ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1149.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 1149/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci zástavního věřitele APALEX s. r. o. se sídlem v Praze 6, Thákurova č. 550/1, IČO 26451671, zastoupeného JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Dlouhá č. 705/16, proti zástavní dlužnici B. H. , zastoupené JUDr. Ilonou Vaněčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci č. 404/30a, o soudní prodej zástavy, o žalobě na obnovu řízení podané zástavní dlužnicí proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. března 2011 č. j. 28 C 134/2009-215 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2011 č. j. 70 Co 311/2011-260, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 134/2009, o dovolání zástavní dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2012 č. j. 70 Co 377/2012-369, takto:
I. Dovolání zástavní dlužnice se odmítá .
II. Zástavní dlužnice je povinna zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Borise Vacy, advokáta se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Dlouhá č. 705/16.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání zástavní dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2012 č. j. 70 Co 377/2012-369, kterým byl potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 5. 2012 č. j. 28 C 134/2009-342, jímž byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení podaná zástavní dlužnicí proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 3. 2011 č. j. 28 C 134/2009-215 (kterým byl nařízen prodej zástavy, a to domu č. p. 542 postaveného na pozemku parc. č. 3126 a pozemků parc. č. 3126 a parc. č. 3127, vše v k. ú. Z., podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 11. 2. 2008 pro uspokojení pohledávky zástavního věřitele ze smlouvy o úvěru ze dne 11. 2. 2008 uzavřené mezi zástavním věřitelem a J. H. ve výši 2.700.000,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu) a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2011 č. j. 70 Co 311/2011-260 (kterým bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 3. 2011 č. j. 28 C 134/2009-215 potvrzeno) a jímž bylo zástavní dlužnici uloženo zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů řízení 9.480,- Kč k rukám advokáta JUDr. Borise Vacy, a kterým bylo rozhodnuto, že zástavní dlužnice je povinna zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů odvolacího řízení 13.080,- Kč k rukám advokáta JUDr. Borise Vacy, není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“], protože ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Závěr odvolacího soudu, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 52 T 6/2011, kterým byl J. H. (syn zástavní dlužnice) shledán vinným trestným činem podvodu, jehož se dopustil tím, že na zástavní dlužnici, zneužívaje její citové vazby k němu, zamlčením rozhodných skutečností týkajících se úvěru poskytnutého mu zástavním věřitelem (zejména výše úvěru, jeho úročení, způsobu použití a jeho splacení) a nepravdivými údaji o svém postavení ve společnosti, ve které podnikal, a o její finanční situaci, vylákal podpis smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví zástavní dlužnice k zajištění dluhu z úvěru vůči zástavnímu věřiteli, nemůže být důvodem obnovy řízení o soudním prodeji zástavy vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 134/2009, neboť tento rozsudek nemůže pro zástavní dlužnici přivodit příznivější rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je v souladu s ustálenou judikaturou soudů, která dovodila, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, že při zkoumání, zda bylo ve smyslu ustanovení §200z odst. 1 o. s. ř. doloženo zástavní právo k zástavě, vždy přihlíží též k důvodu neplatnosti smluv, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, které bylo uveřejněno pod č. 113 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011), a že to, že důvod neplatnosti smlouvy vyšel z jejího obsahu nebo jinak za řízení najevo, znamená, že je z obsahu spisu zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, že jej nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků a že tak nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se platnosti smlouvy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2786/2011).
Omyl jednajícího má ve smyslu ustanovení §49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), za následek neplatnost právního úkonu tehdy, byl-li podstatný (rozhodující pro uskutečnění právního úkonu jednajícího), a současně za předpokladu, že druhý účastník právního úkonu omyl jednajícího vyvolal, nebo o něm, ač ho sám nevyvolal, se zřetelem ke všem okolnostem musel vědět; byl-li omyl druhým účastníkem vyvolán úmyslně (lstí), je právní úkon neplatný, i když nešlo o omyl podstatný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. 26 Cdo 1898/99). Smlouva o zřízení zástavního práva uzavřená mezi zástavní dlužnicí a zástavním věřitelem by proto mohla být neplatná pro omyl zástavní dlužnice jen v případě, že by její omyl vyvolal (nebo o něm alespoň musel vědět) zástavní věřitel, který byl druhým účastníkem smlouvy. Protože taková okolnost z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 52 T 6/2011, kterým byl J. H. shledán vinným podvodem spáchaným vůči zástavní dlužnici, bez dalšího nevyplývá, nelze dovodit, že v případě, že by tento rozsudek byl součástí spisu již v původním řízení o soudním prodeji zástavy, by bylo z obsahu spisu zřejmé, evidentní a nepochybné, že smlouva o zřízení zástavního práva je neplatná. V jednání J. H. nelze spatřovat ani důvod neplatnosti zástavní smlouvy spočívající v jejím (obsahovém) rozporu s dobrými mravy podle ustanovení §39 obč. zák., neboť uzavření smlouvy v omylu je třeba posuzovat podle speciálního ustanovení §49a obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2506/99 uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 12/2000, s. 566).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť odpovídá ustálené judikatuře soudů, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavní dlužnice - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání zástavní dlužnice bylo odmítnuto, a zástavní dlužnice je proto povinna nahradit zástavnímu věřiteli náklady potřebné k bránění práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 2.500,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly zástavnímu věřiteli náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce zástavního věřitele, advokát JUDr. Boris Vaca, osvědčil, že společnost Machytková, Sedláček, Vaca & spol., advokátní kancelář, s. r. o., ve které vykonává advokacii, je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které zástavnímu věřiteli za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 588,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Zástavní dlužnice je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 3.388,- Kč zástavnímu věřiteli zaplatit k rukám advokáta, který zástavního věřitele v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2014
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu