ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.142.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 142/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2014 dovolání podané obviněným M. V., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 10 To 250/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 2 T 64/2013 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 64/2013, byl obviněný M. V. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozenému R. B. škodu ve výši 48 443 Kč.
Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že jako zaměstnanec soukromého podnikatele R. B., IČO: 65690672, R., S.,
- v době od 14. 11. 2011 do 18. 11. 2011 si přisvojil finanční prostředky ve výši 10 500 Kč a 310 €, tj. 7 897 Kč, které mu byly dány k dispozici na služební cestu do zahraničí, přičemž tyto finanční prostředky použil pro vlastní potřebu, čímž způsobil R. B. škodu ve výši 18 397 Kč,
- v době od 14. 5. 2012 do 19. 5. 2012 si přisvojil finanční prostředky ve výši 10 000 Kč a 200 €, tj. 5 065 Kč, které mu byly dány k dispozici na služební cestu do zahraničí, přičemž tyto finanční prostředky použil pro vlastní potřebu, čímž způsobil R. B. škodu ve výši 15 065 Kč,
- v době od 20. 8. 2012 do 24. 8. 2012 si přisvojil finanční prostředky ve výši 10 200 Kč a 200 €, tj. 4 981 Kč, které mu byly dány k dispozici na služební cestu do zahraničí, přičemž tyto finanční prostředky použil pro vlastní potřebu, čímž způsobil R. B. škodu ve výši 14 981 Kč,
čímž způsobil R. B., celkovou škodu ve výši 48 443 Kč.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 10 To 250/2013, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Hany Desenské, kterým je napadl v celém rozsahu. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný namítá, že převzal-li zaměstnanec od zaměstnavatele peněžní prostředky v podobě zálohy na nákup pohonných hmot, nemůže spáchat přečin zpronevěry. I kdyby zálohu použil pro svou potřebu a dodatečně ji řádně nevyúčtoval ani nevrátil, jde pouze o nesplnění závazku mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Žádný předpis zaměstnanci neukládá, do jaké doby má zálohu vyúčtovat. Ze strany obviněného nešlo o vylákání zálohy v podvodném úmyslu. Dále obviněný odkazuje na některé výplatní lístky a výpověď svědkyně B. a dovozuje, že jeho mzdy byly právě o sražené zálohy poníženy a že bývalému zaměstnavateli nic nedluží. Pokud se jedná o listiny označené „porušení pracovní kázně“, jeho podpis znamená pouhé převzetí listiny, nikoli dohodu o uznání. Tyto listiny navíc podepsal pod nátlakem. Soudy podle obviněného bezpečně neprokázaly, zda mu byly ze mzdy strhávány osobní půjčky nebo poskytnuté zálohy. Dále obviněný namítá, že mu poškozený dluží mzdu za přesčasovou práci ve výši 113.195 Kč. Poukazuje také na to, že ve výrokové části rozsudku je za období srpna chybně uvedena částka 10.200 Kč místo částky 10.000 Kč. V další části svého dovolání obviněný konstatuje, že v popisu skutku absentuje uvedení, zda si finanční prostředky ponechal přechodně či trvale. Poukazuje na princip chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio a uvádí, že pokud by bylo prokázáno, že mu skutečně nebyly sraženy poskytnuté finanční zálohy a byla ze strany zaměstnavatele jednostranně započtena dlužná částka za přesčasové práce, mají účastníci pracovněprávního vztahu, pokud by mezi nimi existoval spor o dluh ve výši 5 117 Kč, dostatek možností vyřešit tento spor prostředky občanského práva.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 10 To 250/2013, i rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 64/2013, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání nejprve uvedl, že námitka obviněného, že zaměstnavateli nic nedluží, protože mu poskytnuté zálohy byly sraženy ze mzdy, je opakováním obhajoby, kterou obviněný uplatňoval již v původním řízení a kterou soudy jednoznačně označily za vyvrácenou. Jde tedy o námitku výlučně skutkového charakteru, která deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá, stejně jako námitka týkající se jednostrannosti provedeného dokazování. Skutkového charakteru je i námitka týkající se nepřesnosti jedné z částek uvedených v tzv. skutkové větě; navíc obviněným vytýkaná diference ve výši 200 Kč je z hlediska právní kvalifikace skutku naprosto bez významu. Pokud obviněný odkazuje na zásadu ultima ratio a tvrdí, že mu zaměstnavatel dlužil mzdu za přesčasovou práci ve výši 113.195 Kč, pak toto tvrzení podle státního zástupce nevychází ze skutkových zjištění učiněných soudy, ale z tvrzení samotného obviněného a částečně z dokladů, které přikládá k dovolání. I tato námitka se tedy dostává mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu. Podle státního zástupce navíc okolnost, že pachatel má vůči poškozenému nějaký domnělý nebo i skutečný nárok na majetkové plnění, nevylučuje jeho odpovědnost za trestný čin zpronevěry v případě, že si svévolně přisvojí věc svěřenou mu poškozeným. Navíc dokonce i z dokladů předložených samotným obviněným podle státního zástupce vyplývá, že existence a výše mzdových nároků byla mezi ním a bývalým zaměstnavatelem sporná. Obviněný se měl těchto sporných nároků domáhat prostředky práva civilního, nikoli věc řešit jednáním vykazujícím znaky trestného činu. Škodu pro účely trestního řízení představuje celá částka, kterou si obviněný svévolně přisvojil, a nikoli pouze rozdíl mezi touto částkou a výší jeho údajných mzdových nároků.
Další námitky lze pod deklarovaný dovolací důvod podle státního zástupce podřadit, nepovažuje je však za důvodné. Finanční prostředky, které byly zaměstnanci svěřeny zaměstnavatelem na nákup pohonných hmot, nepochybně jsou finančními prostředky zaměstnanci účelově svěřenými, a pokud si je zaměstnanec ponechá pro vlastní potřebu, dopouští se ve vztahu k nim jednání vykazujícího znaky zpronevěry. Tvrzení, že ze strany dovolatele nešlo o vylákání zálohy v podvodném úmyslu, se míjí s obsahem soudních rozhodnutí, neboť spáchání trestného činu podvodu, resp. podvodné vylákání předmětných částek, dovolateli přičítáno nebylo. Pokud se týká subjektivní stránky trestného činu, pak ze zjištění, že obviněný peníze použil pro vlastní potřebu, podle názoru státního zástupce dostatečně vyplývá, že dovolatel jednal v úmyslu trvale si peníze ponechat.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Z tohoto výkladu je patrné, že většina námitek uplatněných obviněným uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť jimi obviněný napadá právě skutková zjištění, respektive jeho tvrzení o nesprávném právním posouzení skutku stojí na odlišném skutkovém stavu, než v řízení vyšel najevo. K tomu lze pouze nad rámec dovolacího řízení uvést, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Obhajoba obviněného byla již v předchozím řízení vyvrácena a lze tak odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Skutkové povahy je i námitka poukazující na chybně uvedenou částku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a, jak správně podotýká i státní zástupce, z hlediska právní kvalifikace by ani rozdíl 200 Kč neměl žádný vliv. Nadto je ze součtu obou částek v tomto bodě patrné, že jde o překlep, neboť uvedená cifra je o 200 Kč nižší než součet citovaných částek.
Za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu lze označit námitku, podle které obviněný nemohl spáchat přečin zpronevěry tím, že finanční prostředky svěřené mu zaměstnavatelem na nákup pohonných hmot použil pro svou potřebu, zálohu dodatečně nevyúčtoval ani ji nevrátil, podle obviněného jde pouze o závazek mezi ním a zaměstnavatelem. K tomuto tvrzení ovšem obviněný neuvádí žádnou argumentaci, lze tak pouze konstatovat, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsaný skutek vykazuje všechny znaky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, a to včetně subjektivní stránky, byť zde není explicitně vyjádřena, ovšem celkový popis skutkových okolností nepřipouští jinou než úmyslnou formu zavinění. Není také jasné, jaký význam má podle obviněného skutečnost, že žádný právní předpis nestanoví, do kdy měl zálohy vyúčtovat. Pakliže by měl v úmyslu tak učinit, jistě by to udělal v rozumné době přiměřené obvyklým očekáváním, resp. podle pokynů zaměstnavatele. Konečně také k námitce, že obviněný postrádá v popisu skutku vyjádření, zda si měl částky ponechat trvale nebo dočasně, lze říci, že z vyjádření „použil pro vlastní potřebu“, je více než dostatečně patrné, že se o dočasnost nejednalo. Pokud se pak obviněný v závěru domáhá aplikace principu ultima ratio, činí tak na odlišném skutkovém základě, než vyplynul z provedeného dokazování, tedy platí to, co bylo řečeno výše.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného M. V. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch