ECLI:CZ:NS:2014:11.TVO.5.2014.1
sp. zn. 11 Tvo 5/2014-10
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2014 stížnost obviněného J. Ř., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 3 To 8/2014, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného J. Ř.
z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 1 T 8/2012, byl obviněný J. Ř. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dalším výrokem pak byl obviněný pro část jednání zproštěn obžaloby. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání.
Dne 5. 2. 2014 rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením podle §72 odst. 1, 4 tr. ř., že se obviněný ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost. V ní uvedl, že napadené usnesení není v souladu se zákonem. Soud v něm odkazuje na svá vlastní předchozí rozhodnutí a bez dalšího opakuje své dřívější závěry, které ovšem v zásadě vždy kopírovaly citaci zákonného znění formulujícího obecné předpoklady pro konstatování vazebních důvodů, aniž by se zabývaly konkrétními okolnostmi. Obviněný odkazuje na „standardní nálezovou praxi“ Ústavního soudu, která byla v poslední době významným způsobem upřesněna a rekapitulována dvěma nálezy a to sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 a sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013. Zdůrazňuje, že plynutím času se přirozeně oslabuje důvod trvání vazby, což by měly obecné soudy v odůvodnění svého rozhodnutí reflektovat. Riziko uprchnutí nebo skrývání se za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání nemůže být v případě dlouho trvající vazby založeno výlučně na skutečnosti, že obviněnému hrozí vysoký trest. Přitom je nepřípustné, aby soud vyvozoval závěry o morálních vlastnostech obviněného ze skutečnosti, že tento je trestně stíhán, jak to podle obviněného v této věci soud učinil. Okolnost, že obviněný byl nebo doposud je trestně stíhán pro podobnou trestnou činnost v dalších dvou případech, mu nelze klást k tíži. Zohlednění běžícího trestního řízení, ale především řízení, které již bylo pravomocně zastaveno z důvodu amnestie prezidenta republiky, je podle obviněného hrubým porušením presumpce neviny. V napadeném rozhodnutí pak obviněný postrádá také identifikaci dalších konkrétních důvodů, pro které není možné vazbu nahradit jiným opatřením podle trestního řádu. Nesouhlasí ani se závěrem vrchního soudu, že v projednávané věci nedošlo k průtahům, přičemž poukazuje na „jedno z rozhodnutí Městského soudu v Brně“ v prvním roce jeho vazebního omezení, kterým bylo nepravomocně rozhodnuto o jeho propuštění z vazby, průtahy byly podle něj způsobeny také nekvalitou znaleckého posudku a obstrukcemi ze strany jeho zpracovatele a rovněž upozorňuje, že se v průběhu přípravného řízení domáhal provedení rady důkazů, které byly provedeny až v řízení před soudem prvního stupně. K důvodu vazby předstižené obviněný ještě znovu zopakoval, že obavu z páchání další trestné činnosti nelze vyvozovat pouze z okolnosti, že je stíhán v jiné trestní věci. Soud se má v tomto směru zabývat jeho aktuální situací, osobním postojem, sklony, návyky, aktuálním zdravotním stavem, rodinným zázemím, sociálními kontakty apod. Zkoumání těchto okolností se podle obviněného bezesporu může projevit zjištěním, že po téměř třech letech omezení svobody nemá v důsledku vymizení sociálních kontaktů jakoukoliv reálnou možnost v trestné činnosti pokračovat.
Závěrem své stížnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a propustil jej z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Obviněný byl nepravomocně uznán vinným spácháním zvlášť závažného zločinu. V daném stadiu trestního řízení již byla shromážděna celá řada důkazů, které nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní řízení, tento skutek má všechny znaky trestného činu a jsou dostatečně zřejmé důvody k podezření, že jej spáchal obviněný. V podrobnostech lze odkázat na výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně.
Vrchní soud v Olomouci rozhodl podle §72 odst. 1, 4 tr. ř. o ponechání obviněného ve vazbě s ohledem na přetrvávající vazební důvody podle §67 písm. a), c) tr. ř. V první části svého rozhodnutí rekapituloval předchozí průběh řízení s důrazem na rozhodnutí dotýkající se vazby obviněného, avšak po obsahové stránce na tato rozhodnutí neodkazuje, jak tvrdí obviněný, ale naopak dále v textu vymezuje a odůvodňuje naplnění vazebních důvodů v době vydání jeho rozhodnutí.
Pokud jde o obviněným citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, podle názoru Nejvyššího soudu je s nimi napadené rozhodnutí v souladu. Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03 (publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v jehož rámci bylo judikováno, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let), rovněž konstatoval, že obviněný může a má právo naproti tomu namítat a prokazovat existenci konkrétních skutečností (silných důvodů), jež důvodnou obavu z následků uvedených v §67 písm. a) tr. ř. eliminují a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu. Takovými námitkami se pak soud musí zabývat. Nicméně obviněný na dotaz vrchního soudu uvedl, že nežádá provedení vazebního zasedání, tedy nevyužil možnosti takové skutečnosti a námitky uplatnit, a ani v nyní projednávané stížnosti nic v tomto smyslu neuvedl a omezil se na citace obecných tezí judikatury Ústavního soudu. Nejvyšší soud si je vědom významu a závažnosti rozhodování o vazbě, kterou je omezena osobní svoboda osoby pravomocně neodsouzené, nicméně je třeba zdůraznit také odpovědnost samotného obviněného za vedení jeho vlastní obhajoby ve vztahu k vazebním důvodům. Vazební věci je třeba projednávat s co možná nejvyšším urychlením a není proto reálné, aby soud pokaždé vedl rozsáhlé šetření k poměrům obviněného, pokud on sám k tomu nic nesdělí.
I s přihlédnutím k obviněným zdůrazňovanému zeslabování vazebních důvodů v průběhu plynutí doby lze, pokud jde o naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. ř., v daném případě pozorovat naopak jeho zesílení, a to v důsledku nové okolnosti spočívající v nepravomocném odsouzení obviněného k trestu odnětí svobody v trvání devíti a půl roku se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Nepravomocné uložení takového trestu při samé horní hranici zákonné trestní sazby nesporně činí hrozbu jeho konečného uložení citelně reálnější. V daném stádiu trestního řízení navíc lze konečné rozhodnutí očekávat v bližším časovém horizontu, než tomu bylo na počátku trestního stíhání.
Rovněž závěr o naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za správný. Obviněný s poukazem na presumpci neviny namítá, že nemají být v této souvislosti brány v úvahu jeho další trestní stíhání pro obdobnou trestnou činnost. S tímto názorem nelze v žádném případě souhlasit. Předmětem zjišťování v rámci rozhodování o vazbě je „důvodná obava“ (v případě vazby předstižné z páchání další trestné činnosti) nikoli jistota. Současně se nejedná o posuzování viny obviněného. Lze přitom vycházet z jakýchkoli indicií, které naznačují tendenci obviněného k páchání další trestné činnosti s větší či menší mírou pravděpodobnosti, přičemž je na soudu, aby závažnost zjištěných skutečností zhodnotil v jejich souhrnu. Ve smyslu pravděpodobnosti se také vyjádřil Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozhodnutí. Rozhodně nelze dát obviněnému za pravdu, že by se jednalo o „vyvozování závěrů o jeho morálních vlastnostech ze skutečnosti, že je trestně stíhán. Zde obviněný vychází z výše citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13, který se touto otázkou zabýval v bodech 42 – 44, nicméně při porovnání skutkových okolností v tam projednávané věci (citace z odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze) a odůvodnění nyní napadeného rozhodnutí je jasně patrné, že jde o zcela jinou situaci. V posuzované věci ostatně Vrchní soud v Olomouci nevyvozoval z projednávané trestné činnosti charakterové vlastnosti obviněného, nýbrž na základě jejího charakteru a dalších trestních stíhání obviněného určitým způsobem nahlížel na jeho chování. Nejde tedy o případ argumentu kruhem ve smyslu výše citovaného rozhodnutí Ústavního soudu, ale o standardní hodnocení skutečností podstatných pro vyvození závěru o důvodné obavě ve smyslu §67 písm. c) tr. ř.
K námitce obviněného zdůrazňující v tomto smyslu presumpci neviny lze také poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 2382/11, podle kterého „zásadu presumpce neviny nelze vykládat tak, že by důvodná podezření vznesená v jiných trestních věcech byla pro posouzení nezbytnosti zajištění osoby obviněného za všech okolností zcela irelevantní. Takto restriktivním výkladem by institut vazby předstižné do značné míry pozbyl smyslu jako prostředek ochrany důležitých veřejných zájmů před bezprostředním nebezpečím ze strany osob, u nichž je právě na základě již probíhajících trestních řízení důvodný předpoklad se domnívat, že trestnou činnost páchají soustavně.“ K tomu Nejvyšší soud dodává, že hodnocení dalšího trestního stíhání obviněného v kontextu posuzování vazebních důvodů nelze vyloučit ani s ohledem na jeho zastavení v důsledku amnestie prezidenta republiky. Takový akt nevypovídá nic o otázce viny či neviny. Obviněný má ostatně v takovém případě možnost na projednání věci trvat. Opět lze připomenout, že vazba je preventivní opatření a jde o zcela jinou situaci, než kdyby bylo takové na základě amnestie zastavené trestní stíhání bráno v úvahu např. při ukládání trestu.
I s přihlédnutím k oslabování vazebních důvodů v průběhu doby ve smyslu judikatury Ústavního soudu lze učinit závěr o naplněnosti důvodu vazby podle §67 písm. c) tr. ř. s ohledem na skutečnost, že obviněný v době, kdy byl v jiné trestní věci propuštěn z vazby na základě peněžité záruky, se měl dopustit nového trestného jednání, kterým měl způsobit ještě vyšší škodu. Při respektování presumpce neviny se zde s velkou mírou pravděpodobnosti objevuje podezření, že obviněný již v minulosti svým chováním prokázal, že pouhá hrozba omezení osobní svobody není způsobilá jej od pokračování v trestné činnosti odradit. Tato skutečnost je podle názoru Nejvyššího soudu natolik pádným důvodem uložení vazby předstižné, že ani jisté oslabování plynutím doby ani možná ztráta sociálních kontaktů obviněného nejsou způsobilé její význam snížit tak, až by se stal nepodstatným a důvodná obava ve smyslu §67 písm. c) tr. ř. by nebyla naplněna. Citovaná skutečnost rovněž vylučuje možnost nahrazení vazby jiným institutem podle trestního řádu, neboť žádný z nich nedokáže obviněnému v páchání další trestné činnosti fyzicky zabránit, vždy jsou založeny na předpokladu, že je obviněný bude respektovat.
Vrchní soud v Olomouci se ve svém rozhodnutí věnoval také otázce možných neodůvodněných průtahů v řízení, přičemž s ohledem na rozsáhlost projednávané trestní věci a množství spisového materiálu žádné takové neshledal. S jeho závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje. Námitky obviněného v tomto směru odkazují na „jedno z rozhodnutí Městského soudu v Brně jako soudu rozhodujícího o vazbě v prvním roce vazebního omezení“ obviněného, ve kterém měl tento soud nepravomocně rozhodnout o jeho propuštění z vazby. Část spisového materiálu, na kterou tak obviněný de facto odkazuje, čítá šestnáct svazků. Je věcí obviněného, aby své námitky formuloval dostatečně konkrétně tak, aby na jejich základě bylo možné napadené rozhodnutí přezkoumat bez neúměrných nároků na čas. Podobně nekonkrétní jsou i další námitky obviněného. V případě znaleckého posudku neuvádí ani to, který posudek má namysli (rozsudek Krajského soudu v Brně cituje dva znalecké posudky), natož pak o jaké obstrukce ze strany zpracovatele se mělo jednat a o jakou dobu se jimi mělo řízení prodloužit. Stejně vágní je i námitka týkající se důkazů, které obviněný navrhoval v přípravném řízení a následně měly být provedeny až v řízení před soudem. Opět obviněný nespecifikuje, o jakou dobu se mělo tímto způsobem prodloužit řízení (v případě svědeckých výpovědí lze navíc podotknout, že tyto by tak či tak s největší pravděpodobností byly před soudem prováděny znovu, tedy řízení jako celek by se výslechy svědků v přípravném stádiu naopak prodloužilo).
Trestní řízení proti obviněnému tak podle názoru Nejvyššího soudu trvá dobu, která je přiměřená náročnosti projednávané věci, žádné nepřiměřené průtahy během tohoto řízení nebyly zjištěny.
Protože se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci i s jeho odůvodněním ztotožňuje, nemohla se stížnost obviněného J. Ř. setkat s úspěchem a nezbylo, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch