ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.2089.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 2089/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. M., zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem v Praze 4, Michelská č. 81, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova č. 221/1, o 1.390.731,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 39/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2012 č.j. 55 Co 225/2012-38, takto:
I Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 18.2.2011 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 1.390.731,- Kč s příslušenstvím jako doplatek výsluhového příspěvku za období od 1.3.1996 do 28.2.2011. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že jako bývalému vojáku z povolání mu byl přiznán rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení (dále jen „VÚSZ“) ze dne 17.3.1994 výsluhový příspěvek na dobu od 1.3.1994 do 29.3.2013 ve výši 4.500,- Kč měsíčně. Tento příspěvek byl potom valorizován, avšak v rozhodnutí ze dne 4.8.1995 č.j. 53702208992708 VÚSZ sděluje, že „na základě zákona č. 34/1995 Sb. přehodnotil celkovou započitatelnou dobu činné služby rozhodnou pro výpočet výluhového příspěvku“, omezil jeho výplatu pouze na období dvou let od propuštění ze služebního poměru do 29.2.1996 a zrušil své rozhodnutí o jeho přiznání. K odvolání žalobce odvolací orgán Ministerstvo obrany – finanční odbor rozhodnutím ze dne 25.9.1995 č.j. 34/21-1219-44/2 napadené rozhodnutí potvrdil, a žalobce se dále „již nesoudil“. Rozhodnutím ze dne 14.4.2010 č.j. 089927/SD-15/41 přiznal VÚSZ žalobci starobní důchod; námitkám, že měla být zohledněna správná výše výluhového příspěvku a přiznán doplatek důchodu odvolací orgán – Ministerstvo obrany - sekce personální – nevyhověl a rozhodnutím ze dne 25.6.2010 č.j. 421/3-147D-9/2001-7542 napadené rozhodnutí potvrdil. Podle názoru žalobce je výsluhový příspěvek příslušníka ozbrojených sil důchodem, jako takový je nepromlčitelný; protože rozhodnutí o jeho přiznání je pravomocné, žalobce „rozhodně nežádá o jeho přezkum správním soudem, ani nežádá o vydání nového rozhodnutí, ale žádá o plnění, tj. o vyplácení nároku vyplývajícího z tohoto rozhodnutí“.
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 31.10.2011 č.j. 8 C 39/2011-17 řízení zastavil, rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena ministru obrany a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje z ustanovení §7 odst. 1 a 3 o.s.ř. a z ustanovení §142 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb. soud prvního stupně dovodil, že nemá pravomoc ve věci rozhodovat, protože nárok žalobce vyplývá ze služebního poměru vojáka, který je svou povahou veřejnoprávním poměrem, zcela odlišným od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním. Vzhledem k tomu z důvodu nedostatku pravomoci soudu, který je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, soud podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci ministru obrany.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 25.6.2012 č.j. 55 Co 225/2012-38 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházeje z ustálené judikatury dovodil, že ani dříve platný zákon č. 76/1959 Sb., ani současně platný zákon 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, nesvěřují pravomoc k jednání a rozhodnutí o výsluhovém příspěvku soudům ve smyslu §7 o.s.ř., ale služebním orgánům, jak jsou vymezeny v ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb. Jejich postup zákon vymezuje v části deváté – „Rozhodování ve věcech služebního poměru“. Podle názoru odvolacího soudu „pravomoc soudu není dána, ani když jde o nároky vzniklé před účinností zákona č. 221/1999 Sb., jejichž hmotněprávní předpoklady jsou upravovány dosavadními předpisy“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že „soudy nepochopily sociální právo jako samostatné odvětví práva a speciální charakter řízení o sociálním zabezpečení“. Výsluhový příspěvek je peněžitou dávkou důchodového pojištění a „náleží všem, kteří splnili zákonem stanovené podmínky a jsou součástí systému dávek sociálního charakteru souvisejících s ukončením služebního poměru“. Přiznaný nárok na výsluhový příspěvek je nepromlčitelný a zaniká až úmrtím oprávněného. Přiznaný nárok na peněžitou dávku důchodového pojištění není žalobce povinen dokazovat a žalovaná nesmí podle názoru dovolatele vyvracet právní povinnost tuto dávku vyplácet. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ve věci není dána pravomoc obecného soudu, a namítá, že podanou žalobou vlastně uplatňuje své právo na náhradu škody vzniklé zastavením vyplácení výsluhového přípěvku a následně i nesprávně vypočítanou výší starobního důchodu. Žalobce považuje jednání Ministerstva obrany při rozhodování o přiznání, změně či odejmutí výsluhového příspěvku za nezákonné a protiústavní a navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „o.s.ř.“), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolateli nelze přisvědčit dovozuje-li, že „v řízení o dávkách důchodového pojištění“ (jímž rozumí i řízení o výsluhovém příspěvku) „podle předpisů o sociálním zabezpečení nesmí rozhodovat služební funkcionář, který není příslušný používat právní předpisy o sociálním zabezpečení“.
Výsluhový příspěvek je peněžitou dávkou, která náležela vojákům z povolání propuštěným ze služebního poměru za podmínek stanovených v ustanovení §33 zákona č. 76/1959 Sb. ve znění účinném od 13. května 1992, tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 226/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 76/1959 Sb. o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů. Výsluhový příspěvek je koncipován v našem právním řádu jako určitá kompenzace za výkon práce ve ztížených podmínkách a kompenzace určitých osobních omezení vyplývajících z charakteru práce v ozbrojených složkách státu. Náleží všem, kteří splnili zákonem stanovené podmínky, a je součástí systému dávek sociálního charakteru souvisejících s ukončením služebního poměru (srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28.2.1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95 a nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 30.4.1997 sp. zn. Pl. ÚS 17/96). Výsluhový příspěvek nelze chápat jako součást odměny za práci, nýbrž jako samostatný příjem, který nebyl součástí tzv. služebního příjmu, a není ani součástí platu příslušníků ozbrojených sil. Jde o zvláštní kategorii peněžního příjmu odůvodněnou do určité míry sociálními důvody. Povaha výsluhového příspěvku jako dávky sociálního zabezpečení je zřejmá rovněž z jeho úzké vazby na starobní, invalidní, resp. částečný invalidní důchod nebo důchod za výsluhu let v případě souběhu těchto dávek (srov. §33 odst. 3, 5 zákona č. 76/1959 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků). Z uvedeného však nelze dovozovat, že pravomoc rozhodovat v těchto věcech přísluší soudu v občanském soudním řízení.
Soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány, a za podmínek uvedených v části páté občanského soudního řádu spory a jiné právní věci vyplývající z uvedených vztahů, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy; jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (srov. §7 odst. 1, 2 a 3 o.s.ř.).
Služebně právní vztahy, z nichž žalobce odvozuje svůj nárok, vyplývají ze služebního poměru vojáka z povolání, do něhož může být přijat pouze občan České republiky (před 1.1.1993 občan České a Slovenské Federativní Republiky), který složil vojenskou přísahu a splňuje další zákonem stanovené předpoklady (srov. §§1, 2 a 23 zákona č. 76/1959 Sb., po 1.12.1999 srov. obdobně §3 zákona č. 221/1999 Sb.). V soudní praxi (srov. též názor vyjádřený již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.2.2010 sp. zn. 21 Cdo 569/2009, z něhož vychází i odvolací soud) nejsou pochybnosti o tom, že služební poměr vojáka z povolání je svojí povahou právním poměrem veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním. Vzájemné vztahy účastníků tohoto poměru – jak z toho též soudy správně vycházejí - se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci, a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva. Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu nemůže ničeho změnit ani způsob, jakým žalobce svůj požadavek na zaplacení dosud nevyplacené části výsluhového příspěvku procesně uplatnil, neboť žaloba ve smyslu §80 písm. b) o.s.ř. o splnění povinnosti je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř.
Protože se v posuzovaném případě nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., může být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř., jen stanoví-li to zákon.
Východiskem úvah v tomto směru je skutečnost, že pravomoc rozhodovat ve věcech služebního poměru zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (který nabyl účinnosti dnem 1. 12. 1999) svěřuje služebním orgánům, kterými se rozumí prezident republiky, ministr obrany a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci (srov. §2 odst. 2 cit. zákona). Postup uvedených orgánů v rámci řízení ve věcech služebního poměru, včetně opravných prostředků, pak zmíněný zákon vymezuje v Části deváté pod marginální rubrikou „Rozhodování ve věcech služebního poměru“ v ustanoveních §144 až 158. Ustanovení zde obsažená - kromě jiného - stanoví, že řízení ve věcech služebního poměru proběhne rovněž za účasti občana, jehož služební poměr vojáka zanikl (srov. §144 cit. zákona), že proběhne i tehdy, když služební poměr vojáka zanikl (srov. §158 cit. zákona), a že návrh na přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu soudem (takový návrh žalobce výslovně vylučuje) je možno podat až po vyčerpání opravného prostředku podle §153, a to v době 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí (srov. §157 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., a rovněž §5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní).
Z okolnosti, že zákon č. 221/1999 Sb. obsahuje další speciální úpravu vztahující se na řízení o výluhovém příspěvku, však nelze – jak to činí odvolatel - dovozovat, že jde o řízení o „řízení ve věcech sociálního zabezpečení resp. důchodového pojištění“. Řízení o výsluhovém příspěvku upravoval zákon č. 76/1959 Sb. (předtím, než byl s účinností od 1.12.1999 zrušen - srov. §167 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání) tak, že pravomoc přiznávat a vyplácet výsluhový příspěvek v působnosti Ministerstva obrany svěřil Vojenskému úřadu sociálního zabezpečení. Na skutečnosti, že řízení o výsluhovém příspěvku nebylo svěřeno do pravomoci soudu, nezměnil ničeho ani zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (platný ke dni rozhodování odvolacího soudu), který v ustanovení §142 odst. 1 pod marginální rubrikou „Organizace a řízení“ rovněž stanovil, že výsluhový příspěvek, odchodné, odbytné a úmrtné přiznává a vyplácí příslušný orgán ministerstva a že o odvolání proti rozhodnutí tohoto orgánu rozhoduje ministerstvo. Za situace, kdy ustanovení §142 odst. 4 stanoví výslovně, že, není-li v této části zákona stanoveno jinak, řídí se organizace a řízení o výsluhových náležitostech a jejich výplata ustanoveními zvláštních právních předpisů o organizaci a řízení ve věcech důchodového pojištění a výplatě dávek důchodového pojištění, nelze důvodně namítat, že v tomto řízení „služební funkcionář není příslušný používat předpisy o sociálním zabezpečení“.
Z uvedeného je zřejmé, že pravomoc k projednání a rozhodnutí dané věci, která vyplývá ze služebního poměru žalobce jako vojáka z povolání, na základě žaloby podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř., zákon po 1.12.1999 nesvěřuje soudu ani ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř. Projednání a rozhodnutí o dané věci tedy brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), kterou nelze odstranit (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Na tomto závěru nic nemění okolnost, že uplatněné nároky vznikly (měly vzniknout) před datem účinnosti zákona č. 221/1999 Sb. Pro posouzení věci z tohoto hlediska je totiž třeba na jedné straně uvažovat procesní úpravu postupu služebních orgánů v rámci řízení ve věcech vyplývajících ze služebního poměru vojáků z povolání (jak o ní byl podán výklad výše), kde přechodná ustanovení neumožňují procesní postup podle dříve platné zrušené právní úpravy. Na druhé straně je však třeba od této procesněprávní úpravy odlišovat hmotněprávní úpravu nároků, které vznikly (měly vzniknout) před účinností tohoto zákona, danou „dosavadními předpisy“; služební orgán proto, přihlížeje případně i k přechodným ustanovením §165 a §165a zákona č. 221/1999 Sb., v rámci své procesní pravomoci o věci rozhodovat, uplatněný nárok posoudí podle příslušných hmotněprávních ustanovení, včetně žalobcem uplatňované argumentace a námitky, že nelze přihlížet ke zpětnému přehodnocení celkové započitatelné doby činné služby.
Protože usnesení odvolacího soudu je správné, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, který v řízení nebyl úspěšný, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalované v řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. září 2014
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu