ECLI:CZ:NS:2014:11.TCU.157.2014.1
sp. zn. 11 Tcu 157/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 26. listopadu 2014 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto:
Podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na odsouzení státního občana České republiky Z. K. , rozsudkem Obvodového soudu Passau, Spolková republika Německo, ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 4 Ls 311 Js 9576/02, hledí jako na odsouzení soudem České republiky .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodového soudu Passau, Spolková republika Německo, ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 4 Ls 311 Js 9576/02, který nabyl právní moci dne 16. 12. 2002, byl Z. K. uznán vinným trestným činem nezákonného převádění cizinců za účelem obživy v souběhu 4 případů, podle německého cizineckého a trestního zákona, a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců a k trestu zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 (dvou) roků.
Podle skutkových zjištění cizozemského soudu se Z. K. jako člen mezinárodní organizace převádějící cizince dopustil trestné činnosti v podstatě tím, že v blíže nezjištěné době od května 2002 do dne 2. 7. 2002 zorganizoval níže uvedené převody cizinců, v úmyslu si předmětnou trestnou činností zajistit nikoli přechodný zdroj příjmů:
1. v blíže nezjištěné době v květnu 2002, zřejmě 23. 5. 2002, převážel na pokyn jistého „J. “ čtyři muže neznámé národnosti z V. (Rakousko) přes dřívější hraniční přechod Neuhaus am Inn – dálnice na území Spolkové republiky Německo a odsud dále do Š. (Francie). Bylo mu přitom známo a byl srozuměn s tím, že tito muži nemají potřebné povolení k pobytu na území Spolkové republiky Německa a nemají potřebné pasy nebo osobní průkazy. Na cestu obdržel odsouzený od „J.“ před zahájením cesty 100,- euro na benzín a po převozu cizinců dalších 250,- euro,
2. v blíže nezjištěné době počátkem června roku 2002 na pokyn „J.“ převážel dospělého Arménce a Iráčana a dospělý manželský pár neznámé národnosti s malým dítětem, z V. přes někdejší hraniční přechod Neuhaus am Inn – dálnice na území Spolkové republiky Německo a odtud dále do Š. ve Francii. Přitom mu bylo známo a byl srozuměn s tím, že tyto osoby nemají potřebné povolení k pobytu na území Spolkové republiky Německa a nemají potřebné pasy nebo osobní průkazy. Za tuto cestu obdržel od „J.“ opět 250,- euro,
3. dne 8. 6. 2002 kolem 20:00 hod. zavolal Z. K. na základě předchozího pokynu „J.“ zvlášť stíhanému M. K., a požádal jej, aby v pondělí 10. 6. 2002 ve 21:00 hod. převzal na Západním nádraží ve V. od převaděče cizí státní příslušníky a tyto převezl do Š. Jednalo se o íránského občana M. A., R. K. , G. R. M. , a afgánského občana M. E. Tyto čtyři osoby dne 11. 6. 2002 kolem 2:30 hod. převezl dle dohody se Z. K. odděleně stíhaný K. přes někdejší hraniční přechod Nuehaus am Inn – dálnice na území Spolkové republiky Německo s cílem cesty ve Š. ve Francii. Oběma pachatelům bylo přitom známo a byli srozuměni s tím, že tyto osoby nemají ani povolení k pobytu na území Spolkové republiky Německo, ani pasy či občanské průkazy. Z. K. dal M. K. na tuto cestu předem 70,- euro na benzín a za realizaci převozu přislíbil odměnu ve výši 300,- euro. Dne 11. 6. 2002 byl M. K. i s osobami, které převážel, v prostoru P. zatčen,
4. Dne 2. 7. 2002 kolem 3:30 hod. převážel odsouzený opět na pokyn „J. “ přes někdejší hraniční přechod Neuhaus am Inn – dálnice na území Spolkové republiky Německo čtyři afgánské občany, a to A. A. , A. S. , M. J. , a S. A. , Bylo mu přitom známo a byl srozuměn s tím, že tyto osoby nemají potřebné povolení k pobytu na území Spolkové republiky Německa ani potřebné pasy nebo osobní průkazy. Odsouzený tyto osoby opět vyzvedl ve V. , kde mu byly předány další neznámou osobou, aby je převezl přes někdejší hraniční přechod Neuhaus am Inn – dálnice na území Spolkové republiky Německo s cílem cesty ve Š. ve Francii. Také za tuto cestu byla odsouzenému „J. “ přislíbena odměna ve výši 250,- euro. Tato cesta však skončila v prostoru P. zatčením jak Z. K. , tak i jím převážených osob.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci návrh Nejvyššímu soudu na rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“).
Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona.
Především je třeba uvést, že podle §4a odst. 3 zákona Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodne, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisu vyplývá, že odsouzený Z. K. je občanem České republiky, byl odsouzen cizozemským soudem a odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle příslušných právních předpisů České republiky (trestný čin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §340 tr. zákoníku). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4a odst. 3 zákona.
V posuzované věci jsou ovšem dány i podmínky materiální povahy. Odsouzený Z. K. se pro svůj finanční prospěch podílel na ilegálním převodu cizinců přes státní hranici, což je trestná činnost výrazně poškozující i zájmy České republiky. Společenská škodlivost jeho jednání je zvyšována jednak tím, že se této dopustil jako člen mezinárodní zločinecké skupiny, jednak množstvím útoků. Pokud jde o druh uloženého trestu, z obsahu spisového materiálu rovněž vyplývá, že odsouzenému byl již uložen citelný trest odnětí svobody. Rovněž z opisu z evidence Rejstříku trestů se podává, že byl již v minulosti v České republice odsouzen. S ohledem na povahu a závažnost předmětné trestné činnosti Nejvyšší soud shledal podaný návrh důvodným i za situace, kdy v posuzované věci od odsouzení cizozemským soudem uplynula již poměrně delší doba (téměř dvanácti let). Z výše uvedeného je totiž zřejmé, že u odsouzeného Z. K. se jedná o závažnou trestnou činnost, a proto i přes delší časový odstup trvá zájem, aby se na výše uvedené odsouzení Z. K. hledělo jako na odsouzení soudem České republiky.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík