ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1059.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 1059/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce Společenský dům, s. r. o. se sídlem v Otrokovicích, Tř. Spojenců č. 727, IČO 25300989, zastoupeného JUDr. Janem Hrbáčkem, advokátem se sídlem v Brně – Bystrci, Kachlíkova č. 891/15, proti žalované České spořitelně, a. s. se sídlem v Praze 4, Olbrachtova č. 1929/62, IČO 45244782, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 46 C 66/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 29. listopadu 2012 č. j. 60 Co 309/2012-226, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 29. 11. 2012 č. j. 60 Co 309/2012-226, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 4. 2012 č. j. 46 C 66/2011-170, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že „budova č. p. 727 na parcele p. č. 702 a parcela p. č. 702, vše zapsáno na LV 410, pro k. ú. a obec O., Katastrální úřad pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín, nejsou zatíženy zástavním právem zřízeným na základě zástavní smlouvy č. 1 ze dne 28. 9. 1992 (zástavní právo registrováno státním notářstvím dne 29. 9. 1992, pod č. R III 1398/92), kterou spolu uzavřeli společnost Česká spořitelna a. s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 29, IČ 45244782, na straně zástavního věřitele a společnost Společenský dům, s. r. o., se sídlem Otrokovice, Tylova 727, IČ 253000989, na straně zástavního dlužníka, k zajištění pohledávky obligačního věřitele společnosti Česká spořitelna a. s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 29, IČ 45244782, za obligačním dlužníkem KODEK spol. s r. o., sídlem Zlín, Sokolovská 563, IČ 00558770, z úvěrové smlouvy č. 2508-109452-668 ze dne 28. 9. 1992“, a jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a kterým bylo rozhodnuto, že žalované se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“], protože odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce stejně jako soud prvního stupně (odvolací soud kromě nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na jím požadovaném určení shledal – shodně se soudem prvního stupně – rovněž nedostatek věcné legitimace žalované), ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil, a dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §37 odst. 3 o. s. ř.
Závěr odvolacího soudu, že žalovaná není v řízení o určení, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, věcně legitimována, který představuje důvod pro zamítnutí žaloby, aniž by bylo třeba se v řízení zabývat dalšími okolnostmi, je v souladu s ustálenou judikaturou soudů, která dovodila, že v řízení o určení, zda tu zástavní právo je či není, jsou věcně legitimováni pouze zástavní věřitel a zástavní dlužník; právní sféry dalších osob se toto řízení netýká, neboť výsledek řízení (rozhodnutí soudu o tom, zda tu zástavní právo je či není) nemůže mít na jejich právní poměry žádný vliv (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 679/2001, který byl uveřejněn pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010 sp. zn. 21 Cdo 661/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011 sp. zn. 21 Cdo 1921/2009 uveřejněného pod č. 145 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011). Žalovaná však již v době rozhodování soudů nebyla zástavní věřitelkou, neboť tohoto svého postavení podle zjištění soudů pozbyla (v souladu s ustanovením §524 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“) smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 30. 11. 1999, kterou pohledávku z úvěru poskytnutého společnosti KODEK spol. s r. o. na základě smlouvy ze dne 28. 9. 1992, zajištěnou zástavním právem k nemovitostem žalobce, postoupila Konsolidační bance Praha.
Ustálené soudní praxi odpovídá i závěr soudů o platnosti uvedené smlouvy o postoupení pohledávky vzhledem k nepochybnému určení postupované pohledávky mimo jiné číslem a datem úvěrové smlouvy, na základě níž vznikla, a zástavním právem, které ji zajišťovalo, přestože jako dlužník byla ve smlouvě nesprávně označena společnost KODEK spol. s r. o., jejíž dluh převzala podle zjištění soudů s účinností od 9. 5. 1994 společnost BEZA, spol. s r. o., a která již proto v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky dlužníkem nebyla [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 654/2003, který byl uveřejněn pod č. 78 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008 sp. zn. 32 Odo 1242/2005, z jejichž odůvodnění vyplývá, že požadavek, aby v písemné smlouvě o postoupení pohledávky byla převáděná pohledávka určena natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postoupení (především aby v ní převáděná pohledávka byla jednoznačně určena označením předmětu plnění, osoby dlužníka, případně právního důvodu, aby ji nebylo možné zaměnit s pohledávkou jinou), nemusí být vždy (bezvýjimečně) naplněn jen vymezením předmětu plnění, osoby dlužníka, případně právního důvodu plnění, a že nezaměnitelnou identifikaci postupované pohledávky je možné provést i zprostředkovaně]. V souladu s ustálenou judikaturou je též právní názor soudů, že pohledávka z úvěru postoupená žalovanou není pohledávkou, jejíž obsah by se změnou věřitele změnil, a kterou by proto nebylo možné postoupit (§525 odst. 1 věta první obč. zák.), a že její postoupení nebylo v rozporu s dobrými mravy (ke způsobilosti pohledávky k postoupení ve smyslu ustanovení §525 odst. 1 obč. zák. srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005 sp. zn. 32 Odo 525/2004, který byl uveřejněn pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, a k jednání v rozporu s dobrými mravy srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1582/2012).
Protože dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. srpna 2014
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu