přísnosti uloženého trestu.
Nejvyšší soud proto učinil dílčí závěr, že pokud by obviněný uplatnil pouze dosud uvedené výhrady, musel by jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný relevantně uplatnil (byť s jistou mírou tolerance, neboť tuto výhradu blíže nezdůvodnil) v té části jeho podání, v níž stručně namítl, že na základě popisu skutku nelze jeho jednání v bodě 2) rozsudku kvalifikovat jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Takto formulovanou námitkou totiž zpochybnil správnost právního posouzení zmíněného skutku.
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že takováto výhrada je zjevně neopodstatněná.
K uvedené problematice je zapotřebí (opět jen stručně a v obecné rovině) uvést, že přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Ve stručnosti lze připomenout, že objektem trestného činu vydírání je svobodné rozhodování člověka. Čin je dokonán násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy, přičemž se nevyžaduje, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. trest.). Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele.
Z hlediska subjektivní stránky vyžaduje základní skutková podstata zavinění úmyslné (§15 tr. zákoníku). Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §15 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §15 písm. b) tr. zákoníku]. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu přitom postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. trest.).
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ je rovněž třeba akcentovat, že pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku druhého stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky předmětného přečinu vydírání spočívající v tom, že obviněný „jiného násilím nutil, aby něco konal“.
Pokud jde o náležitosti výroku rozsudku, tyto jsou upraveny v ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., podle něhož výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku.
V posuzovaném případě je podstatné, že jednání obviněného a k němu zjištěné okolnosti jsou dostatečně vyjádřeny ve výroku o vině napadeného rozsudku a v podrobnostech jsou blíže specifikovány v jeho odůvodnění, přičemž popis skutku v zásadě odpovídá příslušným znakům skutkové podstaty přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda obviněný skutkem, jak byl zjištěn soudy, naplnil zákonný znak tohoto trestného činu „jiného násilím nutil, aby něco konal“. V této souvislosti je vhodné uvést, že soud druhého stupně nedostatek vyjádření tohoto zákonného znaku v tzv. skutkové větě výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívající v tom, že skutek nebyl formulován zcela precizně (z popisu skutku nebyl přesně patrný způsob, jímž obviněný donutil poškozenou, aby s ním odešla do areálu J. – k.), v souladu s již dříve provedenými důkazy a po upřesnění některých skutečností opětovným výslechem poškozené za přítomnosti znalce – psychologa a též výslechem znalce napravil tím, že znění skutkové věty v tomto směru pozměnil a upřesnil, když ve zbývající části ponechal projednávaný skutek beze změny.
Z popisu skutku ve výroku o vině citovaného rozsudku odvolacího soudu se podává, že obviněný „… přiměl taháním za oděv a nadávkami poškozenou M. N., aby s ním šla do areálu J. – k. na S. o. a to do jeho pronajatého pokoje na ubytovně, přičemž poškozená se cestou domáhala, aby mohla odejít, avšak ze strachu, že bude fyzicky obžalovaným napadena, s obžalovaným pokračovala v cestě....“ .
Nejvyšší soud proto shledal, že popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty daného přečinu, když ve skutkové větě výroku rozsudku soudu druhého stupně je znak trestného činu vydírání spočívající v tom, že obviněný „jiného násilím nutil, aby něco konal“, vyjádřen srozumitelně a výstižně, přičemž zcela konkrétně je popsáno, co bylo cílem takové trestné činnosti obviněného, totiž donutit poškozenou, aby s ním odešla do areálu J. – k. na S. o., a jakým způsobem tak učinil. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která v případě dovolatele naplňují všechny zákonné znaky přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, včetně jeho subjektivní stránky.
Z hlediska subjektivní stránky je nesporné, že dovolatel se jednání kladeného mu za vinu dopustil v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť se na poškozené dopustil násilí způsobem ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu popsaným v úmyslu, aby se podrobila jeho přání jít s ním na ubytovnu, čemuž ze strachu před reálnou hrozbou užití násilí mnohem větší intenzity vyhověla. Na straně 14 odůvodnění rozsudku odvolací soud vyhodnotil příčiny jednání poškozené vůči obviněnému, když uvedl, že „… poškozená i před odvolacím soudem znovu potvrdila své důvody, které ji k setkání s obviněným vedly, a které spočívaly jednak ve snaze pochopit jeho násilné jednání vůči ní, dále ve snaze vyřešit tento komplikovaný stav s obžalovaným, spojený s jednoznačně submisivním postavením. To ostatně potvrdil před odvolacím soudem rovněž slyšený znalec z odvětví psychologie“. Poškozená se rovněž před odvolacím soudem vyjádřila k tomu, jakým způsobem ji měl vylákat k návštěvě na ubytovně, když uvedla, že „… poté, kdy chtěla odejít z restaurace domů, tak ji obviněný nutil, aby šla s ním tím způsobem, že ji tahal za kabát, za ruce a nadával jí. Proto se raději tomuto nátlaku podvolila, neboť v opačném případě, i kdyby se snažila utéci, by ji obviněný beztak dohonil a fyzicky napadl, s čímž již měla zkušenosti. Ač se je jeví takové vysvětlení poněkud nelogické (poškozená mohla na základě svých zkušeností očekávat násilí ze strany obviněného v soukromí ubytovny), vyhovění výzvám a nátlaku ze strany obviněného je zcela v souladu s osobnostními rysy poškozené, jak byly zjištěny ze znaleckého posudku a výslechu znalce z oboru psychologie ...“.
Všechny tyto zdůrazněné skutečnosti nepochybně svědčí o tom, že poškozená z jednání obviněného měla strach, zejména pak z použití fyzického násilí z jeho strany, s nímž měla z předešlé doby již své zkušenosti, z nadávek a vulgarismů, které v ní vyvolaly úzkost a strach. O tom svědčí také její zdánlivě nelogické chování, kdy obviněného přesto na ubytovnu následovala. Rozsudek soudu druhého stupně je proto třeba považovat za zásadně správný a odpovídající zákonu, takže jím zvolenou právní kvalifikaci lze považovat za správnou a zákonnou.
Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti a odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za nutné zdůraznit, že v posuzovaném případě soudy opřely svůj závěr o vině obviněného o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly a dostatečně přesvědčivě vysvětlily, na základě jakých skutečností učinily skutkový závěr, že se obviněný stíhaného jednání dopustil a z takto zjištěného skutkového zjištění vyvodily odpovídající právní závěry. Oba soudy nižších instancí respektovaly všechna rozhodná hlediska vyjádřená v uvedeném ustanovení bez projevů libovůle, resp. svévole, neboť vyčerpávajícím způsobem popsaly logicky, věcně, přesvědčivě, odůvodněně své úvahy i své závěry (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005, ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 460/1999, ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 910/2007 aj.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal