ECLI:CZ:NS:2014:11.TVO.7.2014.1
sp. zn. 11 Tvo 7/2014-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2014 stížnost obviněného K. R , roz. J., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 6 To 102/2013, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného K. R. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 2013, sp. zn. 54 T 1/2013, byl obviněný K. R. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb.), za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání.
Dne 8. 1. 2014 zamítl Vrchní soud v Olomouci usnesením, sp. zn. 6 To 102/2013, podle §71a tr. ř. žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu, podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a contrario rozhodl, že se vazba nenahrazuje písemným slibem obviněného, a podle §73 odst. 1 písm. a) tr. ř. a contrario nepřijal nabídku převzetí záruky za chování obviněného ze strany M. H
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, a to jednak sám, jednak prostřednictvím svého obhájce. Ve vlastnoručním podání uvedl, že napadené rozhodnutí a předchozí rozhodnutí o jeho vazbě jsou po celou dobu trestního stíhání odůvodněna prakticky stejně, rozhodnutí je abstraktní povahy, je zdůvodněno pouze hrozbou vysokého trestu. Úvahy soudů o reálnosti vyhýbání se trestnímu řízení jsou pouze pravděpodobnostní, nikoli striktně prokazatelné. Obviněný odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2665/13 a I. ÚS 2208/13 s tím, že riziko uprchnutí nebo skrývání se obviněného za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání nebo trestu nemůže být v případě dlouho trvající vazby založeno výlučně na skutečnosti, že obviněnému hrozí vysoký trest. Napadené usnesení uvádí skutečnosti odůvodňující podezření ze spáchání konkrétního trestného činu, pro který je obviněný stíhán, což podle jeho názoru také není dostatečným argumentem pro jeho držení ve vazbě. S odkazem na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu k tomu obviněný uvádí, že trvání důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, je nezbytnou podmínkou zákonnosti prodlužované vazby, ale po uplynutí určité doby již nepostačuje. K tomu pak obviněný ještě odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 4. 2005, č. stížnosti 54071/00. Obviněný má za to, že po celou dobu trestního stíhání nebylo ze strany orgánů činných v trestním řízení předloženo nic nového, naopak jsou jejich závěry zeslabovány faktory, jako je např. čestné prohlášení P. R. ze dne 13. 9. 2013, úřední záznam jmenované o podaném vysvětlení ze dne 11. 10. 2013 a 12. 11. 2013 atd. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13, pak obviněný ještě jednou zdůraznil, že konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání mohou během trvání vazby ztrácet na významu a přesvědčivosti a pro ospravedlnění dalšího trvání zbavení osobní svobody obviněného ve vazbě už nemusí postačovat. Vrchní soud ve svém rozhodnutí zdůrazňuje nepravomocný odsuzující rozsudek Krajského soudu v Ostravě, k tomu obviněný uvádí, že dokud odsuzující rozsudek nenabyl právní moci, musí na něj být pohlíženo jako na nevinného. Současně podle něj neexistují důkazy, že by se v případě propuštění z vazby vyhýbal trestnímu řízení. Vrchní soud v Olomouci se v napadeném usnesení vůbec nevypořádal s návrhy a námitkami obviněného a neposoudil nabídku záruky podle §73 odst. 1 písm. a) tr. ř. vazební zasedání dne 8. 1. 2014 bylo neveřejné a on tak neměl možnost vyjádřit se k podstatným skutečnostem.
Prostřednictvím svého obhájce pak obviněný rovněž odkázal na výše citovaná rozhodnutí Ústavního soudu s tím, že jimi bylo překonáno vrchním soudem uvedené rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 566/03, jehož právní názor je tak podle obviněného na jeho trestní věc neaplikovatelný. Dále pak obviněný namítl, že vazební důvod podle §67 písm. a) tr. ř. je institut procesní povahy a soud má v jeho rámci posuzovat pouze podmínky života trestně stíhané osoby před zahájením trestního stíhání a podmínky, za kterých bude pobývat na svobodě do rozhodnutí soudu ve věci samé. Namísto toho vrchní soud odůvodnil své rozhodnutí způsobem, který obviněný neváhá označit za předběžné posouzení jeho viny.
Závěrem své ručně psané stížnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a propustil jej z vazby na svobodu. Prostřednictvím svého obhájce k návrhu dodal, aby Nejvyšší soud také rozhodl o přijetí jeho písemného slibu a záruky za jeho chování ze strany M. H.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Obviněný byl v době rozhodování vrchního soudu nepravomocně uznán vinným spácháním trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. V daném stádiu trestního řízení byla shromážděna celá řada důkazů, které nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní řízení, tento skutek má všechny znaky trestného činu a jsou dostatečně zřejmé důvody k podezření, že jej spáchal obviněný. K tomu také Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozhodnutí odkázal na konkrétní důkazy, z nichž podezření vyplývá. Nadto v době rozhodování Nejvyššího soudu byl již obviněný pravomocně rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 6 To 102/2013, uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti let (spis byl Nejvyššímu soudu předložen až po rozhodnutí vrchního soudu ve věci samé).
Vrchní soud v Olomouci shledal u obviněného přetrvávající důvod vazby podle §67 písm. a) tr. ř. Odkázal přitom zejména na judikaturu Ústavního soudu a v té době nepravomocné odsouzení obviněného k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let. Tomuto závěru nelze nic vytknout.
Pokud jde o obviněným citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, podle názoru Nejvyššího soudu je s nimi napadené rozhodnutí v souladu. Předně je třeba říci, že nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 (publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) nelze rozhodně považovat za překonaný a na posuzovanou věc nedopadající. Naopak, obviněným citovaná rozhodnutí ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13, a ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2665/13, z tohoto rozhodnutí vycházejí a odkazují na ně. V něm Ústavní soud judikoval, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let). V obviněným citovaných nálezech pak Ústavní soud dále upozornil, že skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání mohou během trvání vazby ztrácet na významu či přesvědčivosti a pro ospravedlnění dalšího trvání zbavení osobní svobody obviněného ve vazbě už nemusí postačovat. V posuzované trestní věci jsou z tohoto hlediska podstatné dva aspekty. Jednak obviněnému na základě právní kvalifikace stíhaného jednání od počátku hrozil trest odnětí svobody v sazbě dvanáct až patnáct let, případně i výjimečný trest, tedy trest výrazně citelnější, než Ústavním soudem konstatovaný trest osmi let, který by měl již sám o sobě být dostatečným důvodem pro uložení tzv. útěkové vazby. Pakliže se v průběhu času může oslabovat význam skutečností odůvodňujících vazbu, nelze to chápat paušálně tak, že ve všech případech dojde k takové ztrátě důležitosti, že je třeba obviněného propustit z vazby na svobodu, pokud se mezi tím neobjevily další významné důvody zakládající obavu z jeho uprchnutí nebo skrývání. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu, zda lze vazbu již považovat za „dlouhotrvající“ a zda skutečně původně uvedené důvody ztratily na významu. Pokud obviněnému reálně hrozilo uložení trestu při horní hranici trestní sazby, která činila patnáct let, pak jde o trest téměř dvojnásobně převyšující pomyslnou hranici vyplývající z judikatury Ústavního soudu a tedy i o důvod již od počátku značně silnější, než by byla možnost uložení trestu odnětí svobody v trvání okolo osmi let.
Druhým podstatným aspektem pak je fakt, že v posuzovaném případě při rozhodování Vrchního soudu existovala taková nová skutečnost významně zesilující důvodnost útěkové vazby, a to nepravomocné uložení trestu odnětí svobody v trvání patnácti let. Nepravomocným uložením trestu odnětí svobody je hrozba jeho výkonu pochopitelně výrazně umocněna. V daném stádiu trestního řízení navíc lze konečné rozhodnutí očekávat v bližším časovém horizontu, než tomu bylo na počátku trestního stíhání.
K námitce obviněného zdůrazňující v tomto smyslu presumpci neviny lze také poukázat na jím citovaný nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13, podle kterého „ve vazebním řízení obecné soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají "pouze" existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby nebo jeho ponechání ve vazbě“. Pokud tedy vrchní soud argumentoval nepravomocným odsouzením obviněného, rozhodně tím nečinil žádný závěr o jeho vině, pouze správně vyvodil, že skutečnost nepravomocného odsouzení zesiluje obavu, že by obviněný mohl uprchnout nebo se skrývat. Nelze se ztotožnit s obviněným v jeho názoru, že by v rámci rozhodování o vazbě měl soud posuzovat pouze způsob života obviněného před vzetím do vazby a podmínky, za kterých by mohl pobývat na svobodě v případě propuštění. Toto z ničeho nevyplývá, naopak jakákoli okolnost nasvědčující tomu, že je naplněn příslušný vazební důvod, je významná. Soud pochopitelně nemůže v rámci rozhodování o vazbě hodnotit, zda obviněný spáchal trestnou činnost, pro kterou je stíhán, avšak existuje-li zde důvodné podezření, že se tak stalo, pak je namístě posoudit i charakter spáchané trestné činnosti, který může v konkrétním případě svědčit o naplnění důvodné obavy ve smyslu §67 tr. ř.
Pokud obviněný poukazuje na svůj způsob života před zadržením a vzetím do vazby, je třeba podotknout, že zatímco ke skutku došlo na přelomu let 2008 a 2009, trestní řízení bylo ve věci zahájeno 13. 8. 2012 a obviněný byl zadržen dne 18. 9. 2012, aniž by byl před tím na probíhající trestní řízení upozorněn. Vzhledem k časové prodlevě od spáchání skutku se tak mohl domnívat, že veškeré stopy vedoucí k němu jako pachateli trestného činu jsou zahlazeny, tedy neměl jakýkoli důvod se skrývat nebo se pokoušet uprchnout. Z logiky věci nelze po orgánech činných v trestním řízení požadovat, aby vyčkávaly, až se obviněný o případný útěk pokusí, a tím riskovaly zmaření účelu trestního řízení. V době, kdy je na obviněném realizováno preventivní opatření spočívající v omezení svobody vazbou, pak pochopitelně má možnost případného útěku značně ztíženou, což je ostatně také smyslem takového opatření. Pokud jde o zázemí obviněného u jeho družky, jakož i námitky, že není držitelem cestovního pasu a na vyhýbání se trestnímu stíhání nemá dostatek finančních prostředků, nemohl je vrchní soud v porovnání s délkou hrozícího trestu odnětí svobody považovat za natolik silné, že by měly obavu z útěku nebo skrývání se obviněného v případě jeho propuštění z vazby vyvrátit.
Vrchní soud v Olomouci se rovněž zabýval možností nahrazení vazby jiným opatřením, konkrétně k návrhu obviněného jeho slibem a zárukou M. H. Tato opatření opět v porovnání s délkou v té době nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody a z toho vyplývající hrozby vyhýbání se trestnímu stíhání útěkem nebo skrýváním neshledal dostatečnými. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje.
O konání vazebního zasedání obviněný podle §73d tr. ř. nepožádal, ačkoli tak ve své žádosti o propuštění z vazby nepochybně mohl učinit, neboť mu z logiky věci muselo být známo, že se o jeho žádosti bude rozhodovat.
Trestní řízení proti obviněnému podle názoru Nejvyššího soudu trvalo dobu, která je přiměřená náročnosti projednávané věci, žádné nepřiměřené průtahy během tohoto řízení nebyly zjištěny.
Protože se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci i s jeho odůvodněním ztotožňuje, nemohla se stížnost obviněného K. R. setkat s úspěchem a nezbylo, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch