ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1877.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 1877/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Sociální služby Šumperk, příspěvková organizace , se sídlem v Šumperku, Vančurova č. 808/37, IČO 75004038, zastoupené JUDr. Evou Šubrtovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Dr. E. Beneše č. 1831/12, proti žalovanému J. K. , zastoupenému JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem v Mohelnici, Nádražní č. 381/9, o 241.820,50 Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 14 C 47/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. listopadu 2012, č. j. 16 Co 232/2012-91, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 241.820,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% p. a. ode dne podání žaloby do 31. 12. 2009 a od 1. 1. 2010 s úroky z prodlení „ve výši, která odpovídá ročně výši repo sazby stanovené ČNB, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, zvýšené o 7 procentních bodů". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaný byl (trestním příkazem ze dne 15. 1. 2009, č. j. 1 T 400/2008-730, který nabyl právní moci 11. 2. 2009) uznán vinným trestným činem přijímání úplatků a trestným činem podvodu, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody. Žalovaný byl od 1. 1. 2003 u žalobkyně ve funkci ředitele, své postavení ředitele zneužil a způsobil žalobkyni škodu: a) ve výši 20.000,- Kč, když tuto částku přijal od J. V. jako úplatek, b) ve výši 41.000,- Kč, když z prostředků poskytnutých z rozpočtu žalobkyně 7.000,- Kč vyplatil žalovaný J. V. za vystavení fiktivní faktury na provedení stavebních prací a 34.000,- Kč si žalovaný v souvislosti s nestandardní realizací stavebních prací v Nových Losinách - Jindřichově neoprávněně ponechal, c) ve výši 121.339,- Kč, která představuje souhrnnou sumu včetně veškerých zákonných odvodů, kterou vyplatili zaměstnanci žalobkyně J. V. a H. B. žalovanému ze svých odměn schválených žalovaným (v případě J. V. se jednalo o 76.880,- Kč vyplacených žalovanému a z odměn vyplacených H. B. žalovanému připadlo 13.000,- Kč, k těmto částkám je nutno připočíst odvody na sociální a zdravotní pojištění, což činí 26.909,- Kč v případě J. V. a 4.550,- Kč v případě H. B.), protiprávní jednání žalovaného spočívalo ve schválení odměn jmenovaným zaměstnancům ve výši specifikované v trestním příkaze s příslibem, že mu ze stanovených odměn tito zaměstnanci odevzdají přibližně 40% z celkové výše odměny, a tak se také stalo, d) ve výši 19.500,- Kč, tato částka byla neoprávněně vyplacena K. V. včetně příslušných zákonných odvodů z titulu dohody o provedení práce ze dne 1. 10. 2007, již uzavřel žalovaný jménem žalobkyně s K. V. na dobu tří měsíců, přestože věděl, že K. V. dohodnuté práce ve skutečnosti neprovede (k rukám žalovaného bylo vyplaceno 15.600,- Kč, jež si jmenovaní mezi sebe rozdělili v přesně nezjištěném poměru), a e) ve výši 39.981,50 Kč, která byla vyplacena na mzdu J. V. v období od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2006, přestože ten nevyužíval zcela svou pracovní dobu, když v průměru 12 hodin měsíčně pracoval z pokynu žalovaného na stavbě rodinného domu žalovaného, a přesto mu byla pravidelně vyplácena měsíční mzda v plné výši. Žalobkyně podáním ze dne 8. 3. 2010 vzala žalobu zpět v části 20.000,- Kč, uvedenou pod písm. a), a podáním ze dne 29. 9. 2011 v části 17.550,- Kč, pod písm. c), týkající se neoprávněné výplaty odměn H. B. spolu se zákonnými odvody (13.000,- Kč a 4.550,- Kč).
Okresní soud v Šumperku – poté, co usnesením ze dne 30. 3. 2010, č. j. 14 C 47/2009-12, řízení v rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala zaplacení 20.000,- Kč, zastavil – rozsudkem ze dne 15. 2. 2012, č. j. 14 C 47/2009-69, zamítl žalobu v části zaplacení 204.270,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně ode dne podání žaloby do 31. 12. 2009 a dále od 1. 1. 2010 s úroky z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve Věstníku ČNB platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a v části zaplacení úroků z prodlení z částky 17.550,- Kč ve výši 8,5% ročně ode dne podání žaloby do 31. 12. 2009 a dále od 1. 1. 2010 s úroky z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve Věstníku ČNB platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, zastavil řízení v části, ve které žalobkyně požadovala zaplacení 17.550,- Kč a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 53.448,- Kč k rukám zástupce žalovaného. Z pravomocného trestního příkazu Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 1. 2009, č. j. 1 T 400/2008-730, zjistil, že žalovaný byl uznán vinným tím, že
1) jako ředitel Sociálních služeb Šumperk, příspěvkové organizace, přesně nezjištěného dne v době od 25. 9. 2007 do 30. 9. 2007 v souvislosti se zajištěním zakázky na opravu a obnovu fasádních ploch na objektu příspěvkové organizace Sociální služby Šumperk v Nových Losinách - Jindřichově sjednal s J. V. provedení této zakázky oproti původní ceně stanovené J. V. ve výši 130.000,- Kč novou cenu 99.000,- Kč z důvodu možnosti žalovaného rozhodnout tak o dodavateli bez výběrového řízení a následně si pak vyžádal od J. V. za to, že zakázku přidělí jemu, částku 20.000,- Kč v hotovosti, poté vystavil zálohovou fakturu č. 10/2007 ze dne 24. 9. 2007 na dodavatele Dokončovací stavební práce J. V. a týž den získal ve své kanceláři ředitele od J. V. dohodnutou částku 20.000,- Kč,
2) a) jako ředitel Penzionu pro důchodce v Šumperku a následně Sociálních služeb Šumperk, příspěvkové organizace po dohodě se zaměstnancem J. V., který opatřil nevyplněnou fakturu s razítkem dodavatele Dokončovací stavební práce J. V., na vlastní náklady opatřil materiál v ceně 15.000,- Kč na opravu fasády Penzionu pro důchodce v Nových Losinách a po provedení této opravy vystavil fiktivní fakturu dodavatele Dokončovací stavební práce J. V. č. 4/2008 z 19. 3. 2008 na částku 94.000,- Kč, kterou si nechal z prostředků Sociálních služeb Šumperk proplatit, a z této částky vyplatil J. V. za poskytnutí faktury 7.000,- Kč, J. V. za provedení fyzických prací spojených s opravou 38.000,- Kč a sám si ponechal hotovost 34.000,- Kč,
b) jako ředitel Penzionu pro důchodce v Šumperku a následně Sociálních služeb Šumperk, příspěvkové organizace v období od 1. 1. 2003 do 31. 3. 2008 sám navrhoval vybraným zaměstnancům vyplácení mimořádných odměn pod předem dohodnutou podmínkou následného odevzdání podílu z této odměny sobě a tímto způsobem navrhl, schválil a nechal vyplatit postupně mimořádné odměny zaměstnanci J. V., od kterých si po vyplacení odměny vždy vyžádal odevzdání přibližně 40% z celkové výše odměny, tedy za celé období z celkové částky 192.200,- Kč částku 76.880,- Kč, a v případě odměn takto stanovených a vyplacených zaměstnanci H. B. ve výši 10.000,- a 12.000,- Kč si od něho vyžádal a ponechal částky 6.000,- Kč a 7.000,- Kč,
c) jako ředitel Sociálních služeb Šumperk uzavřel dne 1. 10. 2007 s K. V. dohodu o provedení práce mimo pracovní poměr na dobu 3 měsíců, ačkoliv věděl, že jmenovaný dohodnuté práce ve skutečnosti neprovedl, vyžádal si postupně v termínech výplaty mzdy od účetní do vlastních rukou vyplacení čisté měsíční mzdy K. V. ve výši 5.200,- Kč, celkem 15.600, kterou v přesně nezjištěném poměru mezi sebe a K. V. rozdělil, a
d) jako ředitel Penzionu pro důchodce z pozice nadřízeného pracovníka v období od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2006 odesílal zaměstnance J. V., zaměstnaného jako řidič-údržbář v rámci jeho řádné pracovní doby nepravidelně v rozsahu průměrných 12 hodin měsíčně provádět drobné práce při výstavbě svého rodinného domu v Š., a ačkoliv J. V. tak v tomto období a v rozsahu plně neodpracoval měsíční fond pracovní doby, nechal mu vyplácet měsíční mzdu v plné výši a záměrně tak přivodil náklady na jeho mzdu o 39.981,50 Kč vyšší než odpovídaly skutečně provedené práci,
čímž přivodil Českému státu prostřednictvím rozpočtových nákladů Sociálních služeb Šumperk, příspěvkové organizace úhrnem škodu ve výši 199.461,50 Kč, tedy ad 1) v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu žádal úplatek, ad 2) ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, zamlčel podstatné skutečnosti a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv malou, čímž spáchal ad 1) trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 2 trestního zákona a ad 2) trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona. Soud prvního stupně dovodil, že soud v občanském soudním řízení není vázán ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř., pokud jde o výši škody, že odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou žalobkyni je v daném případě třeba posuzovat podle zákoníku práce a že „soud není vázán výší uvedené škody, ani závěrem trestního soudu o tom, komu konkrétně byla škoda způsobena a kdo je tedy aktivně legitimován k podání případné žaloby na náhradu škody způsobené uvedeným skutkem“. Dospěl k závěru, že „v řízení nebyla prokázána žádná škoda, která by uvedeným skutkem žalovaného vznikla žalobkyni“ („z provedených důkazů vyplynulo, že práce na Penzionu pro důchodce v Nových Losinách, za které byly žalobkyní zaplaceny finanční prostředky, byly provedeny, pokud jednáním žalovaného vznikla škoda, tak nikoli žalobkyni, ale jiným subjektům, které by při zákonném a standardním postupu žalovaného mohly získat zakázku na opravu penzionu“, „jestliže někteří zaměstnanci následně odevzdali část ze svých vyplacených odměn, došlo ke způsobení škody na straně těchto zaměstnanců, nikoli na straně žalobkyně, neboť nebylo prokázáno, že by odměny byly vyplaceny neoprávněně“, „v případě K. V. se jedná o závazkový vztah mezi žalobkyní a K. V., neprovedl-li K. V. práce podle uzavřené dohody, jedná se o neoprávněně vyplacenou odměnu, kterou je povinen vrátit K. V.“, a „žalobkyně rovněž neuvedla, ve kterých dnech měl J. V. pracovat v rámci své pracovní doby na stavbě rodinného domu žalovaného, zda práce vykonával skutečně v pracovní době a jaká hodinová mzda mu připadala na konkrétní dobu, kdy měl pracovat u žalovaného“).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 11. 2012, č. j. 16 Co 232/2012-91, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 204.270,50 Kč s 8% úrokem z prodlení ročně za dobu od 17. 4. 2010 do 30. 6. 2010, s 7,75% úrokem z prodlení ročně za dobu od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, s 7,5% úrokem z prodlení ročně za dobu od 1. 7. 2012 do 6. 11. 2012 a za dobu od 7. 11. 2012 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení z částky 204.270,50 Kč za dobu od 16. 11. 2009 do 16. 4. 2010, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 83.263,- Kč k rukám advokátky JUDr. Evy Šubrtové. Dovodil, že z trestního příkazu vyplývá zcela jasně, že žalovaný způsobil žalobkyni škodu protiprávním jednáním, když na základě falešné faktury obdržel od žalobkyně částku 94.000,- Kč, z této zcela bezdůvodně zaplatil J. V. 7.000,- Kč a ponechal si 34.000,- Kč, aniž by poskytl žalobkyni jakoukoliv protihodnotu, neoprávněně tedy v rozporu se zákonem navrhl, schválil a nechal vyplatit odměny J. V. a H. B., neboť za odměny vyplácené v souladu se zákonem nelze považovat vyplácení mimořádných odměn pod předem dohodnutou podmínkou následného odevzdání podílu z této odměny, částku 40% z vyplacených odměn, kterou žalovaný odebral zaměstnancům, je tedy třeba považovat za částku neoprávněně vyplacenou a v příčinné souvislosti s tímto jednáním vznikla žalobkyni další škoda 26.909,- Kč, když žalobkyně prokázala, že z částky 76.880,- Kč zaplatila sociální pojištění za organizaci ve výši 26%, tedy 19.989,- Kč, a zdravotní pojištění ve výši 9%, tedy 6.920,- Kč. Dále žalovaný ve funkci ředitele věděl, že dohodnuté práce K. V. nebyly provedeny a přesto dal příkaz k proplacení mzdy K. V. za neodvedenou práci, žalobkyni tak vznikla škoda ve vyplacené částce 19.500,- Kč, jak žalobkyně doložila. Škoda žalobkyni vznikla i ve výši 39.981,50 Kč, když na příkaz žalovaného byla J. V. proplacena mzda, přestože žalovaný věděl, že v období, za které mu tato mzda byla proplacena, J. V. nepracoval pro žalobkyni, ale pro žalovaného na jeho stavbě rodinného domu. V dané věci byl žalovaný uznán vinným trestným činem podvodu, tedy tím, že ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, zamlčel podstatné skutečnosti a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv malou. Odvolací soud dovodil, že za stavu, kdy znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu jsou zároveň okolnosti významné pro rozhodnutí o náhradě škody, k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu je třeba nejen zaviněného kvalifikovaného protiprávního jednání, ale též způsobení určité škody, a to nikoliv malé, kauzální nexus mezi jednáním žalovaného a následkem je pak obecnou náležitostí objektivní stránky trestného činu, tedy podmínkou samotné existence skutku, že v takovém případě v občanském soudním řízení při rozhodování o náhradě škody je soud vázán trestním rozsudkem ve všech okolnostech, které jsou podmínkou odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou žalobkyni. Z trestního příkazu je nutno převzít, že žalovaný se dopustil nejen protiprávního jednání, ale že žalobkyni vznikla škoda, když tato škoda je vyčíslena v trestním příkaze a není rozhodující, že k celkovému součtu škody se dá těžko dojít součtem jednotlivých částek uvedených v jednotlivých obviněních trestního příkazu, neboť v těchto jednotlivých skutcích je vždy škoda zcela jednoznačně trestním soudem konkretizována, a je nutno vycházet i z příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody. Protože žalobkyně v řízení prokázala veškeré náležitosti, které prokázat měla, resp. které jsou nepochybné z trestního příkazu, odvolací soud žalobě vyhověl (s výjimkou zaplacení části úroku z prodlení za dobu od 16. 11. 2009 do 16. 4. 2010).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl, že „odvolací soud nesprávně interpretoval a aplikoval §135 odst. 1 o. s. ř. o závaznosti trestního příkazu vydaného Okresním soudem v Šumperku dne 15. 1. 2009, č. j. 1 T 400/2008-730“ a že „napadený rozsudek vychází ze skutkového stavu, který nikdy nebyl žalobkyní tvrzen, natož dokazován, skutková zjištění krajského soudu tedy nemají oporu v provedeném dokazování, jelikož nebylo žádné provedeno“. „Z trestního příkazu není možné vycházet při zjištění výše škody a důvodů jejího vzniku, ani z něj nelze vyvozovat, zda žalovaný měl škodu způsobit právě žalobkyni.“ Domnívá se, že civilní soud není vázán výší škody a v konkrétním případě ani osobou poškozenou, neboť „nelze zjistit, kdo je poškozenou osobou“, a „z jakého důvodu byla škoda způsobena“. Uvedl, že „ohledně částky 41.000,- Kč škoda žalobkyni nevznikla, neboť nebylo prokázáno, že by provedení opravy fasády na budově žalobkyně nebylo nikdy provedeno“, „ohledně částky 121.339,- Kč nebylo prokázáno, že by zaměstnanci žalobkyně obdrželi odměny za práci neoprávněně, škoda tedy mohla vzniknout pouze jim osobně“, „částka za vyplacené práce na dohodu o provedení práce není škodou žalobkyně, neboť byla-li za tuto částku dohodnutá práce vykonána v menším rozsahu než sjednaném, jde o protiprávní jednání pracovníka, který neprovedl práce dle dohody“, „u částky 39.981,50 Kč, která byla vypočítána přibližně jako 12 hodin měsíčně práce na soukromém majetku žalovaného, nebylo nikdy prokázáno, že by se práce odehrávaly v pracovní době zaměstnance žalobkyně“. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Soud je vázán rozhodnutím příslušného orgánu o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (§135 odst. 1 o. s. ř.). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám; bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (§135 odst. 2 o. s. ř.).
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že soud v občanském soudním řízení nemůže mimo jiné předběžně řešit jako tzv. prejudiciální otázku, zda a kdo spáchal trestný čin, bylo-li v tomto směru vydáno odsuzující pravomocné rozhodnutí trestního soudu. Výrokem o vině (nikoli odůvodněním takového rozhodnutí) je soud vázán a musí z něj vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část, která řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti je dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí o náhradě škody. Protože rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin, v sobě zahrnuje i posouzení subjektivního vztahu pachatele ke svému jednání a k jeho následkům, znamená takové rozhodnutí ve vztahu k postiženému pachateli vždy konstatování jeho zaviněného protiprávního jednání. V občanském soudním řízení však soud není vázán ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř., pokud jde o výši škody; soud si musí učinit o výši škody vlastní závěr podložený zjištěním skutečného stavu věci, lze využít podklady v trestním spise (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR „Ze zprávy o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jímž předcházelo adhezní řízení“, sp. zn. Cpj 35/78, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22, roč. 1979).
Odvolací soud z uvedených východisek vycházel. V projednávané věci byl žalovaný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, tedy tím, že ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Znakem skutkové podstaty uvedeného trestného činu je nejen zaviněné kvalifikované protiprávní jednání, ale také způsobení škody a její výše. Z uvedeného ustanovení zákona je zjevné, že jeho požadavkem je identifikovat vzniklou škodu, také ji přesně označit a kvantifikovat a zejména přesně označit subjekt, který popsaným jednáním (a jak) byl poškozen (a v jaké výši), a stejným způsobem označit i subjekt, který se takovým jednáním obohatil.
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu dále vyplývá (i přes jeho některé nepřené formulace), že se zabýval také výší škody vzniklé jednotlivými jednáními žalovaného (kterou rovněž posuzoval) a nic na tom nemění skutečnost, že vycházel zejména z poznatků získaných v trestním řízení; s ohledem na obsah protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 6. 11. 2012 nemůže v této souvislosti obstát námitka dovolatele, že „žádné dokazování nebylo odvolacím soudem prováděno“, obzvláště, jestliže žádné námitky k protokolaci nebyly žalovaným podány.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu