ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.211.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 211/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobce V. K. , zastoupeného JUDr. Vladimírou Šaškovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Blanická č. 845/9, proti žalované NANAI, s.r.o. se sídlem v Kladně, Gorkého č. 502, IČO 27235009, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého č. 502, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 324/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2013 č.j. 55 Co 457/2012-217, takto:
I. Rozsudek městského soudu se mění tak, že se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. dubna 2012 č.j. 17 C 324/2010-183 potvrzuje.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 20.900,- Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 20.300,- Kč, vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Vladimíry Šaškové, advokátky se sídlem v Praze 2, Blanická č. 845/9.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 13.4.2010 domáhal, aby bylo určeno, že nemovitost označená jako "parc.č. 391/3 - o výměře 17.327 m 2 orná půda, zapsaná na LV č. 463 pro kat. území T., obec P. u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, není zatížena zástavním právem smluvním, zástavního věřitele NANAI, s.r.o. se sídlem v Kladně, Gorkého č. 502, IČO 27235009". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že vůči předmětnému pozemku řádně uplatnil restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) a že rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 9.9.2003 č.j. PÚ 3578/02, které nabylo právní moci dne 15.9.2003, bylo určeno, že je "oprávněnou osobou a vlastníkem" předmětné nemovitosti. Podle žalobce tímto rozhodnutím "pozbyly platnost kupní smlouvy, kterými M. S. a B. S. převedly nemovitosti na společnost INTER MODEX, spol. s r.o.", jež dne 9.3.1998 uzavřela s Erste Bank Sparkassen (ČR) a.s. (právní předchůdkyní současné zástavní věřitelky společnosti NANAI, s.r.o.) zástavní smlouvu k zajištění kontokorentního úvěru ve výši 8.000.000,- Kč; zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí s tím, že účinky vkladu nastaly dnem 11.3.1998. Žalobce má za to, že zástavní právo ve prospěch žalované na předmětné nemovitosti nevázne, neboť nemovitost na žalobce "přešla v restituci" a podle ustanovení §28 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) "nemůže povinná osoba proti oprávněné osobě uplatňovat žádné finanční nebo jiné nároky související s vydanými věcmi (pozemky)".
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 6.4.2012 č.j. 17 C 324/2010-183 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 23.700,- Kč k rukám advokátky JUDr. Vladimíry Šaškové. Poté, co dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem [§80 písm.c) občanského soudního řádu], soud prvního stupně dospěl nejprve k závěru, že zástavní věřitel nemohl být při zřizování zástavního práva v dobré víře ve smyslu ustanovení §151d odst.1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění účinném do 31.12.2000), neboť na předmětný pozemek byl "k datu 8.12.1992 uplatněn restituční nárok" a u zástavního věřitele, který je bankou, je "třeba předpokládat znalost právních předpisů". Soud prvního stupně dále přihlédl k tomu, že žalobce řádně a včas uplatnil "restituční nárok podle zákona o půdě" dne 8.12.1992, že zástavní smlouva byla sjednána až dne 9.3.1998 a že zatížení nemovitosti zástavním právem nelze považovat za "nakládání s nemovitostí s péčí řádného hospodáře" ve smyslu ustanovení §5 odst.3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), a uzavřel, že "žádný úkon nemohl žalobce omezit v jeho právu" jen proto, že se musel "soudní cestou 13 let domáhat vydání svého majetku", jakož i to, že "restituci majetku" nelze považovat za "smluvní převzetí věci" ve smyslu ustanovení §151d odst.2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění účinném do 31.12.2000) a že "vydání věci oprávněné osobě nelze považovat za způsob nabytí vlastnictví ve smyslu ustanovení §164 odst.1 občanského zákoníku". Protože "restituční nároky je třeba považovat za primární", nemůže být předmětná nemovitost zatížena zástavním právem, zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 9.3.1998.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.5.2013 č.j. 55 Co 457/2012-217 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po doplnění dokazování odvolací soud dovodil, že "nebylo prokázáno, že by zástavní věřitel musel vědět o tom, že neodpovídá skutečnosti stav zápisu" o vlastnictví předmětného pozemku, a že proto zástavní právo ve prospěch zástavního věřitele podle ustanovení §151d odst.1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění účinném do 31.12.2000) "platně vzniklo a dosud trvá". Vzhledem k tomu, že žalobce se stal vlastníkem předmětného pozemku dnem 9.9.2003, kdy na něm vázlo zástavní právo zřízené na základě zástavní smlouvy ze dne 9.3.1998, a že zákon o půdě neobsahoval "na rozdíl od zákona č. 87/1991 Sb. ustanovení korespondující jeho §10 odst.3, z něhož by eventuálně bylo možné dovodit také dobrou víru restituenta o tom, že povinná osoba před vydáním nemovitosti splnila svou zákonnou povinnost a způsobila zánik zástavního práva, aby se restituentu vrátila nemovitost zástavním právem nezatížená", vázne na předmětné nemovitosti i nadále zástavní právo ve prospěch žalované.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že společnost INTER MODEX, spol. s r.o. získala nemovitost od nevlastníka, neboť jakýkoliv "převod práva v průběhu restitučního řízení byl v rozporu s blokačním ustanovením zákona o půdě". Vydáním v restituci vlastnické právo k nemovitosti na žalobce nebylo převedeno, ale na něho přešlo, čímž je vyloučeno, aby zástavní právo zřízené na základě zástavní smlouvy ze dne 9.3.1998 mohlo působit vůči žalobci. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce "odmítl, resp. zamítl". Uvedla, že zástavní věřitel byl při nabytí zástavního práva podle zástavní smlouvy ze dne 9.3.1998 "výslovně chráněn ustanovením §151d občanského zákoníku při nabytí zástavního práva i od nevlastníka", že zástavní věřitel byl při nabytí zástavního práva v dobré víře a že v projednávané věci nelze aplikovat "ustanovení zákona o půdě upravující vztah mezi oprávněnou a povinnou osobou".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 9.9.2003 č.j. PÚ 3578/02, které nabylo právní moci dne 15.9.2003, bylo podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) určeno, že žalobce je vlastníkem předmětného pozemku. Ještě předtím bylo "rozhodnutím" Okresního soudu v Berouně ze dne 29.7.1996 č.j. D 602/96-50 potvrzeno, že předmětný pozemek nabyla děděním po A. S., zemřelém dne 24.1.1992, jeho dcera M. S., která nemovitost kupní smlouvou ze dne 4.12.1996 prodala společnosti INTER MODEX, spol. s r.o.; vlastnické právo ve prospěch kupujícího bylo vloženo do katastru nemovitostí s tím, že účinky vkladu nastaly ke dni 6.12.1996. Společnost INTER MODEX, spol. s r.o. uzavřela se společností Erste Bank Sparkasse (ČR) a.s. dne 9.3.1998 zástavní smlouvu, kterou dala předmětnou nemovitost do zástavy k zajištění kontokorentního úvěru ve výši 8.000.000,- Kč; věřitelem této pohledávky a zástavním věřitelem je nyní žalovaná.
Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí sporu mimo jiné významné vyřešení právní otázky, zda působí vůči oprávněné osobě, které byla věc vydána podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), zástavní právo, jež bylo zřízeno ještě v době před vydáním věci. Vzhledem k tomu, že odvolací soud tuto otázku hmotného práva vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky (včetně jejího příslušenství) pro případ, že dluh (závazek), který odpovídá zajištěné pohledávce, nebude řádně a včas splněn nebo nezanikne jiným způsobem, a to tím, že poskytuje zástavnímu věřiteli právo (nárok) domáhat se uspokojení ze zástavy. Jedním z titulů nabytí zástavního práva je smlouva (zástavní smlouva).
Vznikne-li zástavní právo, působí vždy proti tomu, kdo je (byl) v době zřízení zástavního práva vlastníkem (majitelem) zástavy (zástavním dlužníkem). Proti jiné osobě působí zástavní právo jen tehdy, stanoví-li to zákon, popř. za podmínek v zákoně stanovených (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13.1.2010 sp. zn. 31 Cdo 158/2008, který byl uveřejněn pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010); podle právní úpravy účinné od 1.5.1990 do 31.12.1991 zástavní právo působilo vůči tomu, kdo "smluvně převzal" zástavu (věc, na které vázne zástavní právo), přičemž "smluvní nabyvatel" byl "vázán vedle původního dlužníka za pohledávku, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, a o které při uzavření smlouvy věděl nebo musel vědět", a to do výše ceny nabytého majetku (srov. §129c odst. 3 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů účinného do 31.12.1991), podle právní úpravy účinné od 1.1.1992 do 31.12.2000 zástavní právo působilo proti tomu, kdo "smluvně převzal" zástavu (věc, na které vázne zástavní právo), jestliže "při uzavření smlouvy nabyvatel o zástavním právu věděl nebo vědět musel", přičemž nabyvatel "odpovídá takto do výše ceny nabyté věci" (srov. §151d odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000), a podle právní úpravy účinné od 1.1.2001 do 31.12.2013 zástavní právo působilo proti "každému pozdějšímu vlastníku" zástavy (srov. §164 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném od 1.1. do 31.12.2001 a §164 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném od 1.1.2002 do 31.12.2013); pozdějším vlastníkem zástavy se rozumí ten, kdo nabyl své vlastnické právo k zástavě teprve poté, co již vzniklo zástavní právo, popř. co již uplynul jinak (než v závislosti na vzniku zástavního práva) stanovený den, který je rozhodný pro určení pořadí pohledávky zajištěné tímto zástavním právem, tedy - řečeno jinak - ten, kdo nabyl vlastnictví po osobě, jež vlastnila věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu v době, kdy k nim vzniklo zástavní právo, popř. v době, která byla rozhodná pro určení pořadí pohledávky zajištěné tímto zástavním právem.
Zástavní právo zanikne v případech stanovených v zákoně; podle právní úpravy účinné od 1.5.1990 do 31.12.1991 zástavní právo zanikalo zejména z důvodů uvedených v ustanovení §129h zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů účinného do 31.12.1991, podle právní úpravy účinné od 1.1.1992 do 31.12.2000 především v případech uvedených v ustanovení §151g zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000 a podle právní úpravy účinné od 1.1.2001 do 31.12.2013 obzvláště z důvodů uvedených v ustanovení §170 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném od 1.1.2001 do 31.12.2013.
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že odvolací soud měl při řešení výše uvedené otázky hmotného práva důsledně rozlišovat mezi tím, zda zástavní právo vzniklo na straně jedné a zda zástavní právo působí proti (vůči) vlastníku zástavy na straně druhé. Ze vztahu obou institutů současně vyplývá, že zástavní právo sice může (platně) vzniknout, že však nemusí působit proti tomu, kdo je (nyní) vlastníkem zástavy. Proti tomu, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, se zástavní věřitel nemůže úspěšně domáhat uspokojení ze zástavy, i když (dosud) nenastal případ, s nímž zákon spojuje zánik zástavního práva; ten, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, nemá postavení zástavního dlužníka a věc (právo, jiná majetková hodnota) tedy není zatížena zástavním právem.
V projednávané věci odvolací soud dovodil, že zástavní právo k předmětné nemovitosti, zřízené zástavní smlouvou ze dne 9.3.1998, vzniklo podle ustanovení §151d odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000. Vzhledem k tomu, že vlastnické právo žalobce k předmětnému pozemku bylo určeno teprve rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 9.9.2003 č.j. PÚ 3578/02, které nabylo právní moci dne 15.9.2003, mohlo předmětné zástavní právo vůči žalobci působit, jen kdyby mohl být ve smyslu ustanovení §164 odst.1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinných v době od 1.1.2002 do 31.12.2013 považován za "pozdějšího vlastníka zastavené věci".
Smysl právní úpravy obsažené v zákoně č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) mimo jiné spočívá ve zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989, zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických vztahů k půdě a úpravě vlastnických vztahů k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí.
I když vydávání věcí oprávněným osobám podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) spočívá na smluvním principu (k vydání věci dochází zásadně dohodou uzavřenou mezi oprávněnou a povinnou osobou), neprojevuje se při něm autonomie vůle smluvních stran v nabytí věci ani v případě schválení takové dohody; dohoda o vydání věci je jen výsledkem toho, že oprávněná osoba má (za stanovených podmínek) právo (nárok) požadovat navrácení (určitého) majetku a že povinná osoba má právní povinnost (určitý) majetek (za stanovených podmínek) oprávněné osobě vydat (odevzdat), a nikoliv projevem autonomní vůle smluvních stran . Došlo-li k vydání věci podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) dohodou nebo rozhodnutím, byl tím uspokojen tzv. restituční nárok oprávněné osoby, spočívající v navrácení věci do jejího vlastnictví v případech a za podmínek stanovených v zákoně. Představuje-li tedy podle ustálené judikatury soudů "restituce obnovení původního právního stavu" s účinky ex tunc v případech a za podmínek stanovených zákonem (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 11.2.1999 sp. zn. III ÚS 205/98), nelze oprávněnou osobu, které byla věc navrácena do vlastnictví, považovat za "pozdějšího vlastníka zastavené věci" ve smyslu ustanovení §164 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném od 1.1.2002 do 31.12.2013 (srov. též právní názor uvedený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.8.2013 sp. zn. 21 Cdo 3771/2012).
Z uvedeného vyplývá, že zástavní právo zřízené na základě zástavní smlouvy ze dne 9.3.1998 nezatěžuje předmětnou nemovitost, neboť nepůsobí vůči žalobci. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není správný a že dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud podle ustanovení §243d písm. b) změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě vyhověno, potvrzuje.
O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst.3 věty první, §224 odst.1 a 2 a §142 odst.1 o.s.ř., neboť žalobce v nich měl ve věci plný úspěch, a má proto proti žalované právo na náhradu nákladů potřebných před odvolacím a dovolacím soudem k účelnému uplatňování svého práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem pro odvolací řízení ve výši 20.000,- Kč a pro dovolací řízení 10.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů v odvolacím řízení ve výši 900,- Kč a v dovolacím řízení ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a v dovolacím řízení náklady spočívající v zaplacení soudního poplatku z dovolání ve výši 10.000,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty (z odměny a náhrad) k nákladům řízení nepatří, neboť advokátka JUDr. Vladimíra Šašková neprokázala, že by byla plátcem daně z přidané hodnoty.
Žalovaná je povinna náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 20.900,- Kč a náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 20.300,- Kč zaplatit žalobci k rukám advokátky, která žalobce v těchto řízeních zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu