ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.1163.2013.1
sp. zn. 11 Tdo 1163/2013-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, konaném dne 29. října 2014, o dovolání nejvyššího státního zástupce , podaného v neprospěch obviněné MUDr. D. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 7 To 42/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 109/2008, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 7 To 42/2013 zrušuje .
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 90 T 109/2008 , byla obviněná MUDr. D. H. uznána vinnou zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 písm. f) zákona č. 40/2009 Sb., (dále jen „tr. zákoníku“) a zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterých se měla dopustit tím, že:
dne 30. srpna 2006 v B. v budově Městské části Brno-střed na ulici Dominikánské 2 uzavřela jako ...... Městské části Brno-střed, sídlem Brno, Dominikánská 2, IČ: 44992785-01, Smlouvu o nájmu nemovitosti s nájemcem, společností WILSON PROPERITY, s. r. o., se sídlem Brno, Kalvodova 5, IČ: 27694828, (dále jen „smlouva o nájmu“), jejímž předmětem byl pronájem nemovitostí – pozemků parcelní číslo ......, ...., ...., ......, ....., ...., ......, včetně stavby na tomto pozemku, ..... včetně stavby č.p. .... na tomto pozemku a parcelní č. ......, včetně stavby na tomto pozemku, vše v katastrálním území S. , obec B. , zapsaných na LV č. ........ u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrálního pracoviště Brno-město, přičemž tyto nemovitosti byly ve vlastnictví Statutárního města Brna, Městské části Brno-střed byly pouze svěřeny na základě Souhlasného prohlášení ze dne 6. prosince 2004 a Městská část Brno-střed byla oprávněna s nimi nakládat pouze v souladu se zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“) a vyhláškou č. 8/2004 Statutárního města Brna, kterou se vydává Statut města Brna, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „statut města Brna“), jakož i podmínkami vyplývajícími ze Smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví, ev. č. ......(dále jen „smlouva o bezúplatném převodu“), uzavřené dne 23. června 2003 mezi Českou republikou – Ministerstvem obrany, sídlem Tychonova 1, Praha 6, a Statutárním městem Brnem, sídlem Dominikánské nám. č. 1, ačkoli věděla, že smlouva o nájmu obsahovala ustanovení, která byla v rozporu s podmínkami stanovenými zákonem o obcích, statutem města Brna a smlouvou o bezúplatném převodu, když:
1. v rozporu s ustanovením čl. 75 odst. 3 statutu, podle kterého mj. městské části řádně hospodaří se svěřeným majetkem města, zejména provádějí údržbu, opravy, zabezpečují provoz a ekonomické využití majetku, za město plní další povinnosti vlastníka tak, jak upravuje statut a zvláštní předpisy, v článku III. smlouvy o nájmu vyslovila souhlas s odstraněním stávajících staveb nacházejících se na uvedených pozemcích,
2. v rozporu s ustanovením čl. 75 odst. 4 písm. a) statutu, podle kterého městská část k uzavření nájemní smlouvy na dobu neurčitou s výpovědní lhůtou delší než jeden rok a na dobu určitou delší než 15 let musí mít předchozí souhlas Rady města Brna, v čl. IV. smlouvy o nájmu souhlasila bez předchozího souhlasu Rady města Brna s prodloužením doby pronájmu výše uvedených nemovitostí nad 15 let po dobu trvání stavby polyfunkčního domu v případě, že v této době nedojde ke vzniku vlastnického práva nájemce nebo budoucích vlastníků jednotek k předmětu smlouvy,
3. v rozporu s ustanovením čl. 75 odstavec 4 písm. c) statutu, podle kterého na pozemcích pronajatých na dobu do 15 let nesmí být umísťovány stavby, jejichž životnost přesahuje dobu pronájmu, souhlasila v článcích smlouvy III. a IV. smlouvy o nájmu s výstavbou polyfunkčního domu na výše uvedených pozemcích, jehož životnost přesahuje dobu pronájmu pozemků maximálně stanovenou na dobu 15 let,
4. v rozporu s ustanovením čl. 75 odst. 3, odst. 4 písm. e) statutu, podle kterého m.j. městské části jsou povinny při hospodaření se svěřeným majetkem plnit ohlašovací a oznamovací povinnost a předávat Magistrátu města Brna podklady pro evidenci dispozic a hospodaření s nemovitým majetkem města, v době od 30. srpna 2006 do 7. listopadu 2007 nedoručila Magistrátu města Brna ani nezajistila doručení smlouvy o nájmu ani Rámcové smlouvy o budoucí výstavbě na nám. M. – a ul. L. (dále jen „rámcová smlouva o budoucí výstavbě“), uzavřené dne 30. srpna 2006 mezi Statutárním městem Brnem, Městská část Brno-střed, sídlem Dominikánská 2, Brno, P. L. , M. Š. , a společností WILSON PROPERITY s. r. o., když nájemní smlouvu obdržel Magistrát Brna na vlastní žádost až v rámci následné přípravy stavebního řízení,
5. v rozporu s požadavky čl. V. smlouvy o bezúplatném převodu, podle kterého k převodu nemovitosti došlo ve veřejném zájmu pro výstavbu veřejné vybavenosti nekomerčního charakteru – pro umístění staveb a zařízení v oblasti veřejné správy, kultury, sociální péče, zdravotnictví, školství, integrovaného záchranného systému, policie a pro umístění staveb a zařízení v souladu s územním plánem v oblasti obchodu a služeb, jakož i čl. VI. téže smlouvy, podle kterého se nabyvatel zavázal po dobu deseti roků nepřevést vlastnické právo k uvedeným nemovitostem na osobu třetí, vyjma jejich zpětného bezúplatného převodu do vlastnictví České republiky a dále se zavázal nepronajímat uvedené nemovitosti ke komerčním účelům, smlouvu o nájmu uzavřela, přestože obsahovala ustanovení čl. III. o účelu nájmu, umožňující na pronajatých pozemcích výstavbu polyfunkčního domu, který měl obsahovat převážně bytové jednotky určené ke komerčnímu prodeji,
6. v rozporu s ustanovením §38 odst. 1 věty první a druhé zákona o obcích, podle kterého majetek obce musí být využíván účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti a obec je povinna pečovat o zachování a rozvoj svého majetku, jakož i §39 odstavec 2 zákona o obcích, podle kterého při úplatném převodu majetku se cena sjednává zpravidla ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá, nejde-li o cenu regulovanou státem, odchylka od ceny obvyklé musí být zdůvodněna, smlouvu o nájmu uzavřela, přestože smlouva stanovila nájemné za výše uvedené nemovitosti ve výši 1,- Kč za m2 na rok a rámcovou smlouvu o budoucí výstavbě uzavřela, přestože v článku 2.2. smlouva zavázala Městskou část Brno-střed k podpoře záměru budoucí směny výše uvedených pozemků za pozemek parcelní č. ...., včetně budovy č.p. ..... na něm stojící, zapsaný u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, pracoviště Brno-město, na LV č. .. pro katastrální území S. , okres B. , dále zavázala na náklady města odstranění stavby č.p. ...., a to bez odůvodnění odchylky od ceny obvyklé při směně sousedících pozemků odlišné výměry a bez náležitého objektivního zjištění ekonomické ekvivalence sjednaných závazků, zejména relace hodnoty směňovaných pozemků, výše nájemného, nákladů odstranění objektů na nich stojících, jakož i nákladů vynaložených v souvislosti s dekontaminací směňovaných pozemků,
na základě porušení článků V. a VI. smlouvy o bezúplatném převodu byla podle článku VII. téže smlouvy Statutárnímu městu Brnu Ministerstvem obrany ČR na základě penalizační faktury odběratelské č. ........ ze dne 11. dubna 2008 uložena sankční pokuta ve výši 9.663.881,- Kč, která byla dne 30. května 2008 uhrazena na účet Ministerstva obrany č. .......... vedený u České národní banky, tímto jednáním tak způsobila Statutárnímu městu Brnu škodu ve výši 9.663.881,- Kč.
Za to byla obv. MUDr. H. podle §329 odst. 2 a za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let , jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let . Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku byla současně obviněné uložena přiměřená povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobila. Postupem podle §228 odst. 1 tr. ř. Městský soud v Brně rozhodl o nároku poškozeného na náhradu škody ve výši 9.663.881,- Kč, spolu s úrokem z prodlení (jehož výši rovněž stanovil ve svém rozsudku).
Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná MUDr. D. H. odvolání. Na jeho základě rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 6. 2013 sp. zn. 7 To 42/2013 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu napadený rozsudek zrušil a za splnění podmínek §259 odst. 3 písm. b) trestního řádu nově rozhodl tak, že se obviněná podle §226 písm. b) trestního řádu zprošťuje obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 8. 10. 2008 sp. zn. 1 ZT 238/2008 pro výše popsané jednání, v němž byl spatřován trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákon“), neboť tento skutek není trestným činem. Současně podle §229 odst. 3 tr. ř. bylo poškozené Statutární město Brno se svým nárokem na náhradu škody odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních.
Výše uvedená rozhodnutí nejsou ve věci jediná. Věc byla v předchozí době projednána Městským soudem v Brně , který vydal ohledně tohoto případu rozsudek dne 19. 10. 2010, sp. zn. 90 T 109/2008 , kterým byla obviněná pro shora popsané jednání podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěna obžaloby . Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2010 sp. zn. 7 To 629/2010 podle §256 trestního řádu zamítnuto. Oba jmenované soudy svá rozhodnutí odůvodnily tak, že obviněná se nedopustila trestných činů, neboť ani u jednoho skutku nebyla z její strany naplněna subjektivní stránka.
Z následně podaného dovolání nejvyššího státního zástupce (dále jen „státního zástupce“) závěry soudů nižších stupňů přezkoumal Nejvyšší soud a svým usnesením ze dne 24. 2. 2012, sp. zn. 11 Tdo 454/2011 , obě rozhodnutí soudů I. a II. stupně zrušil a Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc nově projednal a rozhodl. V tomto usnesení Nejvyšší soud zdůraznil, že obviněná si byla vědoma svého rozporného postupu se statutem města Brna, zákonem o obcích, i se smlouvou o bezúplatném převodu, stejně jako negativních následků svého jednání ve formě porušení zájmů chráněných tr. zákonem. Současně Nejvyšší soud dodal, že na smlouvu o bezúplatném převodu nedopadají ust. zákona č. 174/2003 Sb. o převodu některého nepotřebného majetku z vlastnictví České republiky na územní samosprávné celky (dále „zákon o převodu majetku“). Po vrácení věci Městský soud v Brně a poté i Krajský soud v Brně ve věci učinily výše zmíněná rozhodnutí.
Dovolání státního zástupce
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 7 To 42/2013, kterým byla obviněná podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby, podal nejvyšší státní zástupce dovolání – č. j. 1 NZO 5120/2013-12 ze dne 28. 8. 2013, a to z důvodu uvedeného v §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Ve svém dovolání státní zástupce zdůraznil níže uvedené skutečnosti.
Státní zástupce zdůraznil, že krajský soud při posuzování tohoto případu vycházel z dosud nepravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 2. 2013, sp. zn. 7 C 206/2010, který má oporu v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4142/2009. V následném právním rozboru pak dospěl k závěru, že Krajský soud v Brně nijak nereagoval na skutečnost, že k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu majetku (se kterým obviněná nakládala) došlo dne 23. 6. 2003, tedy až po nabytí účinnosti zákona o převodu majetku, která nastala dne 12. 6. 2003. Ust. §5 tohoto zákona změnilo právní režim pouze u dříve uzavřených smluv, a proto se na předmětnou smlouvu vztahovat nemůže. Na základě toho státní zástupce konstatoval, že případ projednávaný u Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 33 Cdo 4142/2009 není s věcí obviněné MUDr. H. shodný, a proto ani vyslovené závěry na tento případ nedopadají. Za tohoto stavu věci konstatoval, že Krajský soud v Brně se měl důsledně držet závazného právního názoru Nejvyššího soudu, obsaženého v usnesení ze dne 24. 2. 2012 sp. zn. 11 Tdo 454/2011, ve kterém Nejvyšší soud užití zákona o převodu majetku na jednání obviněné odmítnul. Proto měl krajský soud dovodit, že omezující podmínky stanovené ve smlouvě o bezúplatném převodu byly účinné a mělo být podle nich postupováno. Pokud by k tomu dále krajský soud zjistil, že sankční pokuta ve výši 9.663.881,- Kč není po Statutárním městu Brnu požadována (a tedy hrozící škoda v konečném důsledku nevznikla), měla být i tato skutečnost zohledněna při hodnocení právní kvalifikace předmětného skutkového děje, avšak nikoli ve formě konstatování o nespáchání trestně právně relevantního deliktu. Pokud ovšem Krajský soud v Brně právně vyhodnotil věc výše popsaným způsobem, jednoznačně se podle státního zástupce dopustil pochybení v hmotně právním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Dále státní zástupce uvedl, že dle jeho náhledu obviněná jednoznačně věděla o rozporech svého postupu se statutem města Brna, zákonem o obcích i smlouvou o bezúplatném převodu, takže byla s protiprávností svého jednání srozuměna, a přesto je realizovala. Tato protiprávnost se však odvíjela od zákona o majetku České republiky a od zákona o převodu majetku, tedy od mimotrestních právních norem, kterých se trestní zákoník nedovolává. Za této situace – i kdyby bylo dodatečně zjištěno, (při zohlednění následné soudní praxe), že její úkony protiprávní nejsou, by se z její strany jednalo o právní omyl pozitivní v mimotrestních právních normách, který je třeba vyhodnotit podle zásad posuzování pozitivního omylu skutkového. V souladu s nimi měl být tento útok kvalifikován nikoli jako čin dokonaný, ale jako pokus o něj. Přestože obviněná porušila celou řadu pravidel, vylučující aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, tak krajský soud tuto hmotně právní úvahu nerealizoval, což opět zakládá existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Závěrem státní zástupce ještě doplnil, že i v případě, že by odvolací soud důvodně dovodil, že omezující podmínky stanovené ve smlouvě o bezúplatném převodu jsou neúčinné, měl zohlednit, že obviněné bylo kladeno za vinu i porušení dalších povinností, které vyplývají zejména ze statutu města Brna a zákona o obcích. Jejich porušením sice nevznikla škoda ve výši 9.663.881,- Kč , avšak nepochybně tím došlo k závažné újmě na straně Statutárního města Brna, jehož zájmy (srov. zejména body 3. a 6. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně) obviněná hrubě atakovala, z čehož je dovoditelný závěr o spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku, byť v jiné alternativě. Jinými slovy státní zástupce zdůraznil, že pokud by i byly úvahy Krajského soudu v Brně jinak akceptovány, konečné hmotně právní posouzení by ani tak nemohlo být shledáno jako správné.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti dovolatel Nejvyššímu soudu navrhnul, aby:
· podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2013 sp. zn. 7 To 42/2013, zrušil, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
· podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Pro případ rozhodování Nejvyššího soudu jiným způsobem, než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu, vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K meritu věci
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a proto dovolání vyhodnotil jako přípustné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou právního posouzení skutku je tedy aplikace hmotného (trestního) práva na skutkový stav, který zjistily soudy I. a II. stupně. Proto je v dovolání podle tohoto dovolacího důvodu možné namítat pouze právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy, nebo to, že bylo ze strany soudů nižších instancí nesprávně aplikováno jiné hmotně právní ustanovení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je proto možné namítnout, že skutek, jak byl zjištěn v původním řízení, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a z principu rovnosti stran lze o dovolacím důvodu uvažovat též v případech, kdy objektivně existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Tak závažný rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudu nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, pokud skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudu jsou pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod.
K námitkám dovolatele
Státní zástupce subsumoval všechny své vznesené výhrady pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a je zřejmé, že všechny uvedené námitky lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit.
V prvé řadě státní zástupce namítl, že Krajský soud v Brně (který vycházel z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 2. 2013, sp. zn. 7 C 206/2010) při svém rozhodování nijak nereagoval na skutečnost, že k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu majetku (se kterým obviněná nakládala) došlo dne 23. 6. 2003, tedy až po nabytí účinnosti zákona o převodu majetku, která nastala dne 12. 6. 2003. Na tomto základě pak namítl, že §5 tohoto zákona č. 174/2003 Sb. změnil právní režim pouze u smluv, které byly uzavřeny přede dnem účinnosti tohoto zákona, a proto se na předmětnou smlouvu vztahovat nemůže.
To byl názor, z něhož rovněž Nejvyšší soud vycházel při prvním rozhodnutí o dovolání v této věci. Smlouva o bezúplatném převodu majetku byla uzavřena za účinnosti zákona č. 219/2000 Sb., a podle §22 odst. 2 tohoto zákona bylo možné převést majetek státu pouze ve veřejném zájmu. Dne 12. 6. 2003 však nabyl účinnosti zákon č. 174/2003 Sb., který je ve vztahu k zákonu č. 219/2000 Sb. normou lex specialis. Touto legislativní změnou stát nařídil vybraný majetek doposud svěřený Ministerstvu obrany převést na základě darovací smlouvy (a za splnění dalších zákonných podmínek) do vlastnictví územního samosprávného celku.
Rozhodovací praxe civilních soudů se však ubrala jiným směrem a ve svém výkladu zdůraznila teleologický výklad §5 ve spojení s §3 odst. 2 zákona o převodu majetku. Na základě toho dospěla k závěru, že dříve sjednaná omezení vlastnických práv (nad rámec nezbytně nutných věcných břemen) pozbyla v důsledku ustanovení zákona č. 174/2003 Sb. účinnosti. Z logiky věci se tato legislativní změna nevztahuje pouze na smlouvy uzavřené přede dnem účinnosti tohoto zákona, ale i po něm, neboť záměrem zákonodárce bylo zbavit nové nabyvatele vybraného majetku dříve uložených omezení trvale. Dnem účinnosti zákona č. 174/2003 Sb. tedy došlo legislativní cestou ke zrušení účinnosti všech smluvních omezení vlastnického práva u nového nabyvatele, s výjimkou práv odpovídajících věcnému břemeni, zřízených ve prospěch státu nebo jiné osoby v nezbytně nutném rozsahu.
Na základě této změny ve smlouvě o bezúplatném převodu vlastnictví od 12. 6. 2003 dříve sjednaná omezení vlastnických práv pozbyla účinnosti. Podstatné pro posouzení trestné odpovědnosti MUDr. H. je to, že obviněná o této skutečnosti nevěděla.
Jak vyplynulo z dokazování, obviněná znala své povinnosti, vyplývající z obecně závazných právních norem i ze smlouvy o bezúplatném převodu majetku, a přesto se dopustila skutků popsaných obžalobou.
Tímto svým jednáním porušila ustanovení statutu města Brna , konkrétně tak, že v rozporu s čl. 75 odst. 3, 4 písm. a), c) a e) statutu uzavřela smlouvu o nájmu , kde v čl. III. a IV.
- dala souhlas s odstraněním staveb nacházejících se ve vojenském areálu na n. M. (skutek 1.)
- bez předchozího souhlasu Rady města Brna souhlasila s prodloužením doby pronájmu těchto nemovitostí nad 15 let (skutek 2.),
- souhlasila s výstavbou nového objektu na těchto pozemcích – i přesto, že životnost plánované stavby byla logicky delší než smluvně stanovená doba 15 let (skutek 3.),
- nesplnila svou oznamovací povinnost a nedoručila smlouvy o nájmu ani rámcovou smlouvu o budoucí výstavbě mezi Statutárním městem Brnem a Wilson Properity, s.r.o. Magistrátu města Brna (skutek 4.).
Současně touto smlouvou porušila zákon o obcích tím, že v rozporu s §38 odst. 1 věta první a druhá a §39 odst. 2 tohoto zákona
- ve smlouvě o nájmu v čl. V. smluvně sjednala nepřiměřeně nízké nájemné ve výši 1,- Kč za m2, bez toho aby zdůvodnila odchylku od ceny obvyklé (skutek 6) a následně
- v rámcové smlouvě o budoucí výstavbě v čl. 2.2. písm. c) zavázala město Brno, bez zdůvodnění od ceny obvyklé a bez náležitého objektivního zjištění ekonomické ekvivalence, aby město na své náklady odstranilo stávající stavbu č.p. ..... (skutek 6).
Všechny tyto skutky (popsané pod body 1. – 4. a 6.) obviněná spáchala vědomým a dobrovolným porušením závazných mimotrestních norem. Ale žádné z těchto pochybení se přímo netýká porušení ustanovení o komerčním využívání plánované stavby (toho se týká pouze skutek uvedený pod č. 5).
Krajský soud v Brně při projednávání odvolání správně dodatečně doplnil dokazování o nové skutečnosti, které vyplynuly z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 7 C 206/2010, neboť i tento případ se zabýval převody vybraného majetku z vlastnictví ČR do vlastnictví územních samosprávných celků za současné účinnosti zákonů č. 219/2000 Sb. a 174/2003 Sb. Krajský soud dospěl k závěru, že uvedená právní situace se dotýká i případu bývalé ......, protože i v tomto případu šlo o majetek, se kterým původně hospodařilo Ministerstvo obrany a který smluvně převedlo Statutárnímu městu Brnu.
Při posuzování případu MUDr. H. však Krajský soud v Brně přehlédl, že předmětem rozhodnutí obvodního soudu je pouze otázka úhrady smluvní pokuty , která byla ze strany Ministerstva obrany vyměřena Statutárnímu městu Brnu i přesto, že původní smluvní omezení o využívání svěřeného majetku výhradně ve veřejném zájmu vyplývajícího z §22 zákona č. 219/2000 Sb., bylo nově zákonem č. 174/2003 Sb. zrušeno. Ministerstvo tedy neakceptovalo, že dnem účinnosti tohoto zákona bylo podle §5 ve spojení s §3 odst. 2 do budoucna možné „územní samosprávný celek omezit ve výkonu vlastnických práv k darovanému majetku pouze v nezbytně nutném rozsahu“, v důsledku čehož byl tento subjekt ode dne účinnosti zákona č. 174/2003 Sb. oprávněn využívat předmětný majetek i ke komerčním účelům.
I když rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 na případ MUDr. H. bezpochyby dopadá, nelze jeho význam přecenit tak, jak to udělal ve svém rozsudku Krajský soud v Brně. Výše popsaná skutečnost má totiž přímý vliv pouze na 5. bod obžaloby, který se týká komerčního využívání plánovaného polyfunkčního domu, jehož součástí měly být bytové jednotky určené k prodeji. Jak vyplývá z výše uvedeného, Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí zjevně nevyčerpal obžalobu v bodech 1. – 4. a 6. obžaloby, a nevypořádal se skutky, kterých se MUDr. H. v souvislosti s předmětnou stavbou měla dopustit. Tento postup je v rozporu s procesní úpravou §220 tr. ř. a příslušnou judikaturou (R 45/1973-I, aj.).
To platí i za situace, kdy bylo rozhodnuto, že penalizační pokuta ve výši 9.663.881,- Kč, kterou Statutární město Brno uhradilo Ministerstvu obrany spolu s úroky z prodlení, byla uhrazena neoprávněně. I když Statutární město Brno získá (či získalo) zaplacenou smluvní pokutu spolu s úroky z prodlení zpět, v důsledku čehož mu v souvislosti s kauzou MUDr. H. nevznikne hmotná škoda, přesto je zásadně chybné tuto skutečnost významově nadsadit tak, jak to učinil krajský soud.
S tím souvisí i další zcela oprávněná námitka dovolatele, ve které státní zástupce zdůraznil, že i když Statutárnímu městu Brnu de facto materiální škoda (ve výši sjednané smluvní pokuty) nevznikla, přesto obviněná hrubě atakovala zájmy města.
Nejvyšší soud konstatoval již ve svém usnesení ze dne 24. 2. 2012, sp. zn. 11 Tdo 454/2011, že obviněná o omezujících podmínkách věděla, stejně jako věděla o sankci, která za porušení těchto omezení městu hrozí, a přesto uzavřela smlouvu o nájmu nemovitosti se společností Wilson Properity, s.r.o. (s. 11 usnesení NS, č. l. 1487). Tím porušila ustanovení zákona o obcích, statutu města Brna i závazky vyplývající ze smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví (byť ty vyplývaly ze zákona č. 218/2000 Sb. a vzhledem k účinnosti zákona č. 174/2003 Sb. pozbyly platnosti). Nejvyšší soud konstatuje, že společenská škodlivost skutků spáchaných MUDr. H. je natolik závažná, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle těchto právních předpisů. Obviněná svým jednáním zcela zjevně naplnila skutkové podstaty trestných činů zneužívání pravomoci úřední osoby a porušení povinnosti při správě cizího majetku, což je předmětem obžaloby, a to skutky popsaných v obžalobě pod body 1. – 4. a 6.
Co se týče 5. skutku obžaloby, bylo důkazně doloženo, že MUDr. H. nebyla informována o legislativní změně vyplývající z nabytí platnosti a účinnosti zákona č. 174/2003 Sb., která nové nabyvatele zbavila všech dosavadních omezení. Postupovala v rozporu s čl. V. smlouvy o bezúplatném převodu a v rozporu s ním převedla vlastnické právo na osobu třetí a souhlasila s pronájmem předmětné nemovitosti ke komerčním účelům za situace, že byla subjektivně přesvědčena, že tento postup je v rozporu se zákonnou úpravou upravující obdobné převody majetku státu. Nejvyšší soud je proto konformní i s námitkou státního zástupce, že obviněná jednala v pozitivním právním omylu v mimotrestních právních normách, jichž se trestní zákoník nedovolával. Takové jednání se posuzuje podle zásad posuzování pozitivního omylu skutkového – takové jednání se má posoudit jako pokus příslušného trestného činu. Touto otázkou se však krajský soud vůbec nezabýval.
Závěr
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud uznal námitky nejvyššího státního zástupce za oprávněné, tak v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 7 To 42/2013, zrušil, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující. Věc se tak vrací zpět Krajskému soudu v Brně, který tento případ v rozsahu tohoto zrušení opětovně projedná. Krajský soud se v novém řízení musí zabývat nejen otázkou právní kvalifikace jednání obviněného, které je vymezené v bodu 5. rozsudku skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, a vedlo k uložení sankční pokuty, ale i právním posouzením skutku 1. – 4. a 6. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně. Při rozhodování o všech dalších skutcích se musí zabývat i otázkou společenské škodlivosti jednání obviněné v celém komplexu jejího jednání. Nejvyšší soud přitom souhlasí s názorem dovolatele, že toto jednání se závažně dotklo zájmů Statutárního města Brna, které bylo vlastníkem předmětných nemovitostí. Ve svém rozhodnutí se vypořádá s dovolacími námitkami, které Nejvyšší soud akceptoval jako opodstatněné, a v intencích závazného právního názoru Nejvyššího soudu, vyjádřeného v tomto usnesení, stejně jako v předchozím usnesení ze dne 24. 2. 2012, sp. zn. 11 Tdo 454/2011.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. října 2014
Předseda senátu
JUDr. Stanislav Rizman