ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.181.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 181/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2014 dovolání podané obviněným M. L., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 10 To 304/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 2 T 46/2013 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. L.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 2 T 46/2013, byl obviněný M. L. uznán vinným přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného V. M.
Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že v době od 26. 1. 2012 do 25. 4. 2012 po vzájemné domluvě vycházející z předchozího souhlasu, který si V. M. jako vedoucí provozu a výkupu společnosti Kovošrot L., s. r. o., se sídlem Praha 9, Podnikatelská 553, vyžádal od jejího majitele a jednatele M. L., v provozovně této společnosti v obci N., okr. B., za částku nejméně 65 206 Kč vykoupili a tím na sebe, resp. na tuto společnost převedli od L. L., M. H., a L. B., nejméně 12 095 kg železného litinového materiálu v podobě nejméně 210 ks kanálových krytů v celkové hodnotě 401 820 Kč, které v uvedeném období na různých místech okresu B., P., R. a P.-z. tyto osoby odcizily a byly za to odsouzeny, ačkoliv vzhledem k těmto osobám, od kterých kanálové kryty vykupovali, jejich množství, stavu a částce, za kterou je vykupovali, jakož i ke svým odborným znalostem z provozu zařízení ke sběru a výkupu odpadů museli být přinejmenším srozuměni s tím, že kanálové kryty byly získány trestným činem spáchaným jinou osobou, a tímto jejich jednáním společnost Kovošrot L., s. r. o., získala prospěch ve výši nejméně 17 006 Kč.
Proti citovanému rozsudku podali obvinění odvolání, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 13 To 304/2013, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaroslava Ortmana, CSc. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že napadené rozhodnutí ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně „spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 písm. l) tr. ř.)“. Dovolatel má snad touto zvláštní formulací namysli, že byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve své druhé alternativě, v závěru svého dovolání však odkazuje současně i na alternativu první dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle obviněného nebyl nikde prokázán jeho úmysl na sebe či jiného převést věc, která byla získána trestným činem. Svědkyně L. a H. potvrdily, že se výkupu neúčastnil. Jeho dobrá víra, že se jedná o kanálové kryty ze statku, nebyla vyvrácena ani výpovědí spoluobviněného M., který potvrdil, že měl od dovolatele zákaz vykupovat kanálové kryty ze silnice, a proto mu telefonoval, v důsledku čehož dovolatel kryty zkontroloval a potvrdil, že jsou menší, než silniční. Obviněný M. také potvrdil, že dále kanálové kryty vykupoval bez dalšího souhlasu obviněného, který u výkupů nebyl přítomen. Obviněný poukazuje také na to, že kryty byly naprosto atypické a neshodovaly se s velikostí kanálových krytů v obci Ch. Ke spáchání přečinu podílnictví je nutné, aby pachatel věděl, že věc, kterou na sebe či jiného převedl, byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Zda pachatel přečinu podílnictví měl takovou vědomost, musí být soudem v rámci provedeného dokazování zjištěno. Dále pak obviněný poukazuje na to, že podle odvolacího soudu obvinění věc, která byla získána trestným činem, převedli na sebe, zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že věc převedli na jiného. Jde podle něj o naprosto odlišné právní posouzení. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů obviněný dále namítá, že rekognice provedená v přípravném řízení se svědkyněmi L. a H. byla provedena bez přítomnosti jeho obhájce, který nebyl o úkonu písemně vyrozuměn, jak je uvedeno v protokolu o rekognici, ale mělo se tak stát formou SMS, což obhajoba popírá a trestní řád vylučuje.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil Krajskému soudu v Praze se závaznými pokyny.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedla, že z hlediska namítané nesprávnosti právního posouzení skutku uplatnil dovolatel stěžejní a prakticky jedinou kvalifikovanou námitku, na jejímž podkladě zpochybnil shodný právní závěr soudů obou stupňů, že mu byl prokázán minimálně nepřímý úmysl převést na sebe nebo na jiného věc, která byla získána trestným činem. V této souvislosti státní zástupkyně poukázala na skutkové okolnosti výroku o vině. Z hlediska vytýkaného nedostatku (nejen) dovolatelova zaviněného jednání je podle ní třeba poukázat na tu část popisu přisouzeného skutkového děje, podle které bylo (nejen) jeho minimální srozumění s tím, že za popsaných skutkových okolností odkoupené kanálové kryty byly získány trestnou činností, spáchanou jinou osobou, dovozeno na podkladě těch indicií, které se týkaly osob, od kterých kanálové kryty vykupovali, dále jejich množství, jejich stavu a částky, za kterou je vykupovali, jakož i vzhledem k jejich odborným znalostem z provozu zařízení ke sběru a výkupu odpadů. Takto vyjádřené skutkové okolnosti, svědčící ve prospěch (nejen) dovolatelova zaviněného jednání přinejmenším za podmínek §15 písm. b) tr. zákoníku pak nacházejí podle státní zástupkyně svůj odpovídající odraz v těch výsledcích provedeného dokazování, které vypovídají o všech rozhodných okolnostech, za kterých dovolatel udělil svůj souhlas s tím postupem svého zaměstnance – spoluobviněného V. M., na jehož podkladě následně došlo k odkoupení všech 210 kusů kanálových krytů do majetku jím vlastněné obchodní společnosti Kovošrot L., s. r. o., ačkoliv šlo o věci pocházející z trestné činnosti jiných osob (v podrobnostech viz č. l. 4-6 shora rozsudku soudu I. stupně, č. l. 4-5 usnesení soudu odvolacího).
Podle státní zástupkyně dovolatel v uvedeném směru namítl, že jeho obhajoba nedostatku úmyslné formy zavinění nemohla být úspěšně vyvrácena s poukazem na průběh telefonického rozhovoru se svědkyní L., ve kterém jej tato k jeho dotazu ubezpečila o dědickém původu nabízených kanálových krytů a při jejich prvém odkupu se dle jejich potřísnění také přesvědčil co do pravdivosti poskytnuté informace o jejich dosavadním umístění v prostorách bývalých chlévů. Soudy však v posuzovaném směru důvodně poukázaly na takové podezřelé okolnosti, za kterých mu byl avizován a poté nejprve jím samotným a posléze i prostřednictvím jeho zaměstnance také uskutečněn opakovaný obchodní kontakt. Ten se týkal kanalizačních zařízení, která jak podle příslušné právní úpravy (vyhláška ministerstva životního prostředí č. 383/2001 Sb.) tak i podle provozního řádu dovolatelem provozované obchodní společnosti náležela do rizikové kategorie veřejně prospěšných zařízení, jejichž výkup (bez rozdílu umístěním na jakékoliv pozemní komunikaci) byl přímo zakázán. A to za stavu, že právě s odkazem na dovolatelovo podnikatelské zaměření mu takový zákaz nejen musel být, ale z hlediska dále uvedeného interního předpisu také byl nepochybně znám. Spojily-li soudy obou stupňů svůj právní závěr o jeho zavinění s těmito skutkovými okolnostmi jeho jednání, pak nelze jejich hodnotící úvahy podle státní zástupkyně považovat za zmatečné.
K poslednímu okruhu dovolatelových výhrad, souvisejících s požadavkem takového rozsahu dovolacího přezkumu, který by byl spojen s výjimečným zásahem do skutkového stavu věci v rámci řízení o dovolání, státní zástupkyně uvádí, že zvažování míry procesnosti zvláštního způsobu dokazování v podobě rekognice nebude v uvedeném směru na místě, neboť se tento důkazní prostředek nevztahuje k žádné z výše akcentovaných skutkových okolností. Dovolatel z hlediska namítaného porušení svého práva na spravedlivý proces nikterak neodůvodnil, jakou vypovídací hodnotu a důkazní přínos lze z hlediska právního závěru o jeho úmyslném zavinění přikládat takto zpochybněnému důkazu.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Z tohoto výkladu je patrné, že značná část námitek uplatněných obviněným uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť jimi obviněný napadá právě skutková zjištění, a to zejména ta, která jsou podkladem právního závěru o jeho zavinění. Nicméně otázka, zda obviněný věděl nebo byl srozuměn s tím, že kanálové kryty byly získány trestným činem, je otázkou skutkovou, kterou soudy v předchozím řízení pečlivě zkoumaly, a z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrné, že logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak k daným skutkovým zjištěním dospěly. Odůvodnění jejich rozhodnutí nebudí pochybnosti.
Pokud jde o námitku opírající se o judikaturu k tzv. opomenutým důkazům, správně konstatuje státní zástupkyně, že obviněný vůbec nevysvětluje, jaký by případná nezákonnost provedené rekognice měla mít vliv na skutková zjištění. Obviněný zpochybňuje především svou vědomost o tom, že kanálové kryty pocházely z trestné činnosti, a dále svůj pokyn spoluobviněnému M., aby kryty dále vykupoval. Fakt, že se popsaného jednání účastnil on a jeho spoluobviněný vyplývá i z jejich vlastních výpovědí. Lze proto usoudit, že i v případě, kdyby orgány činné v trestním řízení z provedené rekognice nevycházely, by se skutkový závěr nezměnil.
Jedinou relevantní námitkou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je tak argument obviněného, podle kterého soud prvního stupně shledal, že věc získanou trestným činem se spoluobviněným převedli „na jiného“, zatímco odvolací soud konstatuje, že ji převedli „na sebe“. K tomu lze říci asi tolik, že odvolací soud se tím dopustil jisté nepřesnosti v odůvodnění svého usnesení, kterým však odvolání obviněného zamítl, tedy se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. Ani kdyby se však přiklonil k naplnění znaku „na sebe“, nemělo by to na výslednou kvalifikaci jednání obviněného vliv. Navíc obviněný de facto převedl věc „na jiného“ a současně i „na sebe“, neboť ji převedl na obchodní společnost, jejímž byl vlastníkem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný uplatnil uvedený dovolací důvod patrně v obou jeho alternativách, ačkoli to z jeho dovolání není zcela jednoznačné. Již z výše naznačeného výkladu je ovšem zřejmé, že první alternativa naplněna být nemohla, neboť odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumal. V případě druhé alternativy pak vzhledem k tomu, že nedošlo k porušení zákona ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze považovat za naplněný ani dovolací důvod podle písmene l) téhož ustanovení.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného M. L. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch