ECLI:CZ:NS:2013:8.TZ.16.2013.1
sp. zn. 8 Tz 16/2013-31
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. srpna 2013 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Jana Bláhy a JUDr. Drahomíra Drápala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. O., proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 9. 8. 1957, sp. zn. 3 T 236/57, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 9. 8. 1957, sp. zn. 3 T 236/57, byl porušen zákon v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb. v neprospěch obviněného L. O .
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek zrušuje . Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný L. O. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 2. 7. 1957 po nástupu vojenské základní služby u vojenského útvaru v U. H. odmítl obléci vojenský stejnokroj a podrobit se vojenskému výcviku s tím, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 9. 8. 1957, sp. zn. 3 T 236/57, byl obviněný L. O. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb., účinného do 31. 12. 1961 (dále jen trestní zákon). Podle §270 odst. 1 trestního zákona mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let. Rozsudek nabyl právní moci dne 18. 8. 1957.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný uvedeného trestného činu dopustil tím, že dne 2. 7. 1957 po nástupu vojenské základní služby u vojenského útvaru … v U. H. odmítl obléci vojenský stejnokroj a podrobit se vojenskému výcviku s tím, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení.
Proti výše označenému pravomocnému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. O. stížnost pro porušení zákona. Podle názoru ministra spravedlnosti byl napadeným rozsudkem v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona.
Ministr spravedlnosti vytkl Vojenskému obvodovému soudu v Brně, že se při rozhodování v trestní věci obviněného důsledně neřídil ustanoveními §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, účinné do 10. 7. 1960; §1 odst. 1 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, účinného do 5. 7. 1961 (dále jen trestní řád); §2 odst. 3 trestního řádu a §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona.
Podle §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky se zaručuje svoboda svědomí. Podle §1 odst. 1 trestního řádu je účelem trestního řádu upravit řízení v oboru trestního soudnictví tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona potrestáni; §2 odst. 3 trestního řádu stanoví, že úkolem soudu v trestním řízení je zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech. Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona se dopustí, kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení.
Ministr spravedlnosti s odkazem na §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky a na čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, podle něhož má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství (přičemž uvedené právo v sobě zahrnuje i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu, projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů) konstatoval, že v případě trestného činu obviněného se jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana. Vzhledem k tomu, že intenzita ochrany zájmů společnosti byla ve výrazném nepoměru k ochraně zájmů jednotlivce, a to v neprospěch ochrany zájmů jednotlivce, ministr spravedlnosti podotkl, že tehdy platná právní úprava byla v rozporu s tehdy platnými a uznávanými základními právy a svobodami, a uzavřel, že obviněný neměl možnost dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se zároveň nedostal do rozporu s vlastním svědomím. Jelikož je svoboda svědomí právo absolutní a pro posouzení případu odepření vojenské služby právo určující, nemohl se obviněný dopustit trestného činu. Navzdory znění §1 odst. 1 a §2 odst. 3 trestního řádu však tuto skutečnost Vojenský obvodový soud v Brně neakceptoval a obviněného nedůvodně uznal vinným. Náprava vzniklého nezákonného rozhodnutí nenastala ani po vydání zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.
Stěžovatel dále poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (nálezy pod sp. zn. II. ÚS 285/97, II. ÚS 187/2000, I. ÚS 671/01, II. ÚS 674/01, Pl. ÚS 42/02 aj.) a Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 15 Tz 67/2003, 4 Tz 52/2009, 7 Tz 31/2011 aj.) a zdůraznil, že v souladu s názorem Ústavního soudu nelze - s ohledem na svobodu svědomí jednotlivce - jednání obviněného spočívajícího v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1957 považovat za trestný čin. Tím spíše, že v předmětném období neexistovala alternativa ke službě ve zbrani.
Ministr spravedlnosti proto s přihlédnutím k §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 9. 8. 1957, sp. zn. 3 T 236/57, byl porušen zákon v neprospěch obviněného L. O. v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Dále aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a zrušil i všechna ostatní rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby Nejvyšší soud za využití §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný L. O. zprošťuje obžaloby vojenského prokurátora pro skutek, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným.
Obviněný se ke stížnosti pro porušení zákona nejprve souhlasně vyjádřil prostřednictvím obhájce. Uvedl, že ji považuje za oprávněnou, neboť napadený rozsudek je v rozporu s právním názorem, který opakovaně vyslovil Ústavní soud (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 285/97, II. ÚS 187/2000, I. ÚS 671/01, Pl. ÚS 42/02, II. ÚS 674/01), a na který navázal svojí judikaturou i Nejvyšší soud. Podotkl, že po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody byl obviněný ze stejného důvodu znovu odsouzen (Vojenským obvodovým soudem v Prešově) dokonce na čtyři roky, jelikož první odsouzení bylo pokládáno za přitěžující okolnost. Poznamenal, že Svědkové Jehovovi, k nimž se obviněný hlásí, jsou dnes registrováni jako náboženská společnost. Zcela souhlasil i s návrhem ministra spravedlnosti a za správný pokládal i návrh na zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. Ve veřejném zasedání na již řečené odkázal a upozornil také na význam vyslovení protiústavnosti a nezákonnosti obdobných rozhodnutí v kontextu judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Učinil návrh shodný s návrhem obsaženým ve stížnosti pro porušení zákona.
Státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství intervenující ve veřejném zasedání ke stížnosti pro porušení zákona po shrnutí jejího obsahu navrhl, aby jí Nejvyšší soud vyhověl, aby vyslovil vytýkané porušení zákona v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb. v neprospěch obviněného, zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro popsaný skutek, neboť není trestným činem.
Nejvyšší soud měl pro účely tohoto rozhodnutí k dispozici jen opis napadeného rozsudku Vojenského obvodového soudu v Brně (spis byl podle sdělení Vojenského ústředního archivu v Praze ze dne 15. 8. 2013, č. j. 2410-2/2013-211100, v roce 1988 vyskartován), a tudíž mohl z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona ve smyslu §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumat pouze zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející mohl vzhledem k absenci původního trestního spisu přezkoumat pouze v omezeném rozsahu. Nejvyšší soud i přes uvedené bez jakýchkoliv pochybností dospěl k závěru, že zákon byl porušen.
Podle §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb. z 9. května 1948, Ústava Československé republiky (dále jen Ústava 9. května) se zaručuje svoboda svědomí.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), který byl účinný od 1. 1. 1957 (nikoliv tedy zákon č. 87/1950 Sb., jak se uvádí ve stížnosti pro porušení zákona), je upravit řízení o trestných činech tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb. se dopustil, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení.
Ze skutkové věty výroku o vině a odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že obviněný L. O. si po nástupu vojenské základní služby u vojenského útvaru … v U. H. odmítl obléci vojenský stejnokroj a podrobit se vojenskému výcviku, neboť mu to nedovolovalo jeho náboženské přesvědčení, a na tomto stanovisku setrval i přes „pohovory, které s ním byly provedeny ze strany náčelníků“. Soud obhajobu obviněného, že vojenský stejnokroj neobleče a výcviku se nepodrobí, neboť mu to zakazuje jeho náboženské přesvědčení, neakceptoval s argumentem, že „obviněného nemůže zbavit trestní odpovědnosti, jelikož mu bylo dobře známo, že je jeho povinností řádně vykonávat vojenskou základní službu a že je to nejvyšší ctí pro každého občana lidově demokratického státu, to bez rozdílu náboženského přesvědčení“.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně však nesprávně dospěl k závěru, že zjištěný skutkový stav lze podřadit pod ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona.
Nejvyšší soud, odkazuje především na bohatou judikaturu Ústavního soudu, zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (dále též ve stížnosti pro porušení zákona zmiňované nálezy sp. zn. II. ÚS 285/97, II. ÚS 187/2000, I. ÚS 671/01, II. ÚS 674/01 aj.), i na ni navazující judikaturu Nejvyššího soudu (k tomu zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, ale též např. rozsudky sp. zn. 4 Tz 52/2009, 7 Tz 31/2011, 6 Tz 8/2013, 7 Tz 15/2013 aj.), konstatuje, že pokud si obviněný odmítl obléci vojenský stejnokroj a podrobit se vojenskému výcviku z důvodu svého náboženského přesvědčení (svědka Jehovova), a toto jeho jednání bylo projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, pak svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení zaručené Ústavou 9. května. Přestože tato Ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji již v druhém odstavci citovaného ustanovení nepřípustně omezila: „Světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem.“ Deklarovanou svobodu svědomí tato Ústava popírala i v §34 odst. 2, když mimo jiné stanovila každému občanovi povinnost konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, v nichž by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce, a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výklad vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze jednání obviněného spočívající v tom, že si odmítl obléci vojenský stejnokroj a podrobit se vojenskému výcviku, považovat za trestný čin, a proto je zřejmé, že Vojenský obvodový soud v Brně porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud uvedeného obviněného uznal vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona.
V této souvislosti nelze než připomenout nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, podle něhož „výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku ČR. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se "starým právem" (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/93 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, č. 1, vyhlášený pod č. 14/1994 Sb.), jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona“.
Z konfrontace napadeného rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že soud prvního stupně porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud jej uznal vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb. v neprospěch obviněného L. O. a v souladu s ustanovením §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 9. 8. 1957, sp. zn. 3 T 236/57, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci a za splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám rozhodnout. Protože skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného L. O. pro tento skutek, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb., zprostil obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř., tedy proto, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. srpna 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková