ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.1029.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 1029/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2014 o dovolání obviněného P. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 18. 4. 2014, sp. zn. 68 To 72/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 91/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 4 T 91/2009, byl obviněný P. P. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zákona a trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona, za což byl odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let a šesti měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím svého obhájce odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 4. 2014, sp. zn. 68 To 72/2014, podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let a šesti měsíců.
Stalo se tak na podkladě skutkového zjištění, že dne 13. 12. 2008 kolem 01.10 hodin na silnici .................... v katastru obce H., okr. O., kdy ve směru jízdy od O. do H. řídil osobní automobil svého zaměstnavatele zn. VW Sharan, po předchozím požití alkoholických nápojů, kdy dechovou zkouškou přístrojem Dräger bylo zjištěno 1,68 promile alkoholu a následným odběrem 1,59 g/kg alkoholu v krvi, s nímž v souvislosti s porušením ust. §4 písm. a), §5 odst. 2 písm. b), §11 odst. 1 a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích v platném znění, po projetí pravotočivé zatáčky na přímém úseku komunikace v důsledku ovlivnění alkoholem a nepřizpůsobení rychlosti jízdy v zatáčce na navlhlé vozovce dostal vozidlo do smyku, přejel s ním do protisměru a následně vyjel mimo vozovku, kdy levým bokem vozidla narazil do stromu, přičemž došlo ke zranění spolujezdce R. H., který seděl ve vozidle vlevo vzadu a který utrpěl dlouhotrvající velmi závažnou poruchu zdraví, která ho bezprostředně ohrožovala na životě, a to zejména mnohočetné zlomeniny spodiny lební, zhmoždění mozku s krvácením do mozku, zhmoždění míchy v rozsahu 1. a 2. krčního obratle s výrazným otokem mozku, zlomeninu dolní čelisti, zlomeninu 7. až 9. žebra, zhmoždění plic a další zranění, v důsledku nichž byl opakovaně operován, ve dnech 13. 12. 2008 až 19. 1. 2009 hospitalizován a dále je dosud léčen a společnosti Best Aliance s.r.o. Olomouc, Horní Lán 445/1, způsobil poškozením vozidla škodu ve výši kolem 150.000 Kč.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého dovolání obviněný vytkl soudům, že se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a v důsledku toho nesprávně rozhodly. Podstatu pochybení soudů spatřuje v tom, že ačkoliv splňoval podmínky pro schválení narovnání podle §309 odst. 1 tr. ř., neboť prohlásil, že spáchal skutek, pro který je stíhán, uhradil poškozenému škodu způsobenou přečinem a složil na účet Okresního soudu v Olomouci částku 50.000 Kč, z níž 25.000 Kč bylo určeno pro České sdružení obětí dopravních nehod a na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti, zaplatil také veškeré výdaje v souvislosti se zraněním poškozeného a poskytoval mu i další finanční pomoc, soudy institut narovnání neaplikovaly, i když původním rozhodnutím soudu prvního stupně bylo narovnání schváleno. Obviněný dále namítl, že od spáchání skutku již uplynula značná doba, což také svědčí v jeho prospěch, a v případě, že mu již rozhodnutím soudu prvního stupně byl uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na přiměřenou zkušební dobu, byl by již tento trest vykonán, a dochází tak ke stavu dlouhodobé právní nejistoty. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný shledává napadený rozsudek za vadný ve své podstatě jen proto, že v jeho trestní věci nebyl akceptován návrh na její vyřízení ve smyslu §309 tr. ř., tedy schválením narovnání. Státní zástupce zdůraznil, že vzhledem k povaze a závažnosti spáchaných trestných činů, velmi vysokému stupni společenské škodlivosti daného jednání a k závažným následkům na zdraví poškozeného, nelze takový způsob vyřízení věci považovat za dostačující. Poukázal přitom na skutečnost, že dovolatel se trestného jednání dopustil pod značným vlivem alkoholu a nevyjasněná zůstává rovněž situace ohledně nároku na náhradu škody, konkrétně nákladů na léčení poškozeného ze strany Zdravotní pojišťovny Metal Aliance Kladno a obdobně též v případě ČSOB pojišťovny, a. s., Pardubice. Z těchto skutečností dle státního zástupce není možné jednoznačně učinit závěr o tom, že by byly naplněny zákonné podmínky pro ukončení trestního řízení tzv. odklonem ve formě schválení narovnání podle §309 odst. 1 písm. b) tr. ř., nemluvě o nesplnění podmínek stanovených v §310 odst. 1 věta první a druhá tr. ř. Závěrem svého vyjádření státní zástupce konstatuje, že dovolací argumentace obviněného spočívá toliko ve zpochybňování aplikace norem trestního práva procesního a v pouhé polemice se závěry soudů nižších stupňů a zcela se tedy míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Podané dovolání tedy shledává podaným z jiného důvodu, než jaký je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a navrhl jej podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Předně je třeba zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci rozhodování o dovolání přitom Nejvyšší soud vychází zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze tedy především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin nebo se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Namítat lze též jiné nesprávné hmotně právní posouzení než posouzení skutku, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích. Nesprávnost může spočívat rovněž v chybně posouzené předběžné otázce. S poukazem na tento dovolací důvod však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost povedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. ř. nebo namítat jiné porušení trestního řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
Obviněný pochybení soudů shledává zejména v tom, že neakceptovaly jeho návrh na vyřízení projednávané věci schválením narovnání podle §309 tr. ř., přestože, dle jeho názoru, podmínky pro tento postup byly splněny. Nejvyšší soud předně musí konstatovat, že se jedná výhradně o námitky procesního charakteru, jimiž se obviněný domáhá určitého procesního způsobu vyřízení trestní věci a které, jak výše již uvedeno, vybočují jak z mezí uplatněného dovolacího důvodu, tak je nelze podřadit ani pod žádný jiný zákonný důvod dovolání. V této souvislosti je třeba rovněž připomenout, že k aplikaci institutu narovnání vztahující se dovolací důvod předvídaný ustanovením §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., může zakládat pouze skutečnost, že soudem bylo rozhodnuto o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky stanovené v §309 tr. ř. pro tento postup. Námitka, že rozhodnutí upravené tímto ustanovením soud neučinil, přestože by případně byly splněny všechny zákonné podmínky pro takový postup, však není způsobilá naplnit žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř.
Obiter dictum Nejvyšší soud dále připomíná, že narovnání představuje formu odklonu v trestním řízení, který má přispět k řešení konfliktu mezi pachatelem a poškozeným, jehož podstatou je dohoda mezi státem a konkrétní obětí trestného činu na straně jedné, a pachatelem na straně druhé, jejímž obsahem je ukončení trestního stíhání v případě, že pachatel splní zákonem stanovené podmínky, takže není třeba věc vyřizovat v řádném formálním veřejném procesu před soudem (blíže srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 11 Tdo 1202/2008; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 4 Tz 156/2003). Nejvyšší soud nijak nezpochybňuje ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces, avšak jeho součástí není nárok na vyřízení věci odklonem v trestním řízení, např. formou schválení narovnání podle §309 a násl. tr. ř., a to ani tehdy, jsou-li pro takový postup splněny všechny zákonné podmínky (blíže srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 3 Tdo 889/2003; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 4 Tz 122/2005). Vyřízení věci rozhodnutím o schválení narovnání podle §309 a násl. tr. ř. totiž patří mezi fakultativní způsoby vyřízení věci. Již ze samotné dikce ustanovení §309 odst. 1 tr. ř. je zřejmé, že soud a v přípravném řízení státní zástupce tímto způsobem rozhodnout „může“, nikoli musí. Soud a v přípravném řízení státní zástupce tedy není povinen tímto způsobem postupovat, a to ani v případě, že dospěje k závěru, že jsou podmínky pro rozhodnutí o schválení narovnání splněny a věc by tak bylo možno tímto způsobem vyřídit. Je plně na úvaze soudu a v přípravném řízení státního zástupce, zda takový postup zvolí či nikoliv. Ani po splnění všech zákonných podmínek uvedených v ustanovení §309 a násl. tr. ř. tedy obviněný nemá právní nárok na to, aby bylo soudem či státním zástupcem rozhodnuto o schválení narovnání. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že schválení narovnání není v daném případě vzhledem k povaze a závažnosti spáchaných trestných činů dostačující a nepřistoupil tak k rozhodnutí o schválení narovnání, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vymezil, z jakého důvodu není obviněným navrhovaný postup podle §309 tr. ř. namístě, když dále odkázal také na velmi vysoký stupeň společenské škodlivosti předmětného jednání, závažné následky na zdraví poškozeného, jakož i na skutečnost, že se obviněný činu dopustil pod značným vlivem alkoholu a na nevyjasněnou otázku náhrady způsobené škody ve vztahu k poškozeným zdravotním pojišťovnám (viz str. 6 rozsudku odvolacího soudu), nelze mu v souvislosti s tímto postupem nic vytknout.
Pokud obviněný namítl, že od spáchání činu, resp. od doby rozhodnutí učiněného soudem prvního stupně, uplynula poměrně dlouhá doba, tak zcela pomíjí skutečnost, že se tak stalo z důvodů jím zapříčiněných, když po vyhlášení prvostupňového rozsudku se stal pro soudy nedosažitelným natolik, že ve věci byl vydán příkaz k jeho zatčení, a posléze se další řízení konalo formou řízení proti uprchlému.
Nelze tedy než konstatovat, že obviněný ve svém dovolání neuplatnil jedinou námitku, vztahující se k právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení. Ačkoliv tedy obviněný ve svém dovolání jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, uplatňuje ve skutečnosti pouze námitky procesního charakteru, které nejsou způsobilé obsahově naplnit nejen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b tr. ř.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný P. P. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř., a proto jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík