ECLI:CZ:NS:2014:11.TVO.6.2014.1
sp. zn. 11 Tvo 6/2014-9
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2014 stížnost obviněného D. J. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 6 To 102/2013, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného D. J. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 2013, sp. zn. 54 T 1/2013, byl obviněný D. J. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb.), za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání.
Dne 15. 1. 2014 zamítl Vrchní soud v Olomouci usnesením, sp. zn. 6 To 102/2013, podle §71a tr. ř. žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu, podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. a contrario rozhodl, že se vazba nenahrazuje dohledem probačního úředníka, a podle §73 odst. 1 písm. a) tr. ř. a contrario nepřijal nabídku převzetí záruky za chování obviněného ze strany J. J.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost. V ní uvedl, že vrchní soud zdůrazňuje výši trestní sazby, která obviněnému hrozí, a nepravomocně uložený trest v trvání patnácti let, aniž by zohlednil další skutečnosti ovlivňující trvání vazby. Zmiňovaný rozsudek nenabyl právní moci, tedy je třeba na obviněného pohlížet jako na nevinného. Z pouhé existence nepravomocného rozsudku nelze vyvozovat důvodnou obavu, že by se obviněný mohl chovat způsobem ve smyslu §67 písm. a) tr. ř. Obviněný zdůraznil, že u něj nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývala obava, že by při pobytu na svobodě uprchl nebo se skrýval. Poukázal na své rodinné vazby, konkrétně že s přítelkyní má dítě. V době svého zadržení pobýval v místě bydliště, přebíral poštu. K tomu obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13, podle kterého konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání mohou během trvání vazby ztrácet na významu a přesvědčivosti a pro ospravedlnění dalšího trvání zbavení osobní svobody obviněného ve vazbě už nemusí postačovat. Při dlouho trvající vazbě hrozba vysokého trestu sama o sobě pro naplnění citovaného vazebního důvodu nepostačuje. Obviněný je ve vazbě více než šestnáct měsíců, je toho názoru, že za celou dobu se soudy dostatečným způsobem nezabývaly zohledněním okolností, které předmětný vazební důvod vylučují, pouze mechanicky opakují hrozbu vysokým trestem.
Závěrem své stížnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a propustil jej z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Obviněný byl nepravomocně uznán vinným spácháním trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. V daném stádiu trestního řízení byla shromážděna celá řada důkazů, které nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní řízení, tento skutek má všechny znaky trestného činu a jsou dostatečně zřejmé důvody k podezření, že jej spáchal obviněný. K tomu také Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozhodnutí odkázal na konkrétní důkazy, z nichž podezření vyplývá. Nadto v době rozhodování Nejvyššího soudu byl již obviněný pravomocně rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 6 To 102/2013, uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti let (spis byl Nejvyššímu soudu předložen až po rozhodnutí vrchního soudu ve věci samé).
Vrchní soud v Olomouci shledal u obviněného přetrvávající důvod vazby podle §67 písm. a) tr. ř. Odkázal přitom zejména na judikaturu Ústavního soudu a v té době nepravomocné odsouzení obviněného k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let. Tomuto závěru nelze nic vytknout.
Pokud jde o obviněným citované rozhodnutí Ústavního soudu, podle názoru Nejvyššího soudu je s ním napadené rozhodnutí v souladu. Ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03 (publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) Ústavní soud judikoval, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let). V obviněným citovaném nálezu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13, pak Ústavní soud upozornil, že skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání mohou během trvání vazby ztrácet na významu či přesvědčivosti a pro ospravedlnění dalšího trvání zbavení osobní svobody obviněného ve vazbě už nemusí postačovat. V posuzované trestní věci jsou z tohoto hlediska podstatné dva aspekty. Jednak obviněnému na základě právní kvalifikace stíhaného jednání od počátku hrozil trest odnětí svobody v sazbě dvanáct až patnáct let, případně i výjimečný trest, tedy trest výrazně citelnější, než Ústavním soudem konstatovaný trest osmi let, který by měl již sám o sobě být dostatečným důvodem pro uložení tzv. útěkové vazby. Pakliže se v průběhu času může oslabovat význam skutečností odůvodňujících vazbu, nelze to chápat paušálně tak, že ve všech případech dojde k takové ztrátě důležitosti, že je třeba obviněného propustit z vazby na svobodu, pokud se mezi tím neobjevily další významné důvody zakládající obavu z jeho uprchnutí nebo skrývání. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu, zda lze vazbu již považovat za „dlouhotrvající“ a zda skutečně původně uvedené důvody ztratily na významu. Pokud obviněnému reálně hrozilo uložení trestu při horní hranici trestní sazby, která činila patnáct let, pak jde o trest téměř dvojnásobně převyšující pomyslnou hranici vyplývající z judikatury Ústavního soudu a tedy i o důvod již od počátku značně silnější, než by byla možnost uložení trestu odnětí svobody v trvání okolo osmi let.
Druhým podstatným aspektem pak je fakt, že v posuzovaném případě při rozhodování Vrchního soudu existovala taková nová skutečnost významně zesilující důvodnost útěkové vazby, a to nepravomocné uložení trestu odnětí svobody v trvání patnácti let. Nepravomocným uložením trestu odnětí svobody je hrozba jeho výkonu pochopitelně výrazně umocněna. V daném stádiu trestního řízení navíc lze konečné rozhodnutí očekávat v bližším časovém horizontu, než tomu bylo na počátku trestního stíhání.
K námitce obviněného zdůrazňující v tomto smyslu presumpci neviny lze také poukázat na jím citovaný nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13, podle kterého „ve vazebním řízení obecné soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají "pouze" existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby nebo jeho ponechání ve vazbě“. Pokud tedy vrchní soud argumentoval nepravomocným odsouzením obviněného, rozhodně tím nečinil žádný závěr o jeho vině, pouze správně vyvodil, že skutečnost nepravomocného odsouzení zesiluje obavu, že by obviněný mohl uprchnout nebo se skrývat.
Pokud obviněný argumentuje, že do svého zadržení pobýval v místě svého bydliště, kde si přebíral poštu, je třeba podotknout, že zatímco ke skutku došlo na přelomu let 2008 a 2009, trestní řízení bylo ve věci zahájeno 13. 8. 2012 a obviněný byl zadržen dne 18. 9. 2012, aniž by byl před tím na probíhající trestní řízení upozorněn. Vzhledem k časové prodlevě od spáchání skutku se tak mohl domnívat, že veškeré stopy vedoucí k němu jako pachateli trestného činu jsou zahlazeny, tedy neměl jakýkoli důvod se skrývat nebo se pokoušet uprchnout. Z logiky věci nelze po orgánech činných v trestním řízení požadovat, aby vyčkávaly, až se obviněný o případný útěk pokusí, a tím riskovaly zmaření účelu trestního řízení. V době, kdy je na obviněném realizováno preventivní opatření spočívající v omezení svobody vazbou, pak pochopitelně má možnost případného útěku značně ztíženou, což je ostatně také smyslem takového opatření. Obviněný také poukazuje na své rodinné vazby, které ovšem v porovnání s délkou hrozícího trestu odnětí svobody nemohl vrchní soud považovat za natolik silné, že by měly obavu z útěku nebo skrývání se obviněného v případě jeho propuštění z vazby vyvrátit. Uložením trestu odnětí svobody v trvání patnácti let jsou totiž rodinné vazby obviněného také citelným způsobem dotčeny.
Vrchní soud v Olomouci se rovněž zabýval možností nahrazení vazby jiným opatřením, konkrétně k návrhu obviněného dohledem probačního úředníka a zárukou jeho matky. Tato opatření opět v porovnání s délkou v té době nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody a z toho vyplývající hrozby vyhýbání se trestnímu stíhání útěkem nebo skrýváním neshledal dostatečnými. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje.
Trestní řízení proti obviněnému podle názoru Nejvyššího soudu trvalo dobu, která je přiměřená náročnosti projednávané věci, žádné nepřiměřené průtahy během tohoto řízení nebyly zjištěny.
Protože se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci i s jeho odůvodněním ztotožňuje, nemohla se stížnost obviněného D. J. setkat s úspěchem a nezbylo, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch