ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1396.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 1396/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci dědictví po M. P. zemřelé dne 19. ledna 2005, za účasti 1) R. P. , zastoupeného JUDr. Pavlem Sokolem, advokátem se sídlem v Táboře, Nerudova č. 3078, 2) RNDr. J. P. a 3) R. P., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 32 D 531/2008, o dovolání R. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2012, č. j. 24 Co 255/2012-341, takto:
I. Dovolání R. P. se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 občanského soudního řádu):
Dovolání R. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.10.2012, č.j. 24 Co 255/2012-341, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13.6.2012, č.j. 32 D 531/2008-288 (kterým byl zamítnut návrh R. P. na změnu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10.8.2005, č.j. 2 D 118/2005-126, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a nákladech soudního komisaře JUDr. Tomáše Oulíka), a jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
I když R. P. v dovolání namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (a jen obecně přitom odkázal na ustanovení §235h odst. 1 o.s.ř., aniž by blíže specifikoval, v čem spatřuje nesprávné právní posouzení), z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že právní posouzení (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) odvolacím soudem nezpochybňuje. Podstatou jeho námitek zpochybňujících platnost závětí ze dne 28.8.2004, ze dne 13.11.2004 a ze dne 14.11.2004, je nesouhlas s tím, jak rozhodl civilní soud ve sporném řízení o určení dědického práva (vedeném Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 92/2009, který žalobu dovolatele o určení, že „je jediným účastníkem dědického řízení po zůstavitelce M. P., zemřelé dne 19.1.2005“, zamítl, neboť dospěl k závěru, že dědici po zůstavitelce, jsou - kromě dovolatele - také RNDr. J. P. a R. P. Dovolatel zcela přehlíží, že rozhodnutím soudu ve sporném řízení byla otázka okruhu dědiců zůstavitelky M. P. pravomocně - a pro dědický soud také závazně - vyřešena. Protože z dokazování provedeného v obnoveném i sporném řízení vyplynulo, že okruh dědiců je v obnoveném dědickém řízení stejný jako v původním dědickém řízení, je nutno uzavřít, že dědická dohoda ze dne 1.6.2005 je platná, neboť byla uzavřena všemi dědici a soudem schválena.
K námitce dovolatele, že „nebyl dostatečně poučen o možnosti uplatnit nárok neopomenutelného dědice podle §479 obč. zák.“ nemohl dovolací soud přihlédnout, a to již proto, že v původním řízení o dědictví všichni dědicové (včetně dovolatele) uzavřeli při jednání ze dne 1.6.2005 dohodu o vypořádání dědictví, která byla soudem schválena. Navíc toto tvrzení dovolatele neodpovídá skutečnosti, neboť z obsahu spisu vyplývá, že při jednání ze dne 11.4.2005 byl odvolatel o možnosti uplatnit právo neopomenutelného dědice poučen.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání R. P. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. září 2014
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu