ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.723.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 723/2014-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 6. srpna 2014 dovolání obv. M. Z. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 86/2013 ze dne 14. 11. 2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 9/2012, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. Z. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rekapitulace spisu
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. 54 T 9/2012, byl v bodě II. obv. M. Z. uznán vinným ze spáchání:
1. zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku,
2. zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku
a současně v obou bodech ze spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
Současně Krajský soud v Ostravě v bodě I. tímto rozhodnutím zrušil předchozí rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 2 T 99/2011 (č. l. 225) ve vztahu k bodu 1), ve znění navazujícího rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 2012, sp. zn. 3 To 219/2012 (č. l. 273), a to ve výroku o vině o pokračujících trestných činech, spočívajících
- ve zločinu pohlavního zneužití dle §187 odst. 1 tr. zákoníku,
- přečinu ohrožování výchovy dítěte dle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a
- přečinu svádění k pohlavnímu styku dle §202 odst. 1, odst. 2, písm. a), c) tr. zákoníku, jakož i ve výroku o trestu.
Za to a za současně se sbíhající přečin kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku, [kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 211, sp. zn. 2 T 99/2011 ve vztahu k bodu 2), ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 2012, sp. zn. 3 To 219/2012] byl tímto soudem podle §168 odst. 3 a za použití §43 odst. 2 a §45 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému a společnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a 6 (šesti) měsíců . Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl odsouzenému podle §70 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci.
Tento rozsudek napadl státní zástupce i obv. M. Z. odvoláním.
Vrchní soud v Olomouci svým rozsudkem sp. zn. 6 To 86/2013 ze dne 14. 11. 2013 napadený rozsudek:
I. podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil, a to v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodnul, že za
- zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku,
- přečin svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku,
- zvlášť závažný zločin obchodování s lidmi dle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a
- přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ohledně kterých zůstal výrok o vině napadeného rozsudku nezměněn),
uložil obv. M. Z. podle §168 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný a společný trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků a 6 (šesti) měsíců . Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
II. Odvolání obv. M. Z. Vrchní soud v Olomouci podle §256 tr. ř. zamítl.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ostravě obv. M. Z.:
1) od blíže nezjištěné doby na počátku měsíce listopadu 2010 do 13. 12. 2010
v O.-M. H., poté, co navázal internetový kontakt prostřednictvím sociální sítě Facebook a komunikačního kanálu ICQ s nezl. N. Š., nar. ..., o jejímž věku byl obeznámen, dlouhodobě nabádal jmenovanou k tomu, aby jej sexuálně ukájela s návrhem finanční odměny v částce min. 8.000,- Kč týdně, načež opakovaně pozval nezletilou do místa svého bydliště na ul. V., kde jí nejméně při čtyřech návštěvách přiměl vždy k nechráněnému orálnímu i análnímu styku, nebo jí zasunoval prsty do přirození, aniž by jí způsobil zranění, a vystavil ji tím a dále přítomností v jeho bytě v době, kdy byla provozována prostituce dalšími osobami, nebezpečí osvojení si nemorálního způsobu života,
2) v O.-M. H., na ul. V., v bytě č. ..., jehož byl nájemcem a který využíval rovněž k provozování prostituce dalšími osobami, z níž získával finanční prostředky, poté, kdy nezl. N. Š., nar. ..., ačkoli znal její skutečný věk, do tohoto bytu opakovaně vodil a jmenovaná o provozování prostituce jiných dívek věděla, přesně nezjištěného dne v měsíci prosinci 2010, za nastalé situace, kdy na dívce provozující v bytě prostituci byl neznámým mužem požadován anální pohlavní styk, což tato odmítla a následně sdělila v jiné části bytu přítomným obžalovanému M. Z. a nezl. N. Š. s tím, že muž má zájem o sexuální aktivity s N. Š. V důsledku toho obžalovaný M. Z., v zištném úmyslu získání peněz z poskytnutého sexuálního styku za úplatu, reagoval tak, že nechal nezl. N. Š. odejít do pokoje za mužem s vědomím, že na jmenované bude vykonán anální pohlavní styk za úplatu, přičemž ji upozornil, aby muži nesdělovala svůj skutečný věk, nýbrž, že již má 18 let, dále určil výši částky, kterou má po muži za poskytnuté sexuální aktivity požadovat, inkasovanou finanční částku ve výši 1.200,- Kč od nezl. N. Š. osobně převzal a následně jí umožnil, po sjednanou dobu vymezenou výší zaplacené finanční částky, poskytnout neznámému muži za úplatu sexuální aktivity, včetně análního pohlavního styku, přičemž se popsaného jednání dopustil s cílem získání finančního profitu a přesto, že si byl vědom skutečnosti, že nezl. N. Š. nedovršila ani věku 15 let, čímž jmenovanou vystavil nebezpečí osvojení si nemorálního způsobu života a možného negativního dopadu na její další vývoj, zejména v oblasti sexuální.
Dovolání obviněného
Obv. M. Z. podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 6 To 86/2013 dovolání , a to prostřednictvím svého advokáta Mgr. Jaromíra Parobka (u Krajského soudu v Ostravě 3. 4. 2014). Svým dovoláním toto rozhodnutí napadl v celém rozsahu, tedy proti výroku o vině i o trestu, a odůvodnil ho odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ve své první námitce dovolatel vyjádřil nesouhlas s tím, že jeho trestná činnost byla posouzena podle §45 tr. zákoníku (ust. o ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu). Podle jeho náhledu nedošlo k naplnění zákonných podmínek tohoto ustanovení, protože byl v zásadě opětovně odsouzen za tutéž trestnou činnost, v čemž vidí jakési kvaziporušení zásady ne bis in idem . S tím se však nemůže ztotožnit, a proto namítá nesprávné právní posouzení věci. Posouzení předmětné trestné činnosti coby pokračování mělo v jeho případě také řadu velmi nepříznivých důsledků, neboť byl odsouzen za skutky, za které již trest vykonal (nebo částečně vykonal) a za které mu byl trest částečně prominut na podkladě amnestie prezidenta ČR z ledna 2013.
Ve své druhé námitce dovolatel uvedl, že Krajský soud v Ostravě v projednávané věci nepřípustně změnil právní kvalifikaci, a to přestože soud je vázán právní kvalifikací z původního pravomocného rozhodnutí. Na podporu tohoto svého tvrzení ocitoval komentář k tr. zákoníku, vydaného vydavatelstvím C. H. Beck, kde je uvedeno, že „soud je vždy vázán právní kvalifikací použitou ohledně dílčích útoků pokračujícího trestného činu v dřívějším pravomocném odsuzujícím rozsudku – v tom smyslu, že musí vycházet z této právní kvalifikace při posuzování, zda později projednávaný skutek je dílčím útokem téhož pokračujícího trestného činu, tj. jestli dílčí útoky dříve odsouzené i nyní projednávané naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu“.
S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud podle ust. §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřeném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vyjádření státního zástupce
K dovolání obv. Z. se písemně vyjádřil státní zástupce (sp. zn. 1 NZO 414/2014-9 ze dne 22. 4. 2014), který je činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po rekapitulaci dovolacích námitek obviněného předeslal, že obě námitky obviněného sice deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídají, nicméně postrádají důvodnost.
K první námitce státní zástupce uvedl, že tvrzení obviněného o tom, že dva dílčí útoky nejsou vůči sobě ve vztahu pokračování – jsou nesprávné a nemají oporu v platné právní úpravě. Všechny znaky pokračování státní zástupce v tomto případě shledal jako naplněné. S výše uvedenou námitkou souvisí také dovolatelovo tvrzení, že uložením společného trestu byla v jeho věci porušena zásada ne bis in idem . I toto tvrzení státní zástupce odmítl, a to ze dvou důvodů: za prvé byl soud povinen společný trest uložit, protože trestal pokračování, a za druhé postupem podle §45 odst. 1 tr. zákoníku došlo ke zrušení jak výroku o vině, tak i výroku o trestu z předchozího rozsudku. A pokud je výrok o vině a trestu zrušen, není možné tvrdit, že by byl obviněný z téhož skutku uznán vinným či potrestán dvakrát.
Ke druhé výhradě , ve které dovolatel namítl, že došlo k pochybení ve změně právní kvalifikace [kdy pokračující trestný čin byl kvalifikován jako ohrožování výchovy dítěte dle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, avšak první dílčí útok byl původně kvalifikován podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] státní zástupce zdůraznil, že soud je vázán pouze skutkovými zjištěními obsaženými v původním zrušeném rozsudku. Právní kvalifikací být vázán nemůže, protože kromě původních dílčích útoků (obsažených ve zrušeném rozsudku) musí vzít v úvahu i dílčí útoky, které do zrušeného rozsudku původně pojaty nebyly. Souhrn všech dílčích útoků – původních i nových – je nutné právně kvalifikovat tak, aby zvolená právní kvalifikace odrážela veškeré znaky pokračujícího trestného činu jako takového, nikoliv jen znaky některých dílčích útoků. Tak se v praxi běžně stává, že pokračující trestný čin je ve svém souhrnu kvalifikován přísněji, než některé z dílčích útoků, původně stíhané samostatně. Podle státního zástupce ani zde soudy nižších stupňů nepochybily.
V návaznosti na uvedené státní zástupce uzavřel, že k naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo a předmětné dovolání shledává zjevně neopodstatněným. Proto Nejvyššímu soudu navrhuje, aby dovolání obv. Z. v souladu s ust. §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnul. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyjádřil souhlas, aby bylo i jiné rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání.
K meritu věci
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s ust. §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. §265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. §265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti, upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a proto dovolání vyhodnotil jako přípustné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí pouze jeho hmotně právní posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
V obecné rovině je nutné zdůraznit, že podstatou právního posouzení skutku je aplikace hmotného (trestního) práva na skutkový stav, který zjistily soudy I. a II. stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je podle tohoto dovolacího důvodu možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy nižších instancí, nenaplňuje znaky trestného činu, jimiž byl ten který obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat pouze právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy, nebo to, že bylo ze strany soudů nižších instancí nesprávně aplikováno jiné hmotně právní ustanovení tr. zákoníku. Z toho vyplývá, že mimo rámec tohoto dovolacího důvodu jednoznačně stojí námitky proti porušení procesních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03) a výhrady skutkové povahy . Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je určen pouze k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů I. a II. stupně byla přezkoumávána ještě III. instancí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 76/03). S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces lze o dovolacím důvodu uvažovat jen výjimečně – a to v případech, kdy objektivně existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů a dovolatel současně přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje.
K námitkám obviněného
Dovolatel Z. subsumoval všechny své vznesené výhrady pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
A. Svou první námitku obviněný zaměřil na postup soudů nižších stupňů a zdůraznil v ní svůj nesouhlas s tím, že tyto soudy při posuzování jeho trestné činnosti neoprávněně postupovaly podle §45 tr. zákoníku . Podstatou této námitky je tedy dovolatelovo přesvědčení o tom, že mezi skutky popsanými pod body II./1 a II./2 není vztah, který by bylo možné popsat jako pokračování v páchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Proto je podle obviněného vyloučeno uložení společného trestu podle §45 tr. zákoníku.
Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že zcela totožnou námitku dovolatel již vznesl v rámci svého odvolání (č. l. 363 an.). Vrchní soud v Olomouci se touto výhradou podrobně zabýval a posoudil ji jako zcela neoprávněnou . I přes podrobné odůvodnění ze strany odvolacího soudu se však obviněný s tímto výsledkem zjevně neztotožnil a vznesl tuto námitku v rámci svého dovolání znovu, aniž by ji nějak upřesnil. Jinými slovy – dovolatel deklaroval, že nesouhlasí s postupem soudů nižších instancí, aniž by argumentačně precizoval, jaká konkrétní zákonná podmínka nebyla podle jeho náhledu z jejich strany splněna.
Nejvyšší soud tuto námitku znovu podrobil přezkumu a shodně s Vrchním soudem v Olomouci ji vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou , a to z níže uvedených důvodů.
Obecně – přečinu ohrožování mravní výchovy dítěte se dopustí ten, kdo ohrozí citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že ho svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu a spáchá tento čin ze zavrženíhodné pohnutky. Ze svědeckých výpovědí a listinných důkazů – bylo jednoznačně prokázáno, že obv. Z. se skutečně aktivně dopustil obou skutků, popsaných ve výrokové části rozsudku Krajského soudu v Ostravě, neboť byl v průběhu trestního řízení usvědčen z toho, že třináctiletou N. Š., nejméně ve čtyřech případech přiměl k nechráněnému orálnímu a análnímu sexu a následně (nezjištěného dne v prosinci 2010) ji ve svém bytě „zapůjčil“ třetí osobě k uskutečnění análního styku za smluvenou částku 1.200,- Kč.
Při posuzování těchto dvou skutků bylo zjištěno, že tato trestná činnost zcela zapadla do širšího skutkového rámce, neboli do těch jednání, pro které byl dovolatel pravomocně odsouzen již dříve, a to rozsudkem Okresního soudu v Ostravě z 9. 11. 2011, sp. zn. 2 T 99/2011 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 11. 6. 2012, sp. zn. 3 To 219/2012.
Podle §116 tr. zákoníku se za pokračování v trestném činu rozumí jednání, jehož:
a) jednotlivé dílčí útoky jsou vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost)
b) naplnily skutkovou podstatu stejného trestného činu,
c) jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení,
d) blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku (objektivní souvislost).
V projednávaném případě bylo soudy nižších stupňů důkazně prokázáno, že oba dílčí útoky – popsané Krajským soudem v Ostravě pod body II./1 a II./2 – naplnily stejnou skutkovou podstatu přečinu ohrožování výchovy dítěte , neboť v obou skutcích obviněný své jednání realizoval jako hlavní pachatel, který postupně uskutečňoval jednotný záměr, prokázaný již při prvním dílčím útoku. Dovolatel od počátku jednal v přímém úmyslu, neboť již z internetové sociální sítě Facebook, kde se s nezletilou seznámil, dobře věděl, že v té době měla 13 let, a přesto ji opakovaně zneužil k páchání své trestné činnosti, čímž ohrozil její citový a mravní vývoj. Současně oba skutky provedl velmi podobným způsobem, neboť v obou případech anální styky inicioval – rozdíl byl pouze v tom, že v prvém skutku sexuální kontakty s poškozenou realizoval sám, zatímco ve druhém skutku figuroval jako zprostředkovatel sexuálních služeb a poškozenou úplatně půjčil k análnímu styku třetí osobě. Rovněž blízká souvislost časová a souvislost v předmětu útoku byly naplněny, neboť oba skutky byly realizovány v průběhu listopadu a prosince r. 2010 a v obou případech byla trestná činnost vykonána na totožném předmětu útoku, tj. na poškozené Š. Z toho vyplynulo, že zákonné znaky pokračování v předmětných skutcích byly zcela zjevně naplněny, takže obv. Z. svou trestnou činností naplnil zákonné podmínky, předepsané v §116 tr. zákoníku.
Na tomto základě pak Krajský soud v Ostravě zcela správně aplikoval ustanovení o společném trestu v souladu s §45 odst. 1 tr. zákoníku – neboť pro něj byly splněny obě základní podmínky:
a) společný trest byl uložen za pokračování v přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 tr. zákoníku a
b) soud o něm rozhodl za situace, kdy za jednotlivé dílčí útoky pokračování byl pachatel již pravomocně odsouzen dřívějším rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 2 T 99/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 3 To 219/2012.
Jak Krajský soud v Ostravě uvedl ve svém rozsudku sp. zn. 54 T 9/2012 z 10. 6. 2013 – předmětem tohoto rozhodnutí byly útoky tohoto pokračujícího trestného činu, za které pachatel potrestán nebyl . Proto výslovně uvedl, že „v aktuálním výroku toliko skutkově upřesnil stíhané jednání jmenovaného, zcela v intencích zachování totožnosti skutku tak, aby se skutkové vymezení nepřekrývalo s jednáním, pro něž byl již odsouzen“. (č. l. 366/2). V případě dřívějšího, pravomocně skončeného trestního řízení, šlo o jednání skutkově vymezené a právně kvalifikované rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 3 To 219/2012, označeným jako bod 1, resp. II./1. V intencích režimu §45 tr. zákoníku (tedy vázaností předchozím rozsudkem) pak tuto právní kvalifikaci převzal a pro odůvodnění její aplikace odkázal na toto předchozí rozhodnutí. V následujícím řízení pak Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že obv. Z. v rámci jednočinného souběhu naplnil předmětnou skutkovou podstatu ve vztahu k jednání popsaném pod bodem 2, resp. II./2 (viz s. 12, 14 – 15 rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 54 T 9/2012, č. l. 366 – 368).
Rovněž Vrchní soud v Olomouci při svém přezkumu jednoznačně potvrdil, že soud I. stupně postupoval zcela správně, když na jednání obv. Z. aplikoval ustanovení o společném trestu. V důsledku toho i on odmítnul námitku obviněného, že došlo k porušení zásady ne bis in idem (s. 15 svého rozsudku, č. l. 384).
Z ust. §45 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že soud, který odsuzuje pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu (když za ostatní útoky byl již rozsudkem odsouzen a toto rozhodnutí je již pravomocné), zruší ve dřívějším rozsudku výrok o vině, celý výrok o trestu a znovu rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, vč. nového dílčího útoku. Při svém rozhodování je však tento soud vázán skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku , neboli skutkovými zjištěními soudu, který ve věci pravomocně rozhodl dříve a tato skutková zjištění pouze zopakuje. V projednávaném případě Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí sp. zn. 54 T 9/2012 ze dne 10. 6. 2013 předcházející a pravomocná rozhodnutí respektoval, a proto na jejich skutková zjištění navázal a v intencích zachování totožnosti skutku je převzal, ale tak, aby se skutky vzájemně nepřekrývaly. Přitom zrušil výrok o vině i o trestu z předchozího rozsudku, čímž zcela vyloučil, aby byl obviněný potrestán z jednoho skutku dvakrát.
Nejvyšší soud při svém přezkumu ověřil, že výše uvedené závěry soudů I. a II. stupně jsou zcela správné. Proto nemohl přisvědčit ničím nepodloženému tvrzení dovolatele, že byl výše popsaným postupem ze strany nalézacího soudu poškozen tím, že byl podruhé odsouzen za tentýž trestný čin. Koneckonců kdyby tomu tak skutečně bylo, byl by dovolatel ve své námitce zcela konkrétní a svou výhradu by doložil zcela konkrétními textovými odkazy.
B. Druhá námitka se rovněž týká postupu Krajského soudu v Ostravě a dovolatel v ní napadl údajně nepřípustnou změnu právní kvalifikace v neprospěch dovolatele a zdůraznil, že (později rozhodující) soud je podle zákona vázán právní kvalifikací původního pravomocného rozhodnutí. Neoprávněnou změnu právní kvalifikace vidí dovolatel v tom, že Krajský soud v Ostravě pokračující trestný čin kvalifikoval jako ohrožování (rozumové, citové, mravní) výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, když první dílčí útok byl původně kvalifikován podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Na podporu své námitky dovolatel ocitoval část komentáře k tr. zákoníku, vztahujícího se k §45 tr. zákoníku (konkrétně jeden odstavec ze s. 538 z 1. vydání komentáře k tr. zákoníku vydavatelství C. H. Beck z r. 2009).
Nejvyšší soud při svém přezkumu zjistil, že i tuto námitku dovolatel vznesl již v rámci svého odvolání (č. l. 364) a Vrchní soud v Olomouci se jí podrobně zabýval a odmítnul ji jako zjevně neopodstatněnou (s. 15 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, č. l. 384 an.). Dovolatel však tuto výhradu ve svém dovolání namítl znovu, a to bez jakékoli reakce na argumentaci odvolacího soudu. (Jednoduše svou námitku do svého dovolání znovu „zkopíroval“, aniž by v ní blíže upřesnil důvody svého nesouhlasu.)
V této námitce obviněný setrval na svém přesvědčení, že soud, který aplikuje §45 odst. 1 tr. zákoníku a který u pokračující trestné činnosti rozhoduje o dílčím útoku, který nebyl zahrnut v původním pravomocném rozhodnutí, je tímto rozhodnutím absolutně vázán, a to nejen skutkovými zjištěními, ale i použitou právní kvalifikací . Proto dovolatel deklaroval, že soud, který ve věci rozhoduje později, je povinen právní kvalifikaci převzít a není již oprávněn ji nijak upravovat či upřesňovat.
Tento názor je však nesprávný a zcela neopodstatněný. Je sice pravdou, že soud, který za pokračující trestnou činnost ukládá společný trest, je ve zrušeném rozsudku vázán skutkovými zjištěními , a proto tato skutková zjištění, vč. jejich popisu, bez přehodnocování přebírá do svého nového rozhodnutí. (Popis přejímaných skutků je oprávněn upravit pouze tak, aby zde byla zjevná návaznost na nově souzené dílčí útoky pokračujícího trestného činu).
Co se však týká právní kvalifikace , tak tou tento soud již tak zásadně vázán není.
Vázanost původní právní kvalifikací spočívá v tom, že soud při posuzování předmětného pokračování zhodnotí, zda dílčí útoky původní (tedy dříve odsouzené) i nově projednávané (do původního rozhodnutí nezahrnuté) – naplňují stejnou skutkovou podstatu. Jinými slovy soud z původní právní kvalifikace vychází, ale následně je povinen posoudit, zda aktuálně projednávaný skutek (či skutky) jsou skutečně dílčími útoky téhož pokračujícího trestného činu. Z toho vyplývá, že vázanost právní kvalifikací není tak zásadní a její aktualizace je nejenom možná, ale i nutná. V tomto smyslu také vyznívá komentář, který dovolatel ve svém dovolání nepřesně a neúplně citoval. Ten naopak zdůrazňuje povinnost soudu upravit právní kvalifikaci tak, aby odpovídala celému souhrnu dílčích útoků pokračujícího trestného činu, o nichž rozhoduje.
Z tohoto důvodu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pokud Krajský soud v Ostravě nově posuzované skutky [popsané pod body II/1. a II/2.] právně kvalifikoval podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, nevybočil ze své zákonem dané povinnosti. Krajský soud v Ostravě totiž právní kvalifikaci nezměnil. Pouze vzal v úvahu dílčí útoky, které do zrušeného rozsudku původně pojaty nebyly, a v tomto smyslu právní kvalifikaci upravil tak, aby souhrn původních i nových dílčích útoků odrážel všechny znaky pokračujícího trestného činu a nikoliv jen znaky některých dílčích útoků.
Proto Krajský soud v Ostravě nijak nepochybil, když ve svém rozsudku sp. zn. 54 T 9/2012 z 10. 6. 2013 dospěl k závěru, že je nutné v právní kvalifikaci zohlednit i to, že obv. Z. spáchal předmětné skutky ze zavrženíhodné pohnutky, kterou byla zištnost a kořistění z prostituce . Následně tento závěr promítl i do své právní kvalifikace, a proto byl předmětný pokračující trestný čin správně kvalifikován podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
V projednávaném případě tak Nejvyšší soud neshledal, že by Krajský soud v Ostravě jako soud nalézací, nebo Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací, pochybil. Z tohoto důvodu svůj přezkum ukončil rozhodnutím, že námitky subsumované dovolatelem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné , neboť k žádnému nesprávnému právnímu posouzení skutku či jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení v tomto případě nedošlo.
Závěr
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení konstatoval, že skutky, jimiž byl obviněný M. Z. uznán vinným, jsou právně kvalifikovány správně, a proto Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí 54 T 9/2012 ze dne 10. 6. 2013, stejně jako Vrchní soud v Olomouci ve svém rozsudku sp. zn. 6 To 86/2013 ze dne 14. 11. 2013 ve svých skutkových a na nich navazujících právních závěrech nepochybily. Protože v napadených rozhodnutích nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k porušení zákona, Nejvyšší soud dovolání obv. M. Z. odmítl, a to s odkazem na ust. §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 6. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman